‚Ten, kdo je dobrý, získává Boží schválení‘

VEŠKERÝ život pochází od Jehovy Boha. (Žalm 36:9) Ano, „od něho máme život, pohybujeme se a existujeme“. (Skutky 17:28) Nepřekypuje snad naše srdce vděčností, když si uvědomíme, jakou odměnu Bůh dává těm, kdo k němu mají blízký vztah? Vždyť „dar, který dává Bůh, je věčný život“. (Římanům 6:23) Usilovat o Jehovovo schválení je tedy životně důležité.

Žalmista nás ujišťuje, že ‚Bůh dává přízeň‘. (Žalm 84:11) Komu ji však dává? V dnešní době je lidem často projevována přízeň na základě jejich vzdělání, bohatství, barvy pleti, etnického původu a podobně. Komu projevuje přízeň Bůh? Šalomoun, král starověkého Izraele, odpovídá: „Ten, kdo je dobrý, získává schválení od Jehovy, ale muže s ničemnými nápady prohlašuje za ničemného.“ (Přísloví 12:2)

Vidíme, že Jehova má potěšení z člověka, který je dobrý neboli ctnostný. Ke ctnostem dobrého člověka patří sebekázeň, čestnost, pokora, soucit a prozíravost. Jeho myšlenky jsou spravedlivé a jeho slova povzbudivá. Spravedlivé a užitečné jsou také jeho skutky. První část 12. kapitoly biblické knihy Přísloví ukazuje, jak by měla dobrota ovlivňovat náš každodenní život a k čemu je projevování této vlastnosti užitečné. Když o tom, co je zde napsáno, budeme uvažovat, získáme „pochopení pro konání dobra“. (Žalm 36:3) Když pak tyto moudré rady budeme uplatňovat, pomůže nám to získat Boží schválení.

Ukázňování je životně důležité

„Kdo miluje ukázňování, miluje poznání,“ říká Šalomoun, „ale kdo nenávidí kárání, je nerozumný.“ (Přísloví 12:1) Dobrý člověk touží po ukázňování, protože si přeje dělat osobní pokroky. Pohotově uplatňuje rady, které dostává na křesťanských shromážděních nebo při osobních rozhovorech. Slova obsažená v Písmu a v biblických publikacích jsou pro něho jako volské bodce, které ho usměrňují, aby šel po přímé dráze. Pátrá po poznání a používá ho, aby napřímil své stezky. Ano, kdo miluje ukázňování, miluje také poznání.

Ukázňování, v první řadě ukázňování sebe sama, je pro pravé ctitele nezbytně důležité. Možná chceme získat hlubší poznání Božího slova. Anebo si přejeme být účinnějšími kazateli a lepšími učiteli Božího slova. (Matouš 24:14; 28:19, 20) K uskutečnění takových přání však potřebujeme sebekázeň. Ta je nutná také v jiných oblastech života. Například je dnes všude nepřeberné množství materiálů, které v nás mají vzbudit nesprávné touhy. Odvrátit své oči od toho, co je nesprávné, je věc sebekázně. Kromě toho „sklon lidského srdce je špatný od jeho mládí“, a nemravná myšlenka může proto vzniknout přímo v naší mysli. (1. Mojžíšova 8:21) Abychom u takových myšlenek neprodlévali, potřebujeme sebekázeň.

Na druhé straně ten, kdo nenávidí kárání, nemiluje ani ukázňování, ani poznání. Jestliže se takový člověk poddá hříšnému lidskému sklonu odmítat kárání, sníží se tím na úroveň nerozumného zvířete, které nemá v mravním ohledu žádnou rozlišovací schopnost. Tomuto sklonu musíme tedy pevně odolávat.

‚Kořen, který se nepohne‘

Dobrý člověk samozřejmě nemůže být nespravedlivý. Pro získání Jehovova schválení je tudíž nezbytná také spravedlnost. Král David zpíval: „Ty sám ... požehnáš každému spravedlivému, Jehovo; obklopíš je schválením jako velikým štítem.“ (Žalm 5:12) Král Šalomoun poukázal na to, jaký rozdíl je mezi situací spravedlivého a ničemného. Řekl: „Žádný člověk nebude pevně založen ničemností; ale pokud jde o základ, v němž koření spravedliví, ten nebude přiveden k vrávorání.“ (Přísloví 12:3)

Někdy se může zdát, že ničemným se daří dobře. Vidíme to na zkušenosti žalmisty Asafa. Řekl: „Pokud jde o mne, mé nohy málem odbočily, mé kroky byly téměř přivedeny ke sklouznutí.“ Proč? Asaf odpovídá: „Začal jsem ... závidět vychloubačům, když jsem vídal ten pokoj ničemných lidí.“ (Žalm 73:2, 3) Když však vešel do Boží chrámové svatyně, uvědomil si, že Jehova je postavil na kluzkou půdu. (Žalm 73:17, 18) Každý úspěch, kterého snad ničemní zdánlivě dosáhnou, je dočasný. Proč jim tedy závidět?

