CO MOŽNÁ NEVÍTE . . .

Ruční mlýnky se používaly k mletí obilí na mouku, ze které se pekl chléb. Mletí mouky bylo každodenní povinností žen nebo služebných prakticky v každé domácnosti. Zvuk ručního mlýnku patřil v biblických dobách k běžnému životu. (2. Mojžíšova 11:5; Jeremjáš 25:10)

Jak mletí probíhalo, ukazují malby a sošky ze starověkého Egypta. Zrno se nasypalo na mírně vyhloubený spodní kámen, který svým tvarem připomínal sedlo. Ten, kdo mlel, před ním klečel a oběma rukama držel menší kámen, kterým pohyboval dopředu a dozadu po povrchu spodního kamene, a tím zrno drtil. Podle jednoho časopisu horní kámen obvykle vážil dva až čtyři kilogramy. Kdyby se použil jako zbraň, mohl člověka zabít. (Soudci 9:50–54)

Mletí obilí bylo pro rodinu životně důležité, a proto Zákon zakazoval zabavit mlýnský kámen jako zástavu. V 5. Mojžíšově 24:6 se píše: „Nikdo nesmí vzít do zástavy domácí mlýnek, ba ani jeho horní kámen – vždyť by vzal do zástavy sám život!“ (Bible21)

Bible říká, že Ježíš je „na místě u Otcovy náruče“. (Jan 1:18) Tento výraz poukazuje na důvěrný vztah mezi Ježíšem a Bohem a na to, že Ježíš měl Boží přízeň. Souvisí se zvykem, který měli Židé při stolování.

V Ježíšově době Židé při jídle spočívali na několika velkých lehátkách kolem stolu. Leželi tak, že měli hlavu směrem ke stolu, přičemž se levým loktem opírali o polštář. Díky tomu měli pravou ruku volnou. Jelikož stolovníci leželi na levém boku jeden vedle druhého, „hlava každého z nich byla blízko prsou toho, kdo ležel za ním, a proto se dalo říct, že leží v jeho náruči,“ píše se v jedné knize.

Spočívat na prsou hlavy rodiny nebo hostitele při hostině se pokládalo za zvláštní poctu. Při Ježíšově posledním Pasachu proto ležel u Ježíšových prsou „učedník, kterého Ježíš miloval“, apoštol Jan. Mohl se tudíž naklonit „dozadu na jeho hruď“ a na něco se ho zeptat. (Jan 13:23–25; 21:20)