Chtěl Jonáše přivést k přemýšlení, a tak mu poukázal na to, že mu je líto pouhé rostliny, která vzešla přes noc a kterou ani nezasadil, ani nezpůsobil, že vyrostla. Pak mu řekl: „Já bych se neměl slitovat nad velkým městem Ninive, v němž existuje kromě mnoha domácích zvířat více než sto dvacet tisíc lidí, kteří vůbec neznají rozdíl mezi svou pravicí a svou levicí?“ (Jonáš 4:10, 11)d

Chápete hloubku Jehovova názorného poučení? Jonáš pro tu rostlinu nehnul ani prstem. Jehova byl naproti tomu pro obyvatele Ninive Zdrojem života a zachovával je naživu, stejně jako všechno své stvoření. Jak mohl Jonáš považovat pouhou rostlinu za důležitější než život 120 000 lidí a také velkého množství hospodářských zvířat? Nebylo to snad kvůli tomu, že uvažoval sobecky? Lítost nad rostlinou cítil vlastně jen proto, že z ní měl prospěch. A co jeho hněv nad tím, že Jehova Ninivany nepotrestal? Nepramenil také ze sobeckých pohnutek — z povýšené touhy neztratit tvář?

To byla opravdu působivá lekce. Vzal si ji Jonáš k srdci? Kniha nazvaná jeho jménem končí Jehovovou otázkou. Některým kritikům se nelíbí, že na ni Jonáš neodpověděl. Přesto ale odpověď existuje — je jí totiž samotná kniha Jonáš. Důkazy svědčí o tom, že ji napsal sám tento prorok. Zkuste si ho představit, jak sedí v bezpečí svého domova a píše svůj příběh. Je zřejmě starší, moudřejší a pokornější a smutně kroutí hlavou, když popisuje své vlastní chyby, vzpouru a to, jak tvrdohlavě odmítal projevit milosrdenství. Je jasné, že moudré poučení od Jehovy na něj zapůsobilo. Naučil se být milosrdný. Zapůsobilo i na vás?