Zambie

Africký kontinent se podobá rozměrnému, nádherně zdobenému oděvu. Rozkládá se od pobřeží Středozemního moře pokrytého bílým pískem, přes zlatě zbarvenou Saharu a smaragdově zelené lesy, až po větrem ošlehané, bílé pobřeží mysu Dobré naděje. Žije na něm desetina světové populace. Protéká jím mnoho řek, například Nil, Niger, Kongo a Zambezi. A hluboko v jeho vnitrozemí jsou ukryta bohatá ložiska zlata, mědi a drahokamů.

V místech, kde tropický deštný prales Konžské pánve začíná přecházet v mírně zvlněnou savanu, leží Středoafrická náhorní plošina, a právě tam najdete Zambii. Někteří lidé říkají, že připomíná obrovského nesouměrného motýla, který se usadil na mapě. Tento neobvyklý tvar hranic je pozůstatkem koloniálního období. Zambie má rozlohu více než tři čtvrtiny milionu kilometrů čtverečních a je tedy téměř desetkrát větší než Česká republika.

Na severovýchodě dnešní Zambie leží Velká příkopová propadlina a od západu na jih protéká mohutná řeka Zambezi. Téměř do konce 19. století zůstávalo toto území nedostupné cizincům, kteří plenili Afriku, aby získali zlato, slonovinu a otroky. V roce 1855 však cestovatel David Livingstone, syn skotského mlynáře, přispěl k tomu, že se svět dozvěděl o zemi ležící za velkolepým divem, který objevil. Tomuto divu místní lidé říkali „Kouř, který hřmí“, a Livingstone ho na počest britské královny Viktorie později pojmenoval Viktoriiny vodopády.

Netrvalo dlouho a na toto území přišli misionáři křesťanstva, aby tam ve snaze proniknout do středu Afriky horlivě propagovali „křesťanství, obchod a civilizaci“. Mnohdy však používali takové metody, kterými svou službu příliš nedoporučovali. Brzy nato však přišli lidé, kteří se s Boží pomocí opravdu doporučovali jako Boží služebníci. (2. Kor. 6:3–10)

Počáteční období

Do roku 1890 se na území dnešní Zambie usadilo pět misionářských společností. Na přelomu 19. a 20. století přibývalo Afričanů, kteří hledali smysl života, protože je velmi sužoval vzrůst koloniální nadvlády a rozmach obchodu. V mnoha afrických zemích se objevovala cizokrajná a podivná náboženská hnutí. Také však už začínala být k dispozici opravdová duchovní pomoc. Už v roce 1911 se do rukou upřímných lidí v Zambii dostaly výtisky knih Studies in the Scriptures (Studie Písem). Biblická pravda, která byla v těchto knihách obsažena, se rychle šířila na sever, i když ne vždy prostřednictvím těch, kdo měli upřímný zájem sloužit Bohu.

Charles Taze Russell, který v té době dohlížel na kázání o Království, poslal v roce 1910 na pomoc bratrům v Ňasku (nyní Malawi) spolehlivého, rozvážného bratra Williama W. Johnstona z Glasgowa ve Skotsku. V té době už tam žel působilo několik jiných badatelů Bible — místních lidí i cizinců —, a ti ve snaze prosadit sobecké zájmy zkreslovali biblické pravdy. V následujících letech do Severní Rhodesie (nyní Zambie) přišli samozvaní kazatelé a pastoři a ti zde propagovali přitažlivou směs náboženství, slibů o osvobození a nečistých zvyků. V době, kdy bratr Johnston pomáhal lidem v Ňasku, o kterých napsal, že „jsou naplněni silnou touhou po bližší znalosti Božího slova“, se územím na západě věnovalo jen málo pozornosti. Do Severní Rhodesie se sice dostávala biblická literatura poštou nebo ji tam vozili dělníci, kteří se za prací stěhovali z místa na místo, ale na kázání o Království tam v těch letech většinou nikdo nedohlížel.

Období nejistoty

Začátek 20. let byl obdobím nejistoty. Místní „Hnutí Strážné věže“ značně přispěla k tomu, že na křesťanskou službu pravých Božích služebníků se lidé dívali s nedůvěrou. Přicházely zprávy, že někteří z těch, kdo mají malé poznání biblické pravdy, a navíc lživě tvrdí, že patří ke sdružení badatelů Bible (jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým), si mezi sebou vyměňují manželky a dopouštějí se dalšího špatného jednání. Zřejmě tam však byly také skupiny těch, kdo svou upřímnou úctou k biblickým zásadám a horlivým kázáním dávali najevo, že žijí v souladu s pravdou.

Rozpoznat ty, kdo měli upřímný zájem sloužit Bohu, bylo obtížné. Do kanceláře badatelů Bible v jihoafrickém Kapském Městě přijeli v roce 1924 Thomas Walder a George Phillips, oba původem z Británie. Bratr Walder, kterému bylo něco přes třicet let, cestoval po Severní a Jižní Rhodesii, aby zjistil, kdo se hlásí ke jménu Strážná věž. V následujícím roce přijel z Evropy William Dawson, a ten dostal za úkol navštěvovat vznikající skupiny. Zjistil, že někteří samozvaní pastoři horlivě křtí mnoho lidí, z nichž většina biblické pravdě správně nerozumí ani pro ni nemá patřičné ocenění. Llewelyn Phillips (není příbuzný George Phillipse) později ve své zprávě napsal: „Brzy bylo naprosto jasné, že většina se podobá lidem v Ninive, kteří ‚neznali rozdíl mezi svou pravicí a svou levicí‘.“ (Jon. 4:11) Mnozí zdejší lidé byli upřímní, ale pochopit pravdu bylo pro ně velmi obtížné, protože v místních jazycích neexistovaly téměř žádné publikace. Kancelář v Kapském Městě se opakovaně snažila získat od vlády schválení toho, aby zde někdo trvale dohlížel na kazatelskou činnost. Tyto snahy však byly neúspěšné, a proto bylo rozhodnuto omezit veřejné kázání a křty. I když bratr Walder neodrazoval zájemce od studia Bible ani od toho, aby se shromažďovali k uctívání, přesto skupinám zájemců napsal dopis, v němž je nabádal, aby se tímto opatřením řídili do té doby, než bude možné jmenovat trvalého zástupce badatelů Bible.

Kázání podél železniční trati

Místní lidé po staletí získávali měď z povrchových ložisek a vyráběli z ní nástroje a dekorativní předměty. Britská jihoafrická společnost, která ovládala nejen celé území, ale i těžební práva, začala v polovině dvacátých let těžit měď z obrovských podzemních zásob. Tato společnost potřebovala pracovníky, a proto se tisíce lidí z venkovských oblastí stěhovalo do menších i větší měst, která vznikala podél železniční trati, jež měla vést z Kapského Města do Káhiry.

James Luka Mwango vyprávěl: „Zakládání sborů se velmi lišilo od toho, jak se to dělá dnes. Před rokem 1930 se shromáždění určená ke studiu Bible konala pouze v malých skupinách. Někteří zájemci byli ve spojení s kanceláří v Kapském Městě, zatímco jiní posílali své požadavky o zaslání literatury přímo do Brooklynu. Literatura byla v angličtině, a tak pro mnohé bylo obtížné pochopit pravdu správně.“ Skupiny byly sice většinou malé, ale zájemci dělali pokroky a ve své horlivosti a odhodlání se stále více zaměřovali na organizované kázání. To samozřejmě neuniklo pozornosti duchovních křesťanstva.

Represivní tažení

V květnu 1935 vlivné náboženské skupiny prosadily úpravu trestního zákoníku Severní Rhodesie. Na tomto podkladě bylo dovážení a šíření takzvané štvavé literatury považováno za závažný přestupek. Ti, kdo rozhodovali o tom, co je podvratné, byli samozřejmě ovlivněni vlastním politickým nebo náboženským přesvědčením. A jak se jasně ukázalo z dalších událostí, odpůrci se snažili najít nějakou záminku, aby svědkové Jehovovi byli zakázáni.

V té době došlo také k nové daňové úpravě, což vyvolalo nepokoje mezi horníky. Odpůrci v tom viděli příležitost obvinit svědky z protivládní činnosti. Krátce předtím svědkové pořádali sjezd v Lusace. Odpůrci tvrdili, že tento malý sjezd měl určitě nějakou spojitost s nepokoji, k nimž došlo více než 300 kilometrů na sever. Thomson Kangale, v té době to byl mladý muž, vzpomíná: „Uvědomovali jsme si, že nám hrozí nepříjemnosti. Místo toho, abychom šli kázat, rozhodli jsme se zůstat doma a zpívat písně Království. Věděli jsme, že bychom se neměli účastnit stávek ani se dopouštět násilností.“ Přesto však došlo k tomu, že mnozí bratři byli zatčeni a v mnoha městech vyhnáni z domova. Také jim byla zabavena nebo zničena biblická literatura. Dvacet našich publikací guvernér dokonce prohlásil za zakázané.

Byla ustanovena komise, jejímž úkolem bylo nepokoje prošetřit. Komisař z oblasti, ve které bylo nepokojů nejvíce, potvrdil: „Svědkové Jehovovi a rovněž ani jejich organizace Strážná věž se ke stávce nepřipojili.“ Nikdo ze svědků se nezapojil do žádných nepokojů. A přesto kniha Christians of the Copperbelt (Křesťané z Měděného pásu) uvedla: „Vyšetřovací komise . . . přijala mnoho závažných obvinění podložených velmi slabými doklady, [a] na základě údajů ze zprávy této komise byla literatura svědků Jehovových zakázána. V několika oblastech [kmenoví] náčelníci zahájili represivní tažení tím, že vypálili prostory, kde se svědkové shromažďovali.“

Kancelář v Kapském Městě mezitím opakovaně posílala žádost členovi britské vlády, ministrovi pro kolonie, aby svědkům bylo „dovoleno bez omezení uplatňovat Jehovou Bohem daná práva na uctívání, podle toho, jak jim přikazuje jejich svědomí“. Znovu byla podána žádost o zřízení trvalé kanceláře, v níž by sloužil zástupce Společnosti. Jehova těmto snahám požehnal, a tak v březnu 1936 dal ministr souhlas k tomu, aby v Lusace začal fungovat sklad a jeho správcem se stal Llewelyn Phillips.

Čtyři požadavky

Sklad v Lusace byl významným vítězstvím. Dokud však svědkové Jehovovi nemohli předložit přijatelné doklady toho, že mají systematický dohled nad sbory, guvernér odmítl vydat povolení, aby byli zákonně uznáni jako náboženská organizace. V následujících letech bratr Phillips intenzivně spolupracoval s věrnými bratry — společně posilovali upřímné svědky a také vylučovali ty, kdo propagovali nebiblické zvyklosti. Průkopníci získávali školení v naukových, morálních a organizačních záležitostech a pak mohli pomáhat skupinám a sborům.

Jeden bratr o tomto období řekl: „Nejlepším rokem pro zvěstovatele v Zambii byl rok 1940. Od té doby se totiž znovu mohly pořádat křty, což bylo od roku 1925 zakázáno.“

Bratr James Mwango vzpomíná: „Než mohl být zájemce pokřtěn, musel nejprve prostudovat čtyři požadavky, jak jsme tehdy říkali. Potom mu ten, kdo ho měl křtít, nebo jiný bratr určený skupinovým služebníkem kladl otázky a chtěl, aby vysvětlil, co tyto požadavky znamenají. První požadavek se týkal naslouchání pravdě, druhý pokání, třetí poznání Božího slova a čtvrtý zasvěcení. Když bylo jasné, že zájemce těm čtyřem požadavkům správně porozuměl, mohl být pokřtěn. Tento postup byl zaveden proto, aby si každý uchazeč o křest uvědomoval, jak závažný krok podstupuje.“

Literatura zakázána

Zejména za druhé světové války vládní činitelé nesprávně chápali neutralitu svědků Jehovových. Považovali ji za odpor proti vládnímu nařízení, které se týkalo odvodů. V prosinci 1940 byla do seznamu zakázaných publikací zahrnuta veškerá literatura vydávaná svědky Jehovovými. Rovněž bylo zakázáno tuto literaturu dovážet. Na jaře 1941 vláda vydala nařízení, aby všichni, kdo vlastní publikace Watch Tower Society, tyto publikace odevzdali, jinak jim hrozí trestní stíhání a případné uvěznění.

Solomon Lyambela, který sloužil jako cestující dozorce a později absolvoval školu Gilead, vzpomíná: „Schovávali jsme literaturu v kanoích na řece Zambezi. Balíčky knih jsme dávali pod postele, a ukrývali jsme je dokonce v zásobách kukuřičné mouky a prosa.“

Jiný bratr vyprávěl: „Naše knihy jsme museli dobře ukrývat. Ale Berojskou Bibli, které jsme si velmi vážili, jsme schovávat nemuseli, protože nebyla zakázána. Přišli jsme o mnoho knih — některé rozežrali termiti a jiné ukradli zloději. Na místa, kde byly knihy schované, jsme totiž chodili často, takže si zloději mysleli, že jsme tam ukryli nějaké cennosti. Vzpomínám si, že jednou, když jsem šel do buše, abych si tam studoval, našel jsem naše knihy rozházené po zemi. Posbíral jsem je a schoval jinam.“

Llewelyn Phillips odvážně napsal stížnost guvernérovi kvůli tomu, že naše publikace byly zakázány. Bratr Phillips byl už dříve v tom roce uvězněn za odmítání vojenské služby a tentokrát byl odsouzen na dalších šest měsíců. Jeden dobrovolný pracovník, který dočasně sloužil ve skladu v Lusace, řekl: „Často nás navštěvovala kriminální policie a bratr Phillips byl mnohokrát zavolán na policejní komisařství.“ Přesto se nadále snažil o to, aby se ve sborech dělo vše uspořádaně a aby se horlivě sloužilo. Jakmile byli k dispozici schopní bratři, ihned byli vyškoleni a posláni do sborů jako cestující služebníci neboli služebníci bratří. Ti svou činností přispěli k tomu, že v roce 1943 bylo dosaženo vrcholného počtu 3 409 zvěstovatelů.

Postupně získávají větší svobodu

Po válce se kancelář svědků Jehovových v Británii a v Jižní Africe opakovaně odvolávala k ministerstvu pro kolonie, jež sídlilo v Londýně. Bratři žádali, aby naše publikace byly v Severní Rhodesii povoleny. Tamější vláda dostala petici s více než 40 000 podpisy lidí, kteří vyjadřovali podporu vzdělávací činnosti svědků Jehovových. V důsledku toho byly některé položky ze seznamu zakázaných publikací vyškrtnuty. Časopis Strážná věž však zakázaný zůstal.

V lednu 1948 poprvé přijeli na návštěvu Nathan Knorr a Milton Henschel ze světového ústředí v Brooklynu. Zúčastnili se čtyřdenního sjezdu v Lusace a potom měli schůzku s ministrem pro místní záležitosti a s generálním prokurátorem. Ti jim slíbili, že i zbývající omezení budou brzy zrušena. Jehovovi služebníci měli opravdu velkou radost, když byla jejich činnost konečně zákonně uznána. Dne 1. září 1948 byla otevřena nová odbočka pod názvem Svědkové Jehovovi, a ne Watch Tower Society. Nyní si mohli úřední činitelé, místní obyvatelé i samotní bratři jasně uvědomit, že mezi svědky Jehovovými a stoupenci různorodých domorodých sekt nazývaných „Strážná věž“ je výrazný rozdíl.

Náboženští odpůrci, kterým příliš nezáleželo na tom, aby se další lidé stali Kristovými učedníky, se v předchozích čtyřiceti letech velmi snažili ničit víru těch, kdo naslouchali dobré zprávě. Svědkové Jehovovi byli nějakou dobu pomlouváni, že „klamou“, ale přesto svým jednáním nadále dokazovali, že jsou pravdiví Boží služebníci. (2. Kor. 6:8) Doufali, že po válce nastane svoboda, a proto se horlivě začali připravovat na budoucí vzrůst.

Misionářská služba

„Jednou z mnoha pěkných stránek misionářské služby je příležitost vidět, jak Jehova používá ke splnění svého záměru nejrůznější muže i ženy. Radostné je také pozorovat, s jakou vděčností lidé přijímají duchovní pomoc,“ řekl Ian (John) Fergusson, který v Zambii sloužil mnoho let. Misionáři jiných náboženství se mnohdy příliš zabývají sociálními a ekonomickými problémy, zatímco misionáři svědků Jehovových se především snaží vést lidi k tomu, aby se stali Kristovými učedníky. Tito misionáři plní pověření, které dostali od Boha, a tím dokazují, že mají ‚lásku bez pokrytectví‘. (2. Kor. 6:6)

S horlivostí misionáře procestoval celé toto území například William Johnston, který do Jižní Afriky přijel několik let před tím, než vypukla první světová válka. Do Salisbury (nyní Harare), hlavního města Jižní Rhodesie (nyní Zimbabwe), která sousedí se Zambií, se začátkem roku 1921 dostali Piet de Jager, Parry Williams a další. Na Severní Rhodesii se v polovině dvacátých let zaměřili George Phillips, Thomas Walder a William Dawson. V Severní Rhodesii kázali také ti, kdo se zde sice narodili, ale s badateli Bible se setkali v jiných zemích, kam odešli za prací. Do své rodné země se pak vrátili, aby lidem předávali „dobrou zprávu o dobrých věcech“. (Řím. 10:15) V tom počátečním období se na šíření dobré zprávy významným způsobem podíleli Manasse Nkhoma a Oliver Kabungo. Ze Zambie pocházel Joseph Mulemwa, který se do kontaktu se svědky dostal v uhelném dole ve městě Wankie (nyní Hwange) na severu Zimbabwe a později věrně sloužil v západní části Zambie. Prvním cestujícím dozorcem na tom území byl Fred Kabombo. Tito bratři byli skutečnými průkopníky, protože s úsilím pronikali do oblastí, kde se dobrá zpráva kázala jen málo nebo vůbec, a položili tam pevný základ pro budoucí vzrůst.

Když se přiblížil konec druhé světové války, Charles Holliday z Jižní Afriky reagoval na výzvu George Phillipse z kanceláře v Kapském Městě a navštěvoval skupiny zájemců v západní provincii. V doprovodu některého místního bratra, který sloužil jako tlumočník, bratr Holliday cestoval vlakem přepravujícím dříví, na kánoi nebo na vypůjčené drezíně, malém železničním voze na ruční pohon. V městečku Senanga, které leží asi 250 kilometrů severně od Viktoriiných vodopádů, je přivítal početný zástup. Někteří z těchto lidí cestovali několik dní jen proto, aby mohli slyšet vysvětlení biblických pravd.

Přijíždějí misionáři z Gileadu

V roce 1948 přijeli do Zambie dva misionáři, Harry Arnott a Ian Fergusson. Tehdy se tam v souvislosti s těžbou mědi přestěhovaly tisíce Evropanů, a právě jim byla nyní věnována pozornost. Odezva na kázání byla obrovská. Počet svědků, kteří se aktivně účastnili služby, v tom roce vzrostl o 61 procent.

