Práce, která tě může obšťastnit

„PRACOVAL jsem jako tiskař a opravdu jsem svou práci miloval“, říká Antonio z Janova v Itálii. „Dostával jsem dobrý plat a to mě vedlo k tomu, že jsem pracoval mnoho hodin přesčas. Ačkoli jsem byl mladý, za několik málo let jsem se stal pravou rukou svého zaměstnavatele.“ Zdálo se, že Antonio dosáhl cílů, které podněcují mnohé k usilovné práci: dosáhl bohatství a společenského postavení a měl práci, která plně zaujímala jeho pozornost a těšila ho!

‚Viděl‘ Antonio „dobré za všechnu svou tvrdou práci“? (Kaz. 3:13) A přinášela mu taková práce skutečně štěstí? „Náš bouřlivý životní styl vyvolával napětí“, pokračuje, „a proto jsme začínali mít rodinné problémy. Byli jsme proto nešťastní.“ Ani Antonio ani jeho manželka nebyli šťastní, ačkoli měl každý z nich uspokojující práci. A co ty? ‚Vidíš dobré za všechnu svou tvrdou práci?‘ Skutečně tě tvá práce obšťastňuje?

Správné pohnutky?

Jedním z hlavních důvodů pro usilovnou práci je vydělávat si na živobytí. V některých zemích musí lidé pracovat mnoho hodin, jen aby se uživili. Někteří se dřou jako otroci ve dne v noci, jen aby měly jejich děti lepší život. Jiní cítí, že je k práci nutí touha nahromadit bohatství.

Leonida na Filipínách měla dvě zaměstnání. Ve dne pracovala v bance a po večerech vyučovala tři nebo čtyři hodiny na jedné škole. Stály ty peníze, které měla navíc, zato? „Stále jsem se dívala na hodiny“, říká. „Nudilo mě to. Nepřinášelo mi to žádnou spokojenost.“

Ne, práce jen pro peníze nevede ke skutečné spokojenosti a štěstí. „Nelopoť se, abys získal bohatství“, radí moudrý král Šalomoun, „vždyť si zcela jistě dělá křídla jakoby orlí a ulétá k nebesům.“ (Přísl. 23:4, 5) Někteří orlové údajně uletí až sto dvacet devět kilometrů za hodinu. To dobře znázorňuje, jak rychle může odlétnout těžce získané bohatství. I když někdo nahromadí bohatství, když zemře, nemůže si s sebou vzít nic. — Kaz. 5:15; Luk. 12:13–21.

Vydělává-li si někdo na živobytí s plným zaujetím, může to s sebou přinášet závažná nebezpečí. Může to vést k lásce k penězům. V prvním století existovala skupina náboženských vůdců, farizeů, kteří byli známí svou láskou k penězům. (Luk. 16:14) Jako bývalý farizeus věděl křesťanský apoštol Pavel dobře o jejich životním stylu. (Fil. 3:5) „Ti, kteří jsou rozhodnuti zbohatnout“, varuje Pavel, „upadají do pokušení a léčky a do mnoha nesmyslných a škodlivých žádostí, které vrhají lidi do zničení a zkázy. Láska k penězům je totiž kořenem škodlivých věcí všeho druhu a tím, že někteří o tuto lásku usilovali . . . celí se probodali mnoha bolestmi.“ (1. Tim. 6:9, 10) Ano, „láska k penězům“, kdy člověk pro ně udělá cokoli, může zničit život. Takový způsob života nevede ke štěstí.

Jiní vynakládají velké úsilí, aby vystoupili výše po společenském žebříčku. Nakonec se však ocitnou tváří v tvář skutečnosti. „Mladí úspěšní lidé“, říká časopis „Fortune“, „kteří ve věku mezi dvaceti a třiceti lety vynakládali všechno na to, aby se dostali mezi střední vedoucí pracovníky, docházejí k velice nepříjemnému, ale nevyhnutelnému závěru, že přes neuvěřitelné množství tvrdé práce ne každý se může dopracovat k vrcholu. Vrávorají vyčerpáním a nutí je to, aby se ptali, k čemu to všechno je. Proč tak tvrdě bojovat? Komu na tom záleží?“

Život jednoho takového muže, Mizumoriho, se soustřeďoval kolem úsilí dostat se ve světě dopředu. Usiloval kariéru ve vedení jedné z největších japonských bank a neměl čas pro rodinu. Po více než třicetileté tvrdé práci měl zničené zdraví a rozhodně nebyl šťastný. „Uvědomil jsem si“, říká, „že soupeřit o postavení mezi lidmi, kteří se snaží vyniknout, je ‚marnost a honba za větrem‘.“ — Kaz. 4:4.

