LEŽ

Opak pravdy. Lhát většinou znamená říkat něco nepravdivého někomu, kdo je oprávněný vědět pravdu, a to s tím záměrem, že ten člověk či jiná osoba mají být oklamáni nebo poškozeni. Lež nemusí být vždy vyjádřena slovy. Může být vyjádřena jednáním, což znamená, že osoba žije ve lži. Hebrejské sloveso, které v sobě nese myšlenku toho, že někdo říká něco, co není pravda, je ka·zavʹ. (Př 14:5) Jiné hebrejské sloveso ša·qarʹ znamená „jednat či postupovat falešně“ a jmenný tvar je překládán jako „lež; podvod; klam“. (3Mo 19:11; Ža 44:17; 3Mo 19:12; Ža 33:17, Iz 57:4) Hebrejský výraz šawʼ, někdy překládaný jako „nepravda; klam“, se v podstatě vztahuje na něco bezcenného, zbytečného a nehodnotného. (Ža 12:2; 5Mo 5:20; Ža 60:11; 89:47; Ze 10:2) Základní význam hebrejského slovesa ka·chašʹ (podvádět) zjevně znamená „zklamávat“. (3Mo 19:11; Oz 9:2) Řecké slovo pseuʹdos a slova jemu příbuzná také souvisejí se lhaním a klamem.

Otec neboli původce lži je Satan Ďábel. (Jan 8:44) Jeho lež, kterou první ženě sdělil prostřednictvím hada, nakonec přinesla smrt Evě i jejímu manželu Adamovi. (1Mo 3:1–5, 16–19) Ta první lež měla kořeny v sobectví a ve špatné touze. Měla sloužit k tomu, aby první lidská dvojice začala projevovat lásku a poslušnost tomuto lháři, který se vydával za anděla světla — za dobrodince. (Srovnej 2Ko 11:14.) Všechny další zlomyslné lži pronesené od té doby byly také odrazem sobectví a špatné touhy. Lidé lhali, aby unikli zaslouženému trestu, aby využívali druhé lidi ve svůj prospěch a aby získali či si udrželi jisté výhody, hmotné odměny nebo chválu od lidí.

Velmi vážné jsou náboženské lži, protože ohrožují budoucnost lidí, kteří jsou jimi klamáni. Ježíš Kristus řekl: „Běda vám, znalci Zákona a farizeové, pokrytci, protože cestujete přes moře a po suché zemi, abyste učinili jednoho proselytu, a když se jím stane, uděláte z něho poddaného gehenny dvakrát víc než sami ze sebe.“ (Mt 23:15) To, že člověk vymění Boží pravdu za „lež“, za klam modlářství, může následně způsobit, že bude dělat věci zvrhlé a ničemné. (Ří 1:24–32)

Na příkladu náboženských vůdců judaismu v době Ježíšovy pozemské služby je jasně ukázáno, co se může stát, když člověk opustí pravdu. Tito vůdci se tajně radili, jak Ježíše zabít. Potom, když byl Ježíš vzkříšen, uplatili vojáky, kteří hlídali hrobku, aby zamlčeli pravdu a šířili lži o zmizení Ježíšova těla. (Mt 12:14; 27:1, 2, 62–65; 28:11–15; Mr 14:1; Lk 20:19)

Jehova Bůh nemůže lhát. (4Mo 23:19; Heb 6:13–18) Nenávidí „falešný jazyk“. (Př 6:16–19) Jeho Zákon, jenž dal Izraelitům, vyžadoval, aby byla nahrazena jakákoli újma způsobená podváděním nebo zlomyslným lhaním. (3Mo 6:2–7; 19:11, 12) A osoba, která falešně svědčila, musela přijmout trest, který svou lží chtěla uvrhnout na někoho jiného. (5Mo 19:15–21) Jehovův postoj ke zlomyslnému lhaní, jak je ukázán v Zákoně, se nezměnil. Ti, kdo touží získat jeho schválení, nemohou mít ve zvyku lhát. (Ža 5:6; Př 20:19; Kol 3:9, 10; 1Ti 3:11; Zj 21:8, 27; 22:15) Nemohou žít ve lži — na jedné straně prohlašovat, že milují Boha, a na druhé straně nenávidět svého bratra. (1Ja 4:20, 21) Ananiáš a jeho manželka lhali, klamali svatého ducha, a proto přišli o život. (Sk 5:1–11)

Avšak je-li člověk chvilkově přemožen, a zalže, není automaticky vinen neodpustitelným hříchem. Případ Petra, který třikrát zapřel Ježíše, objasňuje, že pokud člověk upřímně činí pokání, Bůh mu odpustí. (Mt 26:69–75)

Přestože v Bibli je zlomyslné lhaní jednoznačně odsouzeno, neznamená to, že je člověk povinen vyzradit pravdivé informace lidem, kteří na ně nemají právo. Ježíš Kristus radil: „Nedávejte psům, co je svaté, ani neházejte své perly před vepře, aby je snad někdy nepošlapali nohama a neobrátili se a neroztrhali vás.“ (Mt 7:6) To je také důvod, proč Ježíš při jistých příležitostech neřekl všechno, co věděl, nebo neodpověděl na některé otázky přímo — protože kdyby to udělal, mohlo by to způsobit zbytečnou škodu. (Mt 15:1–6; 21:23–27; Jan 7:3–10) Je tedy zřejmé, že se musíme dívat stejně i na jednání Abrahama, Izáka, Raab a Eliši — když někoho zmátli či někomu neřekli všechny skutečnosti. (1Mo 12:10–19; 20. kap.; 26:1–10; Joz 2:1–6; Jk 2:25; 2Kr 6:11–23)

Jehova Bůh připouští, aby na lidi, kteří dávají přednost klamu, působil „omyl, aby uvěřili lži“, spíše než dobré zprávě o Ježíši Kristu. (2Te 2:9–12) Tato zásada je vidět v tom, co se stalo před staletími izraelskému králi Achabovi. Proroci, kteří lhali, ujistili krále Achaba, že jeho válečné tažení proti Ramot-gileadu bude úspěšné. Ale Jehovův prorok Mikajáš mu předpověděl pohromu. Ve vidění, jež bylo Mikajášovi zjeveno, Jehova dovolil jednomu duchovnímu tvoru, aby se v ústech Achabových proroků stal ‚podvodným duchem‘. Tento duchovní tvor totiž nad těmi proroky vykonával moc, a to tak, že nemluvili pravdu, ale říkali to, co sami chtěli a co chtěl Achab slyšet. Avšak Achab, přestože byl varován, dal přednost tomu, aby byl oklamán jejich lžemi, a zaplatil za to svým životem. (1Kr 22:1–38; 2Pa 18)