OPOVÁŽLIVOST
Znamená přisvojit si víc, než na co je nárok nebo pro co je náležité oprávnění či autorita; nemístná smělost v chování či myšlení; přisvojit si neoprávněné výsady; udělat něco v ukvapené neposlušnosti. Toto slovo patří do stejné kategorie jako povýšenost, arogance, pýcha a troufalost. Opakem opovážlivosti je mírnost a skromnost.
Pýcha a hněv vedou k opovážlivosti. Hebrejské slovo za·dhónʹ, které se překládá jako „opovážlivost“, je odvozeno od slovesa zidh, jež znamená „vařit, rozpálit“. (1Mo 25:29; 2Mo 21:14) Žár hněvu nebo pýcha mohou způsobit, že člověk jedná ukvapeně, je nepatřičně smělý a překročí svá práva. Přísloví říká: „Opovážlivý, sebejistý chvastoun je jméno toho, kdo jedná v rozlícené opovážlivosti.“ (Př 21:24) Tato slovesná forma je použita v 5. Mojžíšově 1:43 k popisu jednání izraelského lidu, když neposlouchal Boží přikázání a jednal bez oprávnění. Mojžíš Izraelitům řekl: „Mluvil jsem k vám tedy, a nenaslouchali jste, ale začali jste se chovat vzpurně vůči Jehovovu nařízení a celí jste se rozpálili, a pokusili jste se vytáhnout na horu.“ Ve 4. Mojžíšově 14:40–44 je ve zprávě o stejné události použito jiné hebrejské slovo, a to ʽa·falʹ: „Mojžíš řekl: . . . ‚Nevycházejte nahoru, protože Jehova není ve vašem středu . . . ‘ Opovážili se však vyjít na vrcholek hory“, kde utrpěli od místních obyvatel porážku. Byli ‚nadmutí‘ klamnou sebedůvěrou. (Srovnej Hab 2:4.)
Skutečnost, že hněv může způsobit zhoubnou opovážlivost a hrubé porušení Božího zákona, je vidět z Božího příkazu Izraeli: „V případě, že se nějaký muž rozpálí [tvar slovesa zidh] proti svému bližnímu až tak, že ho zabije se lstivostí, máš ho vzít i od mého oltáře, aby zemřel.“ (2Mo 21:14)
Důsledně se chránit před opovážlivostí. Bůh prokázal králi Davidovi značnou přízeň a dal mu velkou autoritu, a přesto si David uvědomoval, že by se mohl provinit opovážlivostí. Modlil se: „Chyby — kdo je může rozeznat? Prohlaš mě za nevinného skrytými hříchy. Také od opovážlivých skutků zdržuj svého sluhu; ať mě neovládnou. V tom případě budu úplný a zůstanu nevinen mnohým přestupkem.“ (Ža 19:12, 13) Nebezpečí opovážlivosti je tedy velké, a proto je třeba důsledně se před ní chránit. Opovážlivé jednání není jen přestupek, ale daleko závažnější hřích. Jestliže je člověk troufalý, je to v Božích očích odporné a nezáleží na tom, zda je ve vysokém, nebo v nízkém postavení. Uzzijáš byl sice mocný král, který měl Boží požehnání, ale když opovážlivě vzal do svých rukou kněžskou službu, byl stižen malomocenstvím. (2Pa 26:16–21) Krále Saula podnítila opovážlivost ke vzpouře proti Jehovovi. Nebyl ochoten čekat, až přijde Samuel, a sám začal obětovat oběti. (1Sa 13:8–14) Řídil se rovněž svým vlastním úsudkem a ušetřil amaleckého krále Agaga i to nejlepší z kořisti, ačkoli Jehova přikázal zasvětit Amalekity zničení. Saul postupoval opovážlivě, a proto byl jako král zavržen. (1Sa 15:8, 9, 11, 18, 19)
Pozoruhodným příkladem opovážlivosti u Izraelity, který nebyl z královského rodu, byl Uzza. V rozporu s postupem, který nařídil Bůh, byla truhla smlouvy převážena do Jeruzaléma na voze taženém skotem. Když skot málem způsobil převržení, Uzza se natáhl a popadl Truhlu, aby ji zachytil. Za tuto neuctivou opovážlivost ho Jehova srazil, a Uzza zemřel. (2Sa 6:6, 7)
