Když se už zdálo, že by Job mohl zemřít, zhodnotil Elihu Jobovu tísnivou situaci a položil základ pro naději, když řekl: „Jeho maso se před očima vytrácí. . . A jeho duše se blíží k jámě a jeho život k těm, kteří způsobují smrt. Jestliže pro něho existuje posel, mluvčí, jeden z tisíce, aby člověku pověděl o jeho přímosti, pak ho poctí a řekne: ‚Propusť ho, aby nesestoupil do jámy. Našel jsem výkupné! Ať se jeho tělo stane svěžejším než v mládí.‘ “ — Job 33:21–25.

A právě to se stalo. Job ‚činil pokání v prachu a popeli‘. A co následovalo? „Jehova sám zvrátil Jobův stav zajetí. . . A Jehova, ten potom požehnal Jobovu konci více než jeho počátku. . . A Job potom dále žil sto čtyřicet let a uviděl své syny a své vnuky — čtyři generace.“ Toto výkupné rozhodně nezbavilo Joba hříchu, a proto časem zemřel. Ovšem to, že byl jeho život prodloužen, svědčí o tom, že se skutečně ‚jeho tělo stalo svěžejší než v mládí a že se vrátil do dnů své mladistvé životaschopnosti.‘ — Job 33:25; 42:6, 10–17.