JEBUS
[možná z kořene, jenž znamená „pošlapat; podupat“], Jebusejec.
Jebus bylo starověké město Jebusejců, které leželo na místě dnešního Jeruzaléma.
V době Abrahama, před rokem 1900 př. n. l., se toto místo nazývalo Salem (znamená „pokoj“). Salem je obsaženo ve jméně Jeruzalém a může být zkratkou tohoto jména. (Heb 7:2) Jméno Urusalim (Jeruzalém) se objevuje v el-amarnských tabulkách nalezených v Egyptě. A v knihách Jozue, Soudci a První Samuelova, kde jsou popsány události odehrávající se před tím, než ho dobyl David, je toto město často nazýváno Jeruzalém. (Joz 10:1, 3, 5, 23; 12:10; 15:8, 63; 18:28; Sd 1:7, 8, 21; 19:10; 1Sa 17:54) Jen na dvou místech je uvedeno jako Jebus. (Sd 19:10, 11; 1Pa 11:4, 5) V Jozuovi 18:28 se v hebrejštině objevuje Jevu·siʹ, kde koncovka i označuje lidi, kteří toto město obývali.
Z toho tedy většina badatelů usuzuje, že se město původně jmenovalo Jeruzalém (nebo možná Salem) a že teprve potom, když ho obývali Jebusejci, se mu občas říkalo Jebus. Badatelé se většinou také shodují na tom, že „Jebus“ není zkratka jména Jeruzalém, ale spíše jména Jebusejci — lidí, kteří město nějakou dobu obývali. Od té doby, co David dobyl tuto pevnost Sion a udělal si tam královské sídlo, byla někdy nazývána „Město Davidovo“. (2Sa 5:7)
Jebusejci, kteří toto město a jeho okolí obývali, byli potomky Chama a Kanaána. (1Mo 10:15, 16, 20; 1Pa 1:13, 14) Ve spojitosti s jejich příbuznými (Chetity, Girgašejci, Amorejci, Kananejci, Perizejci a Chivijci) jsou Jebusejci obvykle uváděni jako poslední, a to snad proto, že jich bylo nejméně. (5Mo 7:1; Sd 3:5) Byli považováni za ty, kdo bydlí v hornatém kraji (4Mo 13:29), a o jejich zemi se v obrazném smyslu říkalo, že to je „země, která oplývá mlékem a medem“. (2Mo 3:8, 17)
Jehova slíbil Abrahamovi, že zemi Jebusejců dá jemu a jeho semeni. (1Mo 15:18–21; Ne 9:8) Při plnění tohoto slibu Jehova vyvedl svůj vyvolený lid z Egypta, a když přešli Jordán, Bůh poslal před nimi svého anděla a přikázal jim, aby dali najevo svou sílu a aby vypudili všechny, kdo se proti nim postaví. (2Mo 13:3–5; 23:23; 33:1, 2) Neměli s Jebusejci ani s jinými Kananejci uzavřít žádnou smlouvu a žádný manželský svazek, ale naopak je měli zasvětit naprostému zničení a neměli ponechat naživu nic, co dýchá; a to proto, „aby vás nenaučili činit podle všech svých odporných věcí“. (2Mo 34:11–16; 5Mo 20:16–18)
Když se jebusejský král Adoni-cedek dozvěděl, že Izraelité mají při obsazování země úspěch — dobyli Jericho a Ai a Gibeoňané se jim vzdali —, postavil se do čela spojeneckému svazku pěti králů, kteří se rozhodli vpád Izraelitů zastavit. (Joz 9:1, 2; 10:1–5) V průběhu bitvy, která následovala, Jehova způsobil, aby se slunce a měsíc zastavily, armády spojenců byly poraženy, králové byli zajati a usmrceni a jejich mrtvoly byly pověšeny na kůly, aby je všichni viděli. (Joz 10:6–27; 12:7, 8, 10) Možná právě po tomto vítězství Izraelité město Jebus zapálili a to vyhořelo do základů. (Sd 1:8)
V závěru svého vítězného tažení do již. a střední části Zaslíbené země Jozue zaměřil svou pozornost k sev. části záp. od Jordánu. Jebusejci se ještě jednou spojili k odporu, tentokrát pod vedením chacorského krále Jabina a Izrael je znovu s Jehovovou pomocí porazil. (Joz 11:1–8) Po vypálení Jebusu a někdy před rozdělením země však Jebusejci ovládli strategicky důležité výšiny Jeruzaléma, a pak je měli ve své moci 400 let. (Joz 15:63)
Město Jebus, které leželo přímo na hranici mezi územím kmene Juda a územím kmene Benjamín, bylo při rozdělování země přiděleno kmenu Benjamín. (Joz 15:1–8; 18:11, 15, 16, 25–28) Izraelité však Jebusejce nevyhnali, ale naopak svým synům a dcerám dovolili spříznit se s těmito lidmi sňatkem, a dokonce začali uctívat falešné bohy Jebusejců. (Sd 1:21; 3:5, 6) Během tohoto období bylo Jebus stále ‚městem cizinců‘, ve kterém jistý Levita jednou nechtěl zůstat přes noc. (Sd 19:10–12)
Konečně v roce 1070 př. n. l. David dobyl Sion, pevnost Jebusejců. (2Sa 5:6–9; 1Pa 11:4–8) David později od Jebusejce, který se jmenoval Aravna (Ornan), na sev. straně koupil mlat a postavil tam oltář, na němž obětoval zvláštní oběti. (2Sa 24:16–25; 1Pa 21:15, 18–28) Právě na tomto místě Šalomoun po letech postavil nádherný chrám. (2Pa 3:1) Z potomků Jebusejců potom Šalomoun udělal otroky a uložil jim práci na velkém stavebním programu. (1Kr 9:20, 21; 2Pa 8:7, 8)
Z poslední zmínky o Jebusejcích se dozvídáme, že jako etnická skupina ještě po návratu Izraelitů z vyhnanství v Babylóně žili v jejich blízkosti a znečišťovali jejich uctívání. (Ezr 9:1, 2)