Je možné této knize důvěřovat?

„Nacházím v Bibli více jistých známek věrohodnosti než vůbec kdekoli ve světské historii.“ (Proslulý anglický vědec, sir Isaac Newton)¹

JE MOŽNÉ této knize, Bibli, důvěřovat? Pojednává o lidech, kteří doopravdy žili, o místech, která skutečně existovala, a o událostech, které se opravdu staly? Jestliže ano, mělo by být průkazné, že ji napsali pečliví, poctiví pisatelé. Důkazy opravdu existují. Mnohé z nich se našly ukryté v zemi a ještě více je jich obsaženo v knize samotné.

Dobývání dokladů ukrytých v zemi

Historickou i zeměpisnou přesnost Bible potvrzují objevy starověkých artefaktů ukrytých v biblických zemích. Podívejme se na některé doklady, které archeologové vykopali.

Čtenáři Bible dobře znají Davida, odvážného mladého pastýře, který se stal izraelským králem. Davidovo jméno se v Bibli objevuje 1 138krát a výraz „Davidův dům“, kterým je často míněna Davidova dynastie, se tam vyskytuje 25krát. (1. Samuelova 16:13; 20:16) Donedávna však o Davidově životě neexistovaly žádné mimobiblické doklady. Byla to jen vymyšlená postava?

V roce 1993 se týmu archeologů vedenému profesorem Avrahamem Biranem podařilo odkrýt pozoruhodný nález, o kterém přinesl zprávu list Israel Exploration Journal. Na místě starověkého pahorku Tel Dan v severní části Izraele tito archeologové odkryli čedičový kámen. Do kamene byl vyryt nápis obsahující slova „Davidův dům“ a „král Izraele“.² Nápis datovaný do devátého století př. n. l. je údajně součástí památníku vítězství, jejž vztyčili Aramejci — nepřátelé Izraele, kteří žili na východ od Izraele. Proč je tento starověký nápis tak významný?

Článek v časopisu Biblical Archaeology Review sepsaný podle zprávy profesora Birana a jeho spolupracovníka profesora Josepha Naveha uvedl: „Kromě Bible je to poprvé, co bylo jméno David nalezeno na nějakém starověkém nápise.“a³ Na tom nápise je ještě jiná pozoruhodnost. Výraz „Davidův dům“ je napsán jedním slovem. Lingvista profesor Anson Rainey vysvětluje: „Slovní dělítko . . . [se] často vynechává, což platí zvláště tehdy, když jde o často používané vlastní jméno. Výraz ‚Davidův dům‘ byl v polovině devátého století př. n. l. jistě takovým vlastním jménem v oblasti politiky a geografie.“⁵ Jméno krále Davida a jeho dynastie byly tedy ve starověkém světě dobře známy.

A co Ninive — velké asyrské město, o kterém se Bible zmiňuje? Opravdu existovalo? Donedávna, ještě začátkem devatenáctého století, tomu někteří kritikové Bible odmítali věřit. V roce 1849 však sir Austen Henry Layard odkryl na místě nazývaném Kujundžik rozvaliny paláce krále Senacheriba a zjistilo se, že toto místo patřilo ke starověkému městu Ninive. Tím byli tedy kritikové umlčeni. Rozvaliny však musely prozradit ještě další informace. Výjev na stěnách jedné zachovalé místnosti zobrazoval dobytí silně opevněného města a zajatce defilující před králem útočící země. Nad hlavou krále je tento nápis: „Senacherib, král celého světa, král Asýrie, usedl na trůn nimedu a kořist (která byla vzata) z Lakiše (La-ki-su) kráčela před ním.“⁶

Tento výjev a nápis je možné vidět v Britském muzeu. Shoduje se s biblickou zprávou o Senacheribově dobytí judského města Lakiše, která je zaznamenána ve 2. Královské 18:13, 14. O významu tohoto nálezu sir Layard napsal: „Kdo by si před těmito objevy býval pomyslel, že je pravděpodobné či možné, že pod kupou zeminy a sutě, označující místo někdejšího Ninive, budou nalezeny dějiny válek mezi Ezekjášem [judským králem] a Senacheribem, sepsané samotným Senacheribem přímo v době, kdy se odehrávaly, a potvrzující zprávu Bible dokonce i v nepatrných podrobnostech?“⁷

Archeologové vykopali mnoho dalších artefaktů — hrnčířské výrobky, rozvaliny budov, hliněné tabulky, mince, dokumenty, památníky a nápisy —, které potvrzují přesnost Bible. Archeologové odhalili chaldejské město Ur, obchodní a náboženské středisko, v němž žil Abraham.⁸ (1. Mojžíšova 11:27–31) Nabonidova kronika, která byla objevena v 19. století, popisuje, jak v roce 539 př. n. l. padl Babylón do rukou Kýra Velikého. Tato událost je podrobně popsána v 5. kapitole Danielovy knihy.⁹ Nápis (jehož fragmenty jsou uchovávány v Britském muzeu) nalezený na oblouku starověkého města Tesalonika obsahuje jména městských vládců označených jako „politarchové“. Toto slovo není známé z klasické řecké literatury, ale použil ho biblický pisatel Lukáš.¹⁰ (Skutky 17:6, Reference Bible, poznámka pod čarou) Touto podrobností byla stejně jako již předtím jinými podrobnostmi potvrzena přesnost Lukášovy zprávy. (Srovnej Lukáše 1:3.)

