VÝŠINY

Hebrejské slovo, které se běžně překládá slovem „výšiny“ (ba·móthʹ), se obvykle uvádí ve spojitosti s uctíváním, ale může se také vztahovat prostě na vyvýšeniny, pahorky a hory (2Sa 1:19, 25 [srovnej 1Sa 31:8]; Am 4:13; Mi 1:3), na ‚vysoké mořské vlny‘ (doslova ‚výšiny moře‘) (Job 9:8) a na výšky neboli „oblačné výšiny“. (Iz 14:14)

Je zřejmé, že výrazy „jezdit po výšinách země“ a ‚šlapat po výšinách‘ mají být chápány ve významu ‚vítězně si podmanit zemi‘, protože ten, kdo se zmocní všech výšin, tedy všech pahorků a hor v zemi, je ve skutečnosti v zemi pánem. (5Mo 32:13; 33:29)

Střediska falešného uctívání. Výšiny neboli místa či svatyně, kde se prováděla modloslužba, byly nejen na pahorcích a horách, ale také v údolích, v řečištích potoků a řek, ve městech a pod stromy. (5Mo 12:2; 1Kr 14:23; 2Kr 17:29; Ez 6:3) Na těchto místech uctívání byly obětní oltáře, stojany s kadidlem, posvátné kůly, posvátné sloupy a ryté sochy. (3Mo 26:30; 4Mo 33:52; 5Mo 12:2, 3; Ez 6:6) Na mnoha výšinách sloužili prostituti a prostitutky. (1Kr 14:23, 24; Oz 4:13, 14) Na výšinách se často konaly nemravné obřady, k nimž patřila i obřadní prostituce a obětování dětí. (Iz 57:5; Jer 7:31; 19:5)

Existovaly také domy neboli svatyně výšin, kde sloužili kněží a kde se uchovávaly sochy božstev. (1Kr 12:31; 13:32; 2Kr 17:29, 32; 23:19, 20; Iz 16:12) Označení „výšina“ se tedy někdy může vztahovat spíše na takovou svatyni než na nějaké vyvýšené místo uctívání. Tomu nasvědčuje Ezekielova zmínka o různobarevných výšinách. (Ez 16:16) Je možné, že tyto výšiny byly svatyně podobající se stanům.

Než Izraelité vstoupili do Zaslíbené země, dostali příkaz, aby zničili posvátné výšiny Kananejců a všechno, co patřilo k falešnému uctívání, jež s těmito výšinami souviselo. (4Mo 33:51, 52) Izraelité to však neudělali, a když zemřel Jozue a vymřela starší generace, ve velkém měřítku se rozšířilo odpadlictví. (Sd 2:2, 8–13; Ža 78:58)

Některé výšiny nebyly odsouzeny. Podle Jehovova zákona měly být oběti přinášeny pouze na místě, které k tomu Bůh určil. Za dnů Jozua si Izraelité byli vědomi toho, že kdyby si někdo postavil oltář pro zápalnou oběť, aniž k tomu byl zmocněn, byla by to v podstatě vzpoura proti Jehovovi. (5Mo 12:1–14; Joz 22:29) Z doby, kdy posvátná Truhla byla odnesena ze svatostánku (1Sa 4:10, 11; 6:1, 10–14; 7:1, 2), jsou zmínky o tom, že přijatelné zápalné oběti byly přinášeny na jiných místech než ve stanu setkání, a to nejen za mimořádných okolností, ale v některých případech také poměrně pravidelně. (1Sa 7:7–9; 10:8; 11:14, 15; 16:4, 5; 1Kr 3:3; 1Pa 21:26–30) Na výšině u jednoho nejmenovaného města v zemi Cuf byla postavena stavba, v níž se patrně směly jíst oběti společenství. Do jídelny, která tam byla, se vešlo nejméně třicet lidí. I dívky z tohoto města věděly, že se na výšině předkládají oběti. (1Sa 9:5, 11–13, 22–25) Je také možné, že rodiny nepřinášely svou každoroční oběť do svatostánku, ale přinášely ji ve svém městě. (1Sa 20:6, 29)

Obětování na výšinách bylo omluveno, protože Jehovovu jménu ještě nebyl postaven žádný dům. Proto musel Šalomoun obětovat na velké výšině v Gibeonu, kde byl tehdy umístěn svatostánek. (1Kr 3:2–4; 1Pa 16:37–40, 43; 21:29; 2Pa 1:3, 13; viz hesla OBĚTNÍ DARY; OLTÁŘ.)

