Naučil se být milosrdný

 1. Jaká náročná cesta Jonáše čekala a jaké pocity v něm vzbuzovalo Ninive?

JONÁŠ má spoustu času na přemýšlení, protože cesta do Ninive je dlouhá přes 800 kilometrů a může trvat měsíc i déle. Nejdřív se musel rozhodnout, zda se vydá trasou, která je kratší, ale riskantnější, nebo tou delší, ale bezpečnější. Teď už prochází údolími a horskými průsmyky. Jde podél rozlehlé Syrské pouště a překonává řeky, jako je například mohutný Eufrat. Nocuje u cizích lidí v syrských, mezopotamských a asyrských městech a vesnicích. Dny ubíhají a on přemýšlí o městě, které mu nahání hrůzu a ke kterému se každým krokem přibližuje.

 2. Díky čemu Jonáš pochopil, že by od svého úkolu neměl utíkat?

² Jonáš ví, že od svého pověření neuteče. To už jednou udělal. Jak jsme si v předchozí kapitole připomněli, Jehova ho trpělivě učil poslušnosti. Použil k tomu silnou větrnou bouři a obrovskou rybu, která Jonáše po třech dnech vyvrhla na břeh. Po těchto zážitcích Jonáš získal větší bázeň před Bohem a byl poslušnější. (Jonáš, 1. a 2. kapitola)

 3. Jak Jehova jednal s Jonášem a jaká otázka v souvislosti s tím vzniká?

³ Když Jehova Jonášovi podruhé přikázal, aby šel do Ninive, poslušně se vydal na dlouhou cestu na východ. (Přečti Jonáše 3:1–3.) Nakolik ho ale Jehovovo ukáznění změnilo? Jehova mu projevil milosrdenství tím, že ho zachránil před utonutím, nepotrestal ho za neposlušnost a dal mu další možnost, aby svůj úkol splnil. Pomohlo to Jonášovi, aby sám jednal milosrdně s druhými? Projevovat milosrdenství bývá pro nedokonalé lidi těžké a platilo to i o Jonášovi. Jaké poučení si z jeho příběhu můžeme vzít?

4., 5. Proč Jehova mluvil o Ninive jako o velikém městě a co se z toho o Jehovovi dozvídáme?

⁴ Jehova se na Ninive díval jinak než Jonáš. V Bibli čteme: „Ninive se prokázalo být velikým městem pro Boha.“ (Jon. 3:3) Zmínka o tom, že Jehova považoval Ninive za „veliké město“, se v knize Jonáš objevuje třikrát. (Jon. 1:2; 3:2; 4:11) Proč bylo v Jehovových očích důležité?

⁵ Toto starobylé město patřilo k prvním, která po potopě vystavěl Nimrod. Název Ninive se podle všeho vztahoval nejen na město samotné, ale i na rozlehlou okolní oblast, ve které leželo ještě několik dalších měst. Cesta z jednoho konce na druhý trvala pěšky asi tři dny. (1. Mojž. 10:11; Jon. 3:3) Ninive se pyšnilo impozantními chrámy, mohutnými hradbami a dalšími velkými stavbami. Jehova ho ale považoval za významné kvůli něčemu úplně jinému. Pro něj byli důležití lidé. Na tu dobu žilo v Ninive obrovské množství obyvatel. I když byli špatní, Bohu na nich záleželo, protože si váží lidského života a uvědomuje si, že se každý člověk může změnit, činit pokání a začít jednat správně.

 6. (a) Proč mohl Jonáš v Ninive dostat ještě větší strach? (Viz také poznámku pod čarou.) (b) Co se o Jonášovi dozvídáme z toho, že v Ninive horlivě kázal?