Archeologové se ovšem ne vždy shodnou mezi sebou, natož pak s Biblí. Nicméně přímo v Bibli jsou obsaženy přesvědčivé důkazy, že je to kniha, které se dá důvěřovat.

Historie předkládaná s upřímností

Poctiví historikové by zaznamenali nejen vítězství (například nápis o Senacheribově dobytí Lakiše), ale také porážky, nejen úspěchy, ale i neúspěchy, nejen silné stránky, ale také slabosti. Z málokterých světských historických zpráv vyzařuje taková upřímnost.

V souvislosti s asyrskými historiky Daniel D. Luckenbill vysvětluje: „Často je jasné, že královská ješitnost vyžadovala přehlížení historické přesnosti.“¹¹ Taková „královská ješitnost“ je doložena vychloubáním v análech asyrského krále Aššurnasirpala: „Jsem majestátní, jsem důstojný, jsem vyvýšený, jsem silný, jsem ctěn, jsem oslavován, nikdo se mi nevyrovná, jsem mocný, jsem statečný, jsem udatný jako lev, jsem hrdina!“¹² Považovali byste všechno, co čtete v takových análech, za přesnou historii?

Naproti tomu pisatelé Bible projevují osvěžující upřímnost. Mojžíš, vůdce Izraelitů, otevřeně popsal nedostatky svého bratra Árona, své sestry Miriam, svých synovců Nadaba a Abihua i nedostatky svého lidu a také své vlastní chyby. (2. Mojžíšova 14:11, 12; 32:1–6; 3. Mojžíšova 10:1, 2; 4. Mojžíšova 12:1–3; 20:9–12; 27:12–14) Vážné chyby krále Davida nebyly skryty, ale byly zaznamenány; a tento záznam byl vytvořen v době, kdy David ještě kraloval. (2. Samuelova, kapitoly 11 a 24) Matouš, pisatel knihy nesoucí jeho jméno, vypráví, jak apoštolové (a on byl jedním z nich) vedli spor o to, kdo je důležitější, a také jak opustili Ježíše v noci, kdy byl zatčen. (Matouš 20:20–24; 26:56) Pisatelé dopisů obsažených v Křesťanských řeckých písmech otevřeně přiznávali, že se v některých raných křesťanských sborech vyskytly problémy, a to i sexuální nemravnost a rozkoly. A o těchto problémech se nepokrytě vyjadřovali. (1. Korinťanům 1:10–13; 5:1–13)

Z takového poctivého, otevřeného vyjadřování je vidět upřímný zájem o pravdu. Bibličtí pisatelé ochotně sdělovali i nepříznivé informace o svých milovaných, o svém národu, a dokonce i sami o sobě. Není to snad pádný důvod k důvěře v jejich spisy?

Přesná i v podrobnostech

Při soudních přelíčeních může být důvěryhodnost svědků posuzována často na základě podružných údajů. Jestliže svědectví souhlasí i v drobných detailech, je možné ho pokládat za přesné a poctivé. Pokud se v něm však objeví závažné nesrovnalosti, může být považováno za výmysl. Naproti tomu příliš pečlivě sestavená zpráva, taková, v níž je vybroušeně formulována každá podrobnost, se může také projevit jako falešné svědectví.

Jaké úrovně v tomto ohledu dosahuje „svědectví“ pisatelů Bible? U pisatelů Bible se projevila pozoruhodná důslednost. Přesně se shodují dokonce v drobných detailech. Tato shoda však není pečlivě připravena, což by mohlo vzbuzovat podezření ze vzájemné domluvy. V tomto souladu očividně chybí záměr; pisatelé se totiž často shodují neúmyslně. Podívejme se na několik příkladů.

Biblický pisatel Matouš napsal: „A když Ježíš přišel do Petrova domu, viděl jeho tchyni, jak leží nemocná s horečkou.“ (Matouš 8:14) Matouš zde uvedl zajímavou, ale nepodstatnou podrobnost, že Petr byl ženatý. Tento podružný údaj podpořil Pavel, když napsal: „Nemám právo vodit s sebou věřící ženu, jako to dělají také ostatní apoštolové a . . . Kéfas?“b (1. Korinťanům 9:5, Petrů) Z kontextu je vidět, že se Pavel bránil proti nespravedlivé kritice. (1. Korinťanům 9:1–4) Tento drobný detail, že Petr byl ženatý, Pavel zřejmě neuvedl proto, aby podpořil přesnost Matoušovy zprávy, ale zmínil se o tom jen mimochodem.

