Právo vládnout zůstalo. Tento neblahý konec judského království však neznamenal, že by se od kmene Juda natrvalo vzdálilo žezlo a velitelská hůl. Podle proroctví, které před svou smrtí pronesl Jákob, měl z kmene Juda vyjít trvalý dědic trůnu — Šilo (což znamená „ten, jehož to je; ten, komu to patří“). (1Mo 49:10) Bylo tedy vhodné, že před tím, než zničil judské království, Jehova prostřednictvím Ezekiela Sedekjášovi řekl: „Odstraň turban a sejmi korunu. Tohle nebude stejné. Povyš i to, co je nízké, a sniž i vysokého. Zkázu, zkázu, zkázu z toho udělám. Pokud jde také o tohle, to jistě nebude patřit nikomu, dokud nepřijde ten, kdo má zákonné právo, a jemu to dám.“ (Ez 21:26, 27) Ten, kdo má zákonné právo, nebyl nikdo jiný než Ježíš, Boží Syn, jak to vyplývá ze slov, která asi o 600 let později řekl anděl Gabriel židovské panně Marii. (Lk 1:31–33) Je tedy příhodné, že Ježíš Kristus je označován titulem „Lev, který je z kmene Juda“. (Zj 5:5)

Po návratu z vyhnanství. V roce 537 př. n. l., když vešel v platnost Kýrův výnos, na jehož základě mohli Izraelité odejít zpět do judské země a znovu tam vybudovat chrám, se podle všeho zástupci z různých kmenů vrátili do své vlasti. (Ezr 1:1–4; Iz 11:11, 12) Navrácenému lidu už nikdy nevládl král z Davidovy rodové linie, a tak se splnilo proroctví v Ezekielovi 21:27. Za zmínku stojí také to, že se nikde nepíše o žárlivosti mezi kmeny, což ukazuje na to, že Efrajim a Juda se skutečně sjednotili. (Iz 11:13)