⁶ V Ninive tehdy žilo přes 120 000 obyvatel a je možné, že když se tam Jonáš konečně dostal, padla na něj z toho množství lidí ještě větší tíseň.a Celý den procházel městem a možná hledal vhodné místo, kde by své poselství mohl oznámit co největšímu počtu lidí. Jakým jazykem s nimi mluvil? Naučil se asyrsky? Nebo mu schopnost mluvit asyrsky dal Jehova zázračně? To nevíme. Rozsudek nad městem také mohl ohlašovat v rodné hebrejštině a mít tlumočníka. Ať už to bylo jakkoli, jeho poselství bylo jasné a nemohl čekat, že mu za něj budou Ninivané vděční. Oznamoval totiž: „Už jen čtyřicet dnů, a Ninive bude rozvráceno.“ (Jon. 3:4) Mluvil směle a vytrvale. Dal tak najevo obdivuhodnou odvahu a víru – vlastnosti, které dnes křesťané potřebují víc než kdy dřív.

7., 8. (a) Jak Ninivané reagovali na Jonášovo poselství? (b) Jak se zachoval ninivský král?

⁷ Jonáš svým poselstvím upoutal pozornost. Asi počítal s nepřátelskou a násilnou reakcí, ale stalo se něco překvapivého. Ninivané mu naslouchali! Jeho slova se rychle šířila, takže o jeho poselství záhuby zanedlouho mluvilo celé město. (Přečti Jonáše 3:5.) Všichni lidé – bohatí i chudí, významní i obyčejní, mladí i staří – začali projevovat kajícný postoj a držet půst. Zpráva o tom se rychle donesla ke králi.

⁸ Bázeň před Bohem začal pociťovat i on. Vstal ze svého trůnu, svlékl si honosné královské roucho a stejně jako ostatní si oblékl oděv z hrubé látky. Dokonce „usedl do popela“. Společně s urozenými muži vydal výnos, kterým se ze spontánní reakce lidu stala oficiální záležitost. Nařídil, aby se do pytloviny oblékli všichni a aby ji dali i na domácí zvířata.b Král pokorně uznal, že jeho lid se provinil proti Bohu, jednal špatně a dopouštěl se násilí. Vyjádřil naději, že když pravý Bůh uvidí projevy pokání, možná ho to obměkčí. Řekl: „Kdo ví, zda se snad pravý Bůh neobrátí zpět . . . od svého hořícího hněvu, takže nezahyneme?“ (Jon. 3:6–9)

 9. Co kritikové namítají proti zprávě o pokání Ninivanů a jak víme, že se mýlí?

⁹ Někteří kritikové pochybují o tom, že by Ninivané mohli svůj postoj tak změnit. Podle znalců Bible však taková změna odpovídá pověrčivosti a nestálosti, které byly pro tehdejší kulturu typické. Hlavním argumentem proti námitkám kritiků je ale to, že se o pokání Ninivanů zmínil sám Ježíš Kristus. (Přečti Matouše 12:41.) V době, kdy se ty události odehrály, žil v nebi, a byl tedy jejich svědkem. (Jan 8:57, 58) Nikdy bychom si neměli myslet, že člověk, ať už se nám zdá jakkoli zkažený, není schopný se změnit. Jedině Jehova ví, co se skrývá v lidském srdci.

10., 11. (a) Jak na pokání Ninivanů reagoval Jehova? (b) Proč si můžeme být jistí, že Boží původní rozsudek byl oprávněný?

¹⁰ Jak Jehova reagoval na to, že Ninivané činili pokání? Jonáš napsal: „Pravý Bůh uviděl jejich díla, že se obrátili zpět od své špatné cesty; a tak pravý Bůh pocítil lítost nad neštěstím, o němž mluvil, že jim je způsobí; a nezpůsobil je.“ (Jon. 3:10)

¹¹ Znamená to, že Jehova považoval svůj rozsudek nad Ninive za nesprávný? Ne. Z Bible se dozvídáme, že jeho spravedlnost je dokonalá. (Přečti 5. Mojžíšovu 32:4.) Jehovův spravedlivý hněv proti Ninive zkrátka ustal. Všiml si změny, kterou ti lidé udělali, a viděl, že ohlášený trest si už nezaslouží. Byla to příležitost, aby projevil milosrdenství.

12., 13. (a) Jak Jehova dává najevo, že je rozumný, milosrdný a ochotný reagovat na změnu? (b) Proč Jonášovo poselství nebylo jen planým poplachem?

