Mladí lidé se ptají . . .

Proč musel tatínek umřít?

VŠICHNI byli překvapeni, když Alův otec, člověk známý svou silou a zdravím, šel do nemocnice. Al byl ovšem přesvědčen, že se jeho táta brzy vrátí domů. Náhle se však zdravotní stav otce zhoršil a on zemřel. „Odmítal jsem uvěřit, že někdo tak silný by mohl být mrtev,“ naříkal Al.

Kimin otec byl laskavým křesťanem. Dříve byl v nemocnici kvůli nějakým chronickým zdravotním problémům, ale zdálo se, že se jeho stav zlepšuje. Pak se jednou v koupelně zhroutil. „Jakmile jsem ho uviděla, věděla jsem, že je mrtev,“ vzpomíná Kim. „Maminka a bratr se ho zoufale snažili zachránit tím, že mu prováděli masáž srdce. Běžela jsem do svého pokoje a modlila jsem se: ‚Jehovo, nepřipusť, aby se to stalo. Prosím tě, nech ho žít!‘ Ale tatínek se už nikdy neprobral.“

Smrt je drsnou realitou tohoto světa. Bible říká: „Pro všechno je ustanovený čas . . . Čas rodit a čas umírat.“ (Kazatel 3:1, 2) Pokud jsi byl vychováván jako křesťan, víš, co Bible učí o tom, proč lidé umírají, jaký je stav mrtvých a jaká je naděje na vzkříšení.a

Přesto tě může ztráta jednoho z rodičů deprimovat. Je to jedna z nejtěžších chvil v životě. Možná se cítíš opuštěný a zranitelný. Stále ještě rosteš jak tělesně, tak citově, a i když snad jsi do jisté míry nezávislý, v mnoha směrech své rodiče stále potřebuješ.b

Nepřekvapuje tedy, že podle jednoho průzkumu se mladí lidé nejvíc bojí toho, že ztratí rodiče. Jedna dívka přiznala: „Rodiče mi většinou působí problémy, ale přesto bych nesnesla, kdyby se jim něco stalo. Dělá mi to starosti.“ — The Private Life of the American Teenager (Soukromý život mladého Američana).

Není tedy divu, že pokud jeden z tvých rodičů zemřel, možná tě to citově ochromilo. Možná jsi dokonce tak otupělý, alespoň zpočátku, že nemůžeš ani plakat. To není nic nenormálního. Když byl žalmista ve velkém stresu, prohlásil: „Strnul jsem a zdrcený jsem až do krajnosti.“ (Žalm 38:8) Kniha Death and Grief in the Family (Smrt a zármutek v rodině) říká: „Člověk, který utrpí zranění v podobě hluboké řezné rány nebo který si zlomí nohu, se dostane do fyzického šoku. Tento šok je určitým druhem ochranného opatření, které člověka chrání, aby na něho ta bolest [ihned] nedolehla v plné míře. Se smutkem je to v podstatě stejné.“ Co se však může stát, když počáteční šok pomine?

‚Mám takovou zlost‘

U Lukáše 8:52 čteme, že po smrti jednoho děvčátka „lidé plakali a bili se pro ni v zármutku“. Ano, když nám smrt vezme někoho, koho jsme měli rádi, je naprosto normální, že pociťujeme řadu silných emocí: smutek, vinu, strach — a dokonce hněv.

Proč hněv? Protože díky rodičům jsme se cítili jistí, měli jsme pocit bezpečí. Když jeden z nich zemře, je přirozené, že je člověk vyděšený a připadá si opuštěný. Ne že by tě jeden z tvých rodičů opustil úmyslně. Ale smrt je náš nepřítel. (1. Korinťanům 15:26) Když si vyžádá někoho, koho milujeme, ztráta je velmi skutečná a nepopiratelně bolestivá. Povšimni si, jak to vyjádřila osmnáctiletá Wendy: „Po otcově smrti jsem měla pocit, že jsem na světě úplně sama, a měla jsem strach. Tolikrát jsem si přála, aby byl táta se mnou a mohl mi pomoci.“ Když přemýšlíš o tom, co jsi ztratil — lásku, oporu, poučování —, je pochopitelné, že se zlobíš.

Mladá Debbie například měla úzký vztah ke svému strýci. Když zemřel, Debbie napsala: „Nezdá se mi prostě spravedlivé, aby někdo, kdo byl tak dobrý a tak milovaný a kdo tak miloval Jehovu, musel tolik trpět a umírat v takových bolestech. Ačkoli jsem byla vychovávána jako křesťanka a vím, proč lidé stárnou a umírají a proč dobří lidé trpí, zaplavil mě pocit hněvu, na který jsem nebyla připravena.“

Někdo dokonce do určité míry cítí zlost vůči zemřelému rodiči. Mladá Victoria připouští: „Loni mi zemřel dědeček. Zlobila jsem se na něho, že umřel, a když mě hněv přešel, bylo mi strašně smutno.“ Někteří dokonce byli v pokušení zaměřit svůj hněv proti nebi. „Jsem na Boha naštvaná,“ přiznává čtrnáctiletá Terri, jejíž otec náhle zemřel na infarkt. „Proč musel můj taťka zemřít, když jsem ho milovala a tolik jsem ho potřebovala?“

‚Cítím se teď tak provinile‘

Další obvyklou reakcí na smrt jednoho z rodičů je pocit viny. „Všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy,“ říká Bible. (Římanům 3:23) Následkem toho se většina mladých lidí čas od času dostane s rodiči do sporu. Ale když jeden z rodičů zemře, vzpomínky na tyto staré střety a hádky se mohou stát zdrojem velké tísně.

