VĚŠTBA

Věštění obvykle zahrnuje celou řadu způsobů, jak pomocí spiritistických okultních sil získat tajné poznání, zejména pokud jde o budoucí události. (Viz heslo SPIRITISMUS.) Pojednání o jednotlivých formách věštění lze najít pod hesly ASTROLOGOVÉ; KOUZELNICTVÍ A MAGIE; PŘEDPOVÍDATEL UDÁLOSTÍ; ZAKLÍNAČ.

Lidé, kteří se zabývají věštěním, jsou přesvědčeni o tom, že nadlidští bohové zjevují budoucnost těm, kdo jsou vyškoleni ve čtení a výkladu určitých znamení a předzvěstí, k nimž patří například nebeské úkazy (postavení a pohyb hvězd a planet, zatmění, meteory), pozemské přírodní živly (vítr, bouře, oheň), chování tvorů (vytí psů, let ptáků, pohyb hadů), obrazce, které jsou vytvořené čajovými lístky v šálku nebo které na vodě vytvoří olej, směr, jímž padají šípy, vzhled vnitřností obětovaných zvířat (játra, plíce, útroby), čáry na dlani ruky, to, jak padnou losy, a informace od „duchů“ mrtvých.

Určité obory věštění dostaly svá jména. Například věštění augurské neboli ptakopravectví, jež s oblibou pěstovali Římané, je pozorování znamení, předzvěstí nebo náhodných jevů; věštění z ruky je předpovídání budoucnosti z čar na dlani; hepatoskopie je pozorování jater; pozorováním útrob se zabývají haruspikové; při belomancii se používají šípy; rhabdomancie je proutkařství; oneiromancie je věštění ze snů; nekromancie je údajné dotazování mrtvých. Dále se používá věštění z křišťálové koule a věštění orákulní.

Původ. Věštění vzniklo v Babylónii, zemi Chaldejců, a stěhováním národů se odtud tyto okultní praktiky rozšířily po celé zemi. (1Mo 11:8, 9) Z té části Aššurbanipalovy knihovny, která byla objevena, údajně celá čtvrtina obsahuje věštecké tabulky, které mají vykládat všechny jevy, jež lze pozorovat na nebi i na zemi, a také všechny nahodilé události i nehody, k nimž dochází v každodenním životě. Než se Nebukadnecar rozhodl zaútočit na Jeruzalém, uchýlil se k věštění. Je o tom napsáno: „Zatřásl šípy. Tázal se pomocí terafim; díval se do jater. Věštba v jeho pravici se prokázala být pro Jeruzalém.“ (Ez 21:21, 22)

Když se věštci snažili vypátrat znamení pozorováním jater, vycházeli z názoru, že tento orgán je sídlem veškeré životní síly, citů a náklonnosti. V játrech je šestina lidské krve. Odchylky ve tvarech jejich laloků, kanálků, přívěsků, cév, záhybů a zbarvení byly vykládány jako znamení či předzvěsti od bohů. (Viz heslo ASTROLOGOVÉ.) Bylo nalezeno mnoho hliněných modelů jater, z nichž nejstarší pocházejí z Babylónie. Obsahují osudová znamení a klínopisné texty, které používali věštci. (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 324) Starověcí asyrští kněží byli nazýváni baru, což znamená „ten, kdo prohlíží“ nebo „ten, kdo vidí“, protože prohlížení jater mělo v jejich věšteckém náboženství významnou úlohu.