¹² Jehova není přísný, chladný ani drsný Bůh, jak ho často vykreslují náboženští představitelé. Je naopak rozumný, milosrdný a ochotný reagovat na změnu. Když se rozhodne potrestat ničemné lidi, nejdřív je prostřednictvím svých služebníků varuje. Přeje si totiž, aby podobně jako Ninivané činili pokání a dali to najevo svými skutky. (Ezek. 33:11) Proroku Jeremjášovi řekl: „V kterémkoli okamžiku, kdy bych promluvil proti národu a proti království, abych je vykořenil a strhl je a zničil je, a ten národ se opravdu obrátí zpět od své špatnosti, proti níž jsem mluvil, také pocítím lítost nad neštěstím, které jsem na něm zamýšlel vykonat.“ (Jer. 18:7, 8)

¹³ Bylo Jonášovo poselství jen planým poplachem? Ne, splnilo totiž svůj účel. Varování vycházelo z toho, že Ninivané jednali špatně. To se ale náhle změnilo. Kdyby se však ke svému ničemnému jednání vrátili, Bůh by nad nimi rozsudek vykonal. A to se koneckonců později také stalo. (Sef. 2:13–15)

14. Jak Jonáš reagoval, když Jehova projevil Ninivanům milosrdenství?

¹⁴ Jak Jonáš reagoval, když zničení města nepřišlo v době, kdy ho očekával? Čteme: „Jonášovi se to . . . značně nelíbilo, a rozpálil se hněvem.“ (Jon. 4:1) Obrátil se na Jehovu, ale spíš než jako pokorná modlitba to znělo jako výčitka. Řekl, že měl zůstat doma, ve své zemi. Tvrdil, že celou dobu věděl, že Jehova Ninive nezničí, a dokonce tím omlouval svůj útěk do Taršiše. Pak Boha prosil, aby ho nechal zemřít, protože smrt mu přišla lepší než život. (Přečti Jonáše 4:2, 3.)

15. (a) Co možná vedlo k tomu, že se Jonáš z pokání Ninivanů neradoval? (b) Jak Jehova se sklíčeným prorokem jednal?

¹⁵ Kvůli čemu se Jonáš rozzlobil? Nevíme, o čem všem přemýšlel, ale zkus si představit, s jakými pocity bojoval. Oznámil zničení města, Ninivané mu uvěřili, a teď nic takového nepřicházelo! Bál se snad, že se mu budou smát nebo že bude vypadat jako falešný prorok? Ať už bylo důvodem jeho hněvu cokoli, z toho, že lidé činili pokání a že jim Bůh projevil milosrdenství, se ani trochu neradoval. Spíš se utápěl v pocitech hořkosti, sebelítosti a uražené pýchy. Milosrdný Bůh však v srdci sklíčeného proroka viděl to dobré. Za jeho neuctivý postoj ho nepotrestal, ale laskavě mu položil zkoumavou otázku: „Rozpálil ses hněvem oprávněně?“ (Jon. 4:4) Odpověděl na ni Jonáš? To biblická zpráva neříká.

16. V jakých situacích může mít někdo jiný názor než Bůh a jaké poučení si můžeme vzít z Jonášova zážitku?

¹⁶ Odsoudit Jonáše za jeho jednání je snadné. Měli bychom však pamatovat na to, že není až tak neobvyklé, když nedokonalí lidé mají jiný názor než Bůh. Někdo si možná myslí, že Jehova měl zabránit určité tragédii, že měl zasáhnout proti zkaženým lidem, nebo dokonce že měl celý tento systém věcí už dávno odstranit. Jonášův zážitek nám připomíná, že pokud máme jiný názor než Jehova, chyba je vždycky na naší straně.

17., 18. (a) Co Jonáš udělal, když odešel z Ninive? (b) Jak Jonáš reagoval na Jehovovy zázraky?

¹⁷ Sklíčený prorok se rozhodl z Ninive odejít. Nešel domů, ale na východ k horám, odkud měl výhled na město. Postavil si malý přístřešek, sedl si a čekal, co se s Ninive bude dít. Možná byl tak tvrdohlavý, že pořád doufal v jeho zničení. Jak mu Jehova pomohl, aby byl milosrdný?

