‚Stále ho očekávej‘

1, 2. (a) Jaké otázky si může každý z nás položit? (b) V jaké situaci někteří z 12 proroků žili a jaký postoj měl Micheáš?

JAK dlouho už čekáte na Jehovův den, při kterém bude ze země odstraněna veškerá ničemnost? A jak dlouho jste ještě ochotni na něj čekat? Jaký postoj přitom budete mít a k jakým skutkům vás tento postoj povede? Vaše odpovědi se bezpochyby budou lišit od odpovědí těch lidí, kteří chodí do kostela a žijí si jak chtějí, přičemž doufají, že půjdou do nebe.

² Když tedy očekáváte ten velký den, knihy 12 proroků pro vás mohou být velkou pomocí. Mnozí z oněch proroků žili bezprostředně před Božím soudcovským zásahem. Například Micheáš sloužil v době před blížícím se potrestáním Samaří, které Bůh vykonal rukou Asyřanů v roce 740 př. n. l. (Viz časovou osu na stranách 20 a 21.) Později v proudu času, ale se stejnou spolehlivostí, přišel Jehovův den soudu nad Judou. Micheáš sice nevěděl, kdy přesně Bůh zakročí, ale došel snad kvůli tomu k závěru, že stačí jen sedět, něco málo přitom dělat a doufat, že to bude už brzo? Zde je Micheášova odpověď: „Pokud jde o mne, já budu stále vyhlížet Jehovu. Budu projevovat postoj očekávání vůči Bohu své záchrany. Můj Bůh mě uslyší.“ (Micheáš 7:7) Ano, Micheáš byl jako bdělý strážný na věži, protože si byl jistý, že to, co Bůh slíbil, se stane. (2. Samuelova 18:24–27; Micheáš 1:3, 4)

 3. Jaký postoj měli Habakuk a Sefanjáš, kteří žili před zničením Jeruzaléma?

³ Na již zmíněné časové ose si teď najděme, kdy prorokovali Sefanjáš a Habakuk. Všimněme si, že tito dva muži sloužili v období, kdy do zničení Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. zbývalo ještě méně času. Přesto ani oni nemohli vědět, zda Bůh vykoná svůj rozsudek záhy, nebo zda to udělá až za několik desítek let. (Habakuk 1:2; Sefanjáš 1:7, 14–18) Sefanjáš napsal: „‚Stále [mě] očekávejte,‘ je Jehovův výrok, ‚do dne, kdy vstanu k lupu, neboť mým soudcovským rozhodnutím je . . . [vylít na ně] své otevřené odsouzení, všechen svůj hořící hněv.‘“ (Sefanjáš 3:8) A co Habakuk, který žil krátce po Sefanjášovi? Habakuk napsal: „Vidění je totiž ještě na ustanovený čas a stále supí ke konci a nepoví lež. I kdyby se zdrželo, stále je očekávej; zcela jistě se totiž splní. Neopozdí se.“ (Habakuk 2:3)

 4. Za jakých okolností Sefanjáš a Habakuk prorokovali a jaký přitom měli postoj?

⁴ Je zajímavé prozkoumat, za jakých okolností byla prohlášení v Sefanjášovi 3:8 a Habakukovi 2:3 napsána. V době, kdy někteří Židé říkali, že „Jehova neučiní dobré, a neučiní špatné“, Sefanjáš ohlašoval „den Jehovova hněvu“. V tomto dni měli jak nepřátelské národy, tak i vzpurní Židé pocítit Boží nelibost. (Sefanjáš 1:4, 12; 2:2, 4, 13; 3:3, 4) Myslíte, že Sefanjáš měl z Božího odsouzení a hněvu strach? Naopak. Jak mu Bůh řekl, prorok byl stále v ‚očekávání‘. Možná si ale říkáte: ‚A co Habakuk?‘ I on měl Jehovův den ‚stále očekávat‘. Pokud jste tedy došli k závěru, že Sefanjáš a Habakuk rozhodně nebyli lidmi, kteří by si nelámali hlavu s tím, co přijde, pak jste usoudili správně. Nežili tak, jako by se nikdy nic nemělo změnit. (Habakuk 3:16; 2. Petra 3:4) Už jsme si řekli, že tito dva proroci měli jednu důležitou věc společnou — oba měli ‚stále očekávat‘ Jehovův zásah. A my víme, že to, co tito dva proroci očekávali, se v roce 607 př. n. l. stalo historickou skutečností. Jejich ‚stálé očekávání‘ se ukázalo jako moudré.

