ZBRANĚ, ZBROJ

Bible se o zbraních a zbroji zmiňuje často, ale neposkytuje žádné rozsáhlejší podrobnosti o jejich výrobě ani vzhledu.

I když zejména Hebrejská písma opakovaně mluví o používání doslovného meče, kopí, štítu a dalších zbraní, neustále také zdůrazňují, že je nezbytně nutné a prospěšné důvěřovat v Jehovu. (1Mo 15:1; Ža 76:1–3; 115:9–11; 119:114; 144:2) David se na něj spoléhal, což je zřejmé ze slov, která řekl Goliatovi: „Přicházíš ke mně s mečem a s kopím a s oštěpem, ale já přicházím k tobě se jménem Jehovy vojsk, Boha izraelských bitevních linií, kterého jsi popichoval. Tohoto dne tě Jehova vydá do mé ruky . . . A celý tento sbor pozná, že Jehova nezachraňuje ani mečem, ani kopím, protože bitva patří Jehovovi.“ (1Sa 17:45–47) Bible tedy ukazuje, že je nezbytné a účinné spoléhat se na Jehovova ducha, a ne na vojenskou sílu. (Ze 4:6) Když Jehova potvrzoval svou lásku ke své obrazné manželce Sionu, ujistil ji: „Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch . . . To je dědičné vlastnictví Jehovových sluhů.“ (Iz 54:17)

Hebrejské slovo keliʹ může označovat ‚zbraň‘, ale může se vztahovat také na ‚předmět‘, ‚nádobu‘ nebo ‚nástroj‘. (Sd 9:54; 3Mo 13:49; 6:28; Ez 4:9; 4Mo 35:16; Ka 9:18) V množném čísle se může vztahovat na „zbroj“ stejně jako na „zavazadla“, „zboží“ a „vybavení“. (1Sa 31:9; 10:22; 17:22; 1Mo 31:37; 45:20) Další hebrejské slovo pro „zbroj“ (neʹšeq) pochází z kořene na·šaqʹ, který znamená ‚být ozbrojen; být vyzbrojen‘. (1Kr 10:25; 1Pa 12:2; 2Pa 17:17) Řecké slovo hoʹplon (zbraň) je příbuzné se slovem pa·no·pliʹa, které znamená „plnou výzbroj; úplnou výzbroj“. (Jan 18:3; Lk 11:22; Ef 6:11)

Zbraně (útočné). Meč a dýka. Hebrejské slovo cheʹrev se obvykle překládá jako „meč“, ale může se přeložit také jako ‚dýka‘, „dláto“ a ‚nůž‘. (1Mo 3:24; 1Kr 18:28; 2Mo 20:25; Joz 5:2) V Hebrejských písmech je meč nejčastěji zmiňovanou útočnou i obrannou zbraní. Měl rukojeť a kovovou čepel, která mohla být vyrobena z mosazi, mědi, železa nebo oceli. Meče se používaly k sekání (1Sa 17:51; 1Kr 3:24, 25) a bodání. (1Sa 31:4) Některé meče byly krátké, jiné dlouhé, a byly buď jednobřité, nebo dvoubřité. Podle délky archeologové odlišují meče od dýk, přičemž hraniční délka je asi 40 cm.

Meč byl obvykle zavěšen na levé straně opasku (1Sa 25:13) a nosil se v pochvě, což bylo kožené pouzdro nebo kožený kryt na meč nebo na dýku. Druhá Samuelova 20:8 připouští možnost, že Joab svůj meč záměrně nastavil tak, aby z pochvy vypadl, a pak, místo aby jej opět do pochvy zasunul, jej jakoby bezvýznamně držel v ruce. Nic netušící Amasa si možná myslel, že meč vypadl náhodou, a nijak se tím neznepokojoval. To se mu stalo osudným.

