Mladí lidé se ptají . . .

Co mám dělat, aby mě druzí stále neobviňovali?

„Vždycky jsem byl na vině já. Když nebyl zamčený dům nebo nebyl vypnutý sporák, něco bylo jinde, než to mělo být, či něco nebylo hotové, byla to Ramonova vina!“ (Ramon)

POKUD jsi dospívající, může se ti někdy zdát, že jsi obviňován téměř ze všeho, co je špatně. V předchozím článku jsme připustili, že rodiče své děti někdy obviňují příliš rychle.a Důvody, které je k tomu vedou, mohou být od normálního rodičovského zájmu až po jejich hlubokou citovou tíseň. Ať je důvod jakýkoli, může být bolestivé a ponižující, jestliže tě činí odpovědným za věci, za něž nemůžeš.

Jako nedokonalý člověk samozřejmě čas od času děláš chyby. (Římanům 3:23) Vzhledem ke svému mládí jsi navíc relativně nezkušený. (Přísloví 1:4) Velmi pravděpodobně se občas zmýlíš v úsudku. Uděláš-li chybu, je jen vhodné a rozumné, že jsi volán k odpovědnosti. (Kazatel 11:9)

Jak bys tedy měl reagovat, jsi-li obviněn z něčeho, co jsi skutečně udělal? Někteří mladí lidé se pokoušejí jednat tak, jako by je postihla ohromná nespravedlnost. Řeční a zlobí se, že jejich rodiče je vždy ze všeho obviňují. A výsledek? Znechucení rodiče sáhnou k přísnějším opatřením, aby si to dítě uvědomilo. Bible dává tuto radu: „Moudrostí a kázní pohrdli pouze blázni. Naslouchej, můj synu, kázni od svého otce a neopouštěj zákon své matky.“ (Přísloví 1:7, 8) Když se ke svým chybám přiznáš a uděláš potřebné změny, můžeš se z nich poučit. (Hebrejcům 12:11)

„Důvěrný hovor“ s rodiči

Úplně jiná věc však je, když jsi obviňován z věcí, za které neneseš vinu, nebo když jsi obviňován neustále. Je pochopitelné, že cítíš hněv a nelibost. Jsi možná v pokušení chovat se špatně, protože si říkáš, že tě stejně ze všeho obviní. (Kazatel 7:7) Nevraživé jednání však ublíží všem. (Srovnej Joba 36:18.) Přísloví 15:22 ukazují lepší cestu, jak se s takovou situací vyrovnat, když říkají: „Kde není důvěrný hovor, tam se maří plány.“ Ano, jedna možnost, jak změnit způsob, kterým s Tebou rodiče jednají, je — říci jim, co cítíš.

Nejprve si vyhlídni to, co Bible označuje jako „pravý čas“. (Přísloví 15:23) Autor Clayton Barbeau navrhuje: „Vyhlídni si takovou dobu a takové místo, kdy jsou rodiče klidní a kdy jste všichni celkem v pohodě.“ Bible dále varuje: „Slovo, které působí bolest, budí hněv.“ (Přísloví 15:1) Snaž se tedy mít laskavý a uctivý postoj a nebuď bojovný. Nerozčiluj se. (Přísloví 29:11) Místo abys na své rodiče útočil (‚Vždy mě ze všeho obviňujete!‘), snaž se jim vysvětlit, jak na tebe jejich trvalé výčitky působí (‚Vadí mi, když mě obviňujete z věcí, za které nemohu.‘). (Srovnej 1. Mojžíšovu 30:1, 2.)

Totéž lze říci v těch případech, kdy se tví rodiče zlobí kvůli určitému nedorozumění. Rodiče malého Ježíše byli rozrušeni, když nevěděli, kde je. Ježíš však nenaříkal ani si nestěžoval. Situaci v klidu objasnil. (Lukáš 2:49) Dojde-li k nepříjemnosti, mohl bys se svými rodiči jednat jako dospělý člověk? Uvědom si, že jsou zneklidněni, protože tě mají rádi! Naslouchej jim s úctou. (Přísloví 4:1) Než zkusíš vysvětlit svůj pohled, počkej, až se věci uklidní.

‚Prokaž, jaké je tvé dílo‘

Proč však mají někteří rodiče sklon dojít u svých dětí tak snadno k nesprávným závěrům? Upřímně řečeno, mladí lidé někdy rodičům zavdávají důvod k nedůvěře. Přísloví 20:11 říkají: „Právě podle jeho zvyklostí se na chlapci pozná, zda je jeho činnost ryzí a přímá.“ Jakou pověst sis u svých rodičů vytvořil? Je z tvých „zvyklostí“ zřejmé, že jsi „přímý“ a seriózní, nebo bezstarostný a nezodpodvědný? Platí-li na tebe ten druhý případ, nediv se, že si o tobě rodiče často ukvapeně udělají nesprávný závěr. „Musel jsem k sobě být upřímný,“ připustil o kritickém postoji rodičů Ramon, mladý muž, o němž byla dříve zmínka. „Někdy bylo v jejich nedůvěře zrnko pravdy.“

Platí-li to i v tvém případě, pak to jediné, co můžeš udělat, je, že už tak jednat nebudeš. Budeš-li se stále chovat důvěryhodně a odpovědně, postupně své rodiče přesvědčíš, že jsi se změnil a že ti mohou důvěřovat.