5, 6. Jaký postoj bychom měli mít, když vezmeme v úvahu, v jaké době žijeme, pokud jde o naplnění Božího záměru?

⁵ Stejně i my můžeme mít jistotu, že „den Jehovova hněvu“ namířený proti současnému systému věcí opravdu přijde. Bude to skutečnost — nepopiratelná a spolehlivá. O tom, že tento den přijde, určitě nepochybujete. Podobně jako Sefanjáš a Habakuk však ani my nevíme, kdy přesně k tomu dojde. (Marek 13:32) Co ale víme, je, že se to stane, a splňování biblických proroctví v naší době je neklamným znamením, že to bude už brzy. To, co Jehova zdůrazňoval již zmíněným dvěma prorokům, se tedy v nezmenšené míře vztahuje i na nás — musíme tento den ‚stále očekávat‘. A nezapomínejme přitom na tuto neměnnou pravdu: Náš Bůh je jediným Bohem, který „jedná pro toho, jenž ho očekává“. (Izajáš 64:4)

⁶ Svůj správný postoj očekávání můžeme dávat najevo svým jednáním. Z něj by totiž měla být patrná naše důvěra, že „den Jehovova hněvu“ přijde přesně v ten správný čas. Pokud jsme o tom pevně přesvědčeni a pokud je takové přesvědčení patrné z našich skutků, pak jednáme v souladu s Ježíšovými slovy. Ten totiž své apoštoly a potažmo všechny pomazané křesťany vybízel: „Ať jsou vaše bedra opásaná a vaše lampy hořící a sami buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána . . . Šťastní jsou ti otroci, které pán při příchodu nalezne bdělé! Vpravdě vám říkám: Opáše se a přiměje je spočinout u stolu a přistoupí a bude jim sloužit.“ (Lukáš 12:35–37) Pokud má někdo správný postoj očekávání, je z toho vidět jeho důvěra, že Jehovův velký den nepřijde ani o chvilku později, než bylo předpověděno.

7, 8. (a) K čemu vede Boží trpělivost? (b) K jakému postoji nás vybízí Petr?

⁷ Boží novodobí služebníci byli v očekávání ještě předtím, než bylo v nebi v roce 1914 zřízeno Boží Království, a stejný postoj mají až dodnes. Jejich očekávání však rozhodně neznamená nečinnost. Zůstávají naopak aktivní a pilně se podílejí na kazatelské činnosti, kterou je Bůh pověřil. (Skutky 1:8) Zamysleme se však nad tím, co by se stalo, kdyby velký Jehovův den přišel už v roce 1914. Co by bylo s vámi? A i kdyby ten den přišel před pouhými 40 lety, byli jste snad v té době lidmi, kteří se vyznačují ‚svatými činy chování a skutky zbožné oddanosti‘? (2. Petra 3:11) A co členové vaší rodiny, kteří jsou dnes svědky Jehovovými, nebo vaši blízcí přátelé ve sboru? Jak by to bylo s nimi? Vidíme tedy, že díky tomuto období očekávání se nám i mnoha dalším lidem otevřela cesta k záchraně, jak to ukazuje 2. Petra 3:9. Díky tomu, že Jehova celý tento ničemný systém věcí neodstranil hned poté, co bylo zřízeno Království, dostali mnozí lidé příležitost činit pokání — podobně jako Ninivané, kteří se rovněž káli a zachránili si tak život. Každý z nás tedy může souhlasit se slovy apoštola Petra, který řekl: „Považujte trpělivost našeho Pána za záchranu.“ (2. Petra 3:15) Díky dnešnímu období očekávání mají i další lidé možnost projevit pokání a změnit svůj život a smýšlení.

