Vrcholné myšlenky Bible: Nářky 1:1–5:22
Jehova dává naději uprostřed zármutku
Jehova je „Bůh, který dává naději“ i uprostřed zármutku. (Řím. 15:13) Tuto myšlenku objasňuje kniha Nářky, kterou dokončil Jehovův prorok a svědek Jeremjáš v roce 607 př. n. l. Zdůrazněme si tedy některé poučení, jež kniha obsahuje.
Situace Jeruzaléma
Hřích nepřináší žádnou radost. Podívej se, hříšný Jeruzalém, někdejší hlavní město Judy oplývající lidmi, sedí osaměle. Samotný Juda se podobá plačící ovdovělé kněžně, protože byl zpustošen. Jeho „milenci“, jako například Egypt, ho nezachránili před dobytím Babylóňany v roce 607 př. n. l. Lidé již neproudí o svátcích k Siónu. Jeho děti jsou zajatci, a nepřátelé se smějí nad jeho zhroucením. Nečistí cizinci chrám zneuctili a jeho lid musel dát hodnotné věci za jídlo. To všechno kvůli hříchu. — 1:1–11.
Jehova je spravedlivý při potrestání těch, kteří se provinili. To uznává i Jeruzalém svými slovy. Ptá se, zda se nějaký zármutek podobá bolesti, kterou mu způsobil Bůh. Poslal oheň, aby zpustošil chrám. Hříchy města se mu staly jhem a krev proudila jako šťáva, když Bůh šlapal jeho „vinný lis“. Sión rozprostřel ruce v zármutku a snažné prosbě, ale nenašel utěšitele. Jehova byl spravedlivý při potrestání vzpurného Jeruzaléma. Kéž jedná stejně přísně s jeho jásajícími nepřáteli. — 1:12–22.
„Jehovova zloba“
Odpovědní nesou vinu, jestliže neodsuzují hřích. Bůh shodil Jeruzalém „z nebe na zem“, připustil jeho zničení i zničení své „podnože“, chrámu. (Žalm 132:7) Tak „znesvětil království“ Judy. Nepřátelé zničili chrám jako pouhou chýši, a jejich vítězoslavný křik se podobal svátečnímu pokřiku. Umírající děti prosily své matky o chléb. Kdo však měl hlavní vinu? Falešní proroci, kteří pronášeli zavádějící prohlášení, místo aby odsoudili hřích Jeruzaléma. (Jer. 14:13) Modlitba je vhodná, protože mnoho lidí zemřelo v tento „den Jehovovy zloby“. — 2:1–22.
Jehovovo milosrdenství trvá
Měli bychom trpělivě doufat v Jehovu. Jeremjáš zdůrazňuje tuto myšlenku, když mluví jako zástupce ztrápeného lidu. Bůh překáží jeho modlitbě a Jeremjáš se stává námětem posměšné písně svých nepřátel. Zdá se, že jeho naděje neboli ‚to, co očekával od Jehovy,‘ pominula. Bude však pěstovat „postoj očekávání“, protože „dobrý je Jehova k tomu, kdo v něj doufá“. — 3:1–27.
Pravé pokání přináší božské milosrdenství. Jeremjáš je o tom přesvědčen, a proto vyzývá: „Vraťme se přece přímo k Jehovovi.“ Bůh zahradil k sobě přístup jakoby velkým množstvím oblaků, aby kvůli hříchům lidu modlitba nepronikla. Jeremjáš se však modlí: „Vyvolával jsem tvé jméno, Jehovo. . . Neschovávej své ucho vůči úlevě.“ Nekající nepřátelé budou ovšem vyhubeni. — 3:28–66.
„Přiveď nás zpět“
Úmyslným hříchem si můžeme přivodit zničení. Kvůli hříchu Judy byli „drahocenní synové Siónu“ považováni za bezcenné, rozbité hrnčířské výrobky. Při obléhání bylo lépe zabitým mečem než jiným, kteří pomalu umírali hladem. Bůh opravdu „vylil svůj hořící hněv“. Znečištění proroci a kněží slepě bloudili a král Sedekjáš — „Jehovův pomazaný“ — byl lapen. Nyní chtěl Bůh obrátit svou pozornost k hříšnému Edomu. — 4:1–22.
Sám Jehova dává pravou naději uprostřed zármutku. Jeremjáš si to uvědomoval, když úpěnlivě prosil: „Vzpomeň, Jehovo, co se nám stalo.“ ‚Cizinci obývají naše domy. Neseme následky za provinění svých předků a pouzí chlapci nosí otop v nucené práci.‘ Jeremjáš však přece doufá v milosrdenství, když se modlí: „Přiveď nás zpět, Jehovo, k sobě, a my pohotově přijdeme zpět.“ — 5:1–22.
Uvažujme tedy o poučení předloženém v Nářcích: Hřích nepřináší radost. Bůh je spravedlivý při potrestání hříšníků a ti, kteří mají odpovědnost, jsou vinni, jestliže neodsuzují nesprávné jednání. Měli bychom trpělivě doufat v Jehovu s důvěrou, že pravé pokání přinese božské milosrdenství. Úmyslným hříchem si však můžeme přivodit zničení. Tato inspirovaná kniha nás také přesvědčuje, že sám Jehova dává pravou naději uprostřed zármutku.