KUŠ

1. Muž, který je uveden jako první syn Chama a jako otec šesti synů, kteří se jmenovali Seba, Chavila, Sabta, Raama, Sabteka a Nimrod. (1Mo 10:6–8; 1Pa 1:8–10) Kuš a jeho jmenovaní potomci jsou uvedeni mezi lidmi, z nichž se „po potopě rozšířily národy na zemi“. (1Mo 10:32) O Kušovi jako o jednotlivci nejsou v 1. Mojžíšově uvedeny žádné podrobnosti, ale jeho jménem jsou v Hebrejských písmech označováni jeho potomci a také země nebo oblasti, v nichž se usadili; o tom pojednává část č. 2.

Je však třeba zmínit se o tom, že Kuš je velmi pravděpodobně hlavním předkem (možná společně s Putem) té větve lidské rodiny, která se vyznačuje tmavou pletí (Jer 13:23), což je patrné z toho, ve kterých oblastech se někteří z jeho potomků usadili. Tím je vyvrácena teorie, kterou zastávají ti, kdo se snaží nesprávně tvrdit, že kletba, která se vztahovala na Kušova bratra Kanaána, platí na příslušníky negroidního plemene; Kušův bratr Kanaán totiž neměl potomky negroidního typu, ale byl předkem různých kananejských kmenů žijících v Palestině. (1Mo 9:24, 25; 10:6) Mezi tmavou pletí některých Kušových potomků a kletbou pronesenou nad Kanaánem tedy není vůbec žádná biblická spojitost.

2. S výjimkou rodopisných zpráv obsažených v 10. kapitole 1. Mojžíšovy a v 1. kapitole 1. Paralipomenon a kromě případu, kdy je toto jméno použito v nadpisu Žalmu 7, což je vysvětleno v části č. 3, jsou ve všech ostatních textech jménem Kuš označováni potomci tohoto Chamova syna a místo, kde tito potomci žili.

Díky Kušovu synu Nimrodovi se jméno Kuš dostalo do spojitosti s Bábelem a s královstvím, které po potopě Nimrod vytvořil. (1Mo 10:8–12) Někteří znalci spojují Kušovo jméno se starověkým městem Kiš, které bylo objeveno při archeologickém výzkumu v dolní Mezopotámii nedaleko Babylóna. Údajně právě v tomto městě si babylónští panovníci ve třetím tisíciletí př. n. l. přisvojili titul „král světa“. „Sumerská listina králů“, starověký záznam, který má ovšem do značné míry ráz legendy, obsahuje slova: „Když skončila potopa, která zaplavila (zemi), (a) když vladařská moc (opět) sestoupila z nebe, bylo království (nejprve) v Kiši.“ (Ancient Near Eastern Texts, J. Pritchard, ed., 1974, s. 265) Profesor Albright o tomto starověkém městě říká: „Pokud není Kiš totožný s Kušem z 1. Mojž. 10:8, což je docela možné, pak se o něm Bible nezmiňuje. V každém případě však byl Nimrod pravděpodobně považován za prvního vládce Kiše.“ (Youngovo dílo Analytical Concordance to the Bible, dodatek „Recent Discoveries in Bible Lands“ od W. Albrighta, 1955, s. 14) Ačkoli se tedy Babylónie později dostala plně pod nadvládu Semitů, zdá se, že některé historické důkazy odpovídají biblické zprávě o tom, že v rané době vládli v této oblasti Kušité.

‚Země Kuš.‘ O „zemi Kuš“ je v 1. Mojžíšově 2:13 řečeno, že ji původně obtékala řeka Gichon, jeden ze čtyř hlavních toků ‚řeky vycházející z Edenu‘, ale poloha tohoto území není přesně známa. (1Mo 2:10) Překladatelé Septuaginty přeložili v tomto textu hebrejské slovo pro „Kuš“ řeckým jménem označujícím Etiopii. Jméno Kuš se stalo do jisté míry synonymem pro starověkou Etiopii v rané době; nelze však arbitrárně prohlásit, že to nutně platí i pro sdělení zaznamenané v 1. Mojžíšově 2:13. Josephus se řídil podáním v Septuagintě, a proto spojoval řeku Gichon s Nilem. (Židovské starožitnosti, I, 39 [i, 3]) Nicméně vzhledem k tomu, že pramen Gichonu byl zároveň také pramenem Eufratu a Tigridu, rozhodně se nezdá, že by výše uvedené spojení bylo správné, ledaže by se předpokládalo, že celosvětová potopa způsobila v této oblasti mimořádně rozsáhlé topografické změny.