V Křesťanských řeckých písmech se pro meč obvykle používá řecké slovo maʹchai·ra (Mt 26:47), i když se objevuje také slovo rhom·faiʹa, které označuje ‚dlouhý meč‘. (Zj 6:8) Té noci, kdy byl Ježíš zrazen, byly mezi učedníky k dispozici dva meče, což v těch dobách nebylo neobvyklé (Lk 22:38), a existují doklady o tom, že zvláště mezi Galilejci nebylo nošení zbraní nijak nezvyklé. (Viz Válku židovskou od Flavia Josepha, III, 42.) Ježíšova slova u Lukáše 22:36, „ať ten, kdo nemá meč, prodá svůj svrchní oděv a koupí si jej“, neukazují, že by se Ježíšovi učedníci měli dostávat do situací, kdy bude ohrožen jejich život. Ježíš spíše chtěl, aby tu noc byl meč mezi jeho učedníky k dispozici, aby mohl jasně ukázat, že i když se dostanou do okolností, které by mohly snadno vyvolat ozbrojený odpor, nemá v úmyslu uchýlit se k použití meče, ale že se dobrovolně vzdá v souladu s Boží vůlí. Když tedy Petr provedl protiútok a pokusil se o ozbrojený odpor tím, že Malchovi usekl ucho, Ježíš Petrovi nařídil: „Vrať svůj meč zpátky na jeho místo, neboť všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.“ (Mt 26:52; Jan 18:10, 11) Pomocí Petrova meče a druhého meče, který byl po ruce, by učedníci proti tak velké skupině ozbrojených mužů dosáhli jistě jen malého úspěchu, a kdyby se tyto meče snažili učedníci použít, nepochybně by ‚mečem zahynuli‘. (Mt 26:47) Co je ještě důležitější, takový pokus osvobodit Ježíše by selhal, protože byl v naprostém rozporu se záměrem Jehovy Boha. (Mt 26:53, 54) Proto Ježíš mohl později téhož dne Pilátovi jasně říci: „Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není z tohoto zdroje.“ (Jan 18:36)

Kopí, oštěp a šipka. Zbraně, které se používaly k bodání nebo se vrhaly a které se skládaly z násady, na niž byl připevněn ostrý hrot. (1Sa 18:11; Sd 5:8; Joz 8:18; Job 41:26) Každý národ ve starověku používal různé druhy těchto zbraní. Přesné rozlišování mezi nimi, jak to umožňují různá hebrejská slova, je poněkud nejisté.

Kopí, které je označeno hebrejským slovem chanithʹ a které mělo dlouhou dřevěnou násadu a obvykle ostrý kamenný nebo kovový hrot, bylo z těchto tří zbraní, o nichž se mluví v Hebrejských písmech, zjevně největší. Co do důležitosti bylo hned za mečem. Obrovitý Goliat nosil kopí, jehož čepel vážila „šest set šekelů železa“ (6,8 kg) a jehož dřevěná násada byla „jako vratidlo těch, kdo pracují na stavu“. (1Sa 17:7) Některá kopí měla na dolním konci kovový bodec, díky kterému se dala zarazit do země. Válečník tedy mohl účinně používat nejen hrot kopí, ale také tento druhý konec zbraně. (2Sa 2:19–23) Kopí zaražené do země mohlo označovat dočasný příbytek krále. (1Sa 26:7)

V Křesťanských řeckých písmech je o kopí (řec. logʹche) zmínka u Jana 19:34, kde je řečeno, že potom, co Ježíš zemřel, ‚ho jeden z vojáků bodl do boku kopím‘. Jelikož to byl římský voják, použil pravděpodobně římské pilum. Tato zbraň měřila na délku asi 1,8 m a měla železný bodec se zpětnými háčky, který dosahoval až do poloviny celkové délky zbraně.

Kopí označené hebrejským slovem roʹmach bylo zbraní s dlouhou násadou a ostrým hrotem a používalo se k bodání. (4Mo 25:7, 8) Byla to standardní zbraň Hebrejců.