Na mnoha místech nebylo nijak neobvyklé, že toho, kdo projevil zájem o biblické studium, si misionáři museli zapisovat do pořadníku. Odbočka získala deset let starou dodávku značky Dodge, s níž dva misionáři, kteří byli cestujícími dozorci, jezdili do míst vzdálených od průmyslových oblastí. V jedné zprávě odbočka napsala: „Tato dodávka byla velmi užitečná, ačkoli mnohdy, když se vracela na základnu, se zdálo, že má jen tři kola nebo že za sebou vleče polovinu podvozku.“

V roce 1951 bylo v Zambii už šest misionářů. Dalších šest přijelo v prosinci 1953. Byli mezi nimi například Valora a John Milesovi, kteří tam sloužili šest let a pak byli přeloženi do Zimbabwe a později do Lesotha. Během následujících let přijeli Joseph Hawryluk, John a Ian Rentonovi, Eugene Kinaschuk, Paul Ondejko, Peter a Vera Palliserovi a Avis Morganová a další. Všichni tito misionáři sloužili usilovně a s láskou. Chtěli svou službu vykonávat co nejlépe, a proto byli ochotni přinášet oběti a přizpůsobovat se.

„Je to ještě dítě!“

„Byl jsem přesvědčen, že se stala chyba,“ říká Wayne Johnson při vzpomínce na to, jaké měl pocity, když dostal za úkol sloužit v Zambii. Wayne byl absolventem 36. třídy školy Gilead a do Zambie přijel začátkem roku 1962 spolu s Earlem Archibaldem. Nyní je cestujícím dozorcem v Kanadě, kde slouží společně se svou manželkou Grace. Wayne vzpomíná: „Bylo mi pouhých 24 let a vypadal jsem ještě mnohem mladší. V době, kdy jsem se učil ňanžštinu [také se jí říká čičevština], se stávalo, že jakmile mě sestry poprvé uviděly, šeptaly si ‚akali mwana‘, což znamená ‚je to ještě dítě!‘

Uvědomoval jsem si, že se musím velmi spoléhat na Jehovu a jeho organizaci,“ vypráví dál Wayne. „Chtěl jsem, aby každý věděl, že v souladu se Skutky 16:4 pouze předkládám pokyny a informace od Jehovy a jeho organizace. Také jsem se snažil jednat takovým způsobem, který by byl pro druhé přijatelný. Když se ohlédnu nazpět, stále žasnu nad tím, že jsem dostal tak velkou výsadu.“

Deportováni!

V 60. a 70. letech se situace značně změnila. V celé Zambii docházelo k pronásledování. V roce 1964 Zambie získala nezávislost a od té doby bratři měli stále více těžkostí souvisejících s naším postojem ke státní vlajce a hymně. Koncem šedesátých let se někteří politici domnívali, že vliv misionářů působí proti zájmům vlády. V jedné zprávě odbočka popisuje, co se dělo: „Dne 20. ledna 1968 už od časného rána začali do odbočky telefonovat dozorci z téměř všech anglických sborů a říkali, že dostali příkaz k deportaci. Zajímavé bylo, že tento příkaz dostali nejen ti svědkové Jehovovi, kteří pocházeli z jiných zemí, ale také zambijští občané, mimo jiné George Morton a Isaac Chipungu.“

Události nabraly rychlý spád. Tentýž den v deset hodin dopoledne přišli do odbočky imigrační úředníci, aby oznámení o deportaci předali i pěti misionářským párům. Misionář Frank Lewis vzpomíná: „Než jsme se nadáli, stáli na prahu. Předem bylo rozhodnuto, že bratři misionáři odbočku opustí zadními dveřmi, odejdou do bytu určitého bratra a zahájí nezbytná opatření, která byla připravena pro případ zákazu činnosti. Zprvu jsme se zdráhali z budovy odejít, protože v horním patře ležela těžce nemocná misionářka, která měla malárii. Místní bratři však trvali na tom, abychom odešli, protože oni se o sestru postarají. A my jsme věděli, že to udělají.

Měli jsme zvláštní pocit, když jsme se v novinách Times of Zambia dočetli, že Strážná věž, jak nás nazývali, je nyní zakázána a že ‚vůdci‘ se skrývají. Na přední straně těchto novin se objevila naše jména a kromě toho tam bylo napsáno, že úředníci chodí od domu k domu a hledají nás po celém městě. Místní bratři, kteří v odbočce zůstali, pracovali skvěle. Všechny záznamy a literaturu přestěhovali na různá místa. Do druhého dne bylo všechno hotovo, a tak jsme se vrátili do odbočky a přihlásili se úředníkům.“

Před odbočkou hlídkoval policista. Brzy dostali oznámení o deportaci další misionáři a bratři, kteří byli občany jiných zemí. Bratr Lewis vypráví: „Odcházeli jsme mezi posledními. Dosud se nám hrdlo svírá dojetím při vzpomínce na to, jak se s námi několik sester přišlo rozloučit. Se svými dětmi šly pěšky 25 kilometrů z města Kalulushi. I když jsme se s nimi osobně neznali, přišly jen proto, aby nám podaly ruku na rozloučenou.“

Druhá vlna deportací

Čas plynul. Dvaadvacetiletý Albert Musonda, který je nyní členem výboru odbočky v Zambii, byl tehdy dobrovolným pracovníkem účetního oddělení betelu. Jednoho dne v roce 1975 do betelu přišli policisté. Bratr Musonda vzpomíná: „Dali misionářům necelé dva dny na to, aby ze Zambie odešli.“

John Jason k tomu dodává: „V prosinci 1975 jsme dostali krátký dopis od imigračního úřadu, abychom do 36 hodin Zambii opustili.“ Prostřednictvím místního právníka bylo podáno odvolání, a misionáři dostali určitou dobu na to, aby si sbalili své osobní věci. Bratr Jason dále říká: „Potom jsme museli všechny ty lidi, které jsme si velmi zamilovali, opustit.“

Albertova manželka Dailes vypráví: „Doprovodili jsme naše bratry na letiště a tam jsme se s nimi rozloučili. John Jason letěl do Keni a Ian Fergusson do Španělska.“ Co tuto druhou vlnu deportací vyvolalo?

Mnozí se domnívají, že tou příslovečnou poslední kapkou, kvůli níž pohár přetekl, byl sjezd v roce 1975. „Byl to jeden z největších sjezdů, jaké byly v tehdejší bouřlivé době pořádány, a celkem se ho zúčastnilo více než 40 000 posluchačů,“ vzpomíná John Jason. Poblíž se však současně konalo nějaké politické shromáždění. Někteří z účastníků tohoto shromáždění žádali, aby se proti svědkům Jehovovým přísně zakročilo, protože jsou v politických záležitostech neutrální. Bratr Jason vypráví, že vina za slabou účast na tomto politickém shromáždění se přičítala tomu, že svědkové Jehovovi pořádali sjezd.

Misionáři se vracejí

Než mohli misionáři znovu přijet, uplynulo deset let. Osmdesátá léta byla v Zambii obdobím větší politické stability a volnosti. V roce 1986 přijeli z Gambie Edward Finch se svou manželkou Lindou. Později přijížděli další, jmenovitě například Alfred a Helen Kyheovi a Dietmar a Sabine Schmidtovi.

V září 1987 přijeli přes Jižní Afriku ze Zairu, nynější Konžské demokratické republiky, Dayrell a Susanne Sharpovi. V roce 1969 absolvovali Gilead a v Kongu působili jako cestující služebníci. Život ve střední Africe pro ně tedy nebyl ničím neznámým. Dayrell, muž robustní postavy, je nyní ve zvláštní celodobé službě více než 40 let. O době, kdy sloužili v Kongu, říká: „Náš misionářský domov byl mnoho let hned za hranicemi, v Lubumbashi, a tak jsme do Zambie často cestovali.“

Susanne má toto období v živé paměti. Vypráví: „Začátkem 70. let byl v Kongu nedostatek potravin, a tak bylo nutné vždy za několik měsíců jet do Zambie nakoupit zásoby. Později, na začátku roku 1987 nás vedoucí sbor požádal, abychom opustili Kongo a přijali nové pověření. Kam jsme měli jít? Do Zambie!“ Sharpovi si uvědomovali, že jejich působení v Kongu by bylo spojeno se stále většími těžkostmi, a proto se rádi přestěhovali do země, kde se bratři těšili z rostoucí náboženské svobody.

Bylo však nutné provést určité změny související jak se službou, tak s prací v odbočce. Veřejná služba byla částečně zakázána, a proto většina bratrů pouze vedla biblická studia. Pro mnohé zvěstovatele bylo obtížné, a dokonce nepříjemné představit si, že budou veřejně kázat dům od domu, přestože je to základní odvětví veřejné služby svědků Jehovových. Proto byli bratři povzbuzováni, aby sebrali odvahu a začali sloužit dům od domu, a to zejména od doby, kdy se situace v zemi uvolnila a policisté se o naši činnost zajímali v mnohem menší míře.

Kroky směrem kupředu, ne zpět

Výbor odbočky byl znepokojen tím, že v 70. letech se vzrůst zjevně zastavil. Vlivem místní tradice došlo k tomu, že pro bratry bylo obtížné studovat s vlastními dětmi, a navíc od doby, kdy bylo vydávání svědectví dům od domu zakázáno, začalo být běžné, že otcové dovolili, aby s jejich dětmi studovali jiní zvěstovatelé. Sami zase studovali s dětmi druhých. Nyní nastal čas provést odvážná rozhodnutí. V následujících letech byli zvěstovatelé povzbuzováni, aby odložili nebiblické tradice a zvyklosti. Sbory na toto povzbuzení zareagovaly, a proto měly požehnání. Bratři se velmi snažili uvést svůj život do souladu s biblickými zásadami a držet krok s celosvětovým společenstvím Božích ctitelů.

V období pěti let po deportacích, k nimž došlo v roce 1975, byl téměř 11procentní pokles počtu zvěstovatelů. Naopak během pěti let od roku 1986, kdy se misionáři vrátili, vrcholný počet zvěstovatelů vzrostl více než o 50 procent. Od toho roku se počet činných zvěstovatelů více než zdvojnásobil.

Někdejší cestující dozorce Silas Chivweka ve svém dopise do odbočky napsal: „Od padesátých let pomáhali druhým postupovat ke zralosti misionáři vyškolení v Gileadu. Byli velmi trpěliví, ohleduplní a laskaví. Snažili se být v blízkém kontaktu se zvěstovateli, a díky tomu pochopili, co je potřeba změnit.“ Takovou upřímnou a láskyplnou pomocí misionáři přispívají k tomu, že Jehovových služebníků stále přibývá.

Tištěné publikace

Podobně jako Pavel a jeho společníci, i svědkové Jehovovi v dnešní době dokazují, že jsou Božími služebníky, a to tím, že válčí „zbraněmi spravedlnosti po pravici a po levici“. (2. Kor. 6:7) V duchovním boji nadále používají spravedlivé ‚zbraně‘ neboli prostředky k tomu, aby podporovali pravé uctívání.

Naše publikace byly zpočátku dostupné pouze v angličtině. I když někteří lidé v jižní Africe odebírali Strážnou věž už v roce 1909, biblická pravda se šířila většinou ústně. Jeden bratr tehdy napsal: „V každé vesnici je nějaké [shromaždiště], kde si lidé mohou vyslechnout důležité informace. Bratr, který putuje z místa na místo, čte text v angličtině a jednotlivé odstavce srozumitelně překládá do rodného jazyka těch lidí. Pak se rozebírají otázky.“ Jak přesně byla biblická pravda vysvětlována, to samozřejmě do značné míry záviselo na schopnostech a pohnutkách překladatele. Proto, aby mezi zájemci panovala jednota a aby získali přesné poznání, bylo nutné pravidelně jim dodávat biblické publikace v jejich vlastním jazyce. Také bylo zapotřebí, aby publikace pocházely ze spolehlivého zdroje.

Začínají být k dispozici publikace

Začátkem třicátých let 20. století byla v ňanžštině vydána kniha Harfa Boží a několik brožur. Do roku 1934 malá skupina aktivních zvěstovatelů rozšířila více než 11 000 výtisků našich publikací. Touto činností popudili odpůrce, a ti jim později ‚výnosem vytvářeli těžkosti‘. (Žalm 94:20) Přesto od konce roku 1949, kdy Strážná věž už nebyla zakázána, vycházel tento časopis jako měsíčník v cibembštině. Bratři ho tiskli na cyklostylu a poštou rozesílali předplatitelům.

Jonas Manjoni vzpomíná, jak začátkem 50. let pracoval na překladu a výrobě Strážné věže. „Byl jsem jediným překladatelem do cibembštiny,“ vypráví. „Dostal jsem anglický text, přeložil ho a udělal korekturu. Přeložený text jsem přepsal na cyklostylové blány a z nich pořídil kopie. Někdy bylo potřeba vytisknout od každého čísla asi 7 000 kusů. Celý tento proces trval dlouho. Nejprve jsem jednotlivé listy ručně vytiskl a sešil. Časopisy jsem pak rozesílal do sborů. Na každý balíček časopisů jsem musel nalepit známku, dát ho do krabice a pak dopravit na poštu. Byla to zdlouhavá a vyčerpávající práce.“

Přestože v té době překladatelé neměli k dispozici technické vymoženosti, pilně pracovali. Věděli totiž, že jejich činnost je velmi užitečná. James Mwango tehdy sloužil jako cestující dozorce a zároveň ručně psal překlady, a to většinou při svíčce. Říkal: „Na to, abych se věnoval překládání, jsem se nikdy necítil příliš unavený. Těšilo mě vědomí, že i díky mé práci mají bratři k dispozici duchovní pokrm, který jim pomáhá růst ke zralosti.“

‚Vyměnit si ruce‘

Má-li překladatel vyjádřit pravdu správně, musí nejen dobře ovládat svůj vlastní jazyk, ale také dobře porozumět původnímu anglickému textu. Aaron Mapulanga vyprávěl: „V překladu bývají slovní spojení, která někdy znamenají něco jiného, než by se z významu jednotlivých slov mohlo zdát. Vzpomínám si, že jsme jednou debatovali o anglickém slovním spojení ‚to change hands‘ uvedeném v publikaci, která pojednávala o situaci, kdy Elijáš předává své povinnosti Elišovi. Jeden bratr to přeložil doslova ‚vyměnit si ruce‘. Já jsem si ale nebyl jist, zda to skutečně znamená ‚výměnu rukou‘. Poradili jsme se tedy s dalšími bratry a to nám pomohlo pochopit správný význam — totiž ‚změnit majitele‘. Také jsme dostali radu, abychom nepřekládali slovo za slovo, protože pak by náš překlad zněl anglicky. Snažili jsme se tedy nepřekládat doslova, ale zachovat způsob vyjadřování, který je běžný v našem jazyce.

Užitečná technika

Od roku 1986 mají odbočky k dispozici MEPS (zkratka pro mnohojazyčný elektronický systém fotosazby). Tento systém významně pomohl urychlit překlad, kontrolu překladu i kompozici textu. Při překládání se nedávno začal ve větší míře používat počítačový program Watchtower Translation System a různé překladatelské pomůcky. V současné době týmy překládají do několika nejrozšířenějších místních jazyků, a tak vycházejí biblické publikace, jimž rozumí většina Zambijců. Překlad nového světa a další ‚zbraně spravedlnosti‘ budou i nadále významným způsobem pomáhat upřímným lidem, aby poznali Jehovu. (2. Kor. 6:7)

Pomoc poskytovaná uprchlíkům

Mnozí lidé v Africe žijí spokojeně a v míru. Je však smutné, že stále více zdejších obyvatel je postiženo válkou. Stává se, že doslova přes noc se ze sousedů stanou nepřátelé, nevinní lidé musí opustit svůj domov, a vesnice jsou zpustošeny. Uprchlíci si odnášejí jen něco málo ze svého majetku a hledají bezpečí, kde se dá. V dnešní době jsou v takové situaci miliony lidí.

V březnu roku 1999 do Zambie proudily tisíce uprchlíků z Konžské demokratické republiky, kde došlo ke konfliktu. Stejně jako v mnoha jiných válkách postupující vojska drancovala vesnice, nutila muže nosit těžká břemena a týrala ženy i děti. Svědkové Jehovovi odmítali nosit zbraň, a proto byli ponižováni a krutě biti. Katatu Songa, asi pětapadesátiletý horlivý pravidelný průkopník, vzpomíná: „Před očima žen a dětí mě přinutili lehnout si na zem a zmrskali mě do bezvědomí.“

Mnoho rodin se podobnému špatnému zacházení chtělo vyhnout, a proto uprchlo. Mapengo Kitambo utíkal buší a najednou zjistil, že neví, kde jsou jeho synové. Vypráví: „Neměli jsme čas nikoho hledat. Museli jsme stále pokračovat v cestě, i když jsme měli velké obavy o své blízké.“ Aby se dostali do bezpečí, mnozí lidé museli prchat stovky kilometrů pěšky nebo na kole.

Městečko Kaputa bylo zcela zaplaveno uprchlíky, mezi nimiž se ocitlo také téměř 5 000 bratrů se svými rodinami. Dlouhá a namáhavá cesta je zcela vyčerpala. Zvěstovatelé, jichž v Kaputě žilo 200, nebyli sice na takový příliv uprchlíků připraveni, ale přesto svým křesťanským bratrům a sestrám rádi poskytli, co potřebovali. Uprchlík Manda Ntompa vzpomíná: „Hluboce na nás zapůsobilo, jakou lásku a pohostinnost nám místní bratři projevovali. Když poznali, že jsme svědkové Jehovovi, přijali nás do svých domovů. Jednali podobně jako vdova z Carefatu a ochotně se s námi dělili o to málo, co měli.“

Několik svědků, kteří žili na severu blízko jezera Mweru, si vzalo na starost péči o stovky uprchlíků. Organizovaně jim zajišťovali jídlo a přístřeší. Bratři ze sousedních sborů je zásobovali maniokem a rybami. Po třech měsících byli konžští svědkové nakonec zaregistrováni a přemístěni do uprchlického tábora.

Lidé, kteří prchají před násilným konfliktem, si zřídkakdy s sebou nesou knihy a časopisy. V zoufalém útěku do bezpečí musí mnohdy zanechat na místě i to nejcennější, co mají. Boží ctitelé však byli v trochu jiné situaci. I přes horečný útěk se alespoň několika z nich podařilo vzít si s sebou biblické publikace. Přesto Bible a jiná literatura byly vzácností. Když se na shromáždění sešlo 150 přítomných, obvykle měli k dispozici pouze pět knih. Jak to dělali, aby z něj měli užitek všichni? Jeden bratr vysvětluje: „Ti, kdo měli Bibli, vyhledávali texty, a kdo ji neměli, pozorně naslouchali. Všichni tak mohli chválit Jehovu a vzájemně se povzbuzovat svými komentáři.“

Uspokojování hmotných potřeb

Převážnou část uprchlíků tvoří ženy a děti. Často přicházejí nemocní a nemají co jíst. Jak jim svědkové Jehovovi pomáhají? List Times of Zambia napsal: „Je potěšitelné, že Sdružení svědků Jehovových v Zambii poslalo dobrovolné a humanitární pracovníky do bývalého Zairu, aby zmírnili těžkou situaci uprchlíků v oblasti velkých jezer.“ V tomto článku bylo uvedeno, že svědkové z Belgie, Francie a Švýcarska „uprchlíkům poslali celkem 500 kilogramů léků, 10 tun vitaminových přípravků, 20 tun potravin, více než 90 tun oblečení, 18 500 párů bot a 1 000 přikrývek, a to všechno v hodnotě téměř milionu dolarů“.

