KÝROS

Zakladatel Perské říše a dobyvatel Babylóna; je označován jako „Kýros Veliký“, aby byl odlišen od svého děda, Kýra I.

Klínopisný záznam, který je znám jako Kýrův válec, obsahuje slova, která Kýros pronesl po dobytí Babylónské říše: „Já jsem Kýros, král světa, velký král, zákonný král, král Babylóna, král Sumeru a Akkadu, král čtyř okrajů (země), syn Kambýsa (Ka-am-bu-zi-ia), velký král, král Anšanu, vnuk Kýra [I.], . . . potomek Teispa . . . z rodiny, (která) vždy (měla) královskou moc.“ (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 316) Zde je tedy ukázáno, že Kýros pocházel z královského rodu králů z Anšanu, což bylo město nebo území, jehož poloha není přesně známa; někteří znalci se domnívají, že toto místo leželo na S od Elamu, obvykle se však předpokládá, že leželo od Elamu na V. Členové tohoto královského rodu se nazývají Achaimenovci, podle Achaimena, Teispova otce.

O mládí Kýra II. mnoho informací nemáme; jsme převážnou většinou odkázáni jen na zprávy Hérodota (řeckého dějepisce z 5. století př. n. l.) a Xenofóna (dalšího řeckého spisovatele, který působil asi o půl století později), kteří se nechávali unášet svou fantazií. Oba však uvádějí, že Kýros byl synem perského panovníka Kambýsa a jeho manželky Mandané, dcery médského krále Astyaga. (Hérodotos, Dějiny, I, 107, 108; Xenofón, O Kýrově vychování, I, 2) Toto Kýrovo pokrevní příbuzenství s Médy však Ktésiás, jiný řecký dějepisec z téhož období, popírá a tvrdí, že Kýros se stal Astyagovým zetěm, když si vzal za manželku jeho dceru jménem Amytis.

Kýros nastoupil po svém otci Kambýsovi I. na trůn v Anšanu, což tehdy bylo vazalské území pod nadvládou médského krále Astyaga. Diodóros (první století př. n. l.) uvádí, že Kýros začal panovat v prvním roce 55. olympiády neboli v roce 560/559 př. n. l. Hérodotos vypráví, že se Kýros vzbouřil proti médské vládě, a protože se Astyagovo vojsko zachovalo zrádně, snadno získal vítězství a zmocnil se Ekbatany, hlavního města Médů. Podle Nabonidovy kroniky král Ištumegu (Astyagés) „povolal svá vojska a vytáhl proti Kýrovi, králi Anšanu, aby se s ním ut[kal v bitvě]. Proti Ištumegovi se vzbouřilo jeho vojsko a v poutech ho vy[dali] Kýrovi.“ (Ancient Near Eastern Texts, s. 305) Kýrovi se podařilo získat na svou stranu Médy, a Médové pak bojovali společně s Peršany pod Kýrovým vedením. V následujících letech si Kýros podmanil záp. část Médské říše a postupoval dál k vých. hranici lýdské říše, kterou tvořila řeka Halys v Malé Asii.

Potom Kýros porazil bohatého lýdského krále Kroisa a dobyl město Sardy. Pak si podmanil iónská města a celou Malou Asii učinil součástí Perské říše. Tak se stal Kýros během několika let hlavním soupeřem Babylóna a jeho krále, Nabonida.