⁸ Je ale nutné připustit, že na situaci, která panovala v době Micheáše, Sefanjáše a Habakuka, by se křesťan mohl dívat poněkud netečně. Mohl by si říkat: ‚Vždyť to všechno se stalo už tak dávno!‘ Jaké poučení si však z té doby můžeme vzít? Už jsme se zde zmínili o tom, že Petr křesťanům radil, aby byli lidmi se ‚svatými činy chování a skutky zbožné oddanosti‘. Bezprostředně po těchto slovech Petr zdůraznil další nezbytnou věc, totiž že musíme ‚očekávat a pevně chovat v mysli přítomnost Jehovova dne‘. (2. Petra 3:11, 12) Proto bychom ten den měli ‚chovat v mysli‘ a ‚stále ho očekávat‘.

 9. Proč bychom měli ‚stále vyhlížet‘ Jehovu?

⁹ Ať už Jehovovi sloužíme pár let nebo mnoho desetiletí, lze o nás říct, že podobně jako Micheáš ‚stále vyhlížíme Jehovu a projevujeme stejný postoj očekávání‘? (Římanům 13:11) Je pravda, že přirozenou lidskou touhou je vědět, kdy konec přijde a kolik času do té doby ještě zbývá. To ale vědět zkrátka nemůžeme. Vzpomeňme si na Ježíšova slova: „Kdyby byl hospodář věděl, za které hlídky přijde zloděj, byl by zůstal bdělý a nedovolil, aby se vloupal do jeho domu. Proto se i vy prokažte jako připravení, protože Syn člověka přijde v hodinu, o které si to nepomyslíte.“ (Matouš 24:43, 44)

10. Jaké poučení jste si vzali ze života a postojů apoštola Jana?

¹⁰ Ježíšova slova se velmi podobají tomu, co napsali Micheáš, Sefanjáš a Habakuk. Ježíš to ale neříkal kvůli lidem ze starověku, nýbrž kvůli svým následovníkům — kvůli nám. Mnozí věrní křesťané Ježíšovu radu opravdu uplatnili — zůstali v očekávání a ‚prokázali se tak jako připravení‘. Dobrý příklad v tom dal apoštol Jan. Byl jedním ze čtyř učedníků, kteří se na Olivové hoře Ježíše vyptávali na závěr systému věcí. (Matouš 24:3; Marek 13:3, 4) To se odehrálo v roce 33 n. l., ale Jan se nemohl podívat na nějakou časovou osu a zjistit, kdy přesně se tyto věci stanou. Nyní se přenesme zhruba o 60 let později. Jan zestárnul, ale čekání ho neunavilo a svůj postoj očekávání neztratil. Naopak, když slyšel Ježíše, jak říká „ano; přijdu rychle,“ odpověděl: „Amen! Přijď, Pane Ježíši.“ Jan nelitoval toho, jak strávil svůj život. Byl přesvědčen, že když Jehova vykonává rozsudek, každého také odmění podle jeho skutků. (Zjevení 22:12, 20) Ať už mělo k onomu rozsudku dojít kdykoli, Jan chtěl být podle rady Pána Ježíše ‚připravený‘. Máte stejný postoj?

