MANASSE

[ten, kdo působí zapomenutí; ten, kdo působí, aby se zapomnělo].

1. Prvorozený syn Josefa a vnuk Jákoba. Potom, co se Josef stal správcem potravin v Egyptě, dal mu faraón za manželku Asenat, dceru Potifery, kněze z Onu. Ta Josefovi porodila dva syny — Manasseho a Efrajima. Josef svého prvorozeného syna pojmenoval Manasse, protože, jak řekl, „Bůh mi dal zapomenout na všechny mé těžkosti a na celý dům mého otce“. (1Mo 41:45, 50–52)

Když Jákob žehnal Manassemu a Efrajimovi, nechal přitom svou pravou ruku na Efrajimovi a svou levou ruku na Manassem. Tím postavil mladšího Efrajima před Manasseho. (1Mo 48:13–20) Takto ukázal, že Efrajim se má stát větším než Manasse.

Manasse měl syny se syrskou konkubínou (1Pa 7:14) a Josef žil dost dlouho, aby se dožil synů Manasseho Makira. (1Mo 50:22, 23)

2. Izraelský kmen, který pocházel z Josefova syna Manasseho a skládal se ze sedmi kmenových rodin. Za rok potom, co Izraelité odešli z Egypta, byl počet Manasseho silných mužů ve věku od 20 let výše 32 200. (4Mo 1:34, 35) Bezpochyby mezi ně patřil Gaddi, jeden z deseti mužů, kteří přinesli špatnou zprávu, když se vrátili z výzvěd v Zaslíbené zemi. (4Mo 13:1, 2, 11, 25–33) Po čase, o téměř čtyřicet let později, bylo provedeno druhé sčítání lidu a počet zaregistrovaných mužů vzrostl na 52 700, což bylo o 20 200 více než v Efrajimovi. (4Mo 26:28–34, 37) Mojžíš tedy mluvil o ‚desítkách tisíc Efrajima‘, ale o ‚tisících Manasseho‘ zjevně s ohledem na budoucí menší roli Manasseho. (5Mo 33:17)

V pustině byl kmen Manasse pod vedením náčelníka Gamaliela, syna Pedahcura, utábořen na Z od svatostánku, společně s Efrajimem a Benjamínem. Tento trojkmenný oddíl byl při pochodu třetí v pořadí. (4Mo 1:10, 16; 2:18–24; 7:54; 10:23)

Dobyto území na obou stranách řeky Jordán. Izraelité porazili amorejské krále Sichona a Oga a potom dal Mojžíš jejich zemi Rubenovcům, Gadovcům a polovině kmene Manasse pod podmínkou, že se tyto kmeny budou podílet na dobytí území na Z od Jordánu. (4Mo 32:20–33; 34:14, 15; 5Mo 29:7, 8) Zdá se, že sev. oblast území na V od Jordánu byla původně zabrána díky úsilí Manasseovců, protože části tohoto území dobyli Jair, Nobach a „synové Makira“. Z toho důvodu jim Mojžíš toto území přidělil. (4Mo 32:39–42; 5Mo 3:13–15; 1Pa 2:21, 22)

Později muži z ‚poloviny kmene Manasse‘, kteří již přijali dědictví, přešli Jordán a pomáhali dobýt zemi na Z. (Joz 1:12–18; 4:12) Byli také mezi těmi, kdo se shromáždili před horou Gerizim, když Jozue „četl nahlas všechna slova zákona, požehnání a zlořečení“. (5Mo 27:12; Joz 8:33, 34) Pod Jozuovým vedením Izraelité zlomili moc Kananejců a porazili 31 králů v průběhu asi šesti let. (Joz 12:7–24) Nato, ačkoli ještě zůstalo nějaké území nedobyté, Jozue, jemuž pomáhal velekněz Eleazar, pod Božím vedením jmenoval zástupce z deseti kmenů (včetně Manasseovce Channiela, syna Efoda) a rozdělil zemi na podíly jako dědictví. (4Mo 34:17, 23; Joz 13:1–7)

Územní dědictví. Polovina kmene Manasse již samozřejmě měla své dědictví na V od Jordánu. Zahrnovalo Bašan a část Gileadu. (Joz 13:29–31) Na J ležel Gad s hraničním městem Machanajim. (Joz 13:24–26, 30) Z větší části bylo toto území náhorní plošina s průměrnou výškou okolo 610 m. Zde bylo také město Golan, jedno ze šesti útočištných měst, a Beeštera (Aštarot), což bylo další levitské město. (Joz 20:8, 9; 21:27; 1Pa 6:71)

