Když si Asaf konečně uvědomil, že uvažoval nesprávně, řekl: „Kdybych byl řekl: ‚Chci vyprávět takový příběh‘, pohleď, byl bych jednal zrádně proti generaci tvých synů. A stále jsem uvažoval, abych to poznal; byly to v mých očích těžkosti, dokud jsem pak nevešel do velkolepé Boží svatyně. Chtěl jsem rozpoznat jejich budoucnost. Jistě je stavíš na kluzkou půdu. Nechal jsi je rozpadnout v trosky. Jak jen se stali jako v mžiku předmětem úžasu! Jak došli konce, bylo s nimi skoncováno náhlými zděšeními! Jako snem po probuzení, Jehovo, tak až procitneš, pohrdneš právě jejich obrazem.“ — Žalm 73:15–20.

Asaf si uvědomil, že Bůh postavil ničemné „na kluzkou půdu“. Jsou v nebezpečí nenadálého pádu, protože se jejich život točí kolem hmotných věcí. Nakonec je ve stáří potká smrt, jejich nečestně nabyté bohatství jim totiž život neprodlouží. (Žalm 49:6–12) Jejich blahobyt bude jako sen, který rychle pomíjí. Dříve než zemřou, může je dokonce postihnout spravedlnost, a budou sklízet, co rozsévali. (Galaťanům 6:7) K tomu jedinému, kdo je schopen jim poskytnout pomoc, se obrátili zády, a proto jsou ponecháni bez pomoci, bez naděje. Až proti nim Jehova zasáhne, bude na jejich „obraz“ — na jejich okázalost a společenské postavení — hledět s opovržením.