Vytrval až do konce

Elijáš se právě dozvěděl mimořádnou zprávu: Král Achab je mrtvý. Můžeme si představit, jak si starý prorok zamyšleně mne vousy a s nepřítomným pohledem se ve vzpomínkách vrací k těm desítkám let, během kterých se se zlým králem Achabem častokrát setkal. Elijáš toho zvládl opravdu hodně. Achab a jeho manželka Jezábel mu vyhrožovali, pronásledovali ho, a dokonce ho chtěli zabít. Když královna Jezábel nařídila povraždění mnoha Jehovových proroků, král neudělal nic, aby tomu zabránil. Společně taky naplánovali vraždu nevinného a dobrého muže Nabota a jeho synů. Důvodem nebylo nic jiného než chamtivost. Nato Elijáš předal Achabovi zprávu od Jehovy, že je odsouzený k smrti on i celá jeho dynastie. To, co Bůh řekl, se teď splnilo. Achab zemřel přesně takovým způsobem, jak to Jehova předpověděl. (1. Královská 18:4; 21:1–26; 22:37, 38; 2. Královská 9:26)

Elijáš ale ví, že bude muset vytrvávat i nadále. Jezábel pořád žije a má velmi špatný vliv na svoji rodinu a na celý národ. Elijáše čekají další těžké situace a taky toho ještě musí hodně naučit svého společníka a nástupce Elišu. Pojďme se tedy podívat na poslední tři úkoly, které Elijáš dostal. Uvidíme, jak mu jeho víra pomohla vytrvat. A díky tomu budeme ještě líp chápat, jak i my můžeme posilovat svoji víru v náročné době, ve které žijeme.

Králem Izraele byl teď Achazjáš, syn Achaba a Jezábel. Místo aby se poučil z nerozumnosti svých rodičů, šel v jejich stopách. (1. Královská 22:52) Stejně jako oni uctíval Baala. Každý, kdo měl něco společného s tímto náboženstvím, dělal špatné věci. Patřila k nim třeba chrámová prostituce, a dokonce obětování dětí. Mohlo vůbec něco přimět Achazjáše, aby se změnil a pomohl národu, který tak otřesným způsobem zradil Jehovu?

Arogantního mladého krále nečekaně postihla tragédie. Propadl mříží ve střešní místnosti svého paláce a vážně se zranil. Ani teď, když mu šlo o život, se neobrátil k Jehovovi o pomoc. Místo toho vyslal posly do nepřátelského filištínského města Ekronu, aby se zeptali boha Baal-zebuba, jestli je šance, že se uzdraví. Jehova už toho měl dost! Prostřednictvím anděla Elijášovi řekl, aby ty posly zastavil. Elijáš je poslal zpátky ke králi s drsnou zprávou. Achazjáš jednal, jako kdyby v Izraeli nebyl žádný Bůh, a to byl vážný hřích. Jehova rozhodl, že z lůžka, na kterém Achazjáš ležel, už nikdy nevstane. (2. Královská 1:2–4)

Achazjáš se bez špetky pokání zeptal: „Jak vypadal ten muž, který vám přišel vstříc a potom k vám mluvil tato slova?“ Poslové mu popsali prosté oblečení, které na sobě prorok měl. Achazjáš okamžitě řekl: „To byl Tišbean Elijáš.“ (2. Královská 1:7, 8) Stojí za pozornost, že Elijáš žil jednoduše a soustředil se na službu Bohu, takže bylo možné ho poznat už jenom podle popisu jeho oblečení. Nic takového se nedalo říct o Achazjášovi a jeho rodičích, kteří byli posedlí penězi a majetkem. Elijášův příklad nám připomíná, abychom se řídili Ježíšovou radou, že máme žít jednoduše a soustředit se na skutečně důležité věci. (Matouš 6:22–24)

Pomstychtivý Achazjáš vyslal velitele s 50 vojáky, aby Elijáše zatkli. Když ho našli, jak sedí „na vrcholku hory“a, velitel mu ve jménu krále stroze přikázal: „Sestup přece!“ Nejspíš ho chtěli odvést na popravu. Jen si to představte! I když vojáci věděli, že Elijáš je „muž pravého Boha“, mysleli si, že je v pořádku ho zastrašovat a vyhrožovat mu. To se ale spletli. Elijáš veliteli odpověděl: „Dobrá, jestliže jsem Boží muž, ať z nebes sestoupí oheň a sežere tebe i tvých padesát.“ V tu chvíli Bůh seslal z nebe oheň, který pohltil velitele i jeho padesát mužů. (2. Královská 1:9, 10) Tragický konec těch vojáků je varovnou připomínkou, že Jehova nebere na lehkou váhu, když se někdo chová k jeho služebníkům neuctivě a s opovržením. (1. Paralipomenon 16:21, 22)