Všichni čtyři pisatelé evangelií — Matouš, Marek, Lukáš a Jan — uvádějí, že v noci, kdy byl Ježíš zatčen, jeden z jeho učedníků vytasil meč, kterým udeřil veleknězova otroka, a uťal mu ucho. Pouze Janovo evangelium sděluje zdánlivě zbytečnou podrobnost: „Ten otrok se jmenoval Malchos.“ (Jan 18:10, 26) Proč pouze Jan uvádí jméno toho muže? O několik veršů dále se v této zprávě objevuje jiný podružný údaj, který není uveden nikde jinde, totiž že Jan „byl veleknězi známý“. Byl také známý veleknězově domácnosti — znali ho veleknězovi služebníci a on znal je. (Jan 18:15, 16) Bylo tedy jen přirozené, že Jan uvedl jméno zraněného muže, kdežto ostatní pisatelé evangelií, pro které to byl cizí člověk, jeho jméno neuvedli.

V jedné zprávě jsou někdy vynechána určitá podrobná vysvětlení, která však jsou předložena jinými výroky uvedenými mimochodem. Například Matoušova zpráva o Ježíšově výslechu před židovským Sanhedrinem uvádí, že někteří z přítomných lidí „ho políčkovali a říkali: ‚Prorokuj nám, ty Kriste. Kdo tě udeřil?‘ “ (Matouš 26:67, 68) Proč od Ježíše chtěli, aby ‚prorokoval‘, kdo ho udeřil, jestliže ten, kdo ho uhodil, stál před ním? Matouš to nevysvětluje. Dva jiní pisatelé evangelií však doplňují chybějící podrobnost: Ježíšovi pronásledovatelé mu předtím, než byl políčkován, zakryli obličej. (Marek 14:65; Lukáš 22:64) Matouš předkládá svou zprávu bez starosti o to, zda v ní bude uvedena každá podrobnost.

Janovo evangelium popisuje situaci, kdy se shromáždil velký zástup lidí, aby si vyslechli Ježíšovo vyučování. Podle této zprávy Ježíš, když pozoroval ten zástup, „řekl Filipovi: ‚Kde pro ně koupíme k jídlu chleby?‘ “ (Jan 6:5) Proč si Ježíš ze všech přítomných učedníků vybral právě Filipa, aby se ho zeptal, kde mohou koupit nějaký chléb? To pisatel neříká. V paralelní zprávě však Lukáš sděluje, že se ta příhoda stala blízko Betsaidy, města u severního pobřeží Galilejského moře, a v Janově evangeliu je už dříve uvedeno, že „Filip byl z Betsaidy“. (Jan 1:44; Lukáš 9:10) Ježíš se tedy logicky zeptal člověka, který pocházel z nedalekého města. Přestože shoda mezi těmito podrobnostmi je pozoruhodná, je zřejmě náhodná.

V některých případech vynechání určitých podrobností jen zvyšuje důvěryhodnost biblického pisatele. Například pisatel První Královské vypráví o krutém suchu, které postihlo Izrael. Bylo tak kruté, že král nemohl sehnat dostatek vody a trávy, aby zachoval naživu své koně a muly. (1. Královská 17:7; 18:5) Tatáž zpráva však sděluje, že prorok Elijáš nařídil, aby mu na horu Karmel přinesli tolik vody (pro použití ve spojitosti s obětováním), aby naplnil příkop vymezující plochu asi 1 000 čtverečních metrů. (1. Královská 18:33–35) Kde se uprostřed takového sucha vzala všechna ta voda? Pisatel První Královské se to nijak nepokoušel vysvětlit. Každý, kdo žil v Izraeli, však věděl, že Karmel leží na pobřeží Středozemního moře, jak je dále vidět z náhodné poznámky v tom vyprávění. (1. Královská 18:43) Měli tedy ihned k dispozici mořskou vodu. Kdyby tato jinak podrobná kniha byla pouhým výmyslem vydávajícím se za skutečnost, proč by její pisatel, který by v tom případě byl důmyslným padělatelem, zanechal v textu takovou zřejmou nesrovnalost?

Je tedy možné Bibli důvěřovat? Archeologové vykopali dostatek artefaktů, které potvrzují, že Bible popisuje skutečné lidi, skutečná místa a skutečné události. Ještě důraznější však jsou doklady nalezené v Bibli samotné. Upřímní pisatelé nevynechali nepříjemné zprávy o nikom, ani sami o sobě. Vnitřní shoda spisů i jejich nezamýšlený soulad jsou „svědectvím“, že z nich jasně zaznívá hlas pravdy. S takovými ‚jistými známkami věrohodnosti‘ je Bible skutečně kniha, které můžete důvěřovat.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 15]

Fragment z pahorku Tel Dan

[Obrázek na straně 16 a 17]

Asyrský nástěnný reliéf zobrazující obléhání Lakiše, o němž je zmínka ve 2. Královské 18:13, 14