Možná ti pomůže, když si uvědomíš, že i lidé, kteří se mají rádi, spolu čas od času silně nesouhlasí. „Měla jsem maminku ráda,“ říká mladá Elisa, „a vím, že mě také milovala, ale několik měsíců před tím, než onemocněla, jsme spolu měly problémy. Zlobila jsem se na ni kvůli věcem, které se mi teď zdají nepodstatné, ale které pro mě tehdy byly důležité. Jednou, když jsem na ni měla velkou zlost, jsem utekla do svého pokoje a tajně jsem si přála její smrt. Když maminka onemocněla a náhle zemřela, vynořily se všechny ty nevyjasněné pocity, které mezi námi byly. Cítím se teď tak provinile.“ Bez ohledu na to, co jsi snad řekl nebo cítil, ty jsi smrt rodiče nezpůsobil. Nebyla to tvoje vina.

Bolest zármutku

Přesto máš možná velký zármutek a žal. Útěchou ti může být vědomí, že v biblických dobách muži a ženy víry cítili totéž. Když Josef ztratil svého milovaného otce, „padl na obličej svého otce a propukl nad ním v pláč a líbal ho“. (1. Mojžíšova 50:1) I Ježíš Kristus „proléval slzy“ nad smrtí svého přítele Lazara. — Jan 11:35.

Vždyť když člověk truchlí nad smrtí jednoho z rodičů, je jen přirozené, že se čas od času cítí přemožen smutkem. Když se žalmista snažil popsat svou tíseň, přirovnal se k člověku, „který truchlí pro matku. Zesmutnělý jsem se skláněl.“ (Žalm 35:14) Jsi zaplaven žalem a možná ‚nespíš zármutkem‘. (Žalm 119:28) Možná jsi ztratil chuť k jídlu nebo se ve škole najednou nemůžeš soustředit. Možná dokonce propadáš depresi.

Jako by toho nebylo dost, tvůj druhý z rodičů a sourozenci jsou možná příliš pohlceni vlastním zármutkem, než aby ti mohli poskytnout pomoc a podporu. Kim vzpomíná: „Když jsme tatínka pochovali, snažili jsme se vrátit k normálnímu životu. Teď se stala hlavou rodiny maminka. Byly však chvíle, kdy se zhroutila — třeba přímo uprostřed rodinného studia Bible. V noci jsem ji slýchala plakat a volat otcovo jméno.“

Jak najít útěchu

Prorok Jeremjáš kdysi řekl: „Vstoupil do mne nevyléčitelný zármutek. Mé srdce je nemocné.“ (Jeremjáš 8:18) Možná máš také pocit, že ta bolest nikdy nepomine. Ale všimni si, co řekl apoštol Pavel: „Požehnaný buď . . . Bůh veškeré útěchy, jenž nás utěšuje ve všem našem soužení.“ (2. Korinťanům 1:3, 4) Bůh poskytuje tuto útěchu především na stránkách svého psaného Slova, Bible. Jeho duch navíc může pohnout přátele a členy rodiny, aby člověku poskytli pomoc a podporu.

Nepřipusť, aby ti neoprávněný hněv bránil tuto božskou útěchu hledat. Spravedlivý Job se dopustil té chyby, že za svou bolestnou ztrátu dával vinu Bohu. S hořkostí prohlásil: „Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal, uchopil mě za šíji a roztříštil mě.“ (Job 16:12, 13, Ekumenický překlad) Ale Job se mýlil. Zdrojem Jobova trápení nebyl Bůh, ale Satan. Mladý Elihu musel Jobovi připomenout, že „Bůh vskutku nejedná ničemně a Všemohoucí nepřevrací soud“. Job později své ukvapené výroky v plném rozsahu odvolal. — Job 34:12; 42:6.

Podobně i ty možná potřebuješ, aby ti někdo pomohl podívat se na věci vyrovnaněji. Kim vzpomíná: „Jeden křesťanský starší si s námi přečetl takové biblické texty jako Jan 5:28, 29; a 1. Korinťanům 15:20, a připomněl nám tak naději na vzkříšení. Řekl: ‚Váš otec se vrátí, ale chcete-li se s ním setkat v ráji, musíte zůstat věrní.‘ Nikdy na to nezapomenu! Také řekl, že smrt není to, co Bůh pro člověka zamýšlel. Uvědomila jsem si, že Bůh nemá se smrtí mého otce nic společného.“

To, že Kim o věcech uvažovala z hlediska Písem, neodstranilo naráz její bolest, ale byl to začátek. I ty se můžeš začít s bolestí a zármutkem prát. Jak to konkrétně můžeš dělat, to bude námětem našeho příštího článku v tomto seriálu.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 26]

Smrt jednoho z rodičů může být jedním z nejhorších zážitků v životě