Achazjáš poslal dalšího velitele s 50 muži. Druhý velitel byl ještě nerozumnější než ten první. Nepoučil se ze smrti těch 51 mužů, i když jejich popel nejspíš pořád ležel na svahu hory. Navíc zopakoval pohrdavý příkaz prvního velitele, aby Elijáš sešel z hory, ale ještě přidal slovo „rychle“. To bylo opravdu hloupé. Dopadlo to tak, že on i jeho muži přišli o život stejným způsobem jako první skupina. Ještě hloupější byl ale král. To, co se stalo, s ním ani nehnulo a poslal další vojáky. Třetí velitel byl naštěstí moudřejší. Pokorně přišel k Elijášovi a prosil ho, aby jeho i vojáky ušetřil. V tom, jak Boží prorok zareagoval, se určitě zračilo Jehovovo milosrdenství. Jehovův anděl Elijášovi přikázal, aby s těmi vojáky šel. Elijáš poslechl a potom zopakoval zlému králi rozsudek, který nad ním Jehova vynesl. A přesně jak Jehova řekl, tak se stalo. Po pouhých dvou letech vlády Achazjáš zemřel. (2. Královská 1:11–17)

Čím to, že Elijáš vytrval, i když měl kolem sebe tak tvrdohlavé a vzpurné lidi? V dnešní době rozhodně stojí za to se nad tím zamyslet. Už jste někdy byli frustrovaní, když někdo, na kom vám záleží, odmítl jednat rozumně a šel dál špatnou cestou? Jak takové zklamání zvládnout? Něco nám napovídá to, kde vojáci Elijáše našli. Bylo to „na vrcholku hory“. Sice nemůžeme s jistotou tvrdit, proč tam byl, ale víme, že se rád modlil, a na takovém osamoceném místě měl určitě dobrou příležitost upevňovat si vztah se svým milovaným Bohem. (Jakub 5:16–18) I my si můžeme pravidelně dělat čas na to, abychom byli s Bohem sami. V takových chvílích ho můžeme oslovovat jménem a svěřovat se mu se všemi svými problémy a starostmi. Pak pro nás bude jednodušší vytrvávat, i když lidé kolem nás jednají nerozumně a sami sobě ubližují.

Přišel čas, aby se Elijáš vzdal úlohy, kterou měl. Všimněme si, co udělal. Když s Elišou odcházel z Gilgalu, řekl mu, aby tam zůstal, zatímco on půjde do Betelu, který byl asi 11 kilometrů daleko. Eliša pevně odpověděl: „Jakože žije Jehova a jakože žije tvá duše, neopustím tě.“ Potom co společně přišli do Betelu, Elijáš Elišovi řekl, že bude sám cestovat do Jericha, kam to bylo asi 22 kilometrů. Od Eliši ale slyšel stejnou odpověď jako předtím. V Jerichu se podobná scéna odehrála potřetí. Pak společně zamířili k Jordánu vzdálenému asi 8 kilometrů. Mladší Eliša nechtěl Elijáše za žádnou cenu opustit! (2. Královská 2:1–6)

Eliša projevoval důležitou vlastnost, věrnou lásku. Je to stejná láska, jakou měla Rut k Noemi, láska, která se za všech okolností pevně drží milovaného člověka. (Rut 1:15, 16) Všichni Boží služebníci takovou lásku potřebují – dnes víc než kdy předtím. Uvědomujeme si její důležitost stejně dobře jako Eliša?

Na Elijáše muselo udělat dojem, když viděl, jak ho Eliša věrně následuje. Eliša měl díky tomu výjimečnou příležitost vidět Elijášův poslední zázrak. U Jordánu, který je místy celkem hluboký a prudký, Elijáš udeřil do vody svým úředním oděvem. Voda se rozestoupila! Ten zázrak sledovalo i „padesát mužů ze synů proroků“. Zjevně šlo o rostoucí skupinu mužů, kteří se školili, aby mohli v zemi vést lidi k čistému uctívání Boha. (2. Královská 2:7, 8) Elijáš na tento školicí program nejspíš dohlížel. O několik let dřív měl Elijáš pocit, že je ve své zemi poslední, kdo uctívá Jehovu. Jehova ale Elijáše za jeho vytrvalost odměnil a umožnil mu vidět, jak počet jeho služebníků narůstá. (1. Královská 19:10)

Když překročili Jordán, Elijáš řekl Elišovi: „Požádej, co bych měl pro tebe udělat, než budu od tebe vzat.“ Elijáš věděl, že nastala chvíle, kdy odejde. Nezáviděl svému mladšímu příteli výjimečné postavení a úkoly, které ho čekaly. Naopak mu chtěl pomoct, jak jen to bude možné. Eliša požádal jenom o jednu věc: „Prosím, aby mi připadly dva podíly na tvém duchu.“ (2. Královská 2:9) Nemyslel to tak, že chce dvojnásobné množství svatého ducha, než měl Elijáš. Prosil o dědictví podobné tomu, jaké dostával prvorozený syn. Ten měl podle zákona získat největší neboli dvojnásobné dědictví, aby mohl plnit povinnosti, které ho čekaly jako novou hlavu rodiny. (5. Mojžíšova 21:17) Eliša byl Elijášův duchovní dědic a očividně věděl, že bude potřebovat stejnou odvahu jako Elijáš, aby svoje úkoly zvládl.