Oštěp (heb. ki·dhónʹ) měl špičatý kovový bodec a obvykle se jím házelo. Byl zjevně menší a lehčí než běžné kopí, a díky tomu ho člověk mohl držet ve vztažené ruce. (Joz 8:18–26) Oštěp se obvykle nenosil v ruce, ale na zádech.

Šipka (heb. mas·saʽʹ) byla zřejmě krátká zahrocená střela podobná šípu. (Job 41:26) Šeʹlach, hebrejské slovo pro střelu, pochází z kořenného slovesa ša·lachʹ, které znamená „vyslat; natáhnout; napřáhnout“. (2Pa 23:10; 1Mo 8:8, 9; 2Mo 9:15) Hebrejské slovo ziq·qimʹ označuje „ohnivé střely“ a je příbuzné se slovem zi·qóthʹ, které znamená „jiskry, ohnivé šípy“. (Př 26:18; Iz 50:11, Rbi8, ppč)

Řecké slovo beʹlos (střela) pochází z kořene balʹlo, který znamená „hodit“. Toto řecké slovo použil apoštol Pavel, když psal o ‚ohnivých střelách‘, které člověk může uhasit velkým štítem víry. (Ef 6:16) Římané vyráběli šipky z dutých rákosů, a těsně nad hrotem byla železná nádržka, která mohla být naplněna hořící ropou. Šipka byla potom vystřelena z povoleného luku, protože kdyby se vystřelila z napjatého luku, oheň by zhasl. Snaha uhasit takovou střelu vodou způsobila jen rozšíření ohně a jediným způsobem, jak ho uhasit, bylo zasypat ničivou střelu zeminou.

Luk a šíp. Od raných časů se luk (heb. qeʹšeth; řec. toʹxon) používal při lovu a ve válce. (1Mo 21:20; 27:3; 48:22; Zj 6:2) Byla to standardní zbraň Izraelitů (2Pa 26:14, 15), také těch, kdo bojovali za Egypt (Jer 46:8, 9), a rovněž Asyřanů (Iz 37:33) a Médo-Peršanů. (Jer 50:14; 51:11; viz heslo LUČIŠTNÍK.)

Zmínka o ‚měděném luku‘ se má chápat pravděpodobně tak, že se tím míní dřevěný luk zpevněný mědí. (2Sa 22:35) Vyjádření ‚napnout luk‘ (doslova ‚sešlápnout luk‘) se vztahuje na natažení luku. (Ža 7:12; 37:14; Jer 50:14, 29) To mohlo být provedeno tak, že se noha pevně zapřela proti středu luku, anebo se jeden konec luku s připevněnou tětivou přišlápl nohou k zemi, kdežto druhý konec se ohnul, aby se k němu mohl přichytit volný konec tětivy.

Šípy (heb. chic·cimʹ) se vyráběly ze stonků rákosu nebo z lehkého dřeva a na konci byly opatřeny peřím. Hroty šípů se nejprve vyráběly z pazourku nebo kosti a později z kovu. Šípy byly někdy opatřeny zpětnými háčky, namáčely se v jedu (Job 6:4) nebo byly ovázány hořlavým materiálem. (Ža 7:13) V případě zápalných šípů byla do otvorů podél hrany kovového hrotu šípu zasunuta koudel nasáklá olejem, která se před vystřelením šípu zapálila.

V koženém pouzdře neboli toulci bylo obvykle 30 šípů. Asyrské reliéfy ukazují, že toulce, které se vozily na dvoukolých vozech, obsahovaly 50 šípů. (Srovnej Iz 22:6.)

