Duch
Definice: Hebrejské slovo ruach a řecké pneuma, které se často překládají jako „duch“, mají řadu významů. Všechny se vztahují k tomu, co je lidskému zraku neviditelné a co svědčí o síle v pohybu. Hebrejské a řecké slovo se používá pro 1. vítr, 2. pro činnou životní sílu v pozemských tvorech, 3. pro hnací sílu, která vychází z obrazného srdce osoby a působí, aby něco říkala a dělala jistým způsobem, 4. pro inspirované výroky pocházející z neviditelného zdroje, 5. pro duchovní osoby, 6. pro Boží činnou sílu neboli svatého ducha. Některá z těchto použití jsou zde rozebrána ve vztahu k námětům, jež se mohou vyskytnout v kazatelské službě.
Co je svatý duch?
Ze srovnání biblických textů, jež mluví o svatém duchu, vyplývá, že se o něm mluví jako o něčem, co ‚naplňuje‘ lidi; mohou jím být ‚pokřtěni‘ a mohou jím být ‚pomazáni‘. (Luk. 1:41; Mat. 3:11; Sk. 10:38) Žádný z těchto výrazů by nebyl vhodný, kdyby byl svatý duch osoba.
Ježíš také mluvil o svatém duchu jako ‚pomocníku‘ (řecky paraklétos) a řekl, že tento pomocník bude ‚učit‘, ‚vydávat svědectví‘, ‚mluvit‘ a ‚slyšet‘. (Jan 14:16, 17, 26; 15:26; 16:13) V Písmu není neobvyklé, že je něco personifikováno. Například o moudrosti se říká, že má ‚děti‘. (Luk. 7:35) O hříchu a smrti se mluví jako o králích. (Řím. 5:14, 21) Zatímco některé texty sdělují, že duch ‚něco řekl‘, jiné pasáže objasňují, že se to stalo prostřednictvím andělů nebo lidí. (Sk. 4:24, 25; 28:25; Mat. 10:19, 20; srovnej Skutky 20:23 se Skutky 21:10, 11.) V 1. Jana 5:6–8 se říká, že „vydává svědectví“ nejen duch, ale i „voda a krev“. Žádný z výrazů v těchto textech tedy sám o sobě nedokazuje, že svatý duch je osoba.
Správné určení totožnosti svatého ducha musí odpovídat všem biblickým textům, které se k onomu duchu vztahují. Z tohoto hlediska je logický závěr, že svatý duch je Boží činná síla. Není to osoba, ale mocná síla, kterou Bůh nechává ze sebe vycházet, aby se splnila jeho svatá vůle. — Žalm 104:30; 2. Petra 1:21; Sk. 4:31.
Viz také strany 339, 340 pod nadpisem „Trojice“.
Co dokazuje, že někdo skutečně má svatého ducha?
Luk. 4:18, 31–35: „[Ježíš četl ze svitku proroka Izajáše:] ‚Jehovův duch je na mně, protože mě pomazal, abych oznamoval dobrou zprávu.‘. . . A odešel do galilejského města Kafarnaum. A vyučoval je v sabatu; a žasli nad jeho způsobem vyučování, protože jeho řeč měla autoritu. V synagóze byl člověk s duchem, nečistým démonem, a vykřikoval silným hlasem. . . Ale Ježíš ho přísně napomenul a řekl: ‚Mlč a vyjdi z něho!‘ Když ho tedy démon hodil doprostřed nich, vyšel z něho, aniž mu ublížil.“ (Co svědčilo o tom, že Ježíš měl Božího ducha? Zpráva neříká, že se chvěl nebo křičel nebo se vzrušeně pohyboval. Říká, že mluvil s autoritou. Stojí však za povšimnutí, že při té příležitosti démonský duch přiměl člověka, aby křičel a padal na podlahu.)
Sk. 1:8 říkají, že Ježíšovi učedníci obdrží svatého ducha, a pak budou svědčit o Ježíšovi. Podle Skutků 2:1–11, když ducha opravdu obdrželi, zapůsobilo na pozorovatele, že ti, kteří mluvili, byli všichni Galilejci, a přece mluvili o velkolepých Božích věcech jazyky, jež byly známé mnoha cizincům, kteří byli přítomni. Ale zpráva neříká nic o nějakých emocionálních výlevech těch, kteří přijali ducha.
Je třeba si povšimnout, že Alžběta, když přijala svatého ducha a pak „zvolala s hlasitým výkřikem“, nebyla na žádném náboženském shromáždění, ale vítala svou příbuznou. (Luk. 1:41, 42) Když podle zprávy ve Skutcích 4:31 přišel svatý duch na shromáždění učedníků, zatřáslo se to místo. Na učedníky však duch nezapůsobil tak, že by se třásli nebo váleli po podlaze, ale „mluvili Boží slovo se smělostí“. Podobně i dnes, jestliže někdo se smělostí mluví Boží slovo a horlivě se věnuje svědecké práci, dosvědčuje to, že má svatého ducha.