11. V čem se Micheášovi a Ozeášovi současníci lišili od těchto dvou proroků?

¹¹ Uvažujme o dalších věcech, které se můžeme naučit od proroků žijících v době, kdy se blížilo vykonání Jehovových rozsudků nad Izraelem a později také nad Judou. Zatímco Micheáš ‚stále vyhlížel Jehovu a projevoval postoj očekávání‘, mnozí jeho současníci to nedělali. Stali se lidmi, kteří ‚nenávidí, co je dobré, a milují špatnost‘. Micheáš je varoval, že pokud se nezmění, mohou pak „volat k Jehovovi o přispění, ale on jim neodpoví“. (Micheáš 3:2, 4; 7:7) Když Micheášův současník Ozeáš vybízel členy severního království Izraele k nápravě, používal pojmy ze zemědělství. Řekl: „Zasévejte si semeno ve spravedlnosti; sklízejte ve shodě s milující laskavostí. Obdělávejte si ornou půdu, když je čas pátrat po Jehovovi.“ Většina Izraelitů však ani navzdory tomu nenaslouchala. ‚Orali ničemnost‘, a proto sklidili nespravedlnost. (Ozeáš 10:12, 13) Nad nečistými praktikami zavírali oči, nebo se na nich dokonce přímo podíleli, a spíš než v Jehovu ‚důvěřovali ve svou vlastní cestu‘. Někdo by si dnes mohl říct: ‚Jak se to mohlo stát? Vždyť to byli praví Boží ctitelé, kteří žili přímo v Zaslíbené zemi.‘ Ozeáš ukázal, že jejich problém tkvěl v jejich postoji. Pokud vzhledem k Jehovovu velkému dnu máme zůstávat v očekávání, musíme se před podobným postojem mít na pozoru i my. To znamená, že se nesmíme v tomto světě zabydlovat a stát se jakoby „nasycenými“.

12. (a) Na jaký nežádoucí rys mezi Izraelity žijícími před rokem 740 př. n. l. poukazoval Ozeáš? (b) Jakými způsoby se projevovalo, že lidé byli ‚nasycení‘?

¹² Když Boží lid vstoupil do Zaslíbené země — země oplývající mlékem a medem —, těšil se ze značného blahobytu. Jak na to reagoval? Ozeáš Izraelitům předal tato Jehovova slova: „Podle své pastvy se také nasytili. Nasytili se, a jejich srdce se začalo vyvyšovat. Proto na mne zapomněli.“ (Ozeáš 13:6) O staletí dřív Bůh svůj lid varoval právě před tímto nebezpečím. (5. Mojžíšova 8:11–14; 32:15) V době Ozeáše a Amose však Izraelité v tomto směru selhali — „nasytili se“. Amos k tomu uvádí zajímavé podrobnosti. Říká, že mnozí měli ve svých domech luxusní vybavení a některé rodiny měly dokonce domy dva. Jedli ty nejlepší pokrmy, z těch nejkvalitnějších nádob pili prvotřídní víno a potírali se těmi „nejvybranějšími oleji“, které zřejmě používali jako parfémovanou kosmetiku. (Amos 3:12, 15; 6:4–6) Pravděpodobně budete souhlasit s tím, že žádná z těch věcí není sama o sobě špatná, ale pokud jim člověk připisuje přílišnou důležitost, je to rozhodně nesprávné.

13. Co bylo hlavní chybou Izraelitů, ať už byli bohatí, nebo chudí?

¹³ Je pravda, že ne všichni Izraelité v severním království zbohatli a „nasytili se“. Někteří byli chudí a museli tvrdě pracovat, aby si vydělali na živobytí a postarali se o rodinu. (Amos 2:6; 4:1; 8:4–6) Totéž platí v mnoha částech světa i dnes. Vztahovala se slova zapsaná v Ozeášovi 13:6 i na chudé členy starověkého izraelského národa? A vztahují se nějak i na nás dnes? Rozhodně ano. Jehova totiž ukázal, že ať už je jeho ctitel bohatý, nebo chudý, musí si dávat pozor na to, aby se na hmotné věci nezačal zaměřovat natolik, že by ‚zapomněl na Boha‘. (Lukáš 12:22–30)

14. Proč je vhodné, abychom uvažovali o svém postoji očekávání?

¹⁴ My dnes se můžeme ohlédnout zpět a vidět, v jaké době žijeme a kolik biblických proroctví se už splnilo. Proto máme ještě pádnější důvody k tomu, abychom byli bdělí, připravení a v očekávání. Ale co když už nějakou dobu čekáme — třeba již několik desítek let? V minulosti jsme se ve službě možná velmi namáhali a dělali jsme taková osobní rozhodnutí, z nichž bylo patrné naše přesvědčení, že Jehovův den není v nedohlednu. Jenže on ještě stále nepřišel. Ovlivnilo to nějak náš postoj očekávání? A budeme-li ještě osobnější, můžeme se sami sebe zeptat: ‚Je můj postoj očekávání stejně pevný jako dřív, nebo s postupujícím časem výrazně ochladl?‘ (Zjevení 2:4)

