Co potřebuješ ke štěstí?

LIDÉ si volí politiky, a ti se velmi snaží učinit tyto lidi šťastnými. Vždyť v tom vlastně spočívá zaměstnání politiků. Jeden publicistický časopis však píše, že v Polsku jsou „voliči rozčarováni a odrazeni“. Jistý novinář vysvětluje, že Spojené státy jsou společností „plnou nedůvěry k oficiální politice“. Jiný spisovatel mluví o „rostoucí politické apatii ve Francii“. Tak rozsáhlá apatie a nespokojenost — které v žádném případě nejsou pouze věcí tří zmíněných zemí — nasvědčují tomu, že politikové ve snaze učinit lidi šťastnými selhávají.

I náboženští vůdcové slibují lidem štěstí, ne-li v tomto životě, pak alespoň v životě následujícím. Zakládají to na předpokladu, že lidé mají duši, která je nesmrtelná nebo která se převtěluje, tedy na pojetí, jež mnoho lidí z různých důvodů odmítá a které Bible zjevně vyvrací. Prázdné kostely a řídnoucí řady členů církví svědčí o tom, že milióny lidí již náboženství nepovažují za nutný předpoklad štěstí. — Srovnej 1. Mojžíšovu 2:7, 17; Ezekiela 18:4, 20.

Neuspokojení milovníci stříbra

V náboženství a v politice tedy štěstí není, kde je však máme nalézt? Snad v oblasti obchodu? I ten o sobě tvrdí, že může člověku poskytnout štěstí. Své argumenty předkládá prostřednictvím reklamy a naprosto otevřeně říká: Štěstí plyne z toho, že člověk má veškeré hmotné zboží a služby, které je možné koupit za peníze.

Zdá se, že lidí, kteří tímto způsobem usilují o štěstí, přibývá. Před několika lety bylo oznámeno, že v Německu byla každá druhá domácnost silně zadlužena. Není tedy divu, že prestižní německý list Die Zeit předpověděl, že „mnozí [z nich] nemají tu nejmenší šanci se z těchto dluhů někdy dostat“. Vysvětloval: „Je tak snadné podlehnout nabídkám banky a přečerpat uloženou částku — a tak těžké dostat potom hlavu z oprátky.“

V jiných průmyslově vyspělých zemích je situace obdobná. David Caplovitz, sociolog na City University of New York, před několika lety odhadoval, že ve Spojených státech je dvacet až dvacet pět miliónů domácností vážně zadluženo. „Lidem to již přerostlo přes hlavu,“ řekl, „a ničí jim to život.“

To stěží vypadá jako štěstí! Měli bychom však od světa obchodu očekávat, že bude schopen dosáhnout toho, čeho dvě jiné oblasti (politika a náboženství) očividně dosáhnout nemohou? Zámožný král Šalomoun jednou napsal: „Kdo pouze miluje stříbro, nebude nasycen stříbrem, ani žádný, kdo miluje jmění, příjmem. Také to je marnost.“ — Kazatel 5:10.

Kdo hledá štěstí v hmotném majetku, staví si vzdušné zámky. Stavět takový zámek může být vzrušující, ale bydlet v něm je problematické.

Štěstí lze dosáhnout, ale jak?

Apoštol Pavel nazývá Jehovu ‚šťastným Bohem‘. (1. Timoteovi 1:11) Tento šťastný Bůh stvořil lidi ke svému vlastnímu obrazu, a dal jim tedy schopnost být šťastní. (1. Mojžíšova 1:26) Jejich štěstí ovšem mělo být závislé na tom, zda budou sloužit Bohu. Žalmista řekl: „Šťastný je lid, jehož Bohem je Jehova!“ (Žalm 144:15b) Slova „štěstí“ a „šťastný“ se v Překladu nového světa vyskytují sto desetkrát. Když se zamyslíme nad některými místy, kde jsou použita, budeme moci lépe chápat, v čem spočívá naše služba Bohu a jak nám může tato služba přinést opravdové štěstí.

Vědomí duchovních potřeb

Boží Syn Ježíš Kristus ve svém slavném Kázání na hoře řekl: „Šťastní jsou ti, kteří si uvědomují svou duchovní potřebu.“ (Matouš 5:3) Svět obchodu se nás snaží svést, abychom si mysleli, že nám ke štěstí postačí nakupovat luxusní zboží. Říká nám, že být šťastný znamená mít domácí počítač, videokameru, telefon, auto, nejnovější sportovní potřeby nebo módní oblečení. Neříká nám však, že desítky miliónů lidí na celém světě tyto věci nemají, a přesto nejsou nutně nešťastní. Tyto věci snad přispějí k tomu, aby byl život o něco pohodlnější a snazší, ale nejsou nezbytnou podmínkou štěstí.