Dobytí Babylóna. Kýros se nyní připravil na střet s mocným Babylónem, a zejména od této doby zastával svou úlohu ve splňování biblického proroctví. V Izajášově inspirovaném proroctví o obnově Jeruzaléma a jeho chrámu byl tento perský panovník jmenovitě uveden jako ten, koho Jehova Bůh ustanovil k tomu, aby porazil Babylón a propustil Židy, kteří tam byli ve vyhnanství. (Iz 44:26–45:7) Ačkoli toto proroctví bylo zaznamenáno více než jedno a půl století před tím, než Kýros dosáhl svého mocného postavení, a ačkoli ke zpustošení Judy patrně došlo dokonce před tím, než se vůbec Kýros narodil, Jehova přesto prohlásil, že Kýros bude jednat jako Jeho ‚pastýř‘ ve prospěch židovského lidu. (Iz 44:28; srovnej Ří 4:17.) Vzhledem k tomu, že byl Kýros v tomto ohledu ustanoven předem, byl označen jako Jehovův ‚pomazaný‘ (tvar hebrejského slova ma·šiʹach, mesiáš, a řeckého slova chri·stosʹ, kristus). (Iz 45:1) To, že ho Bůh tak dávno ‚povolal jeho jménem‘ (Iz 45:4), neznamená, že by Bůh dal Kýrovi při jeho narození jméno, ale znamená to, že Jehova věděl předem, že se takový muž toho jména objeví a že ho on sám povolá — nikoli anonymně, ale přímo, výslovně a jmenovitě.

Král Kýros byl jako pohan pravděpodobě vyznavačem zoroastrismu a nevěděl, že Jehova Bůh obrazně ‚uchopil jeho pravici‘, aby ho vedl nebo posílil, aby ho opásal a připravil a urovnal mu cestu, aby Kýros splnil božský záměr: dobýt Babylón. (Iz 45:1, 2, 5) Jako Ten, „kdo od počátku sděluje ukončení a odedávna věci, které ještě nejsou učiněny“, Všemohoucí Bůh utvářel okolnosti v lidských záležitostech tak, aby bylo plně vykonáno to, co řekl. Povolal Kýra „od východu slunce“, z Persie (na V od Babylóna), kde bylo vybudováno Kýrovo oblíbené hlavní město Pasargady, a Kýros měl udeřit na Babylón tak rychle jako ‚dravý pták‘. (Iz 46:10, 11) V díle The Encyclopædia Britannica (1910, sv. X, s. 454) je uvedena zajímavá informace, že „Peršané nosili orla upevněného na konci kopí, a slunce jako jejich božstvo bylo znázorňováno na jejich standartách, které . . . žárlivě ochraňovali ti nejudatnější vojáci“.

Jak Kýros odvedl vody Eufratu?

Biblická proroctví, která se vztahovala na to, že Kýros dobude Babylón, předpověděla, že babylónské řeky budou vysušeny a brány Babylóna zůstanou nezavřené, že město bude napadeno náhle a že babylónští vojáci nebudou klást odpor. (Iz 44:27; 45:1, 2; Jer 50:35–38; 51:30–32) Hérodotos popisuje hluboký, široký příkop, který byl kolem Babylóna, a uvádí, že pro vstup vnitřními zdmi podél řeky Eufrat, která protínala město, sloužily bronzové (nebo měděné) brány. Hérodotos (Dějiny, I, 191, 192) píše, že když Kýros oblehl město, „řeku svedl příkopem do jezera [do umělého jezera, jež údajně dříve vybudovala královna Nitokris], které bylo bažinaté, a tím způsobil, že bylo možno staré řečiště přebrodit, když voda poklesla. Jakmile věc došla tak daleko, tu Peršané, kteří na to čekali u řečiště Eufratu, vešli jím do Babylónu, když už jim řeka sahala jen asi do půl stehen. Kdyby byli Babylóňané předem věděli, nebo se doslechli, co Kýros podniká, byli by Peršanům zabránili vstoupit do města a byli by je zle porazili. Kdyby byli uzavřeli všechny branky vedoucí k řece a kdyby byli vystoupili na zdi, zbudované na březích řeky, byli by je chytili jako do sítě. Takto však byli Peršané neočekávaně mezi nimi. Tamní obyvatelé vypravují, že pro rozlehlost města se obyvatelé bydlící uprostřed nedozvěděli o tom, že okraje města jsou v moci nepřátel; byl právě svátek, a proto tančili a dobře se měli, až se to ovšem náhle dozvěděli. [Srovnej Da 5:1–4, 30; Jer 50:24; 51:31, 32.] Tak bylo Babylóna poprvé dobyto.“