Ale co takoví lidé jako Antonio, které jejich práce těší? Antonio byl prací zaujat natolik, že obětoval na oltář práce svůj rodinný život. Jiní obětují zdraví a dokonce i život, což dokazuje náhlá smrt mnoha význačných a přepracovaných japonských vedoucích pracovníků. Jedna poradna, kam se obracejí pozůstalí po takových lidech, dostala v jediném dni překvapující počet telefonických dotazů; bylo jich 135.

Někteří věnují svůj život pomoci jiným. Ježíš k takovému duchu povzbuzoval. (Mat. 7:12; Jan 15:13) Zaměstnávat se usilovně v hodnotné práci, při které pomáháme druhým, přináší opravdu štěstí. — Přísl. 11:25.

Ale i taková ušlechtilá píle se může setkat s nástrahami. Například judský král Uzijáš se věnoval velkorysým stavebním projektům, když dával vytesávat cisterny v pustině. Uzijáš měl jistě na mysli blaho svého lidu, protože v té době „hledal Jehovu“ a zřejmě se řídil božským příkazem, že králové mají být nesobečtí. (2. Par. 26:5, 10; 5. Mojž. 17:14–20) To podporovalo jeho vojenské úspěchy a „jeho věhlas se . . . rozešel do velké vzdálenosti“. Jakmile však zesílil, stal se domýšlivým, což vedlo k jeho pádu. (2. Par. 26:15–20; Přísl. 16:18) Kdo se věnuje pomoci druhým, ale sleduje přitom sebeuspokojení a pýchu, může také katastrofálně skončit. Proč by tedy měl člověk chtít tvrdě pracovat?

Člověk byl vytvořen k práci

O práci se můžeme mnoho dozvědět od muže, jenž vykonal mnohem více dobra než jakýkoliv jiný člověk, který kdy žil na zemi. Byl to Ježíš Kristus. (Mat. 20:28; Jan 21:25) Když umíral na mučednickém kůlu, zvolal: „Je dovršeno!“ (Jan 19:30) Žil třicet tři a půl roku a jeho život mu přinesl uspokojení.

Ježíšův život nám pomáhá odpovědět na otázku: ‚Jaká práce nás může uspokojit?‘ Nesrovnatelné štěstí mu přinášelo plnění vůle jeho nebeského Otce. Plnit vůli našeho stvořitele může stejně přinést pocit spokojenosti a štěstí i nám. Proč? Protože On ví, jak jsme byli vytvoření, a zná naše potřeby lépe než my sami.

Když Bůh stvořil prvního člověka, Adama, dal mu tělesnou i duševní práci. (1. Mojž. 2:15, 19) Jestliže měl mít Adam „v podřízenosti“ všechny ostatní pozemské tvory, měl vykonávat i určitou práci jako vedoucí. (1. Mojž. 1:28) Pokud se Adam řídil tímto uspořádáním, jeho práce měla smysl a hodnotu. Každý jednotlivý malý pracovní úkol znamenal další příležitost líbit se Nejvyššímu.

Adam však v takové situaci nezůstal. Rozhodl se od Božího uspořádání se odklonit. Adama přestalo těšit plnění Boží vůle, ale chtěl si dělat, co se líbilo jemu. Zhřešil proti stvořiteli. Na základě Božího rozhodnutí byli Adam, jeho manželka i všechno jejich potomstvo ‚podrobeno nicotnosti‘. (Řím. 5:12; 8:20) Místo aby práce přinášela štěstí, stala se úmornou. Boží rozsudek proti Adamovi obsahoval slova: „Zemská půda [je] kvůli tobě prokleta. V útrapách budeš jíst její výnos po všechny dny svého života. A poroste ti trní a bodláčí a budeš jíst polní rostlinstvo. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do zemské půdy.“ (1. Mojž. 3:17–19) Práce, která měla být důstojná, protože jejím konečným cílem bylo líbit se stvořiteli člověka, znamenala nyní jen bolestnou námahu, aby člověk získal chléb.