Dokládá to Ramonova zkušenost. Přátelé a členové rodiny mu dobrosrdečně přezdívali roztržitý profesor, protože měl sklon věci zapomínat. Dostal jsi od svých rodičů negativní pojmenování, jako že jsi nezralý či nezodpovědný? Podle spisovatelky Kathleen McCoyové si rodiče možná myslí, že takové přezdívky poslouží k tomu, „aby zdůraznily to, co je nesprávné, a dospívající to mohl vidět a změnit se“. Tato pojmenování však v podstatě působí hlubokou nelibost. Ramon si nicméně uvědomil, že jeho přezdívka je oprávněná. „V mysli jsem se soustředil na jednu věc, a tak jsem ztrácel věci jako klíče nebo své domácí úkoly a zapomínal jsem na domácí povinnosti,“ připouští Ramon.

A tak Ramon začal dělat změny. „Začal jsem poznávat, co jsou povinnosti a priority,“ vzpomíná. „Udělal jsem si plán, a osobní studium Bible jsem začal brát vážněji. Poznal jsem, že pro Jehovu jsou důležité věci malé i velké.“ (Lukáš 16:10) Ramon uplatňoval biblické zásady a tím se nakonec zbavil své pověsti zapomnětlivého člověka. Proč to nezkusit také tak? A pokud ti tvé pojmenování nebo přezdívka skutečně vadí, promluv si o tom s rodiči. Možná pochopí, jak to na tebe působí.

Když to vypadá jako nadržování

Někdy se zdá, že jde o nadržování. Ramon vzpomíná: „Moji starší bratři či sestry směli přijít domů pozdě a prošlo jim to. Když jsem přišel pozdě já, dostal jsem kvůli tomu.“ Jeden muž z Guyany, který se jmenuje Albert, vzpomíná, že když vyrůstal, měl podobné pocity. Zdálo se mu, že maminka ho ukázňovala mnohem ostřeji než jeho bratra.

Věci však nejsou vždy takové, jak vypadají. Rodiče často starším dětem dávají větší volnost ne proto, že jim nadržují, ale protože si myslí, že budou jednat odpovědně. Nebo mohly nastat zvláštní okolnosti. Albert připouští, že jeho bratr nebyl tělesně ukázňován, protože byl „malý a neduživý“. Je to ze strany rodičů nadržování, když si uvědomují, že určité dítě by mohlo mít zvláštní potřeby či omezení?

Rodiče samozřejmě někdy mají své oblíbence. (Srovnej 1. Mojžíšovu 37:3.) Albert o svém churavém bratrovi říká: „Maminka pro něj měla zvláštní slabost.“ Křesťanská láska je naštěstí velkorysá. (2. Korinťanům 6:11–13) Mají-li tví rodiče „zvláštní slabost“ pro jednoho z tvých sourozenců, neznamená to, že tě vůbec nemilují. To, o co skutečně jde, je, zda s tebou jednají nespravedlivě a obviňují tě, protože ke tvému sourozenci mají slepou náklonnost. Jestliže se zdá, že to tak je, rozhodně jim řekni, co cítíš. Klidným a rozumným způsobem jim na konkrétních příkladech ukaž, jak podle tvého mínění projevili stranickost. Snad ti budou naslouchat.

Problémové rodiny

Je pravda, že jsou situace, které není snadné změnit. Někteří rodiče mají hluboce zakořeněný zvyk zahanbovat a obviňovat své děti. To platí zvláště o těch rodičích, kteří mají citové problémy nebo bojují s nějakou závislostí. Za takových okolností pokusy prohovořit věci nevedou k žádnému výsledku. Pokud se ti zdá, že je to tak ve tvém případě, uvědom si, že problém svých rodičů ty ovlivnit nemůžeš, ale pravděpodobně by mohl být vyřešen za pomoci zvenčí. Jediné, co můžeš udělat, je projevovat jim správnou úctu a ohled a snažit se vyhnout zbytečným konfliktům. (Efezanům 6:1, 2) Přísloví 22:3 říkají: „Chytrý je ten, kdo uviděl neštěstí a pak se jde skrýt.“b

Současně požádej o pomoc zvenčí. Promluv si se zralým dospělým, možná s křesťanským starším. Milující zájem takových lidí by mohl značně zmírnit pocit, že za všechno můžeš vždycky ty. Zároveň se ‚přibliž k Bohu‘. (Jakub 4:8) Druzí tě možná nespravedlivě obviňují, ale „[Bůh] nebude po všechen čas vyčítat ani nebude na neurčitý čas rozezlený . . . Vždyť sám dobře zná naše utváření, pamatuje, že jsme prach.“ (Žalm 103:9, 14) Vědomí, že jsi v Božích očích cenný, ti pomůže, abys nespravedlivé obviňování snášel.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 21]

Připustíme-li své chyby, pomůže nám to, abychom se z nich poučili