Jestliže si člověk není jist, jak by měl v určité záležitosti jednat, nebo si není jist, zda má oprávnění určitou věc udělat, rozhodně by se měl nejdříve poradit s těmi, kdo mají poznání a rozlišovací schopnost. Bible nám radí: „Opovážlivostí člověk jen vyvolává zápas, ale u těch, kdo se spolu radí, je moudrost.“ (Př 13:10) Opovážlivost vede ke katastrofálním následkům; skromnost člověka chrání. Moudrý muž říká: „Přišla opovážlivost? Přijde tedy zneuctění; ale moudrost je u skromných.“ (Př 11:2)
Neúcta k Boží svrchovanosti. Když člověk jedná opovážlivě vzhledem k Bohu, projevuje tím neúctu k Jehovově svrchovanosti a božství. Nejvíc pokárání zasluhují ti, kdo tvrdí, že jsou Boží služebníci, ale špatně zastupují Boha. O falešných prorocích Jehova řekl: „Prorok, který se opováží mluvit v mém jménu slovo, jež jsem mu nepřikázal mluvit, . . . ten prorok zemře. . . . Když prorok mluví ve jménu Jehovy a slovo nenastane ani se neuskuteční, . . . prorok je mluvil s opovážlivostí.“ (5Mo 18:20–22)
Neúcta k Jehovovi se projevuje také neúctou k jeho jmenovaným služebníkům, a to může být způsobeno opovážlivostí. V Izraeli byly obtížné případy předkládány ‚na místě vyvoleném Jehovou‘ (což byl od Davidovy doby Jeruzalém). Každý, kdo snižoval vynesený rozsudek, měl být usmrcen, protože se postavil proti Božím zástupcům a jednal vyzývavě vzhledem k Bohu. Zákon zněl: „Podle zákona, na který ti poukáží, a podle soudcovského rozhodnutí, které ti řeknou, bys měl učinit. . . . A muž, který se bude chovat s opovážlivostí, takže nebude naslouchat knězi, který stojí, aby tam sloužil Jehovovi, tvému Bohu, nebo soudci, ten muž zemře; a odklidíš z Izraele, co je špatné. A všechen lid uslyší a dostane strach, a nebudou již jednat opovážlivě.“ (5Mo 17:8–13; srovnej 4Mo 15:30.) Apoštol Petr mluví o lidech, kteří projevili velkou neúctu k Bohu a jeho pomazaným služebníkům, a říká o nich, že jsou „opovážliví [z řeckého slova tol·me·tesʹ], umínění, nechvějí se před slavnými, ale mluví utrhačně“. Petr říká, že takoví lidé „utrpí zničení na své vlastní cestě zničení“. (2Pe 2:10, 12)
Léčkou může být opovážlivé využívání tělesných svazků. Jan Křtitel postřehl takový způsob uvažování u Židů, kteří k němu přistupovali. Varoval je: „Neopovažujte se říkat si: ‚Máme za otce Abrahama.‘ Říkám vám totiž, že Bůh je schopen Abrahamovi vzbudit děti z těchto kamenů.“ (Mt 3:9) Řecké slovo, které je zde přeloženo jako ‚opovažovat‘, je doʹxe·te a pochází z do·keʹo, což v zásadě znamená „myslet; dělat si názor (správný, nebo nesprávný)“.
Konec opovážlivosti. Starověký Babylón byl prototypem opovážlivosti vůči Bohu, což vedlo k trvalému Božímu nepřátelství. Prorok Jeremjáš Babylónu řekl: „‚Pohleď, jsem proti tobě, Opovážlivosti,‘ je výrok Svrchovaného Pána . . . Opovážlivost jistě klopýtne a padne.“ (Jer 50:29, 31, 32) Symbolický Velký Babylón se prokázal jako Boží krutý a nejopovážlivější nepřítel na zemi; působí, že obyvatelé země jsou ‚zpiti vínem jeho smilstva‘ a je odpovědný za „krev proroků a svatých a všech, kdo byli pobiti na zemi“. Za to bude navěky zničen. (Zj 17:2, 5; 18:7, 8, 20, 24) Je to v souladu s Jehovovým slibem, že ukončí veškerou babylónskou opovážlivost: „Opravdu způsobím, že ustane pýcha opovážlivců, a domýšlivost tyranů snížím.“ (Iz 13:11)