Gal. 5:22, 23: „Ovoce ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrota, víra, mírnost, sebeovládání.“ (Toto ovoce, a ne projevy náboženského třeštění, by měl hledat ten, kdo se snaží nalézt lidi, kteří opravdu mají Božího ducha.)
Jestliže má někdo schopnost mluvit velmi procítěně jazykem, který se nikdy neučil, dokazuje to, že má Božího ducha?
Viz nadpis „Mluvení jazyky“.
Koná se za našich dnů zázračné uzdravování Božím duchem?
Viz nadpis „Uzdravování“.
Kdo je pokřtěn svatým duchem?
Viz stranu 142, „Křest“, také nadpis „Znovuzrození“.
Existuje nějaká duchovní část člověka, která přežívá smrt těla?
Ezek. 18:4: „Duše, která hřeší — ta zemře.“ (Všechny české překlady převádějí hebrejské slovo nefeš v tomto verši slovem „duše“, a tím říkají, že duše zemře. Některé překlady, jež na jiných místech překládají nefeš slovem „duše“, užívají v tomto verši výraz „člověk“ nebo „kdo“. Nefeš, duše, je tedy osoba, ne nějaká její nehmotná část, která by přežívala po smrti těla.) (Viz nadpis „Duše“, kde jsou další podrobnosti.)
Žalm 146:4: „Jeho duch vychází, on jde zpět do své zemské půdy; v ten den opravdu zanikají jeho myšlenky.“ (Hebrejské slovo zde překládané „duch“ je odvozeno z ruach. Někteří překladatelé je překládají slovem „dech“. Když tento ruach neboli činná životní síla opustí tělo, zanikají myšlenky člověka; nepokračují v jiné říši.)
Kaz. 3:19–21: „[Nakonec se] stává totéž lidským synům a nakonec se stává totéž zvířeti, a všem se nakonec stává totéž. Jako umírá jeden, tak umírá druhý; všichni mají jen jednoho ducha, takže neexistuje nadřazenost člověka nad zvířetem, protože všechno je marnost. Všichni jdou k jednomu místu. Všichni vzešli z prachu a všichni se vracejí do prachu. Kdo zná ducha lidských synů, zda vystupuje vzhůru; a ducha zvířete, zda sestupuje dolů k zemi?“ (Všichni lidé zdědili po Adamovi hřích a smrt, a proto umírají a vracejí se do prachu stejně jako zvířata. Ale má každý člověk ducha, který dál žije jako inteligentní osobnost poté, co přestane působit v těle? Ne; 19. verš odpovídá, že lidé a zvířata „všichni mají jednoho ducha“. Jen na základě lidského pozorování nemůže na otázku ohledně ducha vznesenou ve 21. verši nikdo autoritativně odpovědět. Ale Boží slovo odpovídá, že nic, co má člověk vrozeného, jej při smrti nečiní nadřazeným nad zvířaty. Díky Božímu milosrdnému opatření skrze Krista se ovšem otevřela vyhlídka na věčný život lidem, kteří projevují víru, ale ne zvířatům. Pro mnohé z lidí to bude umožněno vzkříšením, až je opět oživí činná životní síla od Boha.)
Luk. 23:46: „Ježíš zvolal silným hlasem a řekl: ‚Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha [řecky pneuma].‘ Když to dořekl, vydechl naposled.“ (Všimni si, že Ježíš vydechl. Když jeho duch vyšel, nezamířil k nebi. Ježíš byl vzkříšen z mrtvých teprve třetí den. Potom, jak ukazují Skutky 1:3, 9, ještě 40 dní trvalo, než vystoupil do nebe. Co tedy znamenají Ježíšova slova, která řekl když umíral? Říkal, že ví, že po smrti budou jeho další vyhlídky na život zcela v Božích rukou. Další komentář ohledně ‚ducha, který se vrací k Bohu‘, viz na straně 79 pod nadpisem „Duše“.)
Jestliže někdo řekne:
‚Máte svatého ducha?‘
Mohl bys odpovědět: ‚Ano, a proto k vám dnes přicházím.‘ (Sk. 2:17, 18)
Nebo bys mohl říci: ‚Právě proto se mohu podílet na křesťanské službě. Ale zjišťuji, že všichni nemají stejnou představu o tom, co dokazuje, že někdo skutečně má Božího ducha. Co očekáváte vy?‘ Potom můžeš dodat: (Rozprava o látce na stranách 70, 71.)