¹⁸ Postaral se o to, aby přes noc vyrostla lahvovitá tykev. Když se Jonáš probudil, zjistil, že mu široké listy této velké rostliny poskytují mnohem víc stínu než jeho chatrný přístřešek. Hned se mu zvedla nálada. „Jonáš se nad lahvovitou tykví začal velmi radovat.“ Možná tento zázrak považoval za projev Božího požehnání a přízně. Ale Jehova Jonáše nechtěl jen uklidnit a ochránit před slunečním žárem. Chtěl zapůsobit na jeho srdce, a proto vykonal další zázraky. Zařídil, aby rostlinu napadl červ, a ta uschla. Pak poslal „vysoušející východní vítr“. Jonáš začal z horka omdlévat, opět propadl sklíčenosti a prosil Boha, ať ho nechá zemřít. (Jon. 4:6–8)

19., 20. Jak Jehova přivedl Jonáše k přemýšlení?

¹⁹ Jehova se Jonáše znovu zeptal, zda se rozčílil oprávněně, tentokrát kvůli tomu, že rostlina uschla. Uvědomil si Jonáš svou chybu? Ne. Sebejistě prohlásil: „Oprávněně jsem se rozpálil hněvem, až k smrti.“ (Jon. 4:9) Teď nastala vhodná chvíle, aby mu Jehova všechno působivě vysvětlil.

²⁰ Chtěl Jonáše přivést k přemýšlení, a tak mu poukázal na to, že mu je líto pouhé rostliny, která vyrostla přes noc a kterou ani nezasadil, a ani se o ni nestaral. Pak mu řekl: „Já bych se neměl slitovat nad velkým městem Ninive, v němž existuje kromě mnoha domácích zvířat více než sto dvacet tisíc lidí, kteří vůbec neznají rozdíl mezi svou pravicí a svou levicí?“ (Jon. 4:10, 11)c

21. (a) Na co chtěl Jehova Jonášovi poukázat? (b) V čem nám může zpráva o Jonášovi pomoci?

²¹ Chápeš, co tím chtěl Jehova říct? Jonáš pro tu rostlinu vůbec nic neudělal. Jehova dal naproti tomu obyvatelům Ninive život a staral se o ně stejně jako o všechno své stvoření. Jak mohl Jonáš považovat pouhou rostlinu za důležitější než život 120 000 lidí a také mnoha hospodářských zvířat? Nebylo to snad kvůli tomu, že uvažoval sobecky? Rostliny mu bylo líto vlastně jen proto, že z ní měl prospěch. A proč se rozhněval, když Jehova Ninivany nepotrestal? Nemohl to být také důsledek sobectví, v tomto případě nezdravé touhy dokázat svou pravdu a neztratit tvář? Jonášovo vyprávění nám může pomoci, abychom se nad sebou upřímně zamysleli. Kdo z nás se ještě nikdy nezachoval sobecky? Měli bychom být Jehovovi vděční za to, že nás trpělivě učí, abychom ho napodobovali a byli obětavější, soucitnější a milosrdnější.

22. (a) Jak na Jonáše bezpochyby zapůsobilo Jehovovo vyučování? (b) Co si z Jonášova příběhu můžeme odnést?

²² To byla opravdu působivá lekce. Vzal si ji Jonáš k srdci? Kniha nazvaná jeho jménem končí Jehovovou otázkou. Některým kritikům se nelíbí, že na ni Jonáš neodpověděl. Odpověď ale existuje. Tou odpovědí je samotná kniha Jonáš. Důkazy svědčí o tom, že ji napsal právě tento prorok. Zkus si to představit: V pořádku se vrátil domů a píše svůj příběh. Je zřejmě starší, moudřejší a pokornější a smutně kroutí hlavou, když popisuje své vlastní chyby – jak neposlechl Jehovu a tvrdohlavě odmítal projevit milosrdenství. Jehovův moudrý způsob vyučování na něj zapůsobil. Jonáš se naučil být milosrdný. A co ty? (Přečti Matouše 5:7.)