‚Ovládejme se za zlých okolností‘
„Pánův otrok . . . nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný, . . . ovládat se za zlých okolností.“ (2. TIMOTEOVI 2:24)
1. Proč ve své křesťanské službě někdy narazíme na lidi, kteří mluví hrubě?
JAK reaguješ na setkání s lidmi, kteří na tebe pohlížejí negativně nebo nesouhlasí s tím, co zastáváš? Když apoštol Pavel popisoval poslední dny, předpověděl, že lidé budou „rouhači, . . . pomlouvači, bez sebeovládání, suroví“. (2. Timoteovi 3:1–5, 12) Na takové jednotlivce můžeš narazit v kazatelské službě i při jiných příležitostech.
2. Které biblické texty nám mohou pomoci, abychom moudře jednali s lidmi, kteří s námi mluví hrubě?
2 Jestliže si někdo uleví nadávkami, nemusí to nutně znamenat, že ho vůbec nezajímá, co je správné. Někteří lidé zakoušejí nesnesitelné útrapy nebo jsou zoufalí, a proto se oboří na kohokoli ve svém okolí. (Kazatel 7:7) Mnozí tak jednají v důsledku toho, že jsou doma i v zaměstnání obklopeni lidmi, pro které je vulgární mluva úplně běžná. To jistě neznamená, že takový způsob řeči je pro křesťany přijatelný, ale pomáhá nám to pochopit, proč se tak vyjadřují druzí. Jak bychom na hrubou mluvu měli reagovat? V Příslovích 19:11 je řečeno: „Pochopení člověka jistě zvolňuje jeho hněv.“ A v Římanům 12:17, 18 čteme tuto radu: „Nikomu neodplácejte zlé zlým. . . . Je-li to možné, pokud to závisí na vás, buďte pokojní vůči všem lidem.“
3. Proč pokojný postoj patří k poselství, které kážeme?
3 Pokud opravdu jsme pokojní, bude to vyzařovat z celého našeho jednání. Bude to patrné z našich slov i z našeho chování a možná