Zbývající polovina z kmene Manasse dostala jako dědictví území na Z od Jordánu. (Joz 17:2, 5) Na J bylo ohraničeno Efrajimem, na SZ Ašerem, na SV Isacharem a na Z Středozemním mořem. Od Mikmetatu se hranice mezi Efrajimem a Manassem táhla do Tappuachu, pokračovala podél říčního údolí Kana a končila u Středozemního moře. (Srovnej Joz 16:5–8; 17:7–10.) Efrajimovci měli určitá enklávová města na území Manasseho, a Manasseovcům byla proto přidělena enklávová města (Bet-šean, Jibleam, Dor, En-dor, Taanak a Megiddo, stejně jako jejich závislá městečka) na území Isachara a Ašera. (Joz 16:9; 17:11) Manasseovci nedokázali Kananejce z enklávových měst vyhnat, ale časem si je podmanili a ukládali jim nucenou práci. (Joz 17:11–13; Sd 1:27, 28; srovnej 1Pa 7:29.) Dvě z těchto enklávových měst — Taanak (Aner?) a Jibleam (Bileam nebo Gat-rimmon?) — byla přidělena kehatovským Levitům. (Joz 21:25, 26; 1Pa 6:70)

Dějiny. Potom, co bylo dokončeno rozdělování země, Jozue požehnal lidu Rubena, Gada a východní „polovině kmene Manasse“ a povzbudil je, aby dále sloužili Jehovovi. (Joz 22:1–8) Odešli tedy ze Šila, přišli k Jordánu a potom poblíž této řeky postavili oltář. Téměř to způsobilo občanskou válku, protože ostatní kmeny to vnímaly jako skutek nevěry a vzpoury. Problém byl však vyřešen mírovou cestou, když bylo vysvětleno, že oltář byl postaven ne pro oběť, ale jako připomínka věrnosti Jehovovi. (Joz 22:9–31)

V pozdějším období byl tím, koho Jehova použil, aby osvobodil Izraelity z útlaku Midianitů, soudce Gideon z kmene Manasse. (Sd 6:11–16, 33–35; 7:23; 8:22) Ještě dalším soudcem z kmene Manasse byl nepochybně Jefta. Bylo to v období jeho působení jako soudce, kdy byl Izrael osvobozen od tyranské vlády Ammonitů. (Sd 11:1, 32, 33)

Někdy během vlády prvního krále Izraele, Saula, získali Rubenovci, Gadovci a východní ‚polovina kmene Manasse‘ rozhodující vítězství nad Hagrejci a jejich spojenci. (1Pa 5:10, 18–22) Také v tomto významném období to byli Manasseovci včetně mimořádně statečných mužů, kdo byli mezi Izraelity, kteří zběhli od Saula a připojili se k Davidovi. (1Pa 12:19–21) Po smrti Saula a jeho následníka Iš-bošeta pak 18 000 Manasseovců z území na Z od Jordánu a další tisíce z oblasti na V od Jordánu přišli do Hebronu, aby udělali Davida králem nad celým Izraelem (1070 př. n. l.). (1Pa 12:31, 37, 38)

O několik let později judský král Asa podnikl rozsáhlé náboženské reformy, které podnítily mnoho Manasseovců, aby zběhli ze severního království, „když viděli, že Jehova, jeho Bůh, je s ním“. (2Pa 15:8, 9) Při příležitosti velkého shromáždění v patnáctém roce Asovy vlády (963 př. n. l.) se připojili k dalším lidem a učinili smlouvu, že budou pátrat po Jehovovi. (2Pa 15:10, 12) Podobně za vlády judského krále Ezekjáše (745–717 př. n. l.), zatímco se jich mnoho posmívalo královým poslům, kteří celý lid zvali, aby přišel do Jeruzaléma na slavnost Pasach, ostatní Manasseovci se ochotně pokořili a reagovali příznivě. Pak se ti, kdo uposlechli, podíleli na ničení všech předmětů souvisejících s modlářstvím. (2Pa 30:1, 10, 11, 18; 31:1)

Dříve (asi 760 př. n. l.) Tiglat-pileser (Tilgat-pilneser) III. odvedl Manasseovce žijící na V od Jordánu do vyhnanství. (1Pa 5:23–26) Zdá se, že přibližně v tu dobu existovaly mezi kmeny Efrajim a Manasse vnitřní konflikty. Oba kmeny však byly jednotné v odporu proti kmenu Juda. (Iz 9:20, 21)

Téměř jedno století potom, co zaniklo desetikmenné království, judský král Josijáš zničil oltáře, stojany s kadidlem, posvátné kůly a sochy, které se používaly k falešnému uctívání. Tuto činnost rozšířil až do zpustošených míst Manasseho a jiných oblastí za hranicí Judy (počínaje rokem 648 př. n. l.). Tento judský král také pracoval na opravě chrámu. Opravy byly financovány z darů od Izraelitů z různých kmenů včetně kmene Manasse. (2Pa 34:1–11)

Po návratu z vyhnanství v Babylóně (537 př. n. l.) se někteří Manasseovci usadili v Jeruzalémě. (1Pa 9:1–3)

