Proč životní úděl reptala není šťastný
JÁSOT se během pouhých několika týdnů proměnil v zoufalství. Počáteční jásání Izraelitů nad nově nabytou svobodou po egyptském otroctví se postupně zvrhlo v malicherné reptání kvůli jídlu. Druhý měsíc poté, co Izrael vyšel z Egypta, lidé z tohoto nespokojeného národa říkali, že by raději dali přednost otrockému údělu před obtížným životem v pustině. V následujících měsících tato stálá nespokojenost podlomila jejich rozhodnutí poslouchat Jehovu a zničila vyhlídky té generace na vstup do Zaslíbené země. — 2. Mojžíšova 16:1–3; 4. Mojžíšova 14:26–30.
Reptání se ovšem nikdy neomezovalo na jednu generaci nebo na jediný národ. Kdo si občas nepostěžuje na práci, jídlo, počasí, na děti, sousedy nebo na životní náklady? Zdá se, že ke sklonu stěžovat si přispívá i lidská nedokonalost. — Římanům 5:12; Jakub 3:2.
Proč si stěžujeme tak snadno? Možná se cítíme skleslí, zklamaní nebo nešťastní. Stížnosti mohou být jakýmsi ventilem naší nespokojenosti, nebo jimi lze nepřímo říkat: „Já bych to dokázal lépe!“ Ke stížnostem někdy dochází kvůli střetům různých osobností. A pak jsou tu také skutečné důvody ke stížnostem.
Ať je skrytou příčinou cokoli, z dříve zmíněného příkladu Izraelitů je vidět, že stížnosti mohou být zhoubné, jestliže pokračují. Z člověka se může stát věčný reptal, může dokonce projevovat nespokojenost i s tím, jakým způsobem věci vykonává Jehova. Proč je to tak nebezpečné? A co by se mělo správně dělat, jsou-li stížnosti oprávněné?
Oprávněné stížnosti
Jestliže důvod ke stížnosti není závažný, měli bychom si na prvním místě položit otázku: Mohu to s láskou přejít? Jistě, můžeme mít opodstatněnou příčinu stěžovat si na někoho, třeba dokonce i na některého spoluvěřícího. Snad s námi jednal nelaskavě nebo nespravedlivě. Zlepší se však něco tím, že si na takové nevhodné jednání postěžujeme jiným? Jak máme reagovat podle doporučení Bible? V Kolosanům 3:13 se říká: „Snášejte dále jeden druhého a velkoryse jeden druhému odpouštějte, jestliže má někdo proti jinému příčinu ke stížnosti. Stejně jako Jehova velkoryse odpustil vám, tak jednejte i vy.“ I když tedy určitá stížnost může být oprávněná, Písma doporučují, aby naším postojem bylo spíše odpouštět než mít sklon ke stížnostem. — Matouš 18:21, 22.
Co když je záležitost příliš vážná, než abychom ji přešli? Může to být pádný důvod, abychom vyjádřili určitou stížnost. Když k Jehovovi dolehl opodstatněný „křik stížnosti“ na Sodomu a Gomoru, Jehova učinil kroky, aby se s hanebnou situací v těchto zpustlých městech vypořádal. (1. Mojžíšova 18:20, 21) Další oprávněná stížnost vyvstala brzy po letnicích roku 33 n. l. Rozdělovalo se jídlo chudým vdovám a projevila se přitom stranickost ve prospěch hebrejsky mluvících žen. To pochopitelně vyvolalo rozhořčení mezi řecky mluvícími vdovami. O stížnosti se nakonec doslechli apoštolové a rychle sestavili skupinu odpovědných mužů, aby problém napravili. — Skutky 6:1–6.
Jmenovaní křesťanští starší by dnes také neměli otálet s nezbytnými kroky, když jsou upozorněni na závažné záležitosti. Přísloví 21:13 říká: „Kdokoli si zacpává ucho před naříkavým křikem poníženého, ten bude také sám volat a nedostane odpověď.“ Starší by oprávněnou stížnost neměli přehlížet, ale měli by soucitně naslouchat. Naproti tomu my všichni můžeme spolupracovat, když vážné stížnosti předložíme starším, místo abychom je přednášeli komukoli, kdo je bude poslouchat.
Většina z nás však upřímně připustí, že v některých chvílích nás lidská nedokonalost vede k tomu, že si stěžujeme zbytečně. Bližší pohled na chování Izraelitů v pustině nám pomůže, abychom viděli, jak nebezpečné je připustit, aby se příležitostná nelibost vystupňovala do neustálých projevů nespokojenosti.