Xenofónova zpráva se v podrobnostech poněkud liší, ale obsahuje tytéž základní informace jako zpráva Hérodotova. Xenofón líčí, že Kýros považoval téměř za nemožné dobýt mohutné babylónské zdi útokem, a pak vypráví, jak Kýros město oblehl, odvedl vody Eufratu do kanálů, a zatímco se město oddávalo oslavě svátku, vyslal své vojsko řečištěm podél městských zdí. Vojsko pod velením Góbrya a Gadáta překvapilo stráže a získalo přístup přímo do bran paláce. Během jedné noci „město bylo dobyto a král zabit“ a babylónští vojáci, kteří zaujímali své postavení v různých pevnostech, se následujícího jitra vzdali. (O Kýrově vychování, VII, 5; srovnej Jer 51:30.)

Židovský dějepisec Josephus zaznamenává zprávu o tom, jak Kýrovo dobyvatelské tažení popsal babylónský kněz Béróssós (ve třetím století př. n. l.): „V sedmnáctém roce jeho [Nabonidovy] vlády Kýros vytáhl z Persie s velkým vojskem, a když si podrobil zbytek království, vydal se proti Babylónii. Jakmile se Nabonnedus [Nabonid] dozvěděl o jeho příchodu, vedl mu své vojsko vstříc, bojoval s ním a byl poražen, a pak uprchl s několika svými následovníky a zavřel se v městě Borsippa [druhé významné město vedle Babylóna]. Kýros se Babylóna zmocnil, a když dal příkazy, aby byly vnější městské zdi strženy, protože vypadaly strašné a velmi nebezpečné, táhl na Borsippu, aby Nabonneda oblehl. Ten na obležení nečekal a vzdal se; Kýros s ním zacházel lidsky, z Babylónie ho poslal pryč, ale dal mu Karmanii, kde měl přebývat. Nabonnedus tam strávil zbytek svého života a tam i zemřel.“ (Proti Apiónovi, I, 150–153 [20]) Tato zpráva se liší od ostatních především v tom, že obsahuje informace o Nabonidově činnosti a o tom, jak s ním Kýros jednal. Odpovídá však biblické zprávě, která říká, že králem, který byl zabit v noci, kdy padl Babylón, nebyl Nabonid, ale Belšacar. (Viz heslo BELŠACAR.)

Klínopisné tabulky, které našli archeologové, sice neposkytují podrobné zprávy o tom, jak dobývání probíhalo, ale potvrzují to, že Babylón padl náhle, a to do rukou Kýra. Nabonidova kronika uvádí, že v roce, který byl posledním rokem Nabonidovy vlády (539 př. n. l.), v měsíci tišri (září-říjen), Kýros zaútočil na babylónská vojska u Opisu a porazil je. Nápis pokračuje: „Čtrnáctého dne byl dobyt Sippar bez boje. Nabonid uprchl. Šestnáctého dne Góbryás (Ugbaru), místodržitel Gutia, a Kýrovo vojsko vstoupili bez boje do Babylóna. Potom byl Nabonid uvězněn v Babylóně, když se vrátil . . . V měsíci arahšamnu [marchešvanu (říjen-listopad)], 3. dne, Kýros vstoupil do Babylóna.“ (Ancient Near Eastern Texts, s. 306) Na základě tohoto nápisu je možné určit datum pádu Babylóna, a to 16. tišri roku 539 př. n. l., přičemž Kýros do něj vstoupil o 17 dnů později, 3. marchešvanu.