Naproti tomu ten, kdo má Jehovovo schválení, stojí pevně. Šalomoun použil metaforu, když se zmínil o silném kořenovém systému, a řekl, že ‚se kořen spravedlivých nepohne‘. (Přísloví 12:3, Bible česká) Kořeny mohutného stromu, jako například kalifornské obří sekvoje, sice nevidíme, ale mohou se rozprostírat na ploše o rozloze až jeden a půl hektaru. Díky tomuto rozsáhlému kořenovému systému je sekvoje pevně zakotvena v zemi, takže může přestát i povodeň nebo prudký vítr. Vysoká sekvoje může vydržet i silné zemětřesení.

Podobně jako kořeny stromu, které se zapouštějí do živné půdy, musí se i naše mysl a naše srdce ponořit do Božího slova a čerpat z jeho životodárných vod. Naše víra se tak stane pevně zakořeněnou a silnou a naše naděje bude jistá a pevná. (Hebrejcům 6:19) Nebudeme „unášeni sem a tam každým větrem [falešného] učení“. (Efezanům 4:14) Působení bouřlivých zkoušek samozřejmě pocítíme a možná se tváří v tvář těžkostem i zachvějeme. ‚Základ, v němž kořeníme, však nebude přiveden k vrávorání.‘

„Schopná manželka je korunou pro svého majitele“

Hodně lidí zná rčení, že „za každým úspěšným mužem stojí dobrá žena“. Podpora, kterou žena poskytuje svému muži, je důležitá. Šalomoun to ukazuje následujícími slovy: „Schopná manželka je korunou pro svého majitele, ale jako hniloba v jeho kostech je ta, která jedná hanebně.“ (Přísloví 12:4) Slovo „schopná“ v sobě zahrnuje mnoho prvků dobroty. Ke ctnostem dobré manželky, jak jsou podrobně popsány v 31. kapitole knihy Přísloví, patří píle, věrnost a moudrost. Žena, která tyto vlastnosti má, je korunou pro svého manžela, protože její dobré chování mu přináší čest a pozvedá ho v očích ostatních lidí. Dobrá manželka se nikdy ctižádostivě netlačí dopředu, ani se svým manželem nesoupeří o uznání druhých. Naopak je svému manželovi pomocnicí a doplňuje ho.

Jak by mohla žena jednat hanebně a k čemu by to vedlo? Hanebné chování může začínat svárlivostí a končit třeba cizoložstvím. (Přísloví 7:10–23; 19:13) Takovým jednáním manželka svého manžela jedině ničí. Taková žena je jako „hniloba v jeho kostech“ v tom smyslu, že ho „ničí, stejně jako nemoc oslabuje tělesnou schránku,“ jak říká jedna příručka. „Novodobým ekvivalentem by mohlo být slovo ‚rakovina‘ — nemoc, která člověku postupně užírá životní energii,“ říká jiná kniha. Kéž se křesťanské ženy usilovně snaží získat Boží schválení tím, že projevují ctnosti, jimiž se vyznačuje schopná manželka.

Myšlenky vedou k jednání, jež má své důsledky

Myšlenky vedou k jednání, a činy mají své důsledky. Šalomoun nyní ukazuje, jak myšlenky vyústí v jednání, a srovnává přitom spravedlivé a ničemné lidi. Říká: „Myšlenky spravedlivých jsou soud; řízení ničemnými je podvod. Slova ničemných jsou číháním na krev, ale ústa přímých, ta je osvobodí.“ (Přísloví 12:5, 6)

Už samotné myšlenky dobrých lidí jsou mravně čisté a jsou zaměřeny na to, co je čestné a správné. Spravedlivé lidi podněcuje láska k Bohu a k bližním, a proto jsou jejich úmysly dobré. Naproti tomu ničemní jsou poháněni sobectvím. Jejich plány a metody, jak dosáhnout svého cíle, jsou proto podvodné. Jednají zákeřně. Bez váhání nastraží past nevinnému člověku, například křivým obviněním u soudu. Jejich slova jsou „číháním na krev“, protože chtějí uškodit svým nevinným obětem. Přímí lidé však mohou tomuto nebezpečí uniknout, protože vědí o ničemných úkladech a také mají moudrost, která jim pomáhá k obezřetnosti. Dokonce se jim může podařit varovat ty, kdo nejsou obezřetní, a vysvobodit je z úkladů, které spřádají ničemní lidé.