15. Z čeho by se dalo poznat, zda se náš postoj očekávání nevytratil?

¹⁵ To, do jaké míry si uchováváme postoj očekávání, můžeme zjistit různými způsoby. Jako měřítko teď ale použijme právě ty postoje, které měli Amosovi současníci, jež tento prorok popsal jako ‚nasycené‘. Když o nich budeme uvažovat, můžeme si přitom sami na sobě všímat, zda nemáme sklony ke stejnému postoji jako ti, kdo již byli ‚nasyceni‘. Křesťan, který v minulosti dával svým smýšlením i skutky najevo postoj očekávání, možná časem začne toužit po luxusnějším bydlení nebo autě, nejnovějším módním oblečení, drahé kosmetice a špercích nebo po vybraném vínu a jídle. Bible nikde nenaznačuje, že musíme být asketičtí a odpírat si i střídmé potěšení. Člověk, který tvrdě pracuje, by „měl jíst a vskutku pít a vidět dobré za všechnu svou tvrdou práci“. (Kazatel 3:13) Existuje však nebezpečí, že křesťan se přitom bude na jídlo, pití a na svůj vzhled zaměřovat stále víc. (1. Petra 3:3) Ježíš si všiml, že k určité změně v životním zaměření došlo i u pomazaných křesťanů v Malé Asii. Z toho je vidět, že toto nebezpečí hrozí všem křesťanům. (Zjevení 3:14–17) Stalo se snad něco podobného i nám? ‚Nasytili‘ jsme se v tom smyslu, že jsme se začali příliš zaměřovat na hmotné věci? Nevytratil se náš postoj očekávání? (Římanům 8:5–8)

16. Proč by nebylo v nejlepším zájmu našich dětí, kdybychom je povzbuzovali k pohodlnému způsobu života?

¹⁶ To, zda Jehovův velký den očekáváme se stejnou naléhavostí jako dřív, se dá poznat z rad, které dáváme svým dětem a dalším lidem. Křesťan by mohl uvažovat například takto: ‚Já osobně jsem se vzdal vyššího vzdělání a kariéry, protože jsem si myslel, že konec je velmi blízko. Teď ale chci, aby moje děti získaly takové vzdělání, které jim umožní vést pohodlný život.‘ Někteří lidé v Ozeášově době možná smýšleli podobně. Pokud to tak opravdu bylo, přinesly snad dobře míněné rady rodičů zaměřené na pohodlný životní styl jejich dětem ten největší užitek? A pokud se tyto děti v dospělosti skutečně zaměřily na takový pohodlný způsob života, v jaké situaci se ocitly v roce 740 př. n. l., kdy Asyřané dobyli Samaří? (Ozeáš 13:16; Sefanjáš 1:12, 13)

17. V čem bychom měli Micheáše napodobovat?

¹⁷ Podobně jako Boží ctitelé ve starověku, i my se můžeme spolehnout na to, že všechno, co Bůh slíbil, se splní, a to včas — v Boží ustanovený čas. (Jozue 23:14) Prorok Micheáš jednal moudře, když projevoval postoj očekávání vůči Bohu své záchrany. My se dnes můžeme zpětně podívat na pomyslnou časovou osu a všimnout si, že Micheáš žil v době, která bezprostředně předcházela dobytí Samaří. A jak je to s námi a s dobou, v níž žijeme? Když se ohlédneme a podíváme se na svůj život, co uvidíme? Udělali jsme moudrá rozhodnutí, pokud jde o světskou kariéru, životní styl a celodobou službu? Samozřejmě že „o tom dni a hodině“ nevíme. (Matouš 24:36–42) Nemůže však být pochyb o tom, že pokud máme podobný postoj jako Micheáš a pokud v souladu s ním i žijeme, pak jednáme moudře. A až bude Micheáš vzkříšen do obnoveného pozemského ráje a dozví se, že z jeho prorocké zprávy a z jeho věrného příkladu jsme měli užitek, jistě bude mít velkou radost. Budeme tak živoucím důkazem toho, že Jehova je Bůh záchrany.