Lidé, kteří si uvědomují své duchovní potřeby, říkají podobně jako Pavel: „Máme-li. . . obživu a čím se přikrýt, budeme s tím spokojeni.“ (1. Timoteovi 6:8) Proč? Je to proto, že k věčnému životu vede právě uspokojování duchovních potřeb. — Jan 17:3.

Je něco špatného na tom, když se člověk těší z dobrých věcí, pokud má dostatek peněz, aby si takové věci pořídil? Zřejmě ne. Když se však naučíme nepoddávat se každému rozmaru a nenakupovat věci jen proto, že si je můžeme dovolit, naše duchovní smýšlení se posílí. Naučíme se tak být spokojeni a zachovat si radost, podobně jako to dělal Ježíš, ačkoli jeho ekonomické postavení nebylo podle světských měřítek právě to nejlepší. (Matouš 8:20) A Pavel nechtěl říci, že je nešťastný, když napsal: „Naučil [jsem se] být soběstačným, ať jsem v jakýchkoli okolnostech. Vím skutečně, jaké je mít málo zaopatření, vím skutečně, jaké je mít hojnost. Ve všem a za všech okolností jsem se naučil tajemství jak být sytý i jak hladovět, jak mít hojnost i jak trpět nouzi.“ — Filipanům 4:11, 12.

Spoléhat se na Jehovu

Jestliže si člověk uvědomuje své duchovní potřeby, naznačuje to, že je ochotný důvěřovat Bohu. Král Šalomoun vysvětlil, že v tom spočívá štěstí: „Šťastný je ten, kdo důvěřuje v Jehovu.“ — Přísloví 16:20.

Nedůvěřuje ovšem mnoho lidí ve skutečnosti více svým penězům a svému majetku než Bohu? Z tohoto hlediska by snad stěží mohlo být nějaké méně vhodné umístění pro heslo „Důvěřujeme v Boha“ než na penězích, a přesto se tento výrok vyskytuje na měně Spojených států.

Král Šalomoun, kterému nechyběly žádné z dobrých věcí, jež se dají koupit za peníze, si uvědomil, že důvěra v hmotný majetek k trvalému štěstí nevede. (Kazatel 5:12–15) O peníze uložené v bance můžeme přijít, když banka zkrachuje anebo když přijde inflace. Nemovitost může zničit silná bouře. Pojištění sice může částečně nahradit ztracené hmotné statky, ale nikdy nevynahradí emocionální újmu. Nenadálým krachem na burze mohou obligace a akcie ztratit přes noc svou hodnotu. Člověk může z řady příčin přijít dokonce i o dobře placené zaměstnání.

Ten, kdo svou důvěru vkládá v Jehovu, proto chápe, jak je moudré věnovat pozornost Ježíšovu varování: „Přestaňte si střádat poklady na zemi, kde stravuje mol a rez a kde se zloději vloupávají a kradou. Raději si střádejte poklady v nebi, kde nestravuje ani mol ani rez a kam se zloději nevloupávají a nekradou.“ — Matouš 6:19, 20.

Může mít člověk větší vědomí bezpečí a hlubší pocit štěstí než ty, které plynou z jistoty, že vložil důvěru ve Všemohoucího Boha, který vždy opatří vše potřebné? — Žalm 94:14; Hebrejcům 13:5, 6.

Přijímat od Boha kárání

Pokud radu nebo dokonce kárání uděluje skutečný přítel a pokud se tak děje v duchu lásky, pak je to vítané. Boží služebník Job měl údajného přítele, a ten mu jednou samospravedlivě řekl: „Šťastný je muž, kterého Bůh kárá.“ To je sice pravda, ale Elifaz těmito slovy naznačoval, že Job se dopustil nějakého závažného provinění, a to nebyla pravda. Byl to velice ‚obtížný těšitel‘! Když však později Joba láskyplným způsobem káral Jehova, Job toto kárání pokorně přijal a zaujal postoj vedoucí k většímu štěstí. — Job 5:17; 16:2; 42:6, 10–17.

Bůh dnes ke svým služebníkům nemluví přímo, jako mluvil k Jobovi. Namísto toho jim kárání uděluje prostřednictvím svého Slova a organizace, kterou řídí svým duchem. Křesťané, kteří jdou za hmotnými zájmy, však často nemají čas, sílu ani chuť studovat pravidelně Bibli a účastnit se všech shromáždění pořádaných Jehovovou organizací.