Jak se bude dařit spravedlivým a jak se bude dařit ničemným? Šalomoun odpovídá: „Dochází k rozvratu ničemných a již nejsou, ale právě dům spravedlivých zůstane stát.“ (Přísloví 12:7) Jedna příručka vysvětluje, že dům zde „představuje domácnost a všechno, co je pro člověka cenné a co mu umožňuje plně se radovat ze života“. Tento výraz se může vztahovat i na rodinu a potomky spravedlivého. Ať už je to jakkoli, myšlenka tohoto přísloví je jasná. Spravedlivý bude tváří v tvář těžkostem pevně stát.

Lépe se daří pokornému

Izraelský král zdůrazňuje, jakou hodnotu má rozlišovací schopnost. Píše: „Pro svá rozvážná ústa bude muž chválen, ale ten, kdo má převrácené srdce, dojde opovržení.“ (Přísloví 12:8) Člověk, který má rozlišovací schopnost, nedopustí, aby slova vycházela z jeho úst bez rozmyslu. Předtím než promluví, přemýšlí. Má tedy „rozvážná ústa“, a proto pečlivě volí slova. Díky tomu se těší z pokojných vztahů s druhými lidmi. Když se muž s rozlišovací schopností setká s pošetilými otázkami nebo spekulacemi, „zadržuje své řeči“. (Přísloví 17:27) Takový muž je chválen a Jehova má z něho radost. Opravdu se velmi liší od muže, který má zvrácené názory vycházející z ‚převráceného srdce‘!

Ano, rozvážný muž je chválen. Následující přísloví nám však ukazuje, jakou hodnotu má pokora. Říká: „Lepší je nepříliš vážený, který však má sluhu, než ten, kdo sám sebe oslavuje, ale nedostává se mu chleba.“ (Přísloví 12:9) Šalomoun tím má pravděpodobně na mysli, že je lepší být pokorným člověkem, který má malé prostředky a pouze jednoho sluhu, než ve snaze zachovat si vysoké společenské postavení utratit prostředky potřebné k životu. Pro nás dnes to je opravdu moudrá rada — žít v rámci svých možností.

Zemědělský život nám poskytuje poučení o dobrotě

O dobrotě nám Šalomoun dává dvě poučení, při kterých používá znázornění ze zemědělského života. „Spravedlivý pečuje o duši svého domácího zvířete, ale projevy milosrdenství ničemných jsou kruté.“ (Přísloví 12:10) Spravedlivý člověk zachází se svými zvířaty laskavě. Zná jejich potřeby a leží mu na srdci jejich blaho. Ničemný člověk snad tvrdí, že se o zvířata stará. Nemá však o jejich potřeby opravdový zájem a jeho pohnutky jsou sobecké. Při svém zacházení se zvířaty sleduje jen prospěch, který z nich může mít. To, co takový člověk považuje za přiměřenou péči, může být ve skutečnosti kruté zacházení.

Zásada jednat se zvířaty laskavě se vztahuje i na domácí mazlíčky. Bylo by opravdu kruté pořídit si nějaké zvíře pro potěšení a potom mu působit zbytečné utrpení tím, že ho budeme zanedbávat nebo s ním budeme zacházet špatně. V případě zvířete, jež velmi trpí, protože je vážně nemocné nebo zraněné, může být projevem laskavosti jeho život ukončit.

Šalomoun používá ještě jeden obraz ze života zemědělců — obdělávání půdy. Říká: „Kdo obdělává svou zemskou půdu, ten se nasytí chlebem.“ Opravdu, pilná a cílevědomá práce přináší užitek. „Ale kdo usiluje o nehodnotné věci, tomu se nedostává srdce.“ (Přísloví 12:11) Jestliže se někomu „nedostává srdce“ v tom smyslu, že postrádá dobrý úsudek nebo porozumění, potom se věnuje nehodnotným a riskantním podnikům, které jsou ztrátou času. Poučení z těchto dvou veršů je zřejmé: Buď milosrdný a pracovitý.

Spravedlivý bude mít prospěch

„Ničemný zatoužil po kořisti chycené v síti špatných lidí,“ prohlásil moudrý král. (Přísloví 12:12a) Jak to ničemný dělá? Patrně tím, že touží po kořisti získané nepoctivým způsobem.

Co však můžeme říci o tom, kdo je dobrý? Takový člověk miluje ukázňování a je pevně zakořeněn ve víře. Je spravedlivý, rozvážný, pokorný, soucitný a pilný. „Pokud jde o kořen spravedlivých,“ uvádí Šalomoun, „ten rodí“ neboli „bude mít prospěch“. (Přísloví 12:12b; Bible česká) Překlad Josefa Hegera říká, že ‚kořen spravedlivých nepomine‘. Taková osoba stojí pevně a bezpečně. Je to opravdu tak — ‚ten, kdo je dobrý, získává Boží schválení‘. ‚Důvěřujme tedy v Jehovu a čiňme dobro.‘ (Žalm 37:3)

[Obrázky na straně 31]

Víra spravedlivého je pevně zakořeněna stejně jako zdravý strom