Bratr Ntompa vypráví: „Když přišla zásilka humanitární pomoci, všichni jsme měli velikou radost a posílilo to naši víru. Uvědomili jsme si, že organizace, k níž patříme, se o nás skutečně stará. Tento nádherný projev lásky způsobil, že mnozí nevěřící příbuzní našich bratrů změnili svůj názor. Někteří z nich se dokonce stali Božími ctiteli a dále dělají pěkné pokroky.“ Humanitární pomoc byla poskytnuta všem uprchlíkům bez rozdílu.

Koncem roku 1999 počet vysídlenců v Zambii vzrostl na více než 200 000. Jedny místní noviny napsaly: „Zambie patří k zemím, které poskytují azyl největšímu počtu Afričanů prchajících před konflikty ve svých zemích.“ Úřady se velmi snažily uspokojit potřeby uprchlíků, přesto však mezi lidmi vzrůstaly pocity zklamání a nespokojenosti, což vedlo k projevům násilí a nepokojům. Po jednom takovém protestu přišli pracovníci vedení tábora za krajským dozorcem. I když věděli, že svědkové Jehovovi se žádných nepokojů neúčastnili, vyčítali mu, že jim nepomáhal udržet v táboře pořádek. Krajský dozorce laskavě, ale přesto pevně odpověděl: „Ale já jsem vám pomohl! Dovedete si představit, oč by byla situace horší, kdyby se k tomu davu přidalo dalších 5 000 lidí? Prosím, važte si toho, že nejméně 5 000 uprchlíků se těchto nepokojů neúčastnilo, protože jsou to svědkové Jehovovi. Jsou to moji bratři.“

Je dobře známo, že svědkové Jehovovi vnášejí do uprchlických komunit klid a pořádek. Jeden vládní úředník řekl: „Dozvěděli jsme se, že svědkové Jehovovi jsou velmi zbožní, a proto jsme mnohým z nich svěřili dohled nad jednotlivými úseky. Od té doby je v táboře klid, protože tito vedoucí k němu přispívají. Každý se soustředí na čtení Bible. Jsem Bohu vděčný, že takoví lidé tu jsou s námi a že v tomto táboře je pokojná atmosféra.“

Dodržují Boží zákaz týkající se krve

Ačkoli se už dávno uznává, že je rozumné řídit se biblickým příkazem ‚zdržovat se krve‘, lidé v subsaharské Africe mají proti bezkrevní léčbě stále mnoho předsudků a nemají o ní dostatek informací. (Sk. 15:28, 29) Je smutné, že svědkové Jehovovi byli kvůli tomu vystaveni krutému a ponižujícímu zacházení. Nebylo nijak neobvyklé, že dítě, které leželo v nemocnici, dostalo v noci transfuzi krve, aniž o tom věděli rodiče.

Šestiletý Michael, o kterého pečovala jeho babička Jenala Mukusaová, měl těžkou anémii, a proto byl přijat do nemocnice. Lékaři nařídili, že musí dostat transfuzi. Sestra Mukusaová odmítla dát k transfuzi souhlas, což vedlo k tomu, že ji v nemocnici čtyři dny zastrašovali a uráželi. Vyprávěla: „Úpěnlivě jsem je prosila a ukazovala jim Dokument pro lékařskou péči, ale vůbec mi nenaslouchali. Zdravotní sestry mě obviňovaly, že jsem čarodějnice a chci svého vnuka zabít.“

Kvůli takovýmto projevům nepřátelství někteří svědkové nechtěli do nemocnice vůbec nastoupit. Mnozí lékaři nebrali na vědomí, že pacient má právo na informovaný souhlas, ale našlo se i několik lékařů, kteří byli ochotni pomáhat. Ti však riskovali ostrou kritiku, a dokonce zavržení od svých kolegů, jestliže při léčbě používali postupy, které byly považovány za nezvyklé. Problémy byly také se zastaralým vybavením a s tím, že bylo málo dostupných alternativ k transfuzi krve. V roce 1989 však vedoucí zdravotní pracovník průmyslu pro těžbu mědi řekl, že „transfuze by se neměly dávat lidem, kteří si to nepřejí“. Bylo jasné, že někteří lékaři začínají mít méně kritický postoj.

Vliv výborů

V roce 1995 bylo v Zambii zřízeno oddělení nemocničních informačních služeb a v souvislosti s tím vznikly výbory pro styk s nemocnicemi (HLC). Málokdo možná předvídal, že výbory budou mít na postoj lékařské obce k bezkrevní léčbě a právům pacientů tak velký vliv. K činnosti těchto výborů patří navštěvovat nemocnice, vést rozhovory s lékaři a provádět prezentace pro zdravotnický personál. To vše se dělá s cílem rozvíjet spolupráci a předcházet konfliktním situacím. Profesionální úroveň takových prezentací udělala na lékařský personál velmi dobrý dojem. Jeden úředník, který pracuje v nemocnici na jihu Zambie, bratrům dokonce řekl: „Vy jste lékaři — jen to nechcete přiznat.“

Jeden lékař z Holandska, který působí v oblastní nemocnici v západní Zambii, řekl: „Před dvěma týdny jsme diskutovali o tom, jakými prostředky by se dala snížit spotřeba krve, protože s krví jsou spojena rizika. Dnes jsme o tomto problému mohli mluvit s odborníky.“ Netrvalo dlouho a zdravotníci, kteří se účastnili prezentací pořádaných výbory pro styk s nemocnicemi, je začali doporučovat svým kolegům. Tento program zaujal mnoho členů lékařské obce, a ti byli nyní nakloněni spíše ke spolupráci než k vyvolávání konfliktů.

Lékaři byli mnoho let považováni téměř za bohy, takže někteří členové výborů pro styk s nemocnicemi museli při kontaktu s nimi překonávat pocity méněcennosti. Bratr Smart Phiri, který byl předsedou tohoto výboru v Lusace, říká: „Nemám lékařské vzdělání, a tak jsem pociťoval značnou nejistotu.“

Za svou vytrvalost a důvěru v Jehovu však byli bratři časem odměněni. Na počáteční období této služby vzpomíná také jiný člen výboru: „Tři z nás šli na schůzku s lékařem, který tehdy byl ministrem zdravotnictví a měl tedy velký vliv. Byli jsme velmi nervózní. Na chodbě před jeho kanceláří jsme se pomodlili k Jehovovi a prosili ho o pomoc, abychom mluvili odvážně. Když jsme pak vešli dovnitř, měli jsme s lékařem pěkný rozhovor, ze kterého vyplynulo, že je ochotný spolupracovat. Uvědomil jsem si tehdy, že jsme měli Jehovovu podporu, a vůbec jsme proto nemuseli mít strach.“

Spolupráce, kterou výbory pro styk s nemocnicemi navázaly s lékařskou obcí, se stále rozvíjí. Je to patrné z toho, že lékaři jsou ochotni ujmout se náročných případů, kterými by se před několika lety vůbec nezabývali, kdyby neměli možnost použít transfuzi. V říjnu 2000 se dva chirurgové odvážně rozhodli, že budou operovat šestiměsíční Beatrice z Konžské demokratické republiky. Šlo o operaci žlučovodů, a přestože byla úspěšně provedena bez podání transfuze, tento případ vyvolal záplavu nepříznivých reakcí.

Když se však v tisku objevil výrok profesora Lupanda Munkongeho, vedoucího operačního týmu, došlo k určitému zvratu. Profesor Munkonge jasně řekl, že si postoje rodičů Beatrice velmi váží. Po tomto vyjádření se kritika ve sdělovacích prostředcích výrazně zmírnila. O dva měsíce později televize vysílala o tomto případu dokumentární pořad, v němž byl náš postoj k bezkrevní medicíně hodnocen příznivě.

„Udělejte to rychle“

Už jen málokdo z lékařů se na stanovisko, které ke krvi zaujímají svědkové Jehovovi, dívá skepticky. Nyní většina lékařů i na africkém venkově uznává, že alternativní postupy jsou jednoduché, bezpečné a účinné. Mnozí pacienti se naučili odvážně obhájit svá práva. Museli proto získat důležité informace a naučit se dát najevo svůj postoj, ke kterému je vede svědomí.

I děti získaly „jazyk poučených“. (Iz. 50:4) Osmiletý Nathan, který trpěl zánětlivým onemocněním kostní dřeně v levé stehenní kosti, před operací lékařskému týmu řekl: „Až mě budete operovat, prosím, udělejte to rychle, abych neztratil moc krve. Nedávejte mi transfuzi, protože rodiče a Jehova by vám to neodpustili.“ Po operaci jeden lékař z tohoto chirurgického týmu chválil Nathanovy rodiče za to, jak svého syna vychovávají. Pokorně řekl: „Je to poprvé, kdy mi malý pacient připomněl, že je důležité respektovat Boha.“

„Doporučujeme [se] jako Boží služebníci . . . v bezesných nocích,“ napsal apoštol Pavel. Také dnešní Boží služebníci mívají bezesné noci, protože si dělají starost o své spoluvěřící nebo jim leží na srdci zájmy pravého uctívání. (2. Kor. 6:3–5) Často se to stává právě těm, kdo slouží ve výborech pro styk s nemocnicemi. Jejich obětavost nezůstává bez povšimnutí. Jedna sestra řekla: „Nedokážu ani vyjádřit, jak jsem vděčná. Je velmi povzbuzující a uklidňující pozorovat obětavé jednání bratrů z výboru pro styk s nemocnicemi. Okamžitě mi přišli na pomoc a byli mi k dispozici, kdykoli jsem to potřebovala. Nepodlehla jsem panice, ani když jsem šla podruhé během 24 hodin na operační sál. Bratři mě svými povzbudivými slovy velmi posílili.“ Ano, svědkové Jehovovi se navzdory své ‚špatné pověsti‘ nadále doporučují jako Boží služebníci tím, že ochotně spolupracují s lékařským personálem. (2. Kor. 6:8) Tím získávají ‚dobrou pověst‘ a to posiluje jejich odhodlání stále dodržovat Boží příkaz ‚zdržovat se krve‘.

Škola služebního vzdělávání

„V mnoha zemích je běžné, že na skupinu asi 25 mladých mužů by se lidé dívali s podezřením, jako na potenciální zdroj problémů,“ říká Cyrus Nyangu, člen výboru odbočky v Zambii. „Naproti tomu horliví křesťané zasvěcení Bohu, kteří se důkladně vyškolili v 31 třídách školy služebního vzdělávání (MTS), jsou požehnáním pro místa, kde slouží.“ Více než 600 absolventů této mezinárodní školy nyní působí v různých odvětvích celodobé služby v šesti zemích na jihu Afriky. Více než polovina těch, kdo nyní v Zambii slouží jako cestující dozorci, jsou absolventy této školy. Proč je škola služebního vzdělávání důležitá a k čemu přispívá?

Od roku 1993, kdy se v Zambii konala graduace první třídy, počet činných zvěstovatelů vzrostl téměř o 60 procent. Stále je zde však nedostatek vyškolených mužů, kteří jsou schopni pečovat o sbory. To je nezbytné zejména proto, že společnost v této zemi vyvíjí silný tlak, aby lidé dodržovali tradice a zvyky, které jsou v rozporu s biblickými zásadami. Jeden absolvent vysvětloval, proč jsou potřeba schopní muži, kteří by vykonávali pastýřskou činnost a vyučovali. „U nás je problémem to, že lidé mají sklon tolerovat nesprávné jednání. Naučil jsem se, že je třeba pevně se držet toho, co je správné, a nejít nad to, co je psáno.“

Studenti nejsou zpočátku zvyklí rozebírat tolik informací a studovat do hloubky. Instruktoři jim však rádi pomáhají. Sarel Hart, jeden z instruktorů, řekl: „Pokaždé, když vyučuji skupinu studentů, připadám si jako bych vedl výpravu po horské stezce. Na začátku se mezi sebou neznají a zvykají si na neznámé prostředí, které může vzbuzovat obavy. Někdy jim v cestě stojí balvany. Studenti tyto překážky postupně překonávají a stoupají dál, a když se ohlédnou, vidí, že zdánlivě nepřekonatelné bariéry jsou zdolány a že už nevypadají tak děsivě.“

Duchovní pokrok, kterého díky této škole dosáhli, mnozí přirovnávají k metamorfóze. Elad, který je nyní zvláštním průkopníkem, vypráví: „Myslel jsem si, že nejsem způsobilý vyučovat a že jsem moc mladý na to, abych mohl mít další sborové povinnosti. Díky této škole jsem si ale uvědomil, že mohu být užitečný. Šestnáct zvěstovatelů ve sboru, kam jsem byl zpočátku přidělen, mělo problémy dobře vést biblická studia. Před službou jsme vždy uvažovali o různých podnětech a nacvičovali si úvody. Do roku 2001 se sbor rozrostl na 60 zvěstovatelů a patřilo do něj také 20 zvěstovatelů z odloučené skupiny.“

Účel školy

Které vlastnosti přispívají k tomu, aby studenti měli ze školy služebního vzdělávání co největší užitek? „Zdůrazňujeme to, že je důležité vždycky jednat pokorně a že by si nikdo o sobě neměl myslet více, než je nutné si myslet,“ vysvětluje jeden z instruktorů, Richard Frudd. „Očekáváme, že bratři získají zralost, naučí se jednat s druhými soucitně a při řešení náročných problémů se nenechají vyvést z míry. Pokud dokáží jednat s druhými laskavě a dávají najevo, že chtějí sloužit, a ne si nechat sloužit, domníváme se, že v tom případě škola splnila svůj účel.“

Studenti s těmito slovy souhlasí. Emmanuel, absolvent 14. třídy, řekl: „Když jsme přiděleni do sboru, neznamená to, že bychom tam každou drobnost měli ihned napravovat. Spíš bychom se měli soustředit na to, abychom se společně se sborem věnovali té nejdůležitější činnosti, kázání dobré zprávy.“

Průkopník Moses řekl: „Uvědomil jsem si, že Jehova může použít každého, kdo je pokorný, a že poznání a zkušenosti nemusí být tím nejdůležitějším. To, na čem Jehovovi opravdu záleží, je naše láska k ostatním ve sboru i k lidem ve službě a ochota spolupracovat s druhými.“

Velká shromáždění

Svátky a ‚svatá shromáždění‘ izraelského národa v předkřesťanské době byly radostné události, které Jehovovým služebníkům pomáhaly zaměřovat se na duchovní věci. (3. Mojž. 23:21; 5. Mojž. 16:13–15) V nezmenšené míře to platí i o novodobých shromážděních Božího lidu. Sjezdy v Zambii nejsou pořádány v moderních, dobře udržovaných sportovních komplexech, ale bratři obvykle postaví jakousi sjezdovou vesnici, která se skládá z malých chýší, v nichž je možné přespat.

Během let byly na takových místech vybudovány trvalejší stavby. Dřívější léta však s sebou přinášela řadu problémů, které vyžadovaly nápadité řešení. Jeden oblastní dozorce vzpomíná: „Na místech, kde se konaly krajské sjezdy, mi bratři vždy postavili přístřešek, většinou zhotovený z trávy. Plochu, kde byla místa k sezení, pak obehnali plotem. Sedělo se na náspu z hlíny, a každý měl pod sebou ‚polštář‘ z trávy. Proslovy se přednášely z pódia, které bratři někdy připravili tak, že odstranili horní část opuštěného termitiště a na vzniklé plošině postavili přístřešek.“

Misionář Peter Palliser vzpomíná: „Na jednom oblastním sjezdu bratři rozhodli, že se připraví vyvýšené pódium. Jeden bratr uměl zacházet s výbušninami. Upravil určený prostor a odstřelil vršek opuštěného termitiště, které bylo vysoké asi šest metrů. Tím jsme získali jakýsi násep a na něm jsme postavili pódium.“

Snahy účastnit se sjezdů

Místa, kde se pořádaly sjezdy, byla většinou daleko od hlavních silnic a nebylo snadné se tam dostat. Robinson Shamuluma vzpomíná na sjezd, kterého se zúčastnil v roce 1959. Vypráví: „Asi patnáct nás jelo na kole do Kabwe v centrální provincii. K jídlu jsme si vezli kukuřičnou kaši a sušené ryby. Každou noc jsme spali v buši. V Kabwe jsme nastoupili do vlaku a po téměř čtyřdenním cestování jsme se konečně dostali na místo sjezdu.“

Lamp Chisenga vzpomíná na jednoho bratra, který se na sjezd vydal se svými šesti dětmi. Cestovali pěšky a na kole asi 130 kilometrů. Bratr Chisenga řekl: „Na cestu si připravili jídlo — pečený maniok, burské oříšky a arašídovou pomazánku. Mnohdy museli tábořit na nechráněném místě v buši.“

Když Wayne Johnson sloužil jako oblastní dozorce, viděl, jaké úsilí mnozí bratři vynakládají, aby se mohli sjezdu zúčastnit. Napsal: „Jeden zvláštní průkopník jel na kole skoro celý týden, aby se dostal na krajský sjezd. Jiní přijeli na korbě nákladního auta. Mnozí dorazili už na začátku sjezdového týdne. Večer seděli u ohně a zpívali. Do kazatelské služby nás někdy šlo tolik, že přidělený obvod jsme za ten týden propracovali třikrát.“

Neodradil je ani odpor

Pro Boží služebníky jsou velká shromáždění stále zdrojem posily a povzbuzení. V dnešní době se sjezdy těší příznivé publicitě. V obdobích politických změn, zejména v 60. a 70. letech, však takové události vyvolávaly podezření. Někteří vládní úředníci se všemožně snažili naše uctívání omezit. Bratři odmítali zpívat státní hymnu, a proto jim policie nevydala povolení potřebné k tomu, aby mohli pořádat veřejná shromáždění. Později bylo vydáno rozhodnutí, které počet účastníků takových shromáždění omezovalo. „V roce 1974 se svědkové Jehovovi směli naposledy scházet na veřejných místech,“ vypráví Darlington Sefuka. „Ministr vnitra oznámil, že není možné konat veřejná shromáždění, na nichž by se nezpívala státní hymna a nebyla tam vyvěšena vlajka.“ Přesto se bratři mohli scházet v místních sálech Království, které stály na ohrazeném pozemku. Odbočka se této situaci přizpůsobila a rozhodla, aby krajské sjezdy probíhaly v sálech Království, kde se jich často účastnily nejvýše dva sbory.