Označení „Kuš“ obsažené v 1. Mojžíšově 2:13 proto někteří učenci uvádějí do spojitosti s Kassu neboli Kassity, o nichž se zmiňují asyrské nápisy; původ tohoto národa, který obýval náhorní rovinu střední Asie, není znám. Ve svém článku uveřejněném v časopise Journal of Near Eastern Studies (1959, sv. XVIII, s. 49–53) P. English předkládá důkazy o tom, že ve starověku žilo na území kolem jv. cípu Černého moře a později dále na S v oblasti Kavkazu obyvatelstvo negroidního typu. Podle jeho názoru může byt určitý vztah mezi jmény území Abcházie a Chazarie, kde takové kmeny žily, a biblickým Kušem. Je ovšem možné, že zmínka o Kušovi v 1. Mojžíšově 2:13 by se mohla vztahovat na některou část kušitské rodiny, která se neodstěhovala s většinou Kušitů na J, ale usadila se ve výše popsaném území Malé Asie.

Další znalci se domnívají, že ‚země Kuš‘, kterou obtékala řeka Gichon, ležela na Arabském poloostrově; jméno „kušanské“ je totiž u Habakuka 3:7 použito paralelně s označením pro ‚midianskou zemi‘, přičemž Midian se obvykle umísťuje do okolí Akabského zálivu. Je možné, že právě v souvislosti s takovým arabským ‚Kušem‘ je Mojžíšova manželka, která byla Midianitka, označována jako ‚Kušitka‘. (2Mo 18:1–5; 4Mo 12:1)

Po stavbě babylónské věže. Když v Bábelu došlo ke zmatení jazyků a lidé se odtud rozešli na různá místa, většina Kušových potomků patrně putovala na J. Zda došli do Afriky přes Arabský poloostrov a přes úzký průliv známý jako Bab al-Mandab, nebo se nejdříve usadili v Africe a pak přešli do Arábie, není známo. Ale vzhledem k tomu, že se „Kuš“ obvykle uvádí ve spojitosti s Afrikou, zdá se pravděpodobnější, že migrace probíhala postupem, který je zde uveden jako druhý. Jméno Kušova syna Seby je uváděno ve spojitosti s vých. Afrikou, zatímco jména Chavila, Sabta, Raama a Sabteka jsou obvykle spojována s územími na Arabském poloostrově. (Viz jednotlivá hesla podle jmen Kušových synů.) Je zajímavé, že jména těchto synů byla patrně zachována ve jménech kmenů, které vznikly z jejich potomků, ale v případě Nimroda k tomu nedošlo; zdá se, že jeho jméno je v dějinách zachováno výlučně jako jméno jednotlivce. To by mohlo naznačovat, že Nimrod zůstal bezdětný.

Kušité sice žili v Arábii, ale jméno Kuš, jak je používáno v Bibli, se ve většině případů jednoznačně vztahuje na určité území v Africe. Pokud je tento vztah zřejmý, překladatelé prostě překládají jméno „Kuš“ jako „Etiopie“. Zpravidla je spojováno s Egyptem (Iz 20:3–5; 43:3; Jer 46:7–9) a také s Libyí. (2Pa 12:2, 3; Da 11:43; Na 3:9) U Izajáše 11:11 jsou uvedena starověká zeměpisná označení pro území ležící na J od nilské Delty: ‚Egypt‘ (neboli „Micrajim“, zde Dolní Egypt), ‚Patros‘ (Horní Egypt) a ‚Kuš‘ (Núbie-Etiopie). U Ezekiela 29:10 se mluví o tom, že Egypt bude zpustošen „od Migdolu po Syene a k hranici Etiopie [Kuše]“. Zdá se tedy, že území Kuše neboli starověké Etiopie leželo na J od Syene (dnešního Asuánu) a archeologické nálezy svědčí o tom, že toto území sahalo dále na J, možná až k dnešnímu Chartúmu. Kuš se tedy rozkládal na území dnešního Súdánu a nejjižnější části dnešního Egypta. ‚Etiopské řeky [řeky Kuše]‘ byly údajně řeky Modrý a Bílý Nil, které se stékají u Chartúmu, a také řeka Atbara, která se vlévá do Nilu na J od pátého kataraktu. (Sef 3:10)

‚Arabové, kteří byli po boku Etiopů [Ku·šimʹ]‘ (2Pa 21:16), jsou možná ty arabské kmeny, které žily na jz. pobřeží Arabského poloostrova u Rudého moře, tedy naproti Africe.