Jak na reptaly pohlíží Bůh
Na reptání Izraelitů kvůli zásobám potravin jsou vidět dvě podstatná nebezpečí související se stížnostmi. Za prvé, stížnosti jsou nakažlivé. Zpráva říká, že „celé shromáždění izraelských synů v pustině začalo reptat proti Mojžíšovi a Áronovi“. (2. Mojžíšova 16:2) Na nedostatek jídla si pravděpodobně začalo stěžovat několik jedinců a zanedlouho si stěžovali všichni.
Za druhé, reptal často problém zveličuje. Izraelité tehdy tvrdili, že by jim bylo lépe v Egyptě, kde mohli jíst tolik chleba a masa, kolik se jim zachtělo. Stěžovali si, že byli vyvedeni do pustiny jenom proto, aby zemřeli hlady. — 2. Mojžíšova 16:3.
Byla situace těchto Izraelitů opravdu tak kritická? Zásoby potravin se jim snad zmenšovaly, ale Jehova tento problém předvídal, a v patřičném čase opatřil mannu, aby uspokojil jejich tělesné potřeby. Z jejich přehnaných stížností bylo vidět, že naprosto ztratili důvěru v Boha. V Egyptě si kdysi oprávněně stěžovali na tvrdé podmínky. (2. Mojžíšova 2:23) Ale když je Jehova osvobodil z otroctví, začali si stěžovat kvůli jídlu. To bylo bezdůvodné reptání. „Vaše reptání není proti nám, ale proti Jehovovi,“ varoval Mojžíš. — 2. Mojžíšova 16:8.
Izraelité znovu a znovu projevovali tuto stálou nespokojenost. Během roku se příčinou ke stížnosti stala manna. (4. Mojžíšova 11:4–6) Brzy poté přineslo deset z dvanácti zvědů špatnou zprávu, a tak se rozpoutal křik kvůli domnělým nebezpečím spojeným s dobýváním Zaslíbené země. Lidé zašli až tak daleko, že říkali: „Kdybychom jen byli zemřeli v egyptské zemi nebo kdybychom jen byli zemřeli v téhle pustině!“ (4. Mojžíšova 14:2) Takový hrubý nedostatek ocenění! Nepřekvapuje tedy, že Jehova řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho se mnou bude tento lid zacházet bez úcty a jak dlouho ve mne neuvěří?“ (4. Mojžíšova 14:11) Tito nevděční reptalové byli odsouzeni, aby čtyřicet let putovali po pustině, dokud ta generace nevymřela.
Na tento příklad nás upozorňuje apoštol Pavel. Varuje spolukřesťany, aby nikdy nebyli jako tito Izraelité, kteří se stali reptaly, a proto zahynuli v pustině. (1. Korinťanům 10:10, 11) Neoprávněné reptání a stálá nespokojenost mohou jistě podkopat naši víru a mohou vést k tomu, že sklidíme Jehovovu nelibost.
Jehova však projevuje trpělivost svým služebníkům, kteří si snad občas stěžují kvůli skličujícím okolnostem. Když Elijáš uprchl na horu Choreb, protože byl pronásledován ničemnou královnou Jezábel, byl přesvědčen, že jeho prorocké dílo dospělo ke konci. Mylně se domníval, že jako ctitel Jehovy zůstal v zemi osamocen. Bůh chtěl posílit Elijášovu víru, a proto mu předvedl jeden projev své božské moci. Prorok se pak dozvěděl, že v Izraeli je ještě 7 000 věrných služebníků Jehovy a že bude mít ještě mnoho práce. Elijáš tedy na své stížnosti zapomněl a pokračoval dál s obnovenou silou. (1. Královská 19:4, 10–12, 15–18) Když křesťanští starší projevují rozlišovací schopnost, mohou podobně mluvit i oni utěšujícím způsobem s věrnými křesťany, a tak těmto křesťanům pomáhat, aby viděli svou úlohu při splňování Božího předsevzetí. — 1. Tesaloničanům 5:14.
Jak překonávat stálou nespokojenost
Jak je možné překonat stálou nespokojenost? Nuže, lidé, kteří obdrží důkazy o tom, že tabák tělu škodí, mají mocný podnět, aby přestali kouřit. Podobně jestliže pochopíme, proč je stálá nespokojenost tak škodlivá, může nám to být podnětem, abychom přestali s jakýmkoli návykem stěžovat si.