Také oblastní sjezdy byly organizovány jinak. „Místo jednoho velkého jsme měli dvacet malých,“ vzpomíná jeden bratr, který pomáhal oblastní sjezdy organizovat. „Mnozí bratři byli vyškoleni a podíleli se na programech i na práci v jednotlivých sjezdových odděleních. Po zrušení zákazu činnosti jsme tedy měli mnoho zkušených mužů, kteří mohli pomáhat při organizování sjezdů.“

Křty

Od začátku 40. let dvacátého století se bratři snažili zajistit, aby každý, kdo se dává pokřtít, plně chápal význam tohoto kroku. Pro některé zájemce nebylo vůbec snadné úplně opustit „Velký Babylón“ a zřeknout se tradic falešného náboženství. (Zjev. 18:2, 4) Tuto situaci ještě zhoršovala skutečnost, že poměrně málo místních lidí umělo dobře číst a že řada sborů neměla dostatečné množství pomůcek ke studiu Bible. Proto krajští a oblastní dozorci vedli rozhovor s každým uchazečem o křest, aby zjistili, zda splňuje požadavky. Geoffrey Wheeler, absolvent 33. třídy Gileadu, vypráví: „Pozorně jsme si prohlíželi nemluvňata v náručí matek, které se chtěly dát pokřtít, abychom se ujistili, že děťátka nejsou z pověrčivosti ověšena korálky a amulety. Uchazečů o křest bylo tolik, že jsme mnohdy během sjezdového týdne zůstávali každý den vzhůru až do půlnoci.“ Ke snížení počtu takových rozhovorů značně přispělo to, že sboroví starší dostali pomoc od cestujících dozorců, později měli k dispozici různé publikace, například knihu „Tvé slovo je lampou mé noze“, a také došlo k dalším organizačním úpravám.

Tréma!

Biblické dramatizace hrané v kostýmech patří stále mezi nejoblíbenější části sjezdového programu. Každý účinkující bere vážně svou odpovědnost vyjádřit pocity postavy, kterou představuje, a jen o málokterém Zambijci by se dalo říct, že nehraje naplno. Frank Lewis, bývalý misionář a v současné době člen rodiny betel ve Spojených státech, vypráví: „Dříve jsme dramatizace nenahrávali na pásky. Bratři, kteří představovali různé postavy, se museli svou roli naučit nazpaměť. Vzpomínám si na jeden sjezd v severní provincii, kde se dramatizace měla hrát úplně poprvé. Byl to příběh o Josefovi. A protože pošta tehdy doručovala zásilky poněkud zpožděně, bratři nedostali scénář včas, a tak jsme museli pracovat dlouho do noci, abychom jim pomohli naučit se role zpaměti. V průběhu dramatizace došlo na výstup, ve kterém Potifarova manželka začala svému manželovi hystericky líčit, že se ji Josef pokusil znásilnit. V té chvíli ale bratra, který hrál Potifara, ochromila tréma, on se otočil a odešel z pódia. Byl jsem v zákulisí, odkud jsem účinkujícím napovídal, a tak jsem viděl, co se děje. Rychle jsem mu připomněl několik prvních řádek textu a postrčil ho zpátky. On potom bravurně pronesl slova opovržení nad mužem, který byl obviněn z pokusu o znásilnění. Ačkoli to na sjezdu málem dopadlo katastrofálně, pokaždé, když čtu tuto biblickou zprávu, říkám si: ‚Třeba to tak doopravdy bylo. Snad Potifar v hněvu odešel z místnosti, uklidnil se, a pak se vrátil, aby Josefa odsoudil.‘“

V roce 1978, po čtyřech letech, byl vládní zákaz omezující počet účastníků krajských a oblastních sjezdů zrušen. Pořádání oblastního sjezdu „Vítězná víra“ však s sebou neslo určitou výzvu. Jeden bývalý cestující dozorce vypráví: „Na tomto sjezdu jsme sehráli všechny dramatizace, které jsme nemohli předvést v předchozích letech, kdy jsme se museli scházet jen v sálech Království. Tento oblastní sjezd trval pět dní a bylo na něm předvedeno pět dramatizací — každý den jedna. Podařilo se nám sehrát všechny, které jsme do té doby vynechali. To bylo skutečně nádherné. Pro zástupce betelu to však bylo náročné, protože musel na nacvičování všech těchto dramatizací dohlédnout, a to představovalo poměrně dost práce.“

Jeden člen výboru odbočky se vyjádřil: „Po pravdě řečeno, ještě nikdy jsem se neúčastnil radostnějších sjezdů. Když rodiny ráno vycházejí ze svých chýší, všichni jsou upravení a čistí. Jsou pěkně oblečeni, protože jdou uctívat Jehovu. Mnohdy nesedí ve stínu, ale na slunci. Přesto na sjezdu zůstávají celý den a pozorně naslouchají. Je nádherné to pozorovat.“ Vzájemné společenství je pro svědky Jehovovy neoddělitelnou součástí uctívání. (Hebr. 10:24, 25) Ať Jehovovi ctitelé kvůli nějakým svým osobním problémům či kvůli náboženskému odporu ‚truchlí‘, nebo ne, uvědomují si, že účast na velkých shromážděních je důvodem k tomu, aby se ‚vždy radovali‘. (2. Kor. 6:10)

Výstavba sálů Království

„Tímto dopisem potvrzuji, že členové výše uvedeného sboru mají právo na svůj vlastní pozemek. Toto místo jim trvale patří a já jsem souhlasil s tím, aby ho využívali po dobu 150 let. Než nastane ráj, nikdo by jim neměl působit těžkosti.“ (náčelník vesnice Kalilele)

Lidé v jižní Africe, kteří upřímně hledali pravdu, si už na začátku minulého století uvědomovali, že je nutné shromažďovat se k uctívání Boha. Kolem roku 1910 William Johnston napsal, že rychle rostoucí skupiny si z běžně dostupných materiálů staví místa ke shromažďování a že na některá z těch míst se vejde až 600 lidí. Ačkoli mnozí si velmi přáli mít své místo k uctívání Boha, takový postoj neměli všichni. Holland Mushimba, který poprvé slyšel biblickou pravdu začátkem 30. let, vyprávěl: „Byli jsme povzbuzováni k tomu, abychom se scházeli k uctívání Boha, ale místní bratři nepovažovali za příliš důležité mít vlastní prostory. Scházeli jsme se na jakémkoli vhodném místě, například ve stínu velkého stromu nebo na dvoře některého bratra. Na základě slov zapsaných v Lukášovi 9:58 někteří bratři říkali: Ani Ježíš neměl trvalé místo ke shromáždění, tak proč bychom si s tím měli dělat starosti my?“

Do roku 1950 se shromáždění konala většinou v jednoduchých, chatrných stavbách z neopracovaného dřeva a hlíny. Ian Fergusson přesvědčil správce jednoho dolu v rušné provincii Copperbelt, aby jim přidělil nějaký pozemek na stavbu sálu Království. První sál byl postaven v roce 1950 ve Wusikili. Plány pro typizovanou stavbu bratři připravili teprve za dalších deset let. První sál Království postavený podle těchto plánů byl opravdu pěkný, měl plochou střechu a přišel asi na 12 000 zambijských kwach. Tehdy to bylo hodně peněz, ale při současné inflaci se tato částka rovná necelým třem americkým dolarům.

Svědkové odmítali koupit si stranickou legitimaci, a proto byli stále vystaveni prudkým vlnám násilností, které rozpoutávali bojovní vlastenci. Docházelo k tomu, že místa k uctívání byla zapalována. Někteří bratři se obávali dalších útoků, a tak měli pocit, že by bylo lepší scházet se na volném prostranství a nestavět sály. Začátkem 70. let došlo k dalším omezením a od té doby bylo shánění pozemků stále obtížnější. Svědkové Jehovovi byli všeobecně známi tím, že nepodporují žádnou politickou stranu, ale úřady v některých oblastech přesto trvaly na tom, aby ke každé žádosti o pozemek byly připojeny stranické legitimace.

Wiston Sinkala vzpomíná: „Stěží jsme mohli získat pozemek a rozhodně nebylo možné dostat stavební povolení. Když jsme členům městské rady řekli, že s nimi povedeme soudní spor, mysleli si, že žertujeme. Našli jsme si však schopného právníka a za dva roky soud rozhodl v náš prospěch. Městské radě nařídil, aby nám nějaké parcely poskytla. Na základě tohoto případu bylo možné prosadit naše práva i v budoucnosti.“

Černý kůň

Málokdy sbory získaly stavební parcelu se zákonným osvědčením o vlastnickém právu. Často bratři sice našli volný pozemek, ale bez náležitých dokladů na něm nemohli postavit žádnou trvalou budovu. Stavební materiál byl drahý, a tak bratři mnohdy na stavbu použili vlnitý plech nebo prázdné barely, které rozřezali, vyrovnali a přibili na dřevěný rám. Při vyprávění o takové stavbě jeden starší řekl: „Vlnitý plech jsme natřeli dehtem, takže sál zdálky vypadal jako velký černý kůň. Uvnitř bylo nesnesitelné horko.“

Jeden bývalý krajský dozorce řekl: „Když vzpomínám na dřívější dobu, ani se mi nechce mluvit o těchto stavbách jako o sálech Království. Opravdu nemohly důstojně reprezentovat Nejvyššího Boha, Jehovu.“

Některé sbory se rozhodly, že si nějaký sál pronajmou. I když se zdálo, že toto řešení je poměrně levné, přinášelo problémy. Edrice Mundiová, která byla v 70. letech členkou jediného anglického sboru v Lusace, vypráví: „Pronajali jsme si sál, ve kterém se také konaly diskotéky. Každou sobotu tam lidé pili a tančili až do časných ranních hodin. My jsme pak v neděli brzy ráno museli sál uklidit. Byl tam cítit zápach z piva a cigaret, a rozhodně to tedy nebylo důstojné místo k uctívání Jehovy.“

Jackson, manžel Edrice, vzpomíná: „Jednou v neděli během programu vstoupil do sálu mladý muž, šel rovnou dopředu, vzal si basu piv, kterou tam předchozí večer nechal, a bylo mu úplně jedno, že tam jsou nějací lidé.“ Není tedy divu, že bratři chtěli mít vlastní sály Království!

Pozoruhodný stavební program

Na poselství o Království reagovalo stále více lidí, a tak bylo stále naléhavější mít důstojné sály. Bratři byli velmi nadšení a horliví, ale někteří z nich stěží dokázali opatřit jídlo pro svou rodinu, natož aby zaplatili stavbu sálu Království. Ruka Jehovy Boha se však nezkrátila, a tak bratrům připravil příjemné překvapení.

Z jednoho průzkumu vyplynulo, že je potřeba postavit více než 8 000 sálů Království ve 40 rozvojových zemích. Vedoucí sbor proto rozhodl, že je nutné výstavbu urychlit. Zjistilo se, že v některých oblastech je málo řemeslníků, kteří by mohli na stavbách pracovat. Dalším problémem byl nedostatek nářadí. Mimoto mnoho sborů v rozvojových zemích si nemohlo dovolit splácet vysoké půjčky. Navíc rychle vzrůstal počet zvěstovatelů, a tak bylo pro odbočky v určitých zemích obtížné připravit kvalitní program výstavby. To všechno vzal vedoucí sbor v úvahu, a proto ve Spojených státech ustavil konstrukční a stavební výbor, který dohlíží na program výstavby sálů Království po celém světě. Byly vydány pokyny pro stavbu sálů v ekonomicky slabších zemích a dohledem nad místními stavebními projekty byli pověřeni kvalifikovaní dobrovolníci.

Někdy bylo nutné pozměnit tradiční stavební metody i názory. Například zambijské ženy podporovaly stavební projekty tím, že čerpaly vodu, nosily písek a vařily. Stavební týmy však chtěly sestry zapojit i do práce přímo na stavbě a tak plně využít všechny pracovní síly.

Jeden náčelník ve východní provincii nemohl uvěřit vlastním očím, když viděl, jak jedna sestra staví zeď sálu Království. Udiveně pronesl: „Co jsem na světě, ještě nikdy jsem neviděl, že by nějaká žena stavěla zeď, a dělala to tak dobře! Když to vidím, jsem nadšen!“

„Naše duchovní nemocnice“

Tento stavební program velmi zapůsobil na veřejnost. Mnozí z těch, kdo se dříve o svědky Jehovovy nezajímali nebo byli zaměřeni proti nim, zaujali vstřícnější postoj. Například jeden náčelník ve východní provincii, který nejprve výstavbě sálů Království v jeho oblasti bránil, řekl: „Když jsem zpočátku vaši stavbu zamítal, bylo to proto, že jsem se nechal ovlivnit duchovními jiných náboženských denominací. Teď chápu, že váš záměr je dobrý. Tato krásná budova je nyní naše duchovní nemocnice.“

Prvořadou ‚namáhavou prací‘ křesťanů je kázání ‚dobré zprávy o království‘. (2. Kor. 6:5; Mat. 24:14) Svatý duch však Boží služebníky podněcuje nejen ke kázání, ale také k tomu, aby zájmy Království horlivě podporovali výstavbou důstojných míst ke shromažďování. Křesťané ve sborech stále jasněji chápou smysl výstavby sálů. Jeden bratr řekl: „Když jsme ve službě, můžeme nyní s dobrým pocitem zvát lidi na naše shromáždění, protože víme, že nepřijdou do nějaké chatrče, ale do sálu Království, který přináší slávu Jehovovi.“

Jiný bratr řekl: „My si tady v buši takový pěkný sál Království možná ani nezasloužíme, ale Jehova si ho rozhodně zaslouží. Mám velkou radost, že Jehova je oslavován tím, že ho uctíváme v důstojných sálech.“

Služba cestujících dozorců

Boží služebníci musí být vytrvalí. (Kol. 1:24, 25) Cestující dozorci jsou příkladem těch, kdo se ze všech sil snaží prosazovat zájmy Království. Svou láskyplnou pastýřskou činností posilují sbory a tím prokazují, že jsou „dary v podobě lidí“. (Ef. 4:8; 1. Tes. 1:3)

Koncem 30. let byli schopní muži školeni, aby mohli sloužit jako zónoví a krajoví služebníci — dnešní oblastní a krajští dozorci. „Cestování do sborů nebylo snadné,“ vypráví James Mwango. „Měli jsme jízdní kola, ale bratři, kteří nás doprovázeli a pomáhali nám nést zavazadla, museli chodit pěšky. Než jsme dorazili do cíle své cesty, trvalo to většinou několik dní. V každém sboru jsme obvykle strávili dva týdny.“

„. . . a v tu chvíli omdlel“

Stejně jako dnes, i tehdy bylo cestování po venkově náročné. Robinson Shamuluma, kterému je nyní přes 80 let, působil jako cestující dozorce a sloužil společně se svou manželkou Julianou. Robinson vzpomíná, že jednou v období dešťů je zastihla prudká bouře. Jakmile liják ustal, mohli pokračovat v cestě, ale zjistili, že musí projet blátem, které dosahovalo až k sedlům jejich jízdních kol. Když dojeli do dalšího sboru, byla Juliana tak vyčerpaná, že stěží sebrala sílu na to, aby se napila vody.

Enock Chirwa, který byl v 60. a 70. letech jak v krajské, tak v oblastní službě, vypráví: „Pondělí bylo vždycky náročné, protože to byl den určený na cestování. Kdykoli jsme však dojeli do sboru, na cestovní útrapy jsme rychle zapomněli. Měli jsme velkou radost, že jsme mezi bratry.“

Vzdálenost a namáhavé putování nebyly jediné překážky. Když Lamp Chisenga cestoval do jednoho sboru na severu Zambie, doprovázeli ho dva bratři. Na jedné prašné cestě zahlédli v dálce nějaké zvíře. „Bratři ho neviděli jasně,“ vyprávěl bratr Chisenga. „Sedělo na silnici a vypadalo jako pes. Ptal jsem se: ‚Vidíte ho? Vidíte to zvíře?‘ Jeden bratr podle siluety poznal, že je to lev. Vykřikl a v tu chvíli omdlel. Rozhodli jsme se, že tam nějakou chvíli počkáme, až lev zmizí v křovinách.“

John Jason a jeho manželka Kay strávili v Zambii 26 let a z toho několik let v oblastní službě. Když se potýkali se složitými technickými problémy, uvědomili si, jak důležitá je trpělivost. John vyprávěl: „Vzpomínám si, že jsme jeli víc než 150 kilometrů na zlomených perech, protože jsme neměli náhradní díly ani jsme neměli možnost někam zatelefonovat a požádat o pomoc. Najednou auto vypovědělo službu úplně. S přehřátým vozidlem jsme byli v bezvýchodné situaci a mohli jsme udělat jedinou věc — veškerou vodu použít k ochlazení motoru a k uvaření posledního šálku čaje. Seděli jsme v autě, osamělí, zničení horkem a únavou a modlili se k Jehovovi o pomoc. Ve tři hodiny odpoledne jeli kolem silničáři — první auto za ten den. Když viděli naši zoufalou situaci, nabídli, že nás odtáhnou. K bratrům jsme se dostali těsně před setměním.“

Naučit se důvěřovat

Za takových okolností se cestující dozorci rychle naučí důvěřovat ne svým vlastním schopnostem nebo hmotným věcem, ale spolehlivějším zdrojům podpory — Jehovovi Bohu a křesťanským bratrům. (Hebr. 13:5, 6) „Už po třech týdnech naší oblastní služby jsme se dostali do těžkostí,“ vzpomíná Geoffrey Wheeler. „Byli jsme na místě, kde se měl konat krajský sjezd, a čekal nás víkendový program. Kdysi jsem od někoho dostal vadný vařič Primus. Byl horký, větrný den, a když jsem vařič zapálil, prudce vyšlehl plamen. Za několik minut byl oheň nezvladatelný. Začala hořet přední pneumatika našeho terénního auta a ve chvilce plameny zachvátily celé vozidlo.“

Ztráta vozidla byla pro ně dost citelná, ale to ještě nebylo všechno. Geoffrey říká: „V černém kovovém kufru v autě jsme měli všechno oblečení. Sice neshořelo, ale horkem bylo úplně poničené! Z té strany auta, kde plameny tolik nešlehaly, bratři vytáhli postel, jednu košili a můj psací stroj. Za tu pohotovou reakci jsme jim byli velmi vděční.“ Jak to Wheelerovi zvládli, když jejich osobní věci zůstaly ve zničeném autě a oni neměli v plánu vrátit se do města dříve než za dva měsíce? Geoffrey říká: „Jeden bratr mi půjčil kravatu a veřejný proslov jsem přednesl v gumových holinkách. Přežili jsme a bratři dělali všechno, co bylo v jejich silách, aby svého nezkušeného oblastního dozorce podpořili.“

Postel je útočištěm před hady

Sbory, které ‚jdou cestou pohostinnosti‘, projevují cestujícím dozorcům i jejich manželkám lásku a zájem, a tím je posilují, aby mohli ve své obětavé službě pokračovat. Dlouho by se dalo vyprávět o tom, jak zvěstovatelé ve sborech láskyplně uspokojují potřeby cestujících dozorců, i když sami mají v hmotném ohledu nedostatek. Cestující dozorci si toho velmi váží. (Řím. 12:13; Přísl. 15:17)

Ubytování připravené pro cestující dozorce je obvykle primitivní, ale vždy je poskytováno s láskou. Fred Kashimoto, který jako krajský dozorce sloužil na začátku osmdesátých let, vzpomíná, jak v noci přijel do jedné vesnice v severní provincii Zambie. Bratři ho vřele přivítali. Pak všichni vešli do malého domku a tam bratři položili jeho zavazadla na velký stůl vyrobený z kulatiny, vysoký asi 1,5 metru. Když už bylo hodně pozdě, bratr Kashimoto se zeptal: „Kde se mohu vyspat?“

Bratři ukázali na stůl a odpověděli: „Tady, tohle je tvoje postel.“ V té oblasti bylo hodně hadů, a proto ho bratři uložili na bezpečnější místo. Na stůl položili smotanou trávu a bratr Kashimoto se uložil ke spánku.