Prak. Již od dávných dob byl prak (heb. qeʹlaʽ) zbraní pastýřů (1Sa 17:40) a válečníků. (2Pa 26:14) Prak byl kožený řemen nebo pás spletený z takových materiálů jako zvířecí šlachy, sítí nebo srst. Do „jamky praku“, což byla jeho rozšířená střední část, se vkládala střela. (1Sa 25:29) Jeden konec praku mohl být přivázán k ruce nebo k zápěstí, kdežto druhý konec se držel v dlani, aby ho bylo možné pustit, když se prak roztočil. S nabitým prakem se zatočilo nad hlavou, možná několikrát, a potom se jeden konec náhle uvolnil, čímž byla střela značnou silou a rychlostí vymrštěna. Pro střelbu z praku byly zvláště žádoucí hladké oblé kameny, ačkoli se používaly i jiné střely. (1Sa 17:40) Prakovníci byli řádnou složkou vojsk Judy (2Pa 26:14) a Izraele. (2Kr 3:25)

Válečný kyj, dřevec a válečná sekera. „Válečný kyj“ byl zřejmě těžký kyj nebo palcát, který byl někdy pobit kovem. (Př 25:18) ‚Dřevec‘ byla dřevěná hůl, možná zakončená kovovým hrotem, který se používal jako zbraň. (Ez 39:9) Válečná sekera byla zbraň, která měla obvykle poměrně krátké dřevěné nebo kovové topůrko a kamennou nebo kovovou ostrou čepel. V Žalmu 35:3 se David obraznou řečí zmiňuje o válečné sekeře, když Jehovu žádá: „Vytáhni kopí a dvojsečnou sekeru vstříc těm, kdo mě pronásledují.“

Zbroj (obranná). Aby se voják chránil před útočnými zbraněmi nepřítele, používal různé druhy štítů a osobní zbroje.

Štít. Široká obranná část zbroje, kterou používaly všechny starověké národy. Vnitřní strana byla opatřena držadlem, a během boje válečník nosil štít na levé paži nebo v levé ruce, ačkoli během pochodu jej mohl mít zavěšen na řemenu, který měl přes rameno. Izajáš 22:6 ukazuje, že některé štíty možná měly kryt, který se při boji dával pryč. V době míru byly štíty často uskladněny ve zbrojnicích. (Pís 4:4)

Štíty, které se používaly v dávných dobách, byly často vyrobeny ze dřeva a potaženy kůží a takové štíty mohly být spáleny. (Ez 39:9) Vzhledem k tomu, že se obvykle používaly dřevěné a kožené štíty, se zdá, že kovové štíty byly méně obvyklé a že je používali především vůdcové a královské gardy a možná se používaly také pro obřadní účely. (2Sa 8:7; 1Kr 14:27, 28) Štíty se olejovaly proto, aby byly pružné, odolné proti vlhkosti, aby se kov chránil před zrezivěním, nebo proto, aby štíty byly hladké a kluzké. (2Sa 1:21) Kožený štít často míval ve svém středu těžkou kovovou puklici, která poskytovala dodatečnou ochranu. (Job 15:26)

„Velký štít“ (heb. cin·nahʹ) nosila těžká pěchota (2Pa 14:8) a někdy ho nosil štítonoš. (1Sa 17:7, 41) Byl buď oválný, nebo obdélníkový, podobný dveřím. Je zjevné, že obdobný „velký štít“ je v Efezanům 6:16 popsán řeckým slovem thy·re·osʹ (ze slova thyʹra, které znamená „dveře“). Cin·nahʹ byl dostatečně velký, aby zakryl celé tělo. (Ža 5:12) V případě nutnosti se používal k vytvoření pevné přední linie s vyčnívajícími kopími. Bible se někdy zmiňuje o velkém štítu spolu s kopím, když poukazuje na zbraně všeobecně. (1Pa 12:8, 34; 2Pa 11:12)