Věštění je v Bibli odsouzeno. Všechny rozmanité formy věštění, bez ohledu na to, jak se nazývají, jsou v příkrém protikladu a naprostém rozporu se svatou Biblí. Jehova prostřednictvím Mojžíše přísně a opakovaně varoval Izraelity, aby tyto věštecké praktiky od ostatních národů nepřejímali. Řekl totiž: „Neměl by se v tobě najít nikdo, kdo přiměje svého syna nebo svou dceru, aby prošli ohněm, nikdo, kdo používá věštění, kdo provozuje magii, ani nikdo, kdo hledá znamení, ani kouzelník, ani ten, kdo spoutává jiné zaklínáním, ani nikdo, kdo se radí se spiritistickým médiem nebo s tím, kdo z povolání předpovídá události, ani nikdo, kdo se dotazuje mrtvých. Každý, kdo tyto věci dělá, je totiž něčím odporným Jehovovi, a kvůli těmto odporným věcem je Jehova, tvůj Bůh, před tebou zahání.“ (5Mo 18:9–12; 3Mo 19:26, 31) I když se jejich prorocká znamení a předzvěsti splnily, věštci nebyli zproštěni odsouzení. (5Mo 13:1–5; Jer 23:32; Ze 10:2) K věštectví se Bible vyjadřuje krajně nepřátelsky, což je patrné z příkazu, že všichni lidé, kteří se jím zabývají, mají být zcela jistě usmrceni. (2Mo 22:18; 3Mo 20:27)

Ačkoli tyto příkazy byly opakovány, odpadlíci se vůči Jehovovi chovali přezíravě — byli to nejen obyčejní lidé, například jedna žena v En-doru, ale i mocní králové, jako byli král Saul a Manasse a královna Jezábel. (1Sa 28:7, 8; 2Kr 9:22; 21:1–6; 2Pa 33:1–6) Dobrý král Josijáš sice ve své době věštce odstranil, ale k tomu, aby byla Juda uchráněna před zničením, jaké předtím postihlo její sestru, izraelské království, to nestačilo. (2Kr 17:12–18; 23:24–27) Jehova však ve své milující laskavosti posílal své proroky, aby varovali před ohavnými praktikami, kterých se národ dopouštěl, a jeho proroci stejně varovali také matku veškerého věštění, Babylón. (Iz 3:1–3; 8:19, 20; 44:24, 25; 47:9–15; Jer 14:14; 27:9; 29:8; Ez 13:6–9, 23; Mi 3:6–12; Ze 10:2)

Věštění bylo velmi rozšířené i v dobách Ježíšových apoštolů. Kouzelník Bar-Jezus, který žil na ostrově Kypr, byl raněn slepotou, protože se stavěl proti kázání apoštola Pavla; a v Makedonii Pavel vyhnal věšteckého ducha z jedné dívky, která obtěžovala Pavla a jeho druhy, a její majitelé, kteří měli z její okultní věštecké schopnosti velký zisk, tím byli rozhněváni. (Sk 13:6–11; 16:16–19) Naproti tomu jiní lidé, například Šimon ze Samaří, dobrovolně přestali provozovat magická umění, a v Efezu bylo tolik lidí, kteří dobrovolně spálili své věštecké knihy, že celková hodnota těchto knih byla 50 000 kousků stříbra (pokud to byly denáry, pak knihy měly hodnotu 37 200 dolarů). (Sk 8:9–13; 19:19)

Člověk má přirozenou touhu znát budoucnost, a tuto touhu může uspokojit, jestliže uctívá svého Vznešeného Stvořitele a slouží mu. Bůh totiž pomocí svého sdělovacího prostředku lidem láskyplně předem sděluje to, co je pro ně dobré. (Am 3:7) Když se však lidé od Jehovy odvracejí a odcizují se tak Tomu, kdo jediný zná konec od samého začátku, snadno se stanou obětí démonského vlivu. Výstižně to ukazuje příklad Saula; ten nejdříve veškeré poznání o budoucích událostech očekával od Jehovy, ale když jednal nevěrně a Bůh s ním přerušil veškeré spojení, obrátil se na démony a hledal u nich náhradu za božské vedení. (1Sa 28:6, 7; 1Pa 10:13, 14)

Mezi pravdou, kterou zjevuje Bůh, a informacemi získanými věštěním je tedy příkrý protiklad. Lidé, kteří se uchylují k věštění, jsou často působením neviditelných démonských sil postiženi prudkými křečemi a někdy se pod vlivem příšerné hudby a některých drog vzruší až k šílenství. Když jsou Jehovovi praví služebníci podněcováni svatým duchem, aby mluvili, nevznikají u nich žádné takové tělesné ani duševní deformace. (Sk 6:15; 2Pe 1:21) Boží proroci mluvili proto, že to považovali za svou povinnost, a činili to tedy otevřeně a bezplatně, kdežto pohanští věštci provozovali svou živnost, aby získali sobecký osobní zisk.