Jaký prospěch z toho vyplyne pro ty, kteří stálou nespokojenost překonají? Jeden důležitý užitek, z něhož se budou těšit osoby, které překonají sklon stěžovat si, tkví v tom, že se mohou na všechno dívat z biblického hlediska a objektivněji. Reptal se zřídka zastaví, aby o problému uvažoval z Jehovova stanoviska. Reptající Izraelité zapomněli, že Jehova Bůh je osvobodil z otroctví a že pro ně zázračně rozdělil vody Rudého moře. Negativní smýšlení je zaslepilo, takže neviděli Boží moc, a oloupilo je o radost. Jejich důvěra v Jehovu proto vyprchala.
Dále, člověk, který může objektivně zhodnotit své problémy, rozpozná, kdy původní příčinou obtíží byly jeho vlastní chyby. Je mnohem méně pravděpodobné, že se stejné chyby dopustí znovu. Jeremjáš varoval ostatní Izraelity, aby si nestěžovali na útrapy, které zakoušeli po zničení Jeruzaléma. Jejich utrpení bylo přímým důsledkem jejich vlastních hříchů. A právě tomu museli porozumět, aby se mohli kát a obrátit se k Jehovovi. (Nářky 3:39, 40) Učedník Juda podobně káral ‚bezbožné lidi‘, kteří si stále ‚stěžovali na svůj životní úděl‘. — Juda 3, 4, 16.
Moudrý král Šalomoun kdysi uvedl, že „srdce, které je radostné, působí dobro jako lék, ale duch, který je zkrušený, vysušuje kosti“. (Přísloví 17:22) Stálá nespokojenost nás citově vyčerpává a bere nám radost. Odráží se v ní pesimismus, nikoli optimismus. Ale ti, kteří se naučí přemýšlet o ‚chvályhodných věcech‘ a mluvit o nich, mají radostné srdce, díky němuž se mohou dokonce cítit lépe. — Filipanům 4:8.
Náš život bude nepochybně bohatší, jestliže si u lidí budeme všímat jejich kladných stránek, a ne jejich nedostatků. Pozdvihne nás, když se s obtížnými okolnostmi vyrovnáme co nejlépe, místo abychom si stěžovali na své nezdary. I zkoušky mohou být důvodem k radosti, pokud na ně pohlížíme jako na příležitost, kdy se posílí naše víra a upevní naše vytrvalost. — Jakub 1:2, 3.
Je také důležité, abychom pamatovali na to, že reptáním neškodíme jenom sobě. Když stále vyjadřujeme stížnosti, můžeme tak snadno podkopat víru jiných. Kvůli špatné zprávě deseti izraelských zvědů se celý národ díval na dobývání Zaslíbené země jako na beznadějnou výpravu. (4. Mojžíšova 13:25–14:4) Při jiné příležitosti byl Mojžíš tak sklíčený kvůli neustálému reptání lidu, že Jehovu žádal, aby mu vzal život. (4. Mojžíšova 11:4, 13–15) Jestliže naproti tomu mluvíme o věcech budujícím způsobem, snad se nám podaří posílit víru jiných a přispět k jejich radosti. — Skutky 14:21, 22.
Přestože můžeme být v pokušení stěžovat si na své spolupracovníky, přátele, členy rodiny, a dokonce i na sborové starší, Jehova od členů svého lidu žádá, aby ‚měli jeden k druhému vřelou lásku‘. Taková láska nás podněcuje, abychom provinění jiných přikrývali, a ne abychom jejich chyby zdůrazňovali. (1. Petra 4:8) Jsme vděční, že Jehova pamatuje na to, že jsme pouhý prach, a neobrací svou pozornost na naše provinění. (Žalm 103:13, 14; 130:3) Kdybychom se všichni pokusili napodobovat jeho příklad, nepochybně bychom si stěžovali mnohem méně.
Až bude lidstvo navráceno k dokonalosti, nikdo nebude mít příčinu, aby si stěžoval na svůj životní úděl. Do té doby musíme odolávat pokušení stěžovat si na jiné lidi nebo na své obtížné okolnosti. Dejme najevo, že se spoléháme na Jehovu a že opravdu milujeme své spoluvěřící, a proto dělejme „všechno bez reptání“. (Filipanům 2:14) To potěší Jehovu a nám to přinese velký prospěch. Kvůli sobě i kvůli jiným tedy nezapomínejme na skutečnost, že životní úděl reptala není šťastný.
[Obrázek na straně 20]
Dokonce i manna, kterou Bůh opatřil zázrakem, se stala příčinou ke stížnosti