Jaký závěr můžeme vyvodit z těchto skutečností? Jediný: Usilovná práce přináší trvalé uspokojení a štěstí jedině tehdy, jestliže soustřeďujeme svůj život kolem činění božské vůle.

‚Vidět dobré‘ v činění Boží vůle

Pro Ježíše Krista bylo činění Boží vůle jako pokrm — něco, z čeho se radoval a co udržovalo jeho duchovní život. (Jan 4:34) Jak můžeš mít i ty takovou radost z práce?

Musíš pochopit, co je pro tebe „Jehovova vůle“. (Ef. 5:17) Jeho vůle je, aby bylo lidstvo znovu uvedeno do ‚slavné svobody Božích dětí‘. (Řím. 8:21; 2. Petra 3:9) Aby se toho dosáhlo, probíhá nyní celosvětové shromažďovací dílo. I ty se můžeš účastnit této práce, která přináší velké uspokojení. Taková práce ti jistě dá štěstí.

Antonio, o němž byla zmínka na začátku, našel později spokojenost a štěstí. Když on a jeho manželka věnovali své ‚nicotné‘ světské práci první místo v životě a hluboce se jí věnovali, trpěl jejich duchovní život. Tehdy začali mít rodinné problémy. Když si jeho manželka uvědomila, do jaké situace se dostali, rozhodla se zanechat svého zaměstnání a začala se ‚velmi namáhat‘ v práci plným časem, při které kázala o Božím království. — Luk. 13:24.

„Ihned“, říká Antonio, „jsme si povšimli velké změny. Neustálé hádky přestaly. Do naší rodiny se vrátil klid.“ Jeho manželka sklízela radost z toho, že mohla pomáhat druhým získat poznání, které znamená „věčný život“. (Jan 17:3) Její štěstí přimělo Antonia, aby se znovu zamyslel nad tím, co má skutečnou cenu. Zvítězila jeho touha sloužit Bohu celou duší. Odmítl nabídku na povýšení a odešel ze svého světského zaměstnání. Ačkoli tato změna znamenala, že přijme skromnější práci, jsou Antonio i jeho manželka šťastní, že mohou trávit většinu času v křesťanské službě a konat Boží vůli.

Ne všichni ovšem mohou učinit takové velké změny. Mizumori, japonský bankéř, o němž zde byla zmínka, se těší ze své kazatelské činnosti jako starší jednoho křesťanského sboru, a přitom podporuje svou rodinu svou světskou prací, v níž má vedoucí postavení. Ale jeho život se již nesoustřeďuje kolem světské práce, ale otáčí se kolem plnění Boží vůle. Jeho světská práce je prostředek, kterým se živí a který mu umožňuje dosahovat onoho cíle. A tak i světská práce má nyní svůj význam.

Když pěstuješ tento názor na své zaměstnání, jistě budeš pracovat „ne službou naoko jako ti, kteří se chtějí zalíbit lidem, ale s upřímností srdce, s bázní před Jehovou“. (Kol. 3:22) V tomto soutěživém světě se zřejmě s takovou upřímností daleko nedostaneš, ale jak připouští Mizumori, budeš-li uplatňovat tyto zásady, budou ti lidé důvěřovat a vážit si tě. Ačkoli přestal usilovat o povýšení, dostal je. — Přísl. 22:29.

Ano, soustřeďovat svůj život kolem činění Boží vůle je klíčem k tomu, jak najít v usilovné práci štěstí. Proto došel moudrý král Šalomoun k závěru: „Není pro ně nic lepšího, než aby se radovali a činili za svého života dobro, a také že by každý člověk měl jíst a vskutku pít a vidět dobré za všechnu svou tvrdou práci. Je to dar od Boha.“ — Kaz. 3:12, 13.