18, 19. (a) Na jakou blížící se pohromu Obadjáš upozorňoval? (b) Jakou naději dal Obadjáš Izraeli?

¹⁸ Naše důvěra stojí na pevném základě. Uvažujme například o krátké prorocké knize Obadjáš. Ta se zaměřuje na starověký Edom a na Jehovovy rozsudky proti tomuto národu, který zle zacházel se svými ‚bratry‘, Izraelity. (Obadjáš 12) K předpověděnému zničení skutečně došlo, jak jsme o tom už mluvili v 10. kapitole této knihy. Babylóňané pod vedením Nabonida dobyli Edom v polovině šestého století př. n. l. a ten pak jako národ zcela zanikl. Obadjášovo poselství však obsahuje ještě jednu důležitou myšlenku — myšlenku, která se týká toho, do jaké míry stále očekáváme Jehovův velký den.

¹⁹ Víme, že onen nepřátelský národ (Babylón), který zpustošil Edom, vykonal Boží rozsudek také nad nevěrnou Judou. V roce 607 př. n. l. Babylóňané zničili Jeruzalém a odvedli Židy do vyhnanství. Země se stala pustým úhorem. Skončilo to tím ale? Ne. Obadjášovým prostřednictvím Jehova předpověděl, že Izraelité se do své vlasti vrátí. V Obadjášovi 17 můžeme číst tento povzbudivý slib: „Na hoře Sionu se prokážou být ti, kdo uniknou, a ta se stane něčím svatým; a dům Jákoba si vezme do vlastnictví to, co má vlastnit.“

20, 21. Proč nás slova v Obadjášovi 17 mohou utěšit?

²⁰ Dějiny dokládají, že to, co Jehova skrze Obadjáše řekl, se skutečně stalo. Bůh to předpověděl a jeho slova se splnila. Tisíce vyhnanců z Judy a Izraele se v roce 537 př. n. l. vrátilo zpět. S Jehovovým požehnáním tito navrátilci proměnili zpustošenou krajinu v to, co bylo možné označit za vzkvétající ráj. Proroctví o této úžasné přeměně najdeme v Izajášovi 11:6–9 a 35:1–7. Ještě důležitější však bylo to, že došlo k obnově pravého uctívání, jehož střediskem se stal znovuvybudovaný Jehovův chrám. Slova u Obadjáše 17 jsou pro nás tedy dalším důkazem, že Jehovovy sliby jsou spolehlivé. Vždycky se totiž splní.

²¹ Obadjáš své proroctví končí těmito důraznými slovy: „Kralování bude Jehovovo.“ (Obadjáš 21) Pokud tomuto slibu věříme, můžeme se těšit na krásnou dobu, kdy Jehova bude prostřednictvím Ježíše Krista vládnout nad celým vesmírem, včetně naší planety, a nikdo se mu již nebude stavět na odpor. Ať už tedy Jehovův velký den — a veškeré požehnání, které z něj vyplývá — očekáváme jen krátce, nebo už mnoho desetiletí, můžeme si být naprosto jistí, že takové očekávání založené na biblických slibech se stane skutečností.

22. Proč je důležité mít takový postoj, jaký je popsán v Habakukovi 2:3 a Micheášovi 4:5?

²² Můžeme proto opakovat Habakukovo ujištění, které se bezpochyby vztahuje i na naši dobu: „Vidění je totiž ještě na ustanovený čas a stále supí ke konci a nepoví lež. I kdyby se zdrželo, stále je očekávej; zcela jistě se totiž splní. Neopozdí se.“ (Habakuk 2:3) I když z lidského hlediska se může zdát, že Jehovův velký den se zdržel, přesto v Božím ustanoveném čase nepochybně přijde. Slibuje to totiž sám Jehova. Proto ti, kdo Bohu slouží už mnoho let, i ti, kdo se k pravému uctívání připojili teprve nedávno, se mohou společně dívat do budoucnosti s důvěrou podobnou té, o níž se mluví v Micheášovi 4:5: „My, my budeme chodit ve jménu Jehovy, našeho Boha, na neurčitý čas, dokonce navždy.“