Žádný druh věštění není v Bibli uveden v kladné souvislosti. V textech vyjadřujících rozsudek bývají spiritistické praktiky věštění často uváděny ve spojitosti s cizoložstvím a smilstvem. (2Kr 9:22; Na 3:4; Mal 3:5; Ga 5:19, 20; Zj 9:21; 21:8; 22:15) Věštění je v Božích očích srovnatelné s hříchem v podobě vzpoury. (1Sa 15:23) Je tedy nebiblické označovat sdělení, které Jehova poskytuje svým služebníkům, za projev „dobrého“ věštění.

Jehova maří plány věštců. To, že ve srovnání s mocí, kterou mají věštci provozující magii, je Jehovova moc neomezená, se dramaticky ukázalo, když Mojžíš s Áronem stáli před faraónem. Áronova hůl se proměnila v hada, a zdálo se, že egyptští mágové dokázali udělat totéž. Jak ale museli být zaraženi, když Áronova hůl spolykala jejich hole! Egyptští kněží změnili vodu v krev a způsobili, aby se po zemi rozlezly žáby. Ale když Jehova způsobil, že se z prachu stali komáři, museli kouzelníci, kteří se vyznali v tajných uměních, uznat, že to je „prst Boží“. (2Mo 7:8–12, 19–22; 8:5–11, 16–19; 9:11)

Ničemný Haman přiměl ‚někoho [patrně nějakého astrologa], aby metal Pur, totiž Los, den po dni a měsíc po měsíci‘, aby určil nejpříhodnější čas, kdy má dát vyhladit Jehovův lid. (Es 3:7–9) O tomto textu jeden komentář říká: „Když Haman použil tuto metodu ke stanovení nejpříznivějšího dne pro provedení svého strašného plánu, jednal tak, jak měli ve zvyku jednat perští králové a šlechtici; ti se nikdy nepouštěli do žádného podniku, dokud se nedotázali astrologů, aby se ujistili, ve které hodině budou mít štěstí.“ (Commentary on the Whole Bible, R. Jamieson, A. R. Fausset, D. Brown) Na základě tohoto věštění začal Haman okamžitě pracovat na uskutečňování svého ničemného plánu. Jehova však opět ukázal, že má moc zachránit svůj lid, a Haman, který důvěřoval věštbě, byl pověšen právě na ten kůl, který on sám připravil pro Mordekaie. (Es 9:24, 25)

Jiným příkladem toho, že Jehovova moc je nadřazena okultním silám, je to, co se stalo, když k Balámovi přišli Moabci „s platy za věštění ve svých rukách“ a chtěli si tohoto mezopotamského věštce najmout, aby proklel Izrael. (4Mo 22:7) Balám se sice snažil ‚přijít na nějaká neblahá znamení‘, ale Jehova ho přinutil vyjádřit jedině požehnání. V jednom ze svých příslovečných výroků Balám pod působením Jehovovy nepřekonatelné moci uznal, že „není . . . žádné neblahé zaklínadlo proti Jákobovi ani žádná věštba proti Izraeli“. (4Mo, kap. 23, 24)

„Duch Pythóna.“ Ve Filipech v Makedonii se Pavel setkal s jednou služkou, která byla posedlá ‚démonem věštby‘, doslova „duchem pythóna“ (řec. pneuʹma pyʹtho·na; Sk 16:16). „Pythón“ bylo jméno mytického hada, který střežil chrám a věštírnu v Delfách v Řecku. Slovo pyʹthon se používalo k označení osoby, která umí předpovídat budoucnost, a také k označení ducha, který mluví prostřednictvím této osoby. Později se tímto slovem označoval i břichomluvec, ale zde ve Skutcích se tento výraz používá na démona, který dívce umožňoval, aby věštila.