V Ezekielově vidění ležela země Manasseho mezi územím Naftaliho a Efrajima. (Ez 48:4, 5) Kmen Manasse je také jedním z kmenů zastoupených v duchovním Izraeli. (Zj 7:6)

3. Jméno, které se objevuje v masoretském textu v knize Soudci 18:30 jako důsledek obměny při opisování. Zpráva se týká odpadlictví Danovců, a Překlad nového světa říká, že „Jonatan, syn Mojžíšova syna Geršoma, on a jeho synové se stali kněžími pro kmen Danovců“. (Viz také EP; KB; ČB-Hč; JB-č.) Židovští písaři vložili písmeno (nun = n) mezi dvě první písmena v původním hebrejském jménu, takže se četlo „Manasseova“ místo „Mojžíšova“; a udělali to s ohledem na Mojžíše. Písaři se tímto způsobem snažili vyhnout potupě a zostuzení, které by mohly přijít na Mojžíšovo jméno kvůli Jonatanovu jednání. Kromě masoretského textu se výraz „Manasseova“ objevuje ve Vatikánském rukopisu č. 1209 řecké Septuaginty a v syrské Pešitě. Nicméně výraz „Mojžíšova“ se objevuje v knize Soudci 18:30 v Alexandrijském rukopisu řecké Septuaginty a v latinské Vulgátě.

4. Judský král, který byl synem a následníkem krále Ezekjáše. (2Kr 20:21; 2Pa 32:33) Matkou Manasseho byla Chefciba. V době, kdy nastoupil na trůn, mu bylo dvanáct let, a po Davidovi byl čtrnáctým králem Judy, přičemž vládl v Jeruzalémě 55 let (716–662 př. n. l.). (2Kr 21:1) Dělal to, co bylo špatné v Jehovových očích: znovu vybudoval výšiny, jež jeho otec zničil; postavil oltáře Baalovi; uctíval ‚celé nebeské vojsko‘, a na dvou nádvořích chrámu vystavěl oltáře pro falešné náboženství. Přiměl své vlastní syny projít ohněm, provozoval magii, nechával si věštit a podporoval spiritistické praktiky. Manasse také postavil do Jehovova domu vyřezávanou sochu — posvátný kůl —, kterou udělal. Svedl obyvatele Judy a Jeruzaléma, „aby činili to, co je špatné, více než národy, které Jehova vyhladil z místa před izraelskými syny“. (2Kr 21:2–9; 2Pa 33:2–9) Ačkoli Jehova poslal proroky, nebyla jim věnována pozornost. Manasse byl vinen i tím, že ve velkém měřítku proléval nevinnou krev (2Kr 21:10–16), a podle literatury židovských rabínů to byla i krev Izajáše, o němž říkají, že byl na Manasseho příkaz rozřezán pilou. (Srovnej Heb 11:37.)

Za to, že nevěnoval pozornost Jehovovu poselství, byl Manasse potrestán, když ho jako zajatce vzal asyrský král do Babylóna, do jednoho z královských měst asyrského monarchy. (2Pa 33:10, 11) Zmínka o ‚Manassem z Judy‘ je také v seznamu asyrského krále Esar-chaddona. Mluví se tam o 22 králích, kteří odváděli tribut, o „králích Chatti, pobřeží a ostrovů“. Manasseho jméno se také objevuje na soupisu králů platících tribut Aššurbanipalovi. (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 291, 294; viz také Královská tažení ve starém Orientu, A. Jepsen, 1987, s. 174.)

Manasse v zajetí činil pokání, pokořil se a modlil se k Jehovovi. Bůh jeho prosbu o přízeň vyslyšel a v Jeruzalémě obnovil jeho kralování. (2Pa 33:12, 13) Manasse potom „vystavěl vnější zeď pro Město Davidovo“, do judských opevněných měst rozmístil vojenské velitele a odstranil cizozemské bohy a modlářskou sochu z Jehovova domu, stejně jako oltáře, které vystavěl „na hoře Jehovova domu a v Jeruzalémě“. Manasse přichystal Jehovův oltář a začal na něm obětovat. Ostatní z lidu povzbuzoval, aby také sloužili Jehovovi. Nicméně lid stále obětoval na výšinách, i když to byly oběti Jehovovi. (2Pa 33:14–17) Po smrti Manasseho začal místo něho vládnout jeho syn Amon. (2Pa 33:20)

5. Izraelita „ze synů Pachat-moabových“, který byl mezi těmi, kdo za dnů Ezry přijali cizozemské manželky a poslali je pryč „i se syny“. (Ezr 10:30, 44)

6. Jiný Izraelita „ze synů Chašumových“, který byl mezi těmi, kdo poslali pryč své cizozemské manželky kvůli Ezrově nekompromisnímu postoji ve prospěch čistého uctívání. (Ezr 10:33, 44)