Menší „štít“ neboli „malý kulatý štít“ (heb. ma·ghenʹ) obvykle nosili lučištníci a zpravidla je spojován s lehkými zbraněmi, jako byl luk. Nosili ho například lučištníci z kmene Benjamín, kteří sloužili ve vojsku judského krále Asy. (2Pa 14:8) Menší štít byl obvykle kulatý, byl běžnější než velký štít a používal se pravděpodobně hlavně v boji muže proti muži. Zdá se, že hebrejský cin·nahʹ a ma·ghenʹ se od sebe podstatně odlišovaly svou velikostí. Když totiž dal Šalomoun udělat zlaté štíty, k potažení velkého štítu bylo zapotřebí čtyřikrát více zlata než k potažení malého kulatého štítu. (1Kr 10:16, 17; 2Pa 9:15, 16) Zdá se, že ma·ghenʹ se podobně jako cin·nahʹ používá jako část obecného označení válečných zbraní. (2Pa 14:8; 17:17; 32:5)

Hebrejské slovo šeʹlet, které se překládá jako ‚okrouhlý štít‘, se v Hebrejských písmech vyskytuje sedmkrát a nepochybně má podobný význam jako běžnější slovo ma·ghenʹ (štít), protože ve spojitosti s tímto slovem je použito v Šalomounově písni 4:4.

Přilba. Vojenská pokrývka hlavy určená k tomu, aby bojovníka během bitvy chránila. Byla to nejzákladnější část obranné zbroje. Hebrejské slovo pro „přilbu“ je kó·vaʽʹ (nebo qó·vaʽʹ), kdežto řecký výraz je pe·ri·ke·fa·laiʹa a doslova znamená „kolem hlavy“. (1Sa 17:5, 38; Ef 6:17)

Izraelské přilby se původně vyráběly pravděpodobně z kůže. Později byly potaženy mědí nebo železem a nosily se přes vlněný, plstěný nebo kožený čepec. Měděné přilby se v Izraeli používaly už za dnů krále Saula. (1Sa 17:38) I když zpočátku byly přilby možná vyhrazeny jen pro krále a další vůdce, později se používaly všeobecně a Uzzijáš jimi vybavil celé své vojsko. (2Pa 26:14)

Filištíni měli kovové přilby; Goliat nosil přilbu z mědi. (1Sa 17:5) Ezekiel se o přilbách zmínil ve spojitosti s Peršany, Etiopy a dalšími národy. (Ez 27:10; 38:5)

Drátěná košile. Svrchní oděv, který se během bitvy nosil jako ochrana. Drátěná košile (heb. šir·jónʹ nebo šir·janʹ) se skládala z látky nebo koženého pláště, k jehož povrchu byly připevněny stovky malých přiléhavých kousků kovu (poněkud podobných rybím šupinám). Drátěná košile obvykle zakrývala hrudník, záda a ramena, i když někdy dosahovala až ke kolenům, nebo dokonce ke kotníkům. (1Sa 17:5)

Hebrejci vyráběli drátěné košile často z kůže, kterou pokrývali kovovými šupinami neboli plátky. Ten, kdo měl na sobě drátěnou košili, se proto těšil ze značné ochrany, avšak i přesto byl zranitelný v místech, kde se šupiny spojovaly, nebo tam, kde drátěná košile přiléhala k ostatním částem zbroje. Krále Achaba tedy smrtelně zranil lučištník, který „zasáhl izraelského krále mezi přívěsky a drátěnou košili“. (1Kr 22:34–37)

Pás. V dávných dobách byl vojenským pásem kožený opasek, který se nosil kolem pasu nebo kolem boků. Jeho šířka se pohybovala v rozmezí od 5 do 15 cm a často byl pobit železnými, stříbrnými nebo zlatými plátky. Válečník na něm míval zavěšen svůj meč, a opasek někdy býval přidržován řemenem, který měl voják přes rameno. (1Sa 18:4; 2Sa 20:8) Uvolněný pás ukazoval, že člověk má volno (1Kr 20:11), kdežto opásaná bedra nebo opásané boky ukazovaly připravenost k jednání nebo k boji. (2Mo 12:11; 1Kr 18:46; 1Pe 1:13, Rbi8, ppč)

Holenní brnění. Zbroj, která byla vyrobena z tenkých kovových plátů a která zakrývala holeně. Jediná biblická zmínka o holenním brnění je v 1. Samuelově 17:6, kde je ukázáno, že obrovitý filištínský válečník Goliat z Gatu měl „na nohou . . . měděné holenní brnění [heb. mic·chathʹ]“. Holenní brnění možná do určité míry používali také Izraelité.