Šalomounova vláda a desetikmenné království. Král Šalomoun vystavěl ke konci své vlády výšiny pro falešné bohy, které uctívaly jeho cizozemské manželky. To přispělo k tomu, že Izraelité opustili pravé uctívání Jehovy a sloužili falešným bohům. Proto Jehova prostřednictvím svého proroka Achijáše ukázal, že od Šalomounova syna bude odtrženo deset kmenů a nad těmi že bude vládnout Jeroboam. (1Kr 11:7, 8, 30–35)

Jeroboam sice dostal od Jehovy ujištění, že pokud bude dále věrně sloužit Bohu, jeho království bude pevně založeno, ale jakmile se stal králem, začal se bát, že kdyby Izraelité dále chodili uctívat do Jeruzaléma, mohli by se vzbouřit. Proto zavedl v Danu a Betelu uctívání telete a postavil tam výšiny. (1Kr 11:38; 12:26–33) Pokud existovalo desetikmenné království, pokračovalo i modlářské uctívání na výšinách. „Izraelští synové pátrali po věcech, které nebyly správné vůči Jehovovi, jejich Bohu, a stále si stavěli výšiny ve všech svých městech, od věže strážných až po opevněné město.“ (2Kr 17:9)

Prorok Amos pod inspirací předpověděl, že „Izákovy výšiny“ budou zpustošeny. Označení „Izákovy výšiny“ se patrně vztahuje na posvátné výšiny, na nichž Izraelité z desetikmenného království, potomci Izáka a Jákoba neboli Izraele, prováděli odpadlické uctívání. To je také ukázáno na skutečnosti, že výraz „Izákovy výšiny“ je uveden souběžně s výrazem „Izraelovy svatyně“. (Am 7:9; viz také Oz 10:2–10.)

Když asyrský král odvedl Izraelity z desetikmenného království do vyhnanství, výšiny ještě nějaký čas existovaly, protože cizí národy, které na území Samaří nastěhoval asyrský král, prováděly na těchto výšinách dále své uctívání. (2Kr 17:24, 29–32) Asi o sto let později věrný judský král Josijáš strhl oltář a výšinu v Betelu a znesvětil oltář tím, že na něm spálil lidské kosti. Také v samařských městech odstranil všechny domy výšin, obětoval (usmrtil) všechny kněze výšin a na oltářích pálil lidské kosti. (2Kr 23:15–20) Tak se splnilo proroctví, které o 300 let dříve vyslovil jeden nejmenovaný „Boží muž“. (1Kr 13:1, 2)

V judském království. Král Rechoboam pokračoval v odpadlictví svého otce Šalomouna a jeho poddaní dále stavěli výšiny a prováděli nemravné rituály. (1Kr 14:21–24) Rechoboamův syn a nástupce Abijam „dál chodil ve všech hříších svého otce“. (1Kr 15:1–3)

Asa, který nastoupil na trůn po Abijamovi, věrně sloužil Jehovovi a usilovně se snažil vymýtit z království všechno, co souviselo s falešným uctíváním. (1Kr 15:11–13) „Odstranil tudíž ze všech judských měst výšiny a stojany s kadidlem.“ (2Pa 14:2–5) Podle zpráv v 1. Královské 15:14 a ve 2. Paralipomenon 15:17 se však zdá, že výšiny odstraněny nebyly. Je možné, že Asa sice odstranil výšiny, kde byli uctíváni falešní bohové, ale ponechal ty, na nichž lidé uctívali Jehovu. Nebo se ke konci jeho vlády výšiny možná opět objevily a jeho nástupce Jehošafat je ničil. Ale ani za vlády Jehošafata výšiny nezmizely úplně. (1Kr 22:42, 43; 2Pa 17:5, 6; 20:31–33) Uctívání, které se v Judě provádělo na výšinách, bylo tak hluboko zakořeněné, že se nepodařilo všechny výšiny natrvalo odstranit ani Asovými a Jehošafatovými reformami.