Člověk, kterého Bůh kárá, si v souladu s Příslovími 3:11–18 uvědomuje, jak moudré je přijímat takové kárání: „Šťastný je člověk, který nalezl moudrost, a člověk, který získává rozlišovací schopnost, vždyť mít ji jako zisk je lepší než mít jako zisk stříbro, a mít ji jako výnos než samotné zlato. Je drahocennější než korály a všechna jiná tvá potěšení se jí nemohou vyrovnat. Délku dnů má v pravici; v levici má bohatství a slávu. Její cesty jsou cesty příjemnosti a všechny její vozové cesty jsou pokoj. Je stromem života pro ty, kteří se jí chopí, a ti, kteří se jí stále pevně drží, mají být nazváni šťastnými.“

Máme být čistí a milovat pokoj

Šťastné lidi Ježíš popsal jako ‚čisté v srdci‘ a ‚pokojné‘. (Matouš 5:8, 9) Avšak ve světě, v němž se podporuje hmotařský způsob života, mohou v našem srdci velmi snadno zakořenit sobecké, a možná dokonce nečisté žádosti! Kdyby nás nevedla Boží moudrost, velice snadno bychom mohli být dokonce svedeni, abychom usilovali o finanční blahobyt pochybnými prostředky, které by naše pokojné vztahy s druhými zničily! Bible ne bezdůvodně varuje: „Láska k penězům je totiž kořenem škodlivých věcí všeho druhu a tím, že někteří o tuto lásku usilovali, byli od víry zavedeni na scestí a celí se probodali mnoha bolestmi.“ — 1. Timoteovi 6:10.

Láska k penězům podněcuje k sobeckému postoji, který je živnou půdou pro nespokojenost, nevděčnost a chamtivost. Někteří křesťané chtějí vzniku takového nesprávného ducha zabránit tím, že si před důležitým finančním rozhodnutím kladou například následující otázky: Skutečně to potřebuji? Potřebuji koupit tuto drahou věc nebo mít toto výnosné, avšak časově náročné zaměstnání? Vždyť milióny jiných lidí se musí bez těchto věcí obejít. Nemohl bych snad peníze a čas využít lépe, když rozšířím svou účast na pravém uctívání, když podpořím celosvětové kazatelské dílo nebo když budu pomáhat lidem, kteří na tom nejsou tak dobře jako já?

Projevovat vytrvalost

Jedna z mnohých zkoušek, které byl Job nucen snést, spočívala v nedostatku hmotných prostředků. (Job 1:14–17) Na jeho příkladu vidíme, že vytrvalost je potřebná v každé oblasti života. Někteří křesťané musí snášet pronásledování, jiní pokušení a jiní zase nepříznivé ekonomické poměry. Jehova však každý druh vytrvalosti odmění, jak napsal křesťanský učedník Jakub s odvoláním na příklad Joba: „Prohlašujeme za šťastné ty, kteří vytrvali.“ — Jakub 5:11.

Když budeme opomíjet duchovní zájmy kvůli vylepšení svého ekonomického postavení, povede to snad k dočasné úlevě od ekonomických problémů. Pomůže nám to však, abychom měli jasně na zřeteli, že pod vládou Božího Království nastane trvalá úleva od ekonomických problémů? Stojí to za takové nebezpečí? — 2. Korinťanům 4:18.

Jak nalézt štěstí nyní a navždy

Někteří lidé očividně zpochybňují Jehovův názor na to, co člověk potřebuje ke štěstí. Přehlížejí důležitější, dlouhodobý prospěch, a proto nevidí žádné bezprostřední osobní výhody v tom, kdyby jednali podle Boží rady. Neuvědomují si, že spoléhat na hmotné věci je marné a že to vede ke zklamání. Biblický pisatel vznáší oprávněnou otázku: „Když přibudou dobré věci, jistě přibude těch, kteří je jedí. A jakou výhodu má jejich vznešený majitel, než že se na ně dívá svýma očima?“ (Kazatel 5:11; viz také Kazatele 2:4–11; 7:12.) Jak rychle ztrácíme zájem, a věci, o nichž jsme si mysleli, že je prostě musíme mít, končí někde na polici, kde jenom zabírají místo a usazuje se na nich prach.

Pravý křesťan si nikdy nenechá vnutit postoj, že nesmí v ničem zaostávat za sousedy. Uvědomuje si, že skutečná hodnota člověka se nepoměřuje podle toho, co vlastní, ale podle toho, jaký je. Pravý křesťan nemá nejmenší pochybnosti o tom, co je ke štěstí — ke skutečnému štěstí — třeba: těšit se ze znamenitého vztahu k Jehovovi a být stále plně zaměstnán v Jeho službě.

[Obrázek na straně 20]

Hmotné věci samy o sobě nikdy nemohou přinést trvalé štěstí

[Obrázek na straně 22]

Bible říká: „Šťastní jsou ti, kteří si uvědomují svou duchovní potřebu“