Na venkově mnohdy cestující dozorci dostávají darem nějaké zemědělské produkty. Geoffrey Wheeler s úsměvem vzpomíná: „Jednou nám bratři dali kuře. Než se setmělo, postavili jsme ho na bidýlko nad vykopanou žumpou. Hloupé kuře však z bidýlka seskočilo a do žumpy spadlo. Podařilo se nám opatrně ho vytáhnout motyčkou. Moje manželka ho potom důkladně omyla horkou mýdlovou vodou se spoustou dezinfekce. Uvařili jsme si ho koncem týdne a chutnalo znamenitě.“

Z podobné štědrosti měli užitek také Jasonovi. John řekl: „Mnohokrát jsme od bratrů dostali živou slepici nebo kuře.“ Dále vypráví: „Když jsme cestovali po naší oblasti, slepici jsme vozili v malém košíku. Každé ráno snesla vajíčko, a tak jsme ji nechtěli zabít a sníst. Když jsme balili a chystali se odjet na jiné místo, dávala nám jasně najevo, že chce jet s námi.“

Filmy

Od roku 1954 probíhala zajímavá vzdělávací kampaň, při které se promítalo několik filmů, například Společnost nového světa v činnosti. V tehdejší době jedna zpráva z odbočky uvedla, že tato kampaň „podnítila mnohé bratry k tomu, aby ve službě i ve sboru vynakládali větší úsilí“. Bratři, kteří po skončení sjezdu uklízeli, začali používat heslo: „Dělejme to podle filmu ‚Společnost nového světa v činnosti‘“, což znamená „s elánem“. První rok tento film zhlédlo více než 42 000 lidí. Patřili k nim i úředníci z vlády a ministerstva školství, a film je velmi zaujal. V Zambii se nakonec o svědcích Jehovových a jejich křesťanské organizaci dozvědělo více než milion lidí.

Wayne Johnson vzpomíná, jak filmy působily na veřejnost: „Na tyto filmy chodili lidé z velké vzdálenosti a dozvěděli se z nich hodně informací o Jehovově organizaci. Během programu často zahřměl nadšený a neutuchající potlesk.“

Jeden z těchto filmů se nějakou dobu promítal v rámci sobotního odpoledního programu krajských sjezdů. Pro ty, kdo žili v buši, to byl velmi zajímavý zážitek. Tato kampaň na místní lidi silně zapůsobila, i když ti, kdo neznali život v jiných zemích, určité záběry pochopili nesprávně. V jednom filmu bylo například ukázáno, jak ze stanice metra v New Yorku vycházejí davy lidí. Mnozí diváci si mysleli, že tím je zobrazeno vzkříšení. Tyto filmy přesto přispěly k tomu, že lidé byli o svědcích Jehovových lépe informováni. Doba se však měnila a touha po větší národní nezávislosti vedla mnohé Zambijce k tomu, že se vůči bratrům začali stavět nepřátelsky. Zvěstovatelé ve sborech i cestující dozorci se dostávali do situací, ve kterých museli projevovat ještě větší vytrvalost.

Střet s politickou stranou

Dne 24. října 1964 získala Severní Rhodesie nezávislost na Británii a stala se z ní Zambijská republika. V tomto období velmi zesílilo politické napětí, a neutralita svědků Jehovových byla nesprávně interpretována jako hlas ve prospěch koloniální vlády.

Lamp Chisenga vzpomíná, jak v té době cestoval k jezeru Bangweulu. Měl v plánu vydat se lodí na tamní ostrůvky a navštívit rybáře, kteří byli svědkové Jehovovi. Nejprve jel autobusem k jezeru. Když vystoupil, byl požádán, aby ukázal stranickou legitimaci. Bratr Chisenga samozřejmě žádnou neměl. Členové politické strany mu vzali aktovku. Pak jeden z nich zahlédl desky s nápisem „Strážná věž“. Zapískal na píšťalku a začal křičet: „Strážná věž! Strážná věž!“

Ze strachu z výtržností nějaký úředník vstrčil Lampa i s jeho zavazadly zpátky do autobusu. Kolem se srotil obrovský dav a lidé začali na dveře, pneumatiky a okna autobusu házet kamení. Řidič rychle nastartoval a bez zastávky jel až do města Samfya vzdáleného asi 90 kilometrů. Situace se přes noc uklidnila a ráno Lamp mohl nastoupit na loď. Pak se vydal na návštěvu malých sborů kolem jezera.

Cestující dozorci se stále doporučují jako Boží služebníci „vytrvalostí v mnohém“. (2. Kor. 6:4) Fanwell Chisenga, jehož kraj se rozprostíral na území podél řeky Zambezi, řekl: „Krajský dozorce musí být hluboce oddaný Bohu a obětavý.“ K cestování po sborech na tomto území patřily dlouhé plavby ve starých, proděravělých kánoích po řece, kde rozzuřený hroch dokáže kánoi překousnout jako suchou větvičku. Co Fanwellovi pomáhalo, aby v krajské službě vytrval? S úsměvem si pozorně prohlíží fotografii členů sboru, kteří ho doprovázeli ke břehu řeky, a říká, že jedním zdrojem motivace k jeho službě byli právě bratři a sestry. Zamyšleně se ptá: „Kde jinde v tomto světě plném zloby můžeš vidět takové radostné tváře?“

Neutralita

Apoštol Pavel napsal: „Žádný voják ve službě se nesmí zaplétat do světských záležitostí, chce-li uspokojit svého velitele.“ (2. Tim. 2:4; Nový Zákon, překlad České liturgické komise) Mají-li křesťané zůstat zcela k dispozici svému Vůdci, Ježíši Kristu, nesmějí se připojit k žádnému politickému ani náboženskému systému tohoto světa. Praví křesťané chtějí ve světských záležitostech zůstat neutrální a tento postoj jim přináší problémy a soužení. (Jan 15:19)

Za druhé světové války mnozí bratři zažili kruté zacházení, protože neprojevovali „vlastenectví“. Benson Judge, který se později stal horlivým cestujícím dozorcem, vypráví: „Viděli jsme, jak staré muže házeli na nákladní auto jako pytle kukuřice, a to jen kvůli tomu, že odmítali vojenskou službu. Slyšeli jsme jejich slova: ‚Tidzafera za Mulungu‘ (Zemřeme z lásky k Bohu).“

Mukosiku Sinaali nebyl v té době ještě pokřtěný, ale dobře si vzpomíná, že za války často vyvstávala sporná otázka týkající se neutrality. „Od každého se vyžadovalo, aby vykopal a posbíral kořeny révy mambongo, z níž se získává cenný latex. Kořeny se oškrabaly a rozklepaly tak, aby z nich vznikly pruhy. Ty se svázaly a později se z nich vyrobila náhražka gumy, která se používala k výrobě bot pro vojáky. Svědkové odmítali tyto kořeny sklízet, protože to byla práce, která měla úzkou spojitost s válkou. Hrozil jim proto trest za odmítání spolupráce, a stali se ‚nežádoucími živly‘.“

Jedním z takových „nežádoucích živlů“ byl Joseph Mulemwa. Narodil se v Jižní Rhodesii a v roce 1932 se přestěhoval do západní provincie Severní Rhodesie. Někteří lidé tvrdili, že Joseph vybízí místní obyvatele, aby přestali obdělávat svá pole. Zdůvodňoval to prý tím, že „Království je na dosah“. Toto falešné obvinění šířil jeden duchovní z misie Mavumbo, který Josephem pohrdal. Joseph byl vzat do vazby a pouty připevněn k psychicky narušenému muži. Někteří vězňové očekávali, že ten muž bratra napadne. Josephovi se však podařilo duševně nemocného muže uklidnit. Když byl Joseph z vazby propuštěn, dál kázal a navštěvoval sbory. Zemřel ve věrnosti v polovině osmdesátých let.

Posíleni na další zkoušky

Mezi lidmi panovalo napětí a ovzduší nacionalismu, což vedlo k zastrašování těch, kdo se nemohli s čistým svědomím účastnit politické činnosti. Přestože atmosféra v Zambii byla napjatá, národní sjezd „Odvážní služebníci“, který se v roce 1963 konal ve městě Kitwe, byl dokladem toho, že svědkové Jehovovi mají mezi sebou pokojné vztahy a jednotu. Této pětidenní události se zúčastnilo téměř 25 000 lidí. Někteří z nich měli s sebou stany a obytné přívěsy. Program probíhal ve čtyřech jazycích. Milton Henschel přednesl důležitý proslov zaměřený na vztah křesťanů ke státu. Frank Lewis vypráví: „Pamatujeme si, že nám říkal, abychom svým bratrům pomáhali pochopit spornou otázku týkající se neutrality. Byli jsme za tuto aktuální radu velmi vděční. Většina bratrů v Zambii se totiž dostávala do těžkých zkoušek, a přesto zůstávali věrní Jehovovi.“

V šedesátých letech postihlo svědky Jehovovy rozsáhlé, prudké pronásledování a docházelo také k ničení jejich majetku. Některé domy bratrů a sály Království byly zdemolovány. Bylo chvályhodné, že vláda na to zareagovala a uvěznila velmi mnoho těch, kdo se na tom podíleli. Když se ze Severní Rhodesie stala Zambijská republika, svědkové Jehovovi se velmi zajímali o to, jak bylo v nové ústavě zakotveno dodržování základních lidských práv. Brzy však vlna nacionalismu zasáhla naprosto nečekaným způsobem.

Státní symboly

V době koloniální vlády byly děti svědků Jehovových trestány za to, že z náboženských důvodů nevzdávaly poctu vlajce Velké Británie a že odmítaly zpívat státní hymnu. Když proti tomu bratři podali oficiální protest, ministerstvo školství svůj postoj zmírnilo a napsalo: „Názory vaší [skupiny] na vzdávání pocty vlajce jsou dobře známé a uznávané a žádné dítě by rozhodně nemělo být potrestáno za to, že tuto poctu nevzdává.“ Vydání nové ústavy vyvolalo naději, že v Zambijské republice budou posíleny základní svobody, tedy i svoboda svědomí, myšlení a vyznání. Nová vlajka a hymna však daly podnět k prudkému vzestupu patriotismu. Ve školách byl okamžitě znovu zaveden každodenní ceremoniál, při kterém se vzdávala pocta vlajce a zpívala hymna. I když někteří mladí svědkové byli této povinnosti zproštěni, mnozí jiní byli zbiti, a dokonce vyloučeni ze školy.

Nový školský zákon vydaný v roce 1966 dával určitou naději. Obsahoval ustanovení, na jehož základě mohl některý z rodičů nebo opatrovník požádat, aby jeho dítě bylo zproštěno povinnosti účastnit se bohoslužeb nebo jiných náboženských obřadů. V důsledku toho se řada dětí, které byly ze školy vyloučeny, mohla opět vrátit. Krátce nato však s určitou mírou utajení byly k tomuto zákonu připojeny předpisy, jimiž bylo definováno, že vlajka a hymna jsou symboly, které nemají náboženský charakter, ale které podporují vlastenecké cítění. Přestože o této záležitosti bratři mluvili s vládními úředníky, během roku 1966 bylo více než 3 000 dětí kvůli svému neutrálnímu postoji ze školy vyloučeno.

Feliyi nebylo umožněno školní vzdělání

Přišel čas vyzkoušet, zda takové jednání je zákonné. Byl vybrán precedenční případ. Feliya Kachasuová pravidelně chodila do školy Buyantanshi v Copperbeltu. Z této školy byla vyloučena, přestože byla známá jako vzorná žákyně. Frank Lewis vypráví, jak se tato záležitost projednávala u soudu: „Náš případ předložil pan Richmond Smith. Případ to nebyl lehký, protože byl zaměřen proti vládě. Pan Smith se rozhodl obhajovat Feliyi proto, že ho zaujalo, jak mu vysvětlila, proč nevzdává poctu vlajce.“

Dailes Musondaová, která v té době chodila do školy v Lusace, říká: „Když byl Feliyin případ projednáván u soudu, toužebně jsme očekávali příznivý výsledek. Na soudní jednání přijeli i bratři z Mufuliry. Já a moje sestra jsme tam byly pozvány také. Vzpomínám si, že Feliya přišla k soudu v bílém klobouku a světlých šatech. Řízení trvalo tři dny. V Zambii bylo v té době ještě několik misionářů. Dva z nich, bratři Phillips a Fergusson, si přišli jednání vyslechnout. Říkali jsme si, že jejich přítomnost by mohla být prospěšná.“

Předseda senátu na závěr řekl: „V tomto případě není ani náznak toho, že svědkové Jehovovi by měli v úmyslu svým jednáním projevit neúctu státní hymně nebo vlajce.“ Prohlásil však, že obřady nebyly náboženské a že na základě školského zákona Feliya nemůže žádat o osvobození, přestože její náboženské přesvědčení je upřímné. Domníval se, že ty obřady jsou vyžadovány v zájmu bezpečnosti státu. Nikdy ale nebylo vysvětleno, jak by zájmům lidu mohlo sloužit to, že nezletilá dívka musí plnit takový požadavek. Kvůli tomu, že Feliya zastávala křesťanské názory, nebylo jí umožněno školní vzdělání!

Dailes vzpomíná: „Byli jsme velmi zklamaní. Přesto jsme všechno nechali v Jehovových rukách.“ Když tlak nadále vzrůstal, Dailes a její sestra v roce 1967 ze školy odešly. Do konce roku 1968 bylo ze škol vyloučeno téměř 6 000 dětí svědků Jehovových.

Veřejná shromáždění byla omezena

V zákoně o veřejném pořádku vydaném v roce 1966 bylo stanoveno, že veškerá veřejná shromáždění mají být zahajována zpěvem státní hymny. Tím bylo prakticky znemožněno, aby na naše shromáždění byla zvána veřejnost. Bratři se požadavkům vlády přizpůsobili a začali se scházet na ohraničených soukromých pozemcích, mnohdy u sálů Království. To přitahovalo pozornost mnoha lidí, kteří chtěli zjistit, co se tam děje. Díky tomu počet návštěvníků stále vzrůstal, takže v roce 1967 se Památné slavnosti zúčastnilo 120 025 lidí.

Lamp Chisenga vzpomíná: „V tomto období docházelo k projevům prudkého odporu. Za městem Samfya rozlícený dav zaútočil na bratra Mabo ze sboru Katansha a zabil ho. Stávalo se, že bratři byli napadeni při shromáždění a mnoho sálů Království bylo vypáleno. Úřady si však svědků Jehovových vážily, a tak někteří odpůrci byli zatčeni a potrestáni.

Mají vlastní letectvo!

Odpůrci neustále proti svědkům Jehovovým vznášeli lživá obvinění a tvrdili, že svědkové jsou neobyčejně bohatí a že chtějí sestavit příští vládu. Do odbočky v Kitwe jednou neohlášeně přijel tajemník vládnoucí strany. O jeho návštěvě se bratři dozvěděli až tehdy, když k bráně přijížděla kolona policistů. Na schůzce se zástupci odbočky se tajemník rozčílil a zvýšeným hlasem řekl: „Dali jsme vám povolení, abyste postavili tyto budovy. K čemu je máte? Jsou to snad vaše vládní kanceláře?“

Někteří státní úředníci však překrouceným tvrzením věřili stále. V severozápadní provincii Zambie policisté použili slzný plyn k tomu, aby rozehnali oblastní sjezd. Bratrům se podařilo poslat do odbočky naléhavou telegrafickou zprávu. Jeden zemědělec, emigrant, který měl malé letadlo, přepravil zástupce odbočky do Kabompa, aby pomohli situaci uklidnit a pokusili se objasnit vzniklá nedorozumění. Podezření se tím žel úplně nerozptýlilo, a navíc někteří lidé začali šířit zprávu, že svědkové mají vlastní letectvo.

Na místě konání tohoto oblastního sjezdu bratři pečlivě posbírali prázdné dýmovnice. Když zástupci odbočky později navštívili vládní úředníky, aby dali najevo své obavy, tyto dýmovnice jim předložili jako důkaz zbytečného použití násilí. O tomto incidentu vyšlo mnoho zpráv a byla v nich zmínka také o pokojné reakci svědků.

Vysvětlují naše stanovisko

Snahy postavit činnost svědků Jehovových mimo zákon byly stále intenzivnější. Odbočka chtěla vládě vysvětlit náš neutrální postoj. Smart Phiri a Jonas Manjoni byli vybráni, aby o našem postoji informovali některé ministry. V průběhu jednání jeden z nich bratry slovně napadl. Rozčílil se: „Nejraději bych vás vyvedl ven a zbil! Uvědomujete si, co děláte? Připravujete nás o nejlepší občany, elitu společnosti, a co nám necháváte? Jen vrahy, cizoložníky a zloděje!“

Bratři okamžitě zareagovali: „Ale někteří přece takoví byli! Byli to zloději, cizoložníci a vrazi, ale protože Bible má velkou moc, tito lidé změnili svůj život a stali se z nich nejlepší občané. Proto vás žádáme, abyste nás nechali svobodně kázat.“ (1. Kor. 6:9–11)

Deportace a částečný zákaz činnosti

Jak jsme se dočetli už dříve, misionáři dostali příkaz, aby ze Zambie odešli. „Na leden 1968 nikdy nezapomeneme,“ říká Frank Lewis. „Jeden bratr nám telefonoval, že z jeho bytu právě odešel imigrační úředník. Přinesl mu rozhodnutí o vypovězení ze země a dal mu sedm dní na to, aby v Zambii ukončil svou obchodní činnost a odjel. Krátce na to se ozval jiný bratr a pak další. Nakonec jeden bratr zavolal a řekl, že brzy prý přijdou i do komplexu v Kitwe.“ Cílem těchto drastických opatření bylo narušit jednotu svědků a odradit je od horlivé kazatelské činnosti.

V následujícím roce prezident schválil nařízení o ochraně veřejného pořádku, a na základě toho byla kazatelská služba dveře ode dveří považována za nezákonnou. Vzhledem k tomuto zákazu bratři museli přeorganizovat službu tak, aby se zvěstovatelé více zaměřovali na vydávání svědectví neformálním způsobem. Z Naší služby Království se stal Náš měsíčník a rubrika „Předkládat dobré poselství“ dostala název „Naše vnitřní služba“. Díky tomu literatura už nepoutala pozornost vládních cenzorů. V dubnu 1971 bylo dosaženo vrcholného počtu téměř 48 000 domácích biblických studií. Z toho bylo jasně vidět, že snahy omezit naši činnost bratry příliš neodradily.

Clive Mountford, který nyní žije v Anglii, byl v kontaktu s mnoha misionáři. Vypráví: „Svědectví jsme vydávali například tak, že jsme někoho svezli v autě a přitom s ním mluvili o pravdě. V autě jsme vždycky nechali časopisy položené tak, aby každý, koho jsme vezli, si jich mohl všimnout.“

Biblické rozhovory sice zakázány nebyly, ale omezení spočívalo v tom, že když chtěl člověk navštívit někoho cizího, musel žádat o povolení. Někdy se tomu jednoduše dalo vyhnout tak, že se chodilo na návštěvy k příbuzným, bývalým spolužákům, spolupracovníkům a známým. Při společenské návštěvě bylo možné rozhovor taktně převést na duchovní námět. Často byly rodiny velké, a tak se dal navazovat kontakt s dalšími nevěřícími příbuznými a s jejich přáteli.