Vlády nad světem se ujímají Árijci. Tímto Kýrovým vítězstvím skončila nad Mezopotámií a Středním východem nadvláda semitských panovníků a vznikla první světová velmoc árijského původu. Kýrův válec, klínopisný záznam, o němž se historikové domnívají, že byl napsán proto, aby byl uveřejněn v Babylóně, má silně náboženský obsah a o Kýrovi se v něm říká, že zásluhu za své vítězství připisoval Mardukovi, hlavnímu bohu Babylóna, a že se vyjádřil takto: „[Marduk] pátral ve všech zemích a (pro)hledal je, když hledal spravedlivého panovníka, a byl ochoten mu poskytnout vedení . . . (ve výročním průvodu). (Potom) pronesl jméno Kýra (Ku-ra-as), krále Anšanu, prohlásil jej (dosl.: pronesl [jeho] jméno), aby se stal panovníkem celého světa. . . . Marduk, velký pán, ochránce svých lidí/ctitelů, pozoroval se zalíbením jeho (tj. Kýrovy) dobré skutky a jeho přímou mysl (dosl.: srdce), (a proto) mu přikázal, aby vytáhl proti jeho městu Babylónu (Ká.dingir.ra). Přiměl ho, aby se vydal na silnici do Babylóna (DIN.TIR^ki), a kráčel po jeho boku jako skutečný přítel. Jeho rozsáhlé vojsko — jehož počet, jako voda v řece, nemohl být zjištěn — vyzbrojeno táhlo s ním. Bez bitvy ho přiměl k tomu, aby vstoupil do jeho města Babylóna (Su.an.na), a ušetřil Babylón (Kádingir.ra^ki) jakékoli pohromy.“ (Ancient Near Eastern Texts, s. 315)

Proč je na Kýrově válci vysvětlován pád Babylóna jinak než v Bibli?

Tento výklad událostí je sice pohanský, ale biblická zpráva ukazuje, že Kýros ve svém provolání, v němž dal židovským vyhnancům právo vrátit se do Jeruzaléma a opět tam vystavět chrám, prohlásil: „Všechna království země mi dal Jehova, Bůh nebes, a sám mě pověřil, abych mu vystavěl dům v Jeruzalémě, který je v Judovi.“ (Ezr 1:1, 2) To samozřejmě neznamená, že Kýros přijal židovské náboženství, ale pouze to ukazuje, že věděl o tom, co o jeho vítězství říká Bible. Vzhledem k tomu, že Daniel zastával vysoké úřední postavení, jak před pádem Babylóna, tak i po něm (Da 5:29; 6:1–3, 28), bylo by velice zvláštní, kdyby Kýros nebyl informován o proroctvích, která zaznamenali a pronesli Jehovovi proroci; k nim patřilo také Izajášovo proroctví, v němž bylo výslovně uvedeno Kýrovo jméno. Pokud jde o Kýrův válec, z něhož zde již bylo citováno, tvrdí se, že na přípravě tohoto klínopisného záznamu se kromě krále mohly podílet i jiné osoby. Ve své knize Biblical Archaeology (1963, s. 203) G. Ernest Wright říká, že to byli „král, nebo kancelář, kdo sestavili tento záznam“ (srovnej podobný případ týkající se Dareia, uvedený u Da 6:6–9), zatímco dr. Emil G. Kraeling (Rand McNally Bible Atlas, 1966, s. 328) označuje Kýrův válec za „propagandistický záznam, jehož autory byli babylónští kněží“. Mohl být skutečně sestaven pod vlivem babylónského kněžstva (Ancient Near Eastern Texts, s. 315, ppč 1), a to se záměrem vysvětlit, proč Marduk (známý také jako Bel) a ostatní babylónští bohové naprosto selhali, když město nezachránili; výklad jde dokonce tak daleko, že se připisuje Mardukovi právě to, co udělal Jehova. (Srovnej Iz 46:1, 2; 47:11–15.)

Kýrův výnos o návratu vyhnanců. Kýros vydal výnos, jímž ukončil vyhnanství Židů, a tím splnil své poslání ve prospěch Izraele, které měl od Jehovy jako Jehovův ‚pomazaný pastýř‘. (2Pa 36:22, 23; Ezr 1:1–4) Toto prohlášení bylo učiněno „v prvním roce perského krále Kýra“, což znamená v prvním roce jeho vlády nad dobytým Babylónem. Biblická zpráva u Daniela 9:1 poukazuje na ‚první rok Dareia‘, což mohlo znamenat období mezi pádem Babylóna a ‚prvním rokem Kýra‘, tedy jeho vlády nad Babylónem. Pokud to odpovídá skutečnosti, znamenalo by to, že podle názoru pisatele začal Kýrův první rok ke konci roku 538 př. n. l. Má-li však být Dareiova vláda nad Babylónem považována za vládu místokrále, který vládl současně s Kýrem, pak by podle babylónského zvyku Kýrův první vládní rok trval od nisanu roku 538 do nisanu roku 537 př. n. l.