Duchovní výzbroj. Ačkoli se praví křesťané nepodílejí na tělesném válčení, přesto se určité bitvy účastní a jsou připodobněni k vojákům. (Fil 2:25; 2Ti 2:3; Fm 2) Křesťan zápasí „proti vládám [které nejsou tvořeny lidmi z masa a krve], proti autoritám, proti světovládcům této tmy, proti ničemným duchovním silám v nebeských místech“. (Ef 6:12) Jelikož doslovné zbraně a výzbroj nemají v boji proti nadlidským duchům žádnou hodnotu, musí křesťané ‚uchopit úplnou výzbroj od Boha‘. (Ef 6:13)

Pavel křesťanům radí, aby měli svá ‚bedra opásaná pravdou‘. (Ef 6:14) Stejně jako pás může poskytnout oporu a ochranu beder, nezlomná příchylnost k božské pravdě může křesťana posílit v jeho rozhodnutí zůstat pevný navzdory zkouškám.

Křesťan si dále musí obléci „pancíř spravedlnosti“. (Ef 6:14) Doslovný pancíř sloužil jako ochrana životně důležitých orgánů, zvláště srdce. Mít spravedlnost jako ochranný pancíř pro obrazné srdce je nutné zvláště kvůli hříšným sklonům, které v srdci jsou. (1Mo 8:21; Jer 17:9)

Součástí duchovní výzbroje je mít nohy ‚obuté výstrojí dobré zprávy o pokoji‘. (Ef 6:15) Řecké slovo he·toi·ma·siʹa, které je zde přeloženo jako „výstroj“, má základní význam „pohotovost“. (Viz EP; Int; Šk; Ži.) To, že křesťan je vždy vyzbrojen a že je pohotový k tomu, aby „dobrou zprávu“ oznamoval druhým lidem, a také skutečnost, že to dělá navzdory těžkostem, mu pomůže, aby věrně vytrval.

Významnou částí duchovní výzbroje je „velký štít víry“. Podobně jako velký štít zakrýval většinu těla, víra v Jehovu Boha a v jeho schopnost splnit své sliby umožní křesťanovi, aby ‚uhasil všechny ohnivé střely toho ničemného‘. (Ef 6:16; srovnej Ža 91:4.) Víra křesťanovi pomůže odolávat útokům ničemných duchů, vzdorovat pokušením dopustit se nemravnosti, vyhýbat se hmotařským touhám a nepoddat se strachu, pochybnostem nebo přílišnému zármutku. (1Mo 39:7–12; Heb 11:15; 13:6; Jk 1:6; 1Te 4:13)

Stejně jako přilba chrání vojákovi hlavu, ‚přilba záchrany‘ chrání myšlenkové síly křesťana před bezbožnými vlivy. (Ef 6:17) Mít „jako přilbu naději na záchranu“ znamená dívat se „upřeně . . . vstříc vyplacení odměny“, jak to dělal Mojžíš. (1Te 5:8; Heb 11:26)

„Meč ducha, to je Boží slovo,“ je pro křesťana nepostradatelný, když má odrazit falešné nauky a tradice lidí, když vyučuje pravdě a když ‚vyvrací silně zakořeněné věci‘. (Ef 6:17; 2Ko 10:4, 5)

[Vyobrazení na straně 1155]

Římský legionář se štítem