V roce 1975 odbočka napsala: „Několik tisíc zvěstovatelů v naší zemi ještě nikdy nesloužilo dům od domu. Přesto nových učedníků přibývá a vydává se obrovské svědectví.“ Vzhledem k tomu, že pro službu dveře ode dveří bylo stanoveno určité omezení, bratři vydávali svědectví jinými způsoby. To je pěkně vidět z příkladu bratra, který pracoval na jednom ministerstvu jako zapisovatel a měl za úkol zaznamenávat jména a další osobní údaje občanů. Zaměřoval se především na lidi, kteří měli biblická jména. Ptal se jich, zda znají stejnojmennou biblickou postavu. Tím si vytvořil mnoho příležitostí k vydání svědectví. Jednou do jeho kanceláře přišla matka s dcerou a bratr si všiml, že dívka se jmenuje Eden. Zeptal se matky, zda ví, jaký je význam tohoto jména. Nevěděla, a tak jí to bratr krátce vysvětlil. Zmínil se také o tom, že v blízké budoucnosti se celá země bude znovu podobat původnímu ráji v Edenu. Tu ženu jeho slova velmi zaujala a dala mu svoji adresu. Zájem projevil i její manžel, celá rodina začala chodit na shromáždění a někteří členové pak byli pokřtěni.

I jiní zvěstovatelé využívali příležitosti k vydání svědectví ve svém zaměstnání. Royd byl zaměstnancem důlní společnosti a při polední přestávce se ptal spolupracovníků, co si myslí o různých textech. Položil jim například otázku: „Kdo je podle tvého názoru ‚skalní masiv‘, o němž je zmínka v Matoušovi 16:18?“ nebo „Kdo je ‚kámen klopýtání‘ z Římanům 9:32?“ Často se tam sešla velká skupina horníků, kteří chtěli slyšet vysvětlení z Písma. Na základě těchto neformálních rozhovorů někteří Roydovi spolupracovníci dělali pěkné pokroky, zasvětili se Jehovovi a dali se pokřtít.

Mnoho příležitostí k tomu, aby druzí slyšeli pravdu, poskytli také naši mladí, kteří se nebáli ve škole dát najevo svůj postoj. Když jedna skupina dětí odmítla připojit se ke zpěvu vlasteneckých písní, jejich učitel se rozčílil a třídě nařídil, aby šla ven. Jedno dítě z té skupiny vyprávělo: „Učitel si určitě myslel, že nemůžeme zpívat ani naše náboženské písně. Asi to považoval za příležitost k tomu, aby se nám mohl vysmívat. A tak žákům nařídil, aby se rozdělili do skupin podle svého náboženství. Každá skupina měla zazpívat jednu nebo dvě církevní písně. Když si dvě skupiny nemohly na žádnou vzpomenout, učitel řekl, ať zpíváme my. Nejprve jsme vybrali píseň ‚Je to Jehovův den‘. Zpívali jsme asi moc pěkně, protože lidé, kteří šli kolem školy, se zastavili a poslouchali. Potom jsme zazpívali píseň ‚Jehova se stal Králem!‘ Všichni začali tleskat, i učitel. Pak jsme šli zpátky do třídy. Mnoho našich spolužáků se přišlo zeptat, kde jsme se naučili tak krásné písně. Někteří s námi začali chodit na shromáždění a později se také stali Jehovovými svědky.“

„Ti, kdo trousí knihy“

Po celé toto období byli bratři „obezřetní jako hadi, a přece nevinní jako holubice“. (Mat. 10:16) Kvůli své specifické literatuře a horlivosti, s jakou používali studijní pomůcky, svědkové Jehovovi dostali přezdívku Abaponya Ifitabo, což znamená „Ti, kdo trousí (neboli šíří) knihy“. Přestože odpůrci byli rozhodnuti, že bratry umlčí, kázání o Království pokračovalo v nezmenšené míře. Po mnoho let se klidnější období střídala s obdobími násilného odporu. Počátkem osmdesátých let se situace přece jen zlepšila.

Během 25 let po vyhlášení nezávislosti bylo pokřtěno téměř 90 000 lidí. Počet činných zvěstovatelů však vzrostl pouze o 42 000. Co bylo příčinou? Je pravda, že někteří zemřeli a jiní se možná odstěhovali, ale „jedním z důvodů byl také strach z lidí,“ říká bratr Neldie, který v tom období sloužil v odbočce. Mnozí zvěstovatelé začali být ve službě nepravidelní nebo přestali sloužit úplně. Kromě toho nezávislost s sebou přinesla určité změny. Bylo potřeba zaplnit místa ve vedení a správě podniků, která dříve zastávali cizinci. Když se objevily nové příležitosti k lepšímu bydlení, zaměstnání a vzdělání, pro mnoho rodin začalo být důležité hmotné zaopatření, a ne duchovní záležitosti.

Dílo v této zemi se však nezastavilo. Moudrý král Šalomoun napsal: „Ráno zasévej své semeno a nenech svou ruku odpočinout až do večera; neboť nevíš, kde to bude mít úspěch, zda tady nebo tam, či zda obojí bude stejně dobré.“ (Kaz. 11:6) Bratři se snažili zasévat semena pravdy, která vzklíčila, jakmile nastaly příznivější podmínky. Stálý vzrůst přispěl k tomu, že se také zvyšovalo množství rozvážené literatury, a tak bylo v roce 1976 nutné koupit nové nákladní auto. V roce 1982 se několik kilometrů od betelu začala stavět nová tiskárna. Takový rozvoj byl základem pro budoucí vzrůst.

Zambie je jednou z mála zemí ve střední Africe, která není zmítána občanskými konflikty a kde lidé mohou žít v míru. Podmínky k ‚oznamování dobré zprávy o dobrých věcech‘ jsou zde nyní opravdu příznivé. A vzpomínky na ‚soužení‘ v minulosti věrné Boží služebníky podněcují k tomu, aby nadále pilně ‚sklízeli ovoce k věčnému životu‘. (Řím. 10:15; 2. Kor. 6:4; Jan 4:36)

Je nutné hledat větší prostory

Ve třicátých letech Llewelyn Phillips a jeho spolupracovníci pracovali v pronajatém domku se dvěma místnostmi v Lusace. Málokdo by si tehdy dovedl představit, že jednou bude betel sídlit v areálu o rozloze 110 hektarů a bude v něm ubytováno více než 250 dobrovolníků. Tito bratři a sestry svou službou pomáhají uspokojovat duchovní potřeby více než 125 000 zvěstovatelů a průkopníků. Krátce se podívejme, co tomu všemu předcházelo.

Jak jsme se dočetli už dříve, od roku 1936 úřady zaujímaly mírnější postoj, a tak bylo možné otevřít sklad literatury v Lusace. Brzy však tyto prostory nestačily. Byl zakoupen obytný dům nedaleko hlavní policejní stanice. Jonas Manjoni vzpomíná: „Byly tam dvě ložnice. V jídelně úřadovalo služební oddělení a na verandě byla umístěna expedice.“ V roce 1951 si Jonas vzal dva týdny dovolené, aby mohl pracovat v betelu, a později dostal pozvání, aby se stal betelitou. Vypráví: „Práce byla dobře organizovaná a panovala zde radostná atmosféra. Pracoval jsem v expedici s bratrem Phillipsem. Vyřizovali jsme předplatné a lepili známky na balíčky časopisů. Těšilo nás sloužit bratrům.“ K Llewelynovi Phillipsovi se později připojil Harry Arnott a spolupracovali s místními bratry, k nimž patřili například Job Sichel, Andrew John Mulabaka, John Mutale, Potipher Kachepa a Morton Chisulo.

V té době začal v Zambii prosperovat důlní průmysl, rychle se rozvíjela infrastruktura a do důlní oblasti se stěhovali lidé ze všech částí této země. Bratři proto svou pozornost zaměřili spíše na Copperbelt než na Lusaku. Ian Fergusson doporučil, aby se v některém městě v důlní oblasti zakoupila nemovitost. V roce 1954 se odbočka přestěhovala do města Luanshya na King George Avenue. Brzy však byly tyto prostory příliš malé na to, aby uspokojily potřeby rychle se rozrůstajícího kazatelského pole, které zabíralo i většinu východní Afriky. V roce 1959 přijel na oblastní sjezd „Bdělí služebníci“ Nathan Knorr ze světového ústředí a při té příležitosti si prohlédl místa, která přicházela v úvahu pro stavbu nové odbočky. Dal bratrům svolení, aby začali stavět. Geoffrey Wheeler vzpomíná: „Společně s Frankem Lewisem, Eugenem Kinaschukem a s jedním architektem jsme šli na staveniště nového betelu v Kitwe, abychom tam vytyčili místo pro základy.“ A 3. února 1962 byla zasvěcena nová odbočka, ve které byly bytové prostory, tiskárna a sál Království. V závěru programu k zasvěcení nového areálu promluvil tehdejší služebník odbočky Harry Arnott. Zaměřil pozornost na důležitější stavbu — na stavbu duchovní, na které každý musí usilovně pracovat tak, že používá stavební kameny, kterými jsou víra, naděje a láska.

Ale i tyto prostory byly brzy malé, protože v následujících deseti letech počet zvěstovatelů vzrostl z 30 129 na téměř 57 000. „Bratr Knorr nám doporučil rozšířit tiskárnu,“ vzpomínal Ian Fergusson. „Navštívil jsem tedy odbočku v Elandsfonteinu v Jižní Africe, abych se poradil s tamějšími bratry. Zanedlouho byl jeden tiskový stroj odtamtud letecky dopraven do Kitwe.“

Kromě publikací a časopisů se v Kitwe tiskl měsíčník Naše služba Království určený pro bratry v Keni a jiných východoafrických zemích. V malé tiskárně začalo být už brzy velmi těsno, a tak bylo nutné tiskárenský provoz někam přestěhovat. Bratři měli vyhlídnuté určité místo, na kterém chtěli stavět, ale městská rada s tím nesouhlasila, a tak jeden bratr přišel s nabídkou pozemku. Stavba byla dokončena v roce 1984. Odbočka v Kitwe sloužila jako duchovní středisko kazatelské služby v Zambii třicet let.

V těžkých letech po deportaci misionářů se počet pracovníků odbočky natolik zvýšil, že 14 betelitů muselo bydlet u svých rodin mimo betel. Tyto podmínky bylo nutné změnit, aby se bratři mohli pečlivě věnovat práci, která je ještě čekala. Časem byly dva domy zakoupeny a další pronajat, a tak bylo možné rodinu betel rozšířit. Bylo však zřejmé, že je nutné získat nový areál. Podmínky se naštěstí měly brzy výrazně zlepšit. V roce 1986 dostali bratři za úkol, aby v určitých vhodných lokalitách hledali pozemek pro novou odbočku. Asi 15 kilometrů na západ od hlavního města byly k dispozici pozemky o rozloze 110 hektarů. Ukázalo se, že to byla rozumná volba, protože v té oblasti jsou velké zásoby podzemní vody. Dayrell Sharp k tomu řekl: „Myslím, že nás na toto nádherné místo přivedl sám Jehova.“

Zasvěcení a vzrůst

Na zasvěcení nového areálu, které se konalo v sobotu 24. dubna 1993, bylo pozváno několik set dlouholetých Jehovových služebníků. Mezi 4 000 místními bratry a sestrami bylo více než 160 hostů ze zahraničí, k nimž patřili i misionáři, kteří asi před 20 lety museli ze Zambie odjet. Byli pozváni také dva členové vedoucího sboru a jeden z nich, Theodore Jaracz, přednesl proslov na námět „Doporučujeme se jako Boží služebníci“. V proslovu se obrátil k těm, kdo věrně slouží už mnoho let, a zdůraznil, že díky jejich vytrvalosti bylo nutné stavět. Zmínil se o slovech apoštola Pavla Korinťanům a poukázal na to, že pravý Boží služebník pěstuje ovoce ducha. To mu umožňuje snášet těžkosti, zkoušky i soužení. Dále řekl: „Doporučovali jste se jako Boží služebníci. Bylo nutné postavit tuto novou odbočku, protože dílo se rozmáhá.“

V roce 2004 byla dokončena nová čtyřpodlažní obytná budova s 32 místnostmi. Prostory tiskárny o rozloze téměř 1 000 čtverečních metrů byly zmodernizovány, aby se tam vešlo 47 kanceláří překladatelského oddělení, archiv, konferenční místnosti a knihovna.

Navzdory hospodářským těžkostem a jiným problémům služba Bohu svědky Jehovovy v Zambii obohacuje. Považují za velkou výsadu, že se o duchovní bohatství mohou dělit s druhými. (2. Kor. 6:10)

Doporučují pravdu všem

Lidé v Zambii jsou zaměřeni na rodinu a díky tomu mnozí z nich měli příležitost poznávat pravdu již od dětství. V západní provincii Zambie existuje jedno starobylé rčení: Krávě nepřipadají její rohy těžké. Což znamená, že povinnost starat se o rodinu by neměla být považována za břemeno. Křesťanští rodiče si uvědomují svou odpovědnost před Bohem, a proto vedou své děti tak, že jim slovy i skutky doporučují křesťanskou službu. Mezi dnešními svědky je mnoho horlivých služebníků, kteří jsou potomky věrných křesťanů. (Žalm 128:1–4)

Praví Boží ctitelé v Zambii mají radost z toho, čeho bylo s Jehovovou trpělivostí a podporou dosaženo. (2. Petra 3:14, 15) V počátečních letech jim ‚pravdivé‘ biblické výroky pomáhaly překonat období nejistoty. Aktivní ‚láska bez pokrytectví‘ je trvalým poutem mezi těmi, kdo pocházejí z různých kmenů. Pomáhá jim, aby své úsilí nevykládali nadarmo, ale spěli k duchovnímu růstu. Díky tomu, že k obhajování pravdy používají ‚zbraně spravedlnosti‘ a mluví s „laskavostí“, mnozí lidé, včetně úředníků, s nimi začali jednat bez předsudků. Svým jednáním si bratři získávají ‚dobrou pověst‘. Více než 2 100 sborů je nyní pevně založeno „poznáním“, protože jim schopní absolventi školy služebního vzdělávání poskytují potřebné vedení. A přestože možná ještě přijde období většího ‚soužení‘, svědkové Jehovovi se budou ‚vždy radovat‘ ze vzájemného společenství. (2. Kor. 6:4–10)

Ve služebním roce 1940 poslechlo Ježíšův příkaz účastnit se vzpomínky na jeho smrt asi 5 000 lidí, tedy přibližně jeden člověk na 200 obyvatel. V uplynulých letech při této mimořádné příležitosti prokazovalo Jehovovi čest už více než půl milionu lidí — v roce 2005 přesně 569 891, což je přibližně 1 člověk na 20 obyvatel. (Luk. 22:19) Díky čemu se Jehovův lid raduje z tak pěkných výsledků? Zásluha patří Jehovovi Bohu, protože on působí duchovní vzrůst. (1. Kor. 3:7)

Ale i svědkové v Zambii na tom mají svůj podíl. „Nestydíme se mluvit o dobré zprávě, je to pro nás výsada,“ říká jeden člen výboru odbočky. Každý může jasně vidět, že svědkové Jehovovi přistupují ke své službě s úctou a s odhodláním. Není tedy divu, že v této zemi je poměr přibližně jeden zvěstovatel na 90 obyvatel! Přesto je zde ještě hodně práce.

„Jehovovo jméno je silná věž. Do ní utíká spravedlivý a je chráněn.“ (Přísl. 18:10) Stále je nezbytně nutné, aby lidé, kteří jsou správně nakloněni k věčnému životu, se postavili na Jehovovu stranu. V Zambii se nyní každý měsíc vede téměř 200 000 biblických studií. Mnozí další lidé se tedy jistě rozhodnou zasvětit se Jehovovi a stát se jeho horlivými služebníky. Více než 125 000 činných svědků v Zambii má mnoho důvodů, proč tuto životní cestu doporučuje druhým.

[Rámeček na straně 168]

Stručný přehled o Zambii

Země: Zambie leží ve vnitrozemí na náhorní plošině asi 1 200 metrů nad mořem. Zdejší krajina je nezvlněná, hojně porostlá stromy. Značnou část jižní hranice tvoří řeka Zambezi.

Lidé: Místní obyvatelé jsou většinou gramotní a hlásí se ke křesťanství. Ve venkovských oblastech žijí v domcích, které mají střechu z trávy. Poblíž svého obydlí pěstují různé plodiny.

Jazyk: Úředním jazykem je angličtina, ale mluví se zde také více než 70 místními jazyky.

Hospodářství: K významným průmyslovým odvětvím patří těžba a zpracování mědi. Ze zemědělských produktů je rozšířená především kukuřice, čirok, rýže a podzemnice olejná.

Jídlo: Zambijci mají velmi rádi kukuřici a k jejich oblíbeným jídlům patří nshima, což je hustá kukuřičná kaše.

Podnebí: Vzhledem k tomu, v jaké nadmořské výšce Zambie leží, je zde mírnější podnebí, než by se v zemi uprostřed jižní Afriky předpokládalo. Jsou zde pravidelná období sucha.

[Rámeček a obrázek na straně 173 až 175]

Dostal jsem 17 měsíců a 24 ran bičem

Kosamu Mwanza

Rok narození: 1886

Rok křtu: 1918

Z jeho života: Statečně snášel pronásledování a nepodlehl působení falešných bratrů. Věrně sloužil jako průkopník a starší až do roku 1989, kdy ukončil svou pozemskou životní dráhu.

Začátkem první světové války jsem vstoupil do armády a sloužil jako zdravotník v pluku Severní Rhodesie. Když jsem byl v prosinci 1917 na dovolené, potkal jsem dva muže z Jižní Rhodesie, kteří byli v kontaktu s badateli Bible. Dali mi šest svazků Studies in the Scriptures (Studie Písem). Tři dny jsem se od těchto knih nemohl odtrhnout, a na frontu jsem se už nevrátil.

Tehdy bylo obtížné udržovat korespondenci s odpovědnými bratry, a tak jsme sloužili bez jakéhokoli vedení. Chodili jsme od vesnice k vesnici, kolem nás se shlukovali lidé a my jsme jim kázali a odpovídali na jejich otázky. Za čas jsme si na severu země vybrali místo, kterému se říkalo Galilea, a tam jsme pořádali shromáždění. Zvali jsme tam zájemce, aby si přišli poslechnout výklad z Bible. Byl jsem pověřen, abych na to dohlížel. V té době se žel objevilo mnoho falešných bratrů a ti působili zmatek.

Horlivě jsme kázali a tím jsme vlastně odváděli zbožné lidi od katolických a protestantských misionářů, kteří v té oblasti působili. Nadále jsme pořádali velká shromáždění a vzpomínám si, jak se v lednu 1919 v kopcích poblíž Isoka sešlo asi 600 lidí. Přijeli policisté a vojáci, protože měli pochybnosti o našich záměrech. Zničili nám Bible i knihy a mnohé z nás zatkli. Někteří byli uvězněni nedaleko Kasamy, jiní v Mbale a další až na jihu ve městě Livingstone. Někteří byli odsouzeni k uvěznění na tři roky. Já jsem dostal 17 měsíců ve vězení a 24 ran bičem.

