OVCE

Jedno z nejběžnějších zvířat, o která se starali pastýři. (1Mo 24:35; 26:14) Ovce jsou přežvýkavci. Ve starověké Palestině mohla být stejně jako dnes převládajícím plemenem tlustoocasá ovce, která je známa svým nápadným, tučným ocasem, jenž obvykle váží kolem 4,5 nebo i více kg. (Srovnej 2Mo 29:22; 3Mo 3:9.) Většinou byly ovce bílé (Pís 6:6), i když někdy byly také tmavě hnědé a strakaté. (1Mo 30:32) Ve společnosti skládající se z pastýřů měli bohatí muži, jako byl Job, tisíce ovcí. (Job 1:3, 16; 42:12) Izraelité si pravděpodobně některá jehňata nechávali jako domácí mazlíčky. (2Sa 12:3; Jer 11:19)

Bez pastýře jsou domácí ovce bezmocné a ustrašené. Ztratí se a rozptýlí, a jsou úplně vydány napospas svým nepřátelům. (4Mo 27:16, 17; Jer 23:4; Ez 34:5, 6, 8; Mi 5:8) Ovce se nechají vést a s důvěrou následují svého pastýře. Mohou se naučit poznat jeho hlas a reagovat jenom na něj. (Jan 10:2–5) To dokládá pasáž z díla Researches in Greece and the Levant od J. Hartleye (Londýn, 1831, s. 321, 322):

„Minulý večer byla má pozornost soustředěna na slova [u] Jana, x. 3 . . . , a tak jsem se zeptal svého sluhy, zda je v Řecku obvyklé, aby se ovcím dávala jména. Sdělil mi, že ano a že ovce poslouchají pastýře, když na ně zavolá jejich jménem. Dnes ráno jsem měl příležitost ověřit si pravdivost této informace. Když jsem míjel stádo ovcí, zeptal jsem se pastýře na tutéž otázku, jakou jsem položil svému sluhovi, a pastýř mi dal stejnou odpověď. Potom jsem ho vyzval, aby jednu ze svých ovcí zavolal. Udělal to a ovce se hned přestala pást, oddělila se od svých družek a utíkala do náruče svého pastýře — se zjevnou radostí a s okamžitou poslušností, jakou jsem nikdy předtím u žádného jiného zvířete nepozoroval. Co se týká ovcí v této zemi, je také pravda, že za cizincem nepůjdou, ale utečou od něho . . . Ten pastýř mi řekl, že mnoho z jeho ovcí je stále divokých, že se ještě nenaučily svá jména, ale že učením se je naučí.“ (Viz heslo PASTÝŘ.)

Oblastmi, které byly ve starověku vhodné pro chov ovcí, byly Negeb (1Sa 15:7, 9), Charan (1Mo 29:2–4), midianská země (2Mo 2:16), hornatý kraj Judy, kde leželo město Karmel (1Sa 25:2), země Uc (Job 1:1, 3) a také Bašan a Gilead (5Mo 32:14; Mi 7:14).

Ovce dávaly Hebrejcům a jiným národům mnoho produktů. Z rohů berana se vyráběly nádoby, a rohy se používaly také k troubení. (Joz 6:4–6, 8, 13; 1Sa 16:1) Ovčí kůže někdy sloužily jako oblečení (Heb 11:37), a beraní kůže, které byly obarveny na červeno, se používaly při stavbě svatostánku. (2Mo 26:14) Z ovčí vlny se dělala vlákna, která byla pravděpodobně nejběžnějším materiálem k výrobě oblečení. (Job 31:20; Př 27:26) Ovce byly důležitým zbožím (Ez 27:21), a používaly se dokonce k placení tributu. (2Kr 3:4; 2Pa 17:11) Jak mléko, tak maso ovcí sloužilo k jídlu. (5Mo 14:4; 32:14; 2Sa 17:29; Iz 7:21, 22) Skopové a jehněčí maso bylo pravidelně na jídelníčku králů, místodržitelů a jiných osob. (1Sa 8:17; 1Kr 4:22, 23; Ne 5:18; Am 6:4)

Maso se vařilo nebo peklo. Ve svátek Pasach se celý jednoroční beránek nebo kozel upekl, a to potom, co se stáhla kůže a očistily se vnitřnosti. (2Mo 12:5, 9) Pokud se ovce připravovala vařením, z mrtvého zvířete byla nejdříve stažena kůže a pak bylo zvíře rozporcováno. Někdy byly zlomeny jeho kosti, čímž se uvolnil morek. Jak kůže, tak kosti se vařily ve velké nádobě. (Ez 24:3–6, 10; Mi 3:1–3) Jakmile bylo maso uvařeno, vytáhlo se z hrnce, v němž zůstal vývar, který se podával samostatně. (Srovnej Sd 6:19.) Jestliže se jehně předložilo hostovi, byl to projev pohostinnosti. (2Sa 12:4)

Čas stříhání ovcí byl vyhlížen s očekáváním — bylo to něco jako sklizeň. Tato událost byla spojena s hostinou a s velkým radováním. (1Sa 25:2, 11, 36; 2Sa 13:23, 24, 28)

Mojžíšský Zákon zakazoval jedení ovčího tuku (3Mo 7:23–25) a také to, aby se zabila ovce a její mládě ve stejném dni. (3Mo 22:28) V Zákoně byla zahrnuta i opatření pro případ, kdy se ovce zatoulá nebo ztratí, kdy zchromne nebo kdy je ukradena. (2Mo 22:1, 4, 9–13; 5Mo 22:1, 2) To, zda byl Izrael poslušný, či neposlušný, rozhodovalo o tom, zda jejich stáda budou požehnána, nebo prokleta. (5Mo 7:12, 13; 28:2, 4, 15, 18, 31, 51)