Odpověď na Elišovu prosbu Elijáš pokorně nechal na Jehovovi. Když Jehova dovolí Elišovi vidět Elijáše, až ho Bůh bude brát pryč, Elišova prosba se splní. Ti dva dlouholetí přátelé šli dál, a „jak kráčeli a při chůzi mluvili“, najednou se stalo něco neuvěřitelného! (2. Královská 2:10, 11)

Oblohu zalila podivná záře, která byla každou chvíli blíž a blíž. Můžeme si představit burácení a svištění větrné bouře, která se znenadání rozpoutala a doprovázela jasný předmět blížící se k oběma mužům. Přiřítil se k nim a rozdělil je. Možná dokonce v ohromení zavrávorali. To, co viděli, byl válečný vůz, zářící jako kdyby byl z ohně. Elijáš věděl, že přišel jeho čas. Nastoupil do vozu? To se z biblické zprávy nedozvídáme. Určitě ale cítil, jak stoupá výš a výš a je unášen větrnou bouří!

Elišu přemohl úžas. Protože byl svědkem této mimořádné podívané, bylo jasné, že Jehova mu opravdu dá „dva podíly“ Elijášova odvážného ducha. Teď byl ale moc smutný, aby o něčem takovém přemýšlel. Netušil, kam se jeho drahý přítel poděl, ale pravděpodobně nečekal, že ho ještě někdy uvidí. Volal: „Můj otče, můj otče, válečný dvoukolý vůz Izraele a jeho jezdci na koních!“ Sledoval, jak jeho milovaný učitel mizí v dálce. Když se mu ztratil z dohledu, Eliša v zármutku roztrhl svůj oděv. (2. Královská 2:12)

Slyšel snad Elijáš, když stoupal k nebi, zoufalý křik svého mladého přítele a uronil sám několik slz? Ať už to bylo jakkoli, rozhodně si uvědomoval, že díky Elišovi po svém boku zvládl různé těžké situace. Od Elijáše se můžeme naučit, jak důležité je přátelit se s lidmi, kteří milují Boha a snaží se dělat to, co se mu líbí.

Co se s Elijášem stalo potom? Některá náboženství učí, že šel do nebe, aby tam byl s Bohem. Tak to ale být nemohlo. O staletí později Ježíš Kristus řekl, že až do jeho doby nikdo do nebe nevystoupil. (Jan 3:13) Takže když v Bibli čteme, že „Elijáš vystoupil ve větrné bouři k nebesům“, je potřeba zjistit, o jaké nebe šlo. (2. Královská 2:11) Když se v Bibli mluví o nebi, není tím myšlené jenom místo, kde žije Jehova, ale někdy i část zemské atmosféry, kde plují mraky a létají ptáci. (Žalm 147:8) Právě do tohoto nebe, kterému říkáme obloha, vystoupil Elijáš. A co se s ním dělo dál?

Jehova jednoduše přemístil svého milovaného proroka na jiné místo, kde pro něj měl nové úkoly. Konkrétně šlo o sousední judské království. Bible se znovu zmiňuje o Elijášovi, když už je v Judsku možná víc než sedm let, a pořád se věnuje práci pro Jehovu. V té době vládl nad Judskem zlý král Jehoram. Ten si vzal za manželku dceru Achaba a Jezábel, takže jejich špatný vliv působil dál. Jehova Elijáše pověřil, aby napsal Jehoramovi dopis, ve kterém byl nad ním vynesen rozsudek. Přesně podle proroctví zemřel Jehoram hroznou smrtí. Ale co je ještě horší, biblická zpráva na závěr říká, že když zemřel, nikomu to nebylo líto. (2. Paralipomenon 21:12–20)

Mezi zlým Jehoramem a Elijášem byl opravdu propastný rozdíl. Nevíme, jak a kdy Elijáš zemřel. Jistě to ale nebylo tak, že by po své smrti nikomu nechyběl. Elišovi se po jeho příteli stýskalo. Chyběl určitě i ostatním věrným prorokům. A Jehova si Elijáše vážil ještě o nějakých 1 000 let později, protože způsobil, aby se objevil ve vidění Ježíšovy proměny. (Matouš 17:1–9) Chcete mít podobně jako Elijáš pevnou víru, která ani v náročných chvílích neselže? Pak se přátelte s těmi, kdo milují Boha, soustřeďte se v životě na duchovní věci a často se ze srdce modlete. Díky tomu i vy zůstanete navždy v Jehovově srdci!