Po propuštění jsem se vrátil do své rodné vesnice a pokračoval v kazatelské činnosti. Později jsem byl znovu zatčen, dostal jsem další rány bičem a byl opět uvězněn. Odpor nepřestával. Místní náčelník rozhodl, aby bratři byli z vesnice vykázáni. Všichni jsme tedy odešli do jiné vesnice a tamější náčelník nám dovolil se zde usadit. S jeho svolením jsme si postavili vlastní vesnici, které jsme říkali Nazaret. Směli jsme tam zůstat pod podmínkou, že svou činností nebudeme narušovat veřejný pořádek. Náčelník byl s naším chováním velmi spokojen.

Ke konci roku 1924 jsem se vrátil na sever do Isoka, kde mi jeden příznivě nakloněný okresní komisař pomáhal lépe porozumět angličtině. V té době se objevilo několik samozvaných vůdců, kteří učili převrácené věci, a mnoho lidí zavedli na scestí. My jsme se však nadále nenápadně scházeli v soukromých bytech. O několik let později jsem byl pozván do Lusaky na schůzku s Llewelynem Phillipsem. Ten mě pověřil úkolem navštěvovat sbory podél hranic Zambie s Tanzanií. Chodil jsem až do Mbeyi v Tanzanii a posiloval bratry. Po každé takové cestě jsem se vrátil do svého sboru. Tyto návštěvy jsem vykonával až do čtyřicátých let, kdy byli jmenováni krajští dozorci.

[Rámeček a obrázky na straně 184 až 186]

Pomoc severním sousedům

Na kazatelskou činnost na většině území, kterému se říkalo Britská východní Afrika, začala v roce 1948 dohlížet nedávno vzniklá odbočka v severní Rhodesii. V hornatých oblastech severně od této země žilo tehdy jen málo zvěstovatelů. Kdo mohl tamějším pokorným lidem pomoci, aby poznali pravdu, když úřady značně omezovaly vstup misionářů z ciziny?

Happy Chisenga se tehdy nabídl, že bude sloužit jako pravidelný průkopník v centrální provincii Zambie. Překvapilo ho však, že dostal pozvání sloužit na odlehlém území poblíž Njombe v Tanzanii. Vypráví: „Když jsme s manželkou uviděli slovo ‚odlehlý‘, domnívali jsme se, že budeme spolupracovat se zvěstovateli v některém vzdáleném území. Brzy nato jsme se však dozvěděli, že na tom místě budeme kázat jako první. Jakmile jsme místním lidem poukázali na to, že ve své Bibli mohou najít jméno Jehova a takové výrazy jako například Armagedon, začalo je to zajímat. Zanedlouho dali mojí manželce přezdívku Armagedon a mně Jehova. Když jsme nakonec byli přeloženi do města Arusha, sloužila v tomto obvodu skupina horlivých zvěstovatelů.“

V roce 1957 byl jmenován zvláštním průkopníkem William Lamp Chisenga a dostal za úkol sloužit v horách okolo města Mbeya v Tanzanii. Vypráví: „S manželkou Mary a s našimi dvěma dětmi jsme přijeli v listopadu a celou noc jsme strávili na autobusovém nádraží, protože hotely byly plně obsazené. Přestože v noci bylo chladno a pršelo, napjatě jsme očekávali, jak asi bude Jehova celou situaci řídit. Ráno jsem rodinu nechal na nádraží a šel hledat ubytování. Nebyl jsem si jist, kam mám jít, ale vzal jsem si s sebou několik výtisků Strážné věže. Cestou jsem nějaké rozšířil. Došel jsem na poštu a tam se setkal s mužem, který se jmenoval Johnson. Zeptal se mě: ‚Odkud jste a kam jdete?‘ Odpověděl jsem, že tady chci kázat dobrou zprávu. Když se dozvěděl, že jsem svědek Jehovův, řekl mi, že pochází z Lundazi ve východní provincii Zambie, kdysi byl pokřtěn a časem se stal nečinným. Domluvili jsme se, že odveze mou rodinu a naše věci k sobě domů. Johnson a jeho manželka časem znovu získali duchovní sílu a pomáhali nám při učení svahilštiny. Později se Johnson vrátil do Zambie a stal se činným zvěstovatelem dobré zprávy. Z tohoto zážitku jsem se naučil, že nikdy nesmím podceňovat Jehovovu schopnost pomáhat nám a že se musím snažit využít každou příležitost k tomu, abych pomáhal druhým.“

Bernard Musinga se díky celodobé službě dostal se svou ženou Pauline i s dětmi do různých oblastí, například do Ugandy, Keni a Etiopie. O jedné návštěvě na Seychelách Bernard vypráví: „V roce 1976 jsem dostal za úkol navštívit skupinu na nádherném ostrově Praslin. Tamější lidé byli zarytí katolíci. Často docházelo k různým nedorozuměním. Například malý chlapec jednoho nového zvěstovatele odmítal při hodinách matematiky psát znaménko plus a na vysvětlenou říkal: ‚To je kříž, a já v kříž nevěřím.‘ Náboženští vůdci z toho vyvodili zcestné obvinění, že ‚svědkové Jehovovi nedovolují svým dětem učit se matematiku‘. Na schůzce s ministrem školství jsme naše náboženské názory uctivě vysvětlili a nedorozumění se objasnilo. Mezi námi a ministrem vznikl přátelský vztah a díky tomu mohli na tento ostrov přijet misionáři.“

[Obrázek]

Happy Mwaba Chisenga

[Obrázek]

William Lamp Chisenga

[Obrázek]

Bernard a Pauline Musingaovi

[Rámeček a obrázek na straně 191 a 192]

„Připravujete se o skvělou budoucnost!“

Mukosiku Sinaali

Rok narození: 1928

Rok křtu: 1951

Z jeho života: Absolvent Gileadu a bývalý překladatel. Nyní slouží jako sborový starší.

V den mého křtu se mnou mluvil misionář Harry Arnott. Říkal mi, že je nedostatek překladatelů do jazyka lozi. Zeptal se mě: „Mohl bys s tím pomáhat?“ Brzy nato jsem dostal dopis, na základě něhož jsem byl pověřen překládáním. K dopisu byl přiložen časopis Strážná věž. Hned ten večer jsem začal horlivě pracovat. Překládání bylo náročné, protože jsem musel mnoho hodin psát starým plnicím perem a kromě toho pro jazyk lozi neexistoval žádný slovník. Ve dne jsem pracoval na poště a v noci překládal. Občas jsem z odbočky dostal upomínku: „Prosíme, okamžitě pošli překlad.“ Často jsem přemýšlel: ‚Proč bych nemohl vstoupit do celodobé služby?‘ A nakonec jsem ze zaměstnání na poště dal výpověď. Ačkoli mi nadřízení důvěřovali, moje výpověď vyvolala podezření, a začali si klást otázku, zda jsem nezpronevěřil nějaké peníze. Poštovní úřad poslal na inspekci dva Evropany. Provedli důkladnou kontrolu, ale žádné nedostatky nenašli. Nechápali důvod mé výpovědi. Zaměstnavatelé mi slíbili, že budu povýšen, jestliže na poště zůstanu. Když jsem to odmítl, varovali mě: „Připravujete se o skvělou budoucnost!“

Nebyla to pravda. V roce 1960 jsem byl pozván do betelu. A brzy nato jsem dostal příležitost absolvovat školu Gilead. Měl jsem z toho určité obavy. Když jsem poprvé cestoval letadlem — do Paříže, přes Amsterdam a potom do New Yorku —, vzpomínám, že jsem si říkal: ‚Je tohle ten pocit, jaký mají pomazaní, když jdou do nebe?‘ Láskyplné přijetí ve světovém ústředí na mě hluboce zapůsobilo — bratři jednali velmi pokorně a bez předsudků. Po skončení školy jsem byl poslán zpět do Zambie, kde jsem nadále pomáhal překládat.

[Rámeček a obrázek na straně 194]

Rychlejší než orli

Katuku Nkobongo je tělesně postižený — nemůže chodit. Jednou v neděli při návštěvě krajského dozorce se rozšířila zpráva, že k vesnici, kde bydlel, se blíží povstalecká armáda. Všichni prchali. Mezi posledními vesnici opouštěl krajský dozorce Mianga Mabosho. Když nasedl na kolo a chtěl odjet to bezpečí, slyšel, že z nedaleké chatrče někdo volá: „Bratře, ty mě tady necháš?“ Byl to Katuku. Krajský dozorce mu rychle pomohl nasednout na kolo a odvezl ho z vesnice.

Jejich cesta na jih Zambie vedla náročným terénem. Bratr Nkobongo se musel plazit do strmých kopců. Krajský dozorce vypráví: „Já mám obě nohy zdravé, ale když jsme stoupali do kopců, on byl na vršku dřív než já. Říkal jsem si: ‚Ten člověk je chromý, ale jakoby měl křídla!‘ Když jsme konečně dorazili do bezpečí a dostali něco k jídlu, požádal jsem bratra Nkobonga, aby se pomodlil. Jeho upřímná slova mi vehnala slzy do očí. Ve své modlitbě se zmínil o tom, co je zaznamenáno ve 40. kapitole knihy Izajáš. Řekl: ‚Jehovo, tvé slovo je pravda. Chlapci se unaví i umdlí a mladí muži budou zcela jistě klopýtat, ale ti, kdo doufají v tebe, znovu získají sílu. Vznesou se na křídlech jako orli. Poběží a neumdlí; budou kráčet a neunaví se.‘ Potom dodal: ‚Děkuji ti, Jehovo, že jsi způsobil, abych byl rychlejší než nebeští orli.‘“

[Rámeček a obrázek na straně 204 a 205]

Khaki šortky a hnědé tenisky

Philemon Kasipoh

Rok narození: 1948

Rok křtu: 1966

Z jeho života: Je cestujícím dozorcem a také instruktorem a koordinátorem školy služebního vzdělávání v Zambii.

Ve službě mě školil můj dědeček. Mnohokrát šel se mnou za mými spolužáky a vybízel mě, abych jim vydal svědectví. Pravidelně vedl rodinné studium a bylo nemyslitelné, aby někdo podřimoval. Na rodinné studium jsem se vždycky těšil.

Pokřtěn jsem byl v řece nedaleko našeho domu. A hned příští měsíc jsem měl poprvé proslov ve sboru. Vzpomínám si, že jsem tehdy měl na sobě nové khaki šortky a hnědé tenisky. Jenomže tkaničky u bot jsem si utáhl moc těsně, a pak mi to bylo velmi nepříjemné. Služebník sboru si toho všiml, přišel k pódiu a tkaničky mi laskavě rozvázal. Na chvíli jsem se odmlčel a pak proslov dokončil. Z tohoto laskavého skutku jsem se mnohému naučil. Uvědomuji si, že Jehova mě stále školí.

Na vlastní oči vidím splňování slov zapsaných u Izajáše 60:22. Vzrůstající počet sborů vyžaduje také větší počet starších a služebních pomocníků, kteří by byli dobře vybaveni na to, aby mohli plnit odpovědné úkoly. Tuto potřebu uspokojuje škola služebního vzdělávání. Vyučovat takové mladé muže je opravdu velmi radostné. Pochopil jsem, že když Jehova člověku svěří nějakou práci, určitě mu k tomu dodá svého svatého ducha.

[Rámeček a obrázky na straně 207 až 209]

„Ale to nestojí za řeč“

Edward a Linda Finchovi

Rok narození: 1951

Rok křtu: 1969 (Edward) a 1966 (Linda)

Z jejich života: Absolvovali 69. třídu školy Gilead. Edward je koordinátorem výboru odbočky v Zambii.

Po skončení jednoho oblastního sjezdu jsme projížděli severní částí Zambie. Silnic tam bylo málo, většinou jen stezky. Několik kilometrů za jednou vesnicí jsme si všimli, že směrem k nám jdou nějací lidé. Mezi nimi byl starý, shrbený muž, který se při chůzi opíral o hůl. Boty měl svázané a přehozené přes rameno společně s malou příruční taškou. Když jsme přijeli blíž, všimli jsme si, že on i všichni ostatní mají připnuté sjezdové jmenovky. Zastavili jsme a zeptali se jich, odkud jdou. Letitý bratr se trochu narovnal a řekl: „Vy si už asi nevzpomínáte. Byli jsme společně na sjezdu v Chanse. Teď se blížíme k domovu.“

„A kdy jste ze sjezdu odešli?“ zeptali jsme se.

„V neděli po programu,“ odpověděl.

„Ale teď je středa odpoledne. To znamená, že cestujete už tři dny?“

„Ano, a minulou noc jsme slyšeli lvy.“

„Váš postoj je obdivuhodný. Ochotně přinášíte velké oběti, abyste mohli být na sjezdech. Zasloužíte si pochvalu.“

Letitý bratr si pak vzal své věci a vydal se na cestu. „Ale to nestojí za řeč,“ řekl. „Bratrům v odbočce poděkujte za to, že sjezd byl na jiném místě. Loni jsme museli cestovat pět dní. Ale letos jenom tři!“

Na rok 1992 většina lidí v Zambii vzpomíná jako na rok sucha. Účastnili jsme se jednoho sjezdu, který se konal na břehu řeky Zambezi, asi 200 kilometrů nad Viktoriinými vodopády. Večer jsme navštěvovali rodiny, jejichž členové většinou seděli schoulení kolem ohně před svou malou chýší. Jedna asi dvacetičlenná skupina zpívala písně Království. Dozvěděli jsme se, že museli jít pěšky osm dní, aby se dostali na sjezd. Nepřipadalo jim na tom nic zvláštního. Cestovali i se svými zvířaty, na která posadili malé děti a naložili jídlo, nádobí i jiné potřebné věci. Přespali vždy na místě, kde je zastihla noc.

Příští den bylo na sjezdu oznámeno, že sucho způsobilo škody mnoha svědkům a že postiženým je poskytována pomoc. Ten večer do naší chýše přišli tři bratři. Všichni byli bosí a měli obnošené šaty. Mysleli jsme si, že nám chtějí říct, jak citelně je sucho poškodilo. Ale oni nám naopak začali vyprávět, jak byli smutní, když se dozvěděli o utrpení jiných bratrů. Jeden z nich vytáhl z kapsy saka obálku plnou peněz a řekl: „Prosím, nenechte je odejít hladové. Vezměte si to a kupte jim nějaké jídlo.“ Dojetím se nám sevřelo hrdlo, takže jsme v té chvíli nebyli schopni ani poděkovat. Než jsme se vzpamatovali, byli pryč. Předem nepočítali s tím, že bude potřeba přispět na pomoc bratrům, takže tento dar byl od nich velkou obětí. Díky takovým zážitkům nám tito bratři byli ještě bližší.

[Obrázky]

Navzdory různým těžkostem mnozí svědkové cestují velmi daleko, aby se účastnili krajských a oblastních sjezdů

Nahoře: Příprava večeře ve sjezdovém areálu

Vlevo: Pečení v peci pod širým nebem

[Rámeček a obrázek na straně 211 až 213]

Nenechali jsme se připravit o sjezd

Aaron Mapulanga

Rok narození: 1938

Rok křtu: 1955

Z jeho života: Sloužil v betelu jako překladatel a byl členem výboru odbočky. Nyní má rodinu a je sborovým starším.

Psal se rok 1974 a náš sjezd se konal deset kilometrů východně od města Kasama. Přestože jsme k tomu od místního náčelníka získali povolení, policisté trvali na tom, aby se toto shromáždění rozešlo. Zanedlouho přijel velící důstojník — robustní muž — v doprovodu asi sta příslušníků polovojenského oddílu, kteří nás obklíčili. Pokračovali jsme v programu a mezitím se v provizorní kanceláři rozpředl živý rozhovor o tom, zda máme povolení a zda se bude hrát státní hymna.

Když přišel čas, abych přednesl proslov o námětu sjezdu, velící důstojník mi v tom chtěl zabránit, a tak za mnou šel až na pódium. Posluchači napjatě sledovali, co se bude dít. Důstojník zůstal stát, chvíli se s úžasem díval na přibližně 12 000 posluchačů a pak vztekle odešel. Po proslovu jsem viděl, že na mě čeká za pódiem a je značně podrážděný. Přikázal svým mužům, aby shromáždění rozehnali, ale ti se mezi sebou začali hádat a nakonec odjeli. Za chvilku se vrátili a nesli velkou knihu. Důstojník ji položil na stůl a vyzval mě, abych přečetl označený úsek. V duchu jsem si ten odstavec přečetl.

Potom jsem mu řekl: „To, co čtu v té knize, je pravda. Je tu napsáno: ‚Jakékoli shromáždění je možné rozehnat, jestliže hrozí, že bude narušen veřejný pořádek.‘“ Podíval jsem se na jeho opasek a revolvery a dodal: „Jedinou hrozbu tady představujete vy a vaši muži, protože jste ozbrojeni. My máme pouze Bible.“

Velící důstojník se otočil na svého kolegu a vyhrkl: „Neříkal jsem ti to? Pojďme!“ Odvezli mě s sebou na policejní stanici.

Když jsme přišli do jeho kanceláře, zamířil rovnou k telefonu. Zvedl sluchátko a zavolal jinému policistovi. My jsme se spolu do té doby bavili anglicky. Ale s ním teď mluvil jazykem lozi. Nemohl totiž vědět, že to je i můj rodný jazyk. Povídali si o mně. Já jsem jen tiše seděl a vůbec nedával najevo, že rozhovoru rozumím. Když položil sluchátko, řekl mi: „Teď poslouchejte!“

V jazyce lozi jsem odpověděl „Eni sha na teeleza!“, což znamená „Ano, pane, poslouchám!“. Zjevně ho to překvapilo — hodnou chvíli jen seděl a díval se na mě. Pak vstal, šel k velké ledničce, která stála v rohu jeho kanceláře, a přinesl mi něco studeného k pití. Atmosféra se poněkud uvolnila.

Později přijel jeden bratr, který v té oblasti patřil k uznávaným obchodníkům. Předložili jsme důstojníkovi několik praktických návrhů, což zmírnilo jeho obavy a ukončilo napjatou situaci. Díky pomoci od Jehovy bylo od té doby pořádání sjezdů mnohem snazší.

[Rámeček a obrázek na straně 221]

Hubený jako lunt

Michael Mukanu

Rok narození: 1928

Rok křtu: 1954

Z jeho života: Sloužil jako cestující dozorce a nyní je členem rodiny betel v Zambii.

Kraj, kde jsem sloužil, se rozprostíral po strmých svazích až do údolí. Často mě obtěžovaly mouchy tse-tse. Abych unikl hmyzu a dennímu vedru, vstával jsem v jednu hodinu v noci a cestoval do dalšího sboru. Musel jsem zdolávat kopce a hory. Hodně jsem chodil, a proto jsem s sebou nosil málo věcí. K jídlu jsem toho moc neměl, a tak jsem byl hubený jako lunt. Bratři v kraji měli v úmyslu napsat do odbočky a požádat, abych dostal jiné přidělení, protože se domnívali, že dříve nebo později určitě zemřu. Když mi to říkali, odpověděl jsem jim: „To je od vás laskavé, ale měli byste brát v úvahu, že to pověření jsem dostal od Jehovy a že on ho může změnit. A kdybych umřel, myslíte, že budu první, komu se to stane? Jen mě nechte pokračovat ve službě. Jestliže umřu, prostě to oznamte bratrům v odbočce.“

Za tři týdny jsem dostal nové přidělení. Sloužit Jehovovi může být náročné, ale důležité je pokračovat. Jehova je šťastný Bůh, a když jeho služebníci nejsou šťastní, může udělat něco, aby ve službě mohli radostně vytrvávat.