Od nejdávnějších časů byly ovce předkládány jako oběť. (1Mo 4:2, 4; 22:7, 8, 13; Job 42:8) Pod Zákonem byli všichni prvorození beránci do věku jednoho roku obětováni, ale ne dříve, než jim bylo osm dní. K vyplacení prvorozeného osla měla být dána ovce. (2Mo 34:19, 20; 3Mo 22:27) Berani byli předkládáni jako oběť za vinu (3Mo 5:15, 16, 18; 6:6), jako zápalná oběť (3Mo 9:3; 16:3; 23:12) a jako oběť společenství (3Mo 9:4); beran sloužil také jako oběť při slavnostním uvedení áronského kněžstva do úřadu. (2Mo 29:22; 3Mo 8:22–28) Denně byli dáváni dva roční berani jako stálá zápalná oběť. (2Mo 29:38–42) Na začátku každého měsíce a také ve spojitosti s každoročními svátky byli — mimo stálou zápalnou oběť — obětováni berani a mladí beránci. (4Mo 28:11, 17–19, 26, 27; 29:1–38) Beran byl tak významnou složkou obětí, které předkládali Izraelité, že prorok Samuel použil vyjádření „tuk beranů“ jako paralelu ke slovu „oběť“. (1Sa 15:22) Nicméně někdy mohly být předkládány mladé ovečky jako oběti společenství (3Mo 3:6), oběti za hřích (3Mo 4:32; 4Mo 6:14) a oběti za vinu (3Mo 5:6).

Prorocké a obrazné použití. V Písmu „ovce“ často označuje bezbrannost, nevinnost a někdy Jehovův týraný lid. (2Sa 24:17; Ža 44:11, 22; 95:7; 119:176; Mt 10:6, 16; Jan 21:16, 17; Ří 8:36) Pod vedením nevěrných pastýřů či vůdců Izraelité jako Boží ovce těžce strádali. Prostřednictvím svého proroka Ezekiela Jehova vyjádřil nejdojímavější obraz zanedbání: „Stádo bravu nepasete. Onemocnělé jste neposílili a churavou jste neuzdravili a polámanou jste neovázali a rozehnanou jste nepřivedli zpět a ztracenou jste se nesnažili najít, ale drsně jste si je podřizovali, ano tyransky. A protože nebyl pastýř, postupně se rozptýlily, takže se staly pokrmem pro každé divoké polní zvíře.“ (Ez 34:3–5) Naopak Ježíšovy ovce — jak „malé stádo“, tak „jiné ovce“ —, které se podřizují Ježíšovu vedení, jsou dobře zaopatřeny. (Lk 12:32; Jan 10:4, 14, 16; Zj 7:16, 17) Ty, kdo činí dobro ostatku jeho bratrů, Ježíš přirovnal k ovcím, ale ty, kdo to odmítají dělat, přirovnal ke kozlům. (Mt 25:31–45)

‚Berani‘ občas znázorňují osoby, a to zvláště tyranské vůdce národa, kteří jsou určeni ke zničení. (Jer 51:40; Ez 39:18) V Ezekielovi 34:17–22 pak berani, kozlové a tlustá ovce představují nevěrné izraelské vůdce, kteří si přivlastňují to nejlepší pro sebe a potom znečistí to, co zbylo pro hubenou a nemocnou ovci, tzn. pro lidi, kteří byli utlačováni, využíváni a ustrkováni.

O Ježíši Kristu bylo prorocky řečeno, že bude jako ovce vedená na porážku a jako dospělá ovce, která zůstane oněmělá před svými střihači. (Iz 53:7; Sk 8:32, 35; srovnej 1Pe 2:23.) Ježíš měl za úkol obětovat svůj život, a proto o něm Jan Křtitel řekl, že je „Boží Beránek, který snímá hřích světa“, a v knize Zjevení je Boží Syn opakovaně nazýván „Beránkem“. (Jan 1:29; Zj 5:6; 6:16; 7:14, 17; 14:1; 17:14; 19:7)

Médo-perská světová velmoc je představována beranem se dvěma rohy rozdílné velikosti. Větší roh zjevně znamenal nadvládu perských králů. (Da 8:3–7, 20) Ve Zjevení 13:11 je divoké zvíře ze země zobrazeno se dvěma rohy jako beránek, což navozuje představu předstírané mírumilovnosti. Podobně Ježíš mluvil o falešných prorocích jako o vlcích v ovčím rouše, tedy jako o někom, kdo sice vypadá neškodně, ale je nebezpečný. (Mt 7:15)

Zdá se, že na chvění na hoře Sinaj v době, kdy Jehova dával Zákon Izraeli (2Mo 19:18), nepřímo poukazuje výrok ‚hory poskakující jako berani‘. (Ža 114:4–6; srovnej Ža 29:5, 6; 68:8.)

Divoká ovce. Hebrejské slovo teʼóʹ bylo překládáno různě, např. „buvolec“ (ČB-Hč), „tur stepní“ (Pent) a „gazela“ (ČB, ppč). Nicméně dílo Lexicon in Veteris Testamenti Libros od Koehlera a Baumgartnera (Leiden, 1958, s. 1016) udává jako možný překlad výraz ‚divoká ovce‘ a tak je toto slovo také překládáno v 5. Mojžíšově 14:5 a v Izajášovi 51:20.

Divoké ovce se od domácích ovcí dají rozpoznat podle vnější vrstvy kožichu, která je tvořena hrubou srstí, a nikoli vlnou. Druh ovcí, který je nyní zeměpisně nejblíže území Palestiny, je arménská divoká ovce (Ovis gmelini), která se vyskytuje na horských hřebenech Malé Asie a vých. Íránu. Beran tohoto druhu měří v kohoutku nanejvýš 0,9 m.