Král Jehoram na rozdíl od svého otce Jehošafata výšiny na Judských horách zřídil. (2Pa 21:1, 11) Za vlády Achazjáše a uchvatitelky trůnu Atalji, dcery Achaba a Jezábel, zůstal náboženský stav království zvrhlý. (2Kr 8:25–27; 2Pa 22:2–4, 10) Na začátku Jehoašovy vlády sice byly provedeny určité reformy, které měly obnovit pravé uctívání, ale po smrti velekněze Jehojady se opět projevilo odpadlictví a výšiny nezmizely. (2Kr 12:2, 3; 2Pa 24:17, 18) Jako střediska nezákonného uctívání existovaly výšiny i za vlády králů Amacjáše, Azarjáše (Uzzijáše) a Jotama. (2Kr 14:1–4; 15:1–4, 32–35) Další judský král, Achaz, na výšinách nejen obětoval a přinášel tam obětní dým, ale dokonce přiměl svého vlastního syna projít ohněm. (2Kr 16:2–4) Také nadělal ještě další „výšiny k přinášení obětního dýmu jiným bohům“. (2Pa 28:25)

Za vlády krále Ezekjáše byla provedena další rozsáhlá čistka, při které měly být výšiny odstraněny. (2Kr 18:1–4, 22; 2Pa 32:12) Po velké slavnosti Pasach, která se konala za jeho vlády, procházeli Izraelité městy Judy a Benjamína, a dokonce i Efrajima a Manasseho a rozbíjeli posvátné sloupy, podtínali posvátné kůly a strhávali výšiny a oltáře. (2Pa 30:21, 23; 31:1)

Obnovení pravého uctívání mělo jen krátké trvání. Ezekjášův syn Manasse obnovil právě ty výšiny, které jeho otec kdysi zničil. (2Kr 21:1–3; 2Pa 33:1–3) Manasse přiměl lid jednat ještě ničemněji, než jednali pohanští Kananejci, které Jehova kdysi vyhladil. Všemohoucí se proto rozhodl, že na Judu a Jeruzalém přivede neštěstí. (2Kr 21:9–12) Když byl Manasse zajat asyrským králem a odveden do Babylóna, činil pokání. Když se vrátil do Jeruzaléma, podnikl kroky k tomu, aby byly odstraněny věci, jež souvisely s falešným uctíváním. Ale na výšinách, na nichž to nebylo dovoleno, lid přinášel své oběti dále, nikoli však falešným bohům, ale Jehovovi. (2Pa 33:10–17) Manasseho nástupce, jeho syn Amon, nepokračoval v reformách, jež zahájil jeho otec, ale způsobil, že provinění přibývalo. (2Pa 33:21–24)

Josijáš, který následoval po Amonovi, vynikal tím, že dělal to, co bylo správné v Jehovových očích, a že se držel Mojžíšova zákona. Vyřadil kněze přinášející obětní dým na výšinách cizozemským bohům. Strhl výšiny nejen po celé Judě, ale také po městech v Samaří. Místa sloužící pro falešné uctívání byla znesvěcena, takže již nebylo možné je používat a Jehovu tím urážet. (2Kr 23:4–20; 2Pa 34:1–7)

Zpráva o tom, že výšiny postavené Šalomounem učinil Josijáš nezpůsobilými pro uctívání, potvrzuje zřejmě závěr, že za dřívějších králů sice byly výšiny strženy, ale že pak byly obnoveny. Zdá se jen logické, že tyto výšiny, které byly používány k falešnému uctívání a pocházely z doby, kdy vládl král Šalomoun, věrní králové Asa a Jehošafat kdysi strhli.

Po zprávě o tom, že Josijáš provedl důkladnou čistku, při níž odstranil všechny stopy falešného uctívání, nejsou již o výšinách v knihách Královských a Paralipomenon žádné zmínky. Ale o posledních čtyřech judských králích, totiž o Jehoachazovi, Jehojakimovi, Jehojakinovi a Sedekjášovi, je zaznamenáno, že dělali to, co bylo v Jehovových očích špatné. (2Kr 23:31, 32, 36, 37; 24:8, 9, 18, 19) Izraelité se vrátili k odpadlickému uctívání na výšinách. Proto Jehova prostřednictvím svého proroka Ezekiela varoval národ před hroznými následky, které lid postihnou: „Přivádím na vás meč a jistě zničím vaše výšiny. Vaše oltáře zpustnou a vaše stojany s kadidlem budou rozbity, a způsobím, že vaši zabití padnou před vašimi hnojnými modlami.“ (Ez 6:3, 4)

Je zajímavé, že po návratu z vyhnanství v Babylóně již o uctívání na výšinách nejsou žádné zprávy. Jak bylo kdysi předpověděno, ze svých krušných zážitků měl věrný židovský ostatek užitek a Jehovu poznal. (Ez 6:9, 10)

[Vyobrazení na straně 1088]

Výšina v Gezeru. Zde byly postaveny posvátné sloupy