[Rámeček a obrázek na straně 223 a 224]

Nepodléháme pověrám

Harkins Mukinga

Rok narození: 1954

Rok křtu: 1970

Z jeho života: Spolu s manželkou sloužil jako cestující dozorce a nyní je členem rodiny betel v Zambii.

Když jsme s manželkou Idah cestovali do sborů, brali jsme s sebou i našeho jediného syna, dvouletého chlapečka. Po příjezdu do jednoho sboru nás bratři vřele přivítali. Ve čtvrtek brzo ráno náš chlapec začal plakat a nebyl k utišení. V osm hodin jsem ho nechal v láskyplné péči Idah a šel jsem na schůzku před službou. Za hodinu, právě když jsem vedl biblické studium, jsem se dozvěděl, že náš syn zemřel. Byli jsme velmi sklíčeni. Navíc někteří bratři usoudili, že ho někdo uhranul. Snažili jsme se jim pomoci, aby nepodléhali strachu a uvažovali rozumně. Zpráva o tom, co se nám stalo, se však začala šířit po celém kraji jako požár. Vysvětloval jsem, že Satan je sice mocný, ale že Jehovu a jeho věrné služebníky přemoct nedokáže. Každého z nás postihuje „čas a nepředvídaná událost“, a tak bychom neměli připustit, aby nás strach dovedl k nesprávným závěrům. (Kaz. 9:11)

Příští den byl náš syn pohřben. Po pohřbu se konalo sborové shromáždění. Bratři z toho získali určité poučení — nebojíme se ničemných duchů ani nepodléháme pověrám. Přestože jsme byli úmrtím našeho syna zdrceni, dál jsme se účastnili služby naplánované na ten týden spolupráce a pak jsme odcestovali do dalšího sboru. Místo toho, aby v naší těžké situaci bratři ve sborech utěšovali nás, útěchu a povzbuzení jsme jim poskytovali my. Říkali jsme jim, že už zanedlouho se smrt stane věcí minulosti.

[Rámeček a obrázek na straně 228 a 229]

Sebrali jsme smělost

Lennard Musonda

Rok narození: 1955

Rok křtu: 1974

Z jeho života: V celodobé službě je od roku 1976. Šest let byl cestujícím dozorcem a nyní je členem rodiny betel v Zambii.

Asi v roce 1985 jsem navštěvoval sbory daleko na severu Zambie. V předchozích letech tam bratři zažívali silný politický odpor. Krajským dozorcem jsem byl jmenován teprve krátce, a teď jsem měl příležitost projevit víru a odvahu. Jednou jsme se po schůzce před službou chystali do sousední vesnice. Ale jeden bratr řekl, že slyšel, co by se stalo, kdyby tam přišli kázat svědkové Jehovovi. Prý by se celá vesnice postavila proti nim a zbila je. Ačkoli koncem 60. a začátkem 70. let docházelo k útokům davu, nedovedl jsem si představit, že násilí od celé vesnice by nám hrozilo v této době.

Přesto někteří zvěstovatelé, když to slyšeli, dostali strach a nešli s námi. My ostatní — a bylo nás poměrně dost — jsme sebrali smělost a vydali se do té vesnice. To, co jsme tam zažili, bylo jedno velké překvapení. Rozšířili jsme mnoho časopisů a příjemně si popovídali s každým, koho jsme potkali. Je pravda, že někteří z těch, kdo nás viděli přicházet, se dali na útěk. Viděli jsme, že v hrncích na plotně se něco vaří a že domy zůstaly prázdné a otevřené. Nezažili jsme žádný konflikt, nebyli jsme zahnáni na útěk, ale naopak jsme byli svědky útěku.

[Rámeček a obrázek na straně 232 a 233]

Musel jsem utéct, abych si zachránil život

Darlington Sefuka

Rok narození: 1945

Rok křtu: 1963

Z jeho života: Sloužil jako zvláštní průkopník, cestující dozorce a dobrovolný pracovník betelu v Zambii.

Psal se rok 1963 a byla to bouřlivá doba. Často se stávalo, že když jsme vycházeli do služby, chodila před námi parta politicky motivované mládeže. Varovali lidi, aby nám nenaslouchali, a vyhrožovali jim, že když s námi budou mluvit, někdo k nim přijde a rozbije jim okna a dveře.

Jednou večer, teprve dva dny po tom, co jsem byl pokřtěn, mě parta 15 mladíků krutě zbila. Z úst a z nosu mi tekla krev. Jiný večer došlo k tomu, že jednoho bratra a mě napadla asi čtyřicetičlenná skupina, která nás sledovala až domů. Připomínal jsem si zážitky Pána Ježíše a to mě posilovalo. Z proslovu, který při mém křtu přednesl bratr John Jason, jasně vyplynulo, že křesťanský život nebude bez problémů. Když tedy došlo k těmto událostem, nepřekvapilo mě to, ale povzbudilo.

Politici tehdy bojovali za nezávislost a snažili se získat podporu druhých, a tak náš neutrální postoj byl považován za spolupráci s Evropany a Američany. Náboženští vůdci, kteří podporovali politické skupiny, se postarali o to, aby se o nás šířily pomluvy. Situace byla obtížná už v době před dosažením nezávislosti a náročná zůstala i potom. Mnozí bratři přišli o svou živnost jen proto, že si nechtěli opatřit stranickou legitimaci. Někteří se kvůli tomu, aby nemuseli finančně podporovat politické aktivity, odstěhovali z měst zpátky do rodných vesnic a přijali špatně placené zaměstnání.

V době mého dospívání se o mě staral bratranec, který nebyl svědkem Jehovovým. Kvůli mému neutrálnímu postoji jeho rodina trpěla zastrašováním a výhrůžkami. Měli strach, a tak mi bratranec jednoho dne před odchodem do práce řekl: „Až se večer vrátím, chci, abys byl pryč.“ Nejdřív jsem si myslel, že jen žertuje, protože jsem v tom městě neměl žádné jiné příbuzné a neměl jsem kam jít. Záhy jsem ale pochopil, že to myslel vážně. Když přišel domů a uviděl mě, přímo zuřil. Sebral kameny a začal mě honit. Křičel: „Jdi si za svými kamarády, za těmi lumpy!“ Musel jsem utéct, abych si zachránil život.

O tom, co se stalo, se dozvěděl můj otec a napsal mi: „Když se budeš pořád držet toho svého neutrálního postoje, nevkročíš do mého domu.“ Byla to těžká situace. Bylo mi 18 let. Kladl jsem si otázku, kde budu spát. Ujme se mě někdo? Ujal se mě sbor. Často přemýšlím o slovech krále Davida: „Kdyby mě opravdu opustil můj vlastní otec a má vlastní matka, dokonce sám Jehova by se mě ujal.“ (Žalm 27:10) Mohu vám říct, že Jehova tento slib splnil.

[Rámeček a obrázek na straně 236 a 237]

Svým chováním jsem si získal úctu mnoha učitelů

Jackson Kapobe

Rok narození: 1957

Rok křtu: 1971

Z jeho života: Je sborovým starším.

V roce 1964 začaly být děti svědků Jehovových vylučovány ze škol. Odbočka pomáhala rodičům pochopit, že na takovou situaci by měli své děti připravit. Vzpomínám si, že jednou, když jsem přišel ze školy, si ke mně otec sedl a rozebíral se mnou myšlenky z 2. Mojžíšovy 20:4, 5.

Když se ve škole konalo nějaké slavnostní shromáždění, vždycky jsem se postavil dozadu, abych se vyhnul konfliktu. Žáci, kteří byli přistiženi, že nezpívají státní hymnu, se museli postavit dopředu. Jednou se mě ředitel školy zeptal, proč jsem nezpíval, a já jsem mu v odpovědi citoval z Bible. Učitel vykřikl: „Číst ses naučil, ale zpívat nechceš!“ Domníval se, že je mou povinností projevovat oddanost vládě, protože díky ní mohu chodit do školy, kde jsem se naučil číst.

V únoru 1967 jsem byl nakonec ze školy vyloučen. Bylo mi to líto, protože jsem se rád učil a byl jsem pilný žák. Otec mě ujišťoval, že jsem jednal správně, přestože na něj spolupracovníci a nevěřící členové rodiny vyvíjeli nátlak. Nepříjemné to bylo i pro maminku. Když jsem s ní chodil pracovat na pole, jiné ženy se nám vysmívaly a říkaly: „Proč tenhle kluk není ve škole?“

Učit jsem se však nepřestal. V roce 1972 se začal klást větší důraz na kurzy čtení a psaní pořádané ve sborech. Situace ve školách se časem zklidnila. Náš dům stál přímo naproti škole. Ředitel k nám často chodil napít se studené vody nebo si vypůjčit košťata na zametání tříd. Dokonce si přišel vypůjčit peníze! Laskavé jednání naší rodiny na něj určitě velmi zapůsobilo, protože se jednou zeptal: „Chce váš syn pokračovat ve školní docházce?“ Tatínek mu připomněl, že jsem stále svědkem Jehovovým. „Žádný problém,“ odpověděl ředitel. „Kterým ročníkem bys chtěl začít?“ zeptal se mě. Rozhodl jsem se pro šestý. Vrátil jsem se do stejné školy, byl tam stejný ředitel a měl jsem stejné spolužáky. Ale díky kurzům čtení a psaní v sále Království jsem uměl číst lépe než většina dětí ve třídě.

Svou pílí a slušným chováním jsem si získal úctu mnoha učitelů, a tak pro mě léta strávená ve škole nebyla příliš náročná. Svědomitě jsem studoval a udělal jsem několik zkoušek, což mi umožnilo získat odpovědné postavení v dolech a později finančně zajišťovat svou rodinu. Jsem šťastný, že jsem se svým zpěvem nikdy nedopustil kompromisu.

[Rámeček a obrázek na straně 241 až 243]

„Jak bychom mohli přestat kázat?“

Jonas Manjoni

Rok narození: 1922

Rok křtu: 1950

Z jeho života: Více než 20 let sloužil v betelu v Zambii. Nyní je starším ve sboru a pravidelným průkopníkem.

Uprostřed druhé světové války se můj bratr vrátil z Tanzanie. Přivezl odtamtud Bibli a několik dalších publikací, mimo jiné knihy Vláda a Smíření. Publikace svědků Jehovových byly dosud zakázány, a tak jsem se chtěl dozvědět, proč je kvůli nim takový rozruch. Přečetl jsem knihu Smíření, ale moc jsem jí nerozuměl. Za několik let jsem byl u svého bratra na návštěvě a šel s ním na sborové shromáždění. Nekonalo se v sále Království, ale na mýtině ohraničené bambusovým plotem. Řečník nepoužíval tištěnou osnovu, a mě velmi potěšilo, že v přednášce byly uváděny myšlenky převzaté přímo z Písma. Vysvětlování Bible se naprosto lišilo od toho, co jsem slýchával v kostele. Tam návštěvníci horlivě vzdávali poctu vlajce a tloukli na bubny. Také se tam lidé hádali, protože mezi jednotlivými kmeny panovala nesnášenlivost, a přeli se o to, jakým jazykem by se vlastně mělo zpívat. Na tomto shromáždění jsem však slyšel nádherné písně, jimiž byla vzdávána chvála Jehovovi, a viděl, že tam celé rodiny společně sedí a naslouchají vyučování z Bible.

Dal jsem se pokřtít a pokračoval ve svém zaměstnání. Byl jsem zdravotníkem a s tím souviselo cestování do různých měst v hornických oblastech. V roce 1951 jsem si vzal dva týdny dovolené a po tu dobu pomáhal v odbočce v Lusace. Krátce nato jsem tam byl pozván. Zpočátku jsem pracoval v expedici a později, když se odbočka přestěhovala do města Luanshya, jsem pomáhal vyřizovat korespondenci a překládat. I když se začátkem 60. let schylovalo k politickým změnám, bratři měli nadále pěkné výsledky ve službě a zůstávali neutrální i navzdory napjaté politické situaci.

V březnu 1963 jsem se při jedné z několika příležitostí setkal s doktorem Kennethem Kaundou, který se krátce nato stal zambijským prezidentem. Při tomto setkání jsem měl možnost mu vysvětlit, proč odmítáme vstoupit do kterékoli politické strany či koupit si stranickou legitimaci. Žádali jsme ho o podporu v tom, aby nás přestali zastrašovat političtí odpůrci, a on si přál, abychom mu poskytli víc informací. O několik let později nás prezident dr. Kaunda pozval do sídla vlády, kde jsme měli tu čest mluvit nejen s ním, ale také s několika významnými ministry. Schůzka se protáhla do pozdních večerních hodin. Prezident neměl žádné námitky proti svědkům Jehovovým jako náboženské skupině, ale ptal se, proč bychom se nemohli jen scházet jako ostatní náboženství a nemohli přestat kázat. Odpověděli jsme: „Jak bychom mohli přestat kázat? Ježíš přece také kázal a nepostavil si vedle farizeů nějaký chrám.“

Navzdory mnoha žádostem byla některá odvětví naší služby zakázána. Přesto jsme si i v této době nacházeli příležitosti k tomu, abychom vzdávali chválu a čest Jehovovi za to, že prostřednictvím těch, kdo mu slouží, uskutečňuje svůj záměr.

[Rámeček a obrázek na straně 245 a 246]

Měl jsem silnou touhu učit se

Daniel Sakala

Rok narození: 1964

Rok křtu: 1996

Z jeho života: Je sborovým starším.

V době, kdy jsem byl členem církve Zion Spirit (Duch Sionu), jsem dostal brožuru Learn to Read and Write (Naučte se číst a psát). Byl jsem negramotný, ale měl jsem silnou touhu učit se. Nad touto publikací jsem trávil hodně času. Prosil jsem druhé, aby mi pomáhali pochopit nová slova. Tak jsem dělal pokroky, i když jsem neměl žádného učitele, a za krátkou dobu jsem získal základní znalosti čtení a psaní.

Teď jsem si konečně mohl přečíst Bibli! A tak jsem přišel na to, že některé nauky mé církve jsou v rozporu s tím, co jsem tam četl. Můj švagr byl svědkem Jehovovým a poslal mi brožuru Duchové mrtvých — Mohou vám pomoci, nebo ublížit? Existují skutečně? To, co jsem se z ní dozvěděl, mě podnítilo, abych pastorovi položil několik otázek. Lidem ve své církvi jsem jednou přečetl 5. Mojžíšovu 18:10, 11 a zeptal se: „Proč děláme věci, které Bible odsuzuje?“

Pastor odpověděl: „Máme svou úlohu, kterou musíme plnit.“ Tomuto vysvětlení jsem nerozuměl.

Potom jsem přečetl Kazatele 9:5 a položil otázku: „Proč povzbuzujeme lidi k tomu, aby uctívali mrtvé, když v Bibli je napsáno, že mrtví si nic neuvědomují?“ Pastor ani ostatní přítomní neodpověděli.

Později za mnou přišlo několik členů té církve a řekli: „My nejsme svědkové Jehovovi, tak proč bychom měli přestat prokazovat úctu mrtvým a zachovávat naše zvyky?“ To mě překvapilo. Přestože jsem při té diskusi používal pouze Bibli, celý sbor usoudil, že jsem ve spojení se svědky Jehovovými. Od té doby jsem ještě se dvěma členy této církve začal chodit do sálu Království. Už během prvních třech měsíců se mi podařilo povzbudit několik blízkých příbuzných, aby chodili na křesťanská shromáždění. Tři z nich, včetně mé manželky, jsou nyní pokřtěni.

[Tabulka a graf na straně 176 a 177]

ZAMBIE — HLAVNÍ UDÁLOSTI

1910

1911: Do Zambie se dostaly Studies in the Scriptures (Studie Písem).

1919: Kosamu Mwanza a asi 150 dalších bratrů je zbito a uvězněno.

1925: Kancelář badatelů Bible v Kapském Městě rozhodla, že se omezí kázání a křty.

1935: Vláda omezuje dovoz literatury. Na seznamu zakázané literatury je dvacet publikací.

1936: V Lusace je otevřen sklad a dohledem nad ním je pověřen Llewelyn Phillips.

1940

1940: Vláda zakazuje dovoz a šíření naší literatury. Znovu je možné pořádat křty.

1948: Přijíždějí první absolventi školy Gilead.

1949: Vláda ruší zákaz Strážné věže.

1954: Odbočka se stěhuje do města Luanshya.

1962: Odbočka se stěhuje do Kitwe.

1969: Vláda zakazuje veřejnou kazatelskou službu.

1970

1975: Jsou vypovězeni misionáři.

1986: Misionáři mohou do Zambie znovu přijet.

1993: Je zasvěcen nynější areál odbočky v Lusace.

2000

2004: Je zasvěcena přístavba odbočky v Lusace.

2005: V Zambii slouží 127 151 zvěstovatelů.

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

130 000

65 000

1910 1940 1970 2000

[Mapy na straně 169]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

KONŽSKÁ DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA

ZAMBIE

Kaputa

Mbala

Isoka

Kasama

Samfya

Lundazi

Mufulira

Kalulushi

Kitwe

Luanshya

Kabwe

LUSAKA

Senanga

řeka Zambezi

Livingstone

BOTSWANA

ZIMBABWE

MOSAMBIK

MALAWI

[Celostránkový obrázek na straně 162]

[Obrázek na straně 167]

Thomson Kangale

[Obrázek na straně 170]

Llewelyn Phillips

[Obrázek na straně 178]

Harry Arnott, Nathan Knorr, Kay a John Jasonovi a Ian Fergusson, 1952

[Obrázek na straně 193]

Vpravo: Manda Ntompa s rodinou v uprchlickém táboře Mwange v roce 2001

[Obrázek na straně 193]

Dole: Typický tábor pro uprchlíky

[Obrázek na straně 201]

První třída školy služebního vzdělávání v Zambii, 1993

[Obrázek na straně 202]

Instruktoři školy služebního vzdělávání, Richard Frudd a Philemon Kasipoh, při rozhovoru se studentem

[Obrázek na straně 206]

Při budování sjezdových prostor se používala hlína, tráva a jiné dostupné materiály

[Obrázek na straně 215]

Vlevo: Biblická dramatizace hraná v kostýmech, 1991

[Obrázek na straně 215]

Dole: Uchazeči o křest na oblastním sjezdu „Poslové Božího pokoje“, 1996

[Obrázek na straně 235]

Pan Richmond Smith s Feliyí Kachasuovou a jejím otcem Paulem

[Obrázky na straně 251]

Mnozí s radostí pomáhali na stavbě nynější odbočky v Lusace

[Obrázky na straně 252 a 253]

(1, 2) Nedávno postavené sály Království

(3, 4) Zambijská odbočka, Lusaka

(5) Stephen Lett při zasvěcení přístavby k odbočce v prosinci 2004

[Obrázek na straně 254]

Výbor odbočky, zleva doprava: Albert Musonda, Alfred Kyhe, Edward Finch, Cyrus Nyangu a Dayrell Sharp