Biblická zpráva nasvědčuje tomu, že Kýrův výnos, který osvobodil Židy a dal jim právo vrátit se do Jeruzaléma, byl pravděpodobně vydán koncem roku 538 př. n. l. nebo začátkem roku 537 př. n. l. Tak by židovští vyhnanci měli dost času na to, aby se připravili na odchod z Babylóna a podnikli dlouhou cestu do Judy a Jeruzaléma (což je cesta, která mohla podle slov u Ezry 7:9 trvat asi čtyři měsíce), a aby přesto již ‚v sedmém měsíci‘ (tišri) roku 537 př. n. l. byli usídlení „ve svých městech“. (Ezr 3:1, 6) To znamenalo konec prorokovaných 70 let, doby, po kterou měla být Juda zpustošena a která začala v tomtéž měsíci tišri roku 607 př. n. l. (2Kr 25:22–26; 2Pa 36:20, 21)

Kýrova spolupráce se Židy byla pravým opakem toho, jak se Židy jednali dřívější pohanští panovníci. Kýros vrátil drahocenné chrámové náčiní, které předtím Nebukadnecar II. odnesl do Babylóna, dal Židům královské povolení, aby si dováželi cedrové stavební dřevo z Libanonu, a z králova domu měly být vydávány peněžní prostředky ke krytí stavebních výdajů. (Ezr 1:7–11; 3:7; 6:3–5) Podle záznamu na Kýrově válci (VYOBRAZENÍ, sv. 2, s. 332) perský panovník zacházel s podmaněnými národy ve své říši celkem lidsky a snášenlivě. V nápisu je citován jeho výrok: „Vrátil jsem [jistým dříve jmenovaným] posvátným městům na druhé straně Tigridu svatyně, které byly dlouho v troskách, sochy, které tam (kdysi) prodlévaly, a ustanovil jsem jim trvalé svatyně. (Také) jsem shromáždil všechny jejich (někdejší) obyvatele a vrátil (jim) jejich sídla.“ (Ancient Near Eastern Texts, s. 316)

Kromě královského prohlášení, které je citováno u Ezry 1:1–4, mluví biblická zpráva ještě o jiném Kýrově záznamu, o ‚memorandu‘, které bylo založeno v domě záznamů v Ekbataně v Médii a bylo tam nalezeno za vlády Dareia Perského. (Ezr 5:13–17; 6:1–5) O tomto druhém záznamu profesor G. Ernest Wright říká, že „je výslovně označen jako dikrona, což je oficiální aramejské označení memoranda, které obsahovalo záznam ústního rozhodnutí krále nebo jiného úředníka a po němž následovala odpovídající úřední akce. Nikdy nemělo být uveřejněno, ale bylo určeno pouze k tomu, aby je patřičný úředník měl na očích, a potom mělo být založeno ve vládním archívu.“ (Biblical Archaeology, s. 203)

Smrt a prorocký význam. Tvrdí se, že v roce 530 př. n. l. Kýros padl v bitvě, ovšem podrobnosti jsou poněkud nejasné. Před jeho smrtí se jeho syn Kambýses II. patrně stal jeho spoluvládcem, a když otec zemřel, Kambýses II. nastoupil na perský trůn jako jediný vládce.

Proroctví o náhlém pádu symbolického Velkého Babylóna, která jsou zaznamenána v knize Zjevení, v hlavních rysech odpovídají popisu toho, jak Kýros dobyl doslovné město Babylón. (Srovnej Zj 16:12; 18:7, 8 s Iz 44:27, 28; 47:8, 9.) Ovšem král, který je vylíčen bezprostředně po zprávě o pádu symbolického Babylóna a o němž čteme, že jede v čele mocného vojska, není žádný pozemský král, ale je to nebeské „Boží Slovo“, Jehovův pomazaný Pastýř, Kristus Ježíš. (Zj 19:1–3, 11–16)