Velkou část země Kuš patrně zaujímala vyprahlá poušť. ‚Kraj etiopských řek‘ je popsán jako „země bzučícího hmyzu s křídly“ (Iz 18:1), což se může vztahovat na kobylky, které se v Etiopii a v Egyptě vyskytují v celých hejnech; někteří znalci však tvrdí, že jde o komáry, a jiní poukazují na to, že zvuková podoba hebrejského slova přeloženého výrazem ‚bzučící‘ (cela·calʹ) se podobá jménu, kterým gallské kmeny (chamitský národ žijící v dnešní Etiopii) označují mouchu bodalku tse-tse (calcalja). K produktům této země patřily slonovina, ebenové dřevo, zlato, drahokamy, železo a vonné látky; Bible se zmiňuje o ‚kupcích z Etiopie‘ (Iz 45:14) a o ‚kušském topasu‘. (Job 28:19)

Pozdější dějiny. Přibližně v době, kdy Izrael vycházel z Egypta, Kuš neboli Etiopie se dostal pod egyptskou nadvládu, a ta pokračovala ještě asi 500 let. Místokrál, který spravoval tuto oblast a byl podřízen egyptskému faraónovi, byl znám pod titulem „královský syn z Kuše“. Je zřejmé, že koncem druhého tisíciletí př. n. l. se Etiopie z egyptské nadvlády osvobodila. Hlavním městem Etiopie pak byla nejprve Napata ležící nedaleko čtvrtého kataraktu, a později Meroé ležící asi 210 km na SSV od Chartúmu.

Etiopští bojovníci patřili k vojsku faraóna Šišaka, které v pátem roce vlády Rechoboama (993 př. n. l.) napadlo Judu. (2Pa 12:2, 3) Po desátém roce vlády krále Asy, tedy přibližně v roce 967 př. n. l., vytáhl proti Judě Etiop Zerach asi s milionem vojáků, ale u Mareše utrpěl úplnou porážku. (2Pa 14:1, 9–15; 16:8)

Světské dějiny ukazují, že ve druhé polovině osmého století př. n. l. Etiopie porazila Egypt a asi 60 let nad ním vládla. To bylo za vlády „dvacáté páté (etiopské) dynastie“, k jejímž panovníkům patřil i král Taharka, který je v Bibli označován jako Tirhaka. Tento král se postavil na odpor Senacheribovu vojsku v době jeho invaze do Judy (732 př. n. l.), ale — jak uvádějí asyrské nápisy — byl u Elteke poražen. (2Kr 19:9; Iz 37:8, 9)

Asyrští panovníci Esar-chaddon a Aššurbanipal během své vlády napadli Egypt, a když Aššurbanipal (asi v roce 684 př. n. l.) zničil město Théby (v Na 3:8–10 označené jako No-amon) ležící v Horním Egyptě, byl Egypt úplně podmaněn a tehdy skončila etiopská nadvláda v údolí Nilu. Tím se splnilo proroctví, které asi o půl století dříve vyslovil prorok Izajáš. (Iz 20:3–6)

V bitvě u Karkemiše, k níž došlo v roce 625 př. n. l., tvořila etiopská vojska část armády faraóna Neka, kterou tam Nebukadnecar porazil. (Jer 46:2, 9) Nebukadnecarův pozdější vpád do Egypta (asi 588 př. n. l.) měl způsobit v Kuši „kruté bolesti“ a ‚sebejistá Etiopie [Kuš]‘ měla být ‚dohnána k chvění‘. (Ez 29:19; 30:4–9)

Za vlády faraóna Psammtéka III. perský král Kambýses II. (529–522 př. n. l.) dobyl Egypt, a tak se Etiopie dostala pod nadvládu Peršanů; proto mohlo být řečeno, že Ahasverus (Xerxes I.) kraloval „od Indie po Etiopii [Kuš]“. (Es 1:1; 8:9) Xerxes to potvrzuje v jednom svém nápise, v němž je uvedeno: „Toto jsou země — navíc k Persii —, nad nimiž jsem králem . . . Indie . . . (a) Kuš.“ (Ancient Near Eastern Texts, s. 316)

O judských vyhnancích bylo předpověděno, že se vrátí do své vlasti z dalekých zemí, mimo jiné z Kuše. (Iz 11:11, 12; srovnej Sef 3:10.) V Danielově proroctví o „čase konce“ je uvedeno, že Etiopie a Libye ‚půjdou v krocích‘ útočného ‚krále severu‘, to znamená, že se podřídí jeho vedení. (Da 11:40–43) Etiopie (Kuš) také zaujímá své místo v ničemném vojsku ‚Goga ze země Magog‘; ten „v konečné části let“ jako bouře zaútočí na lid, který Jehova znovu shromáždil. (Ez 38:2–5, 8) Žalmista však pronáší příznivou předpověď, když říká, že Kuš bude mezi těmi, kdo budou Bohu přinášet dary. (Ža 68:29–32)

3. Nadpis Žalmu 7 říká, že tento žalm byl napsán „kvůli slovům Benjamínovce Kuše“. O tomto člověku není nikde jinde žádná zmínka. Jestliže se tento žalm vztahuje na počáteční období Davidovy činnosti, mohl by se týkat některého Davidova odpůrce na Saulově dvoře; jestliže se vztahuje na období pozdější, mohlo by se toto označení z nevysvětlených důvodů vztahovat na Benjamínovce Šimeie, který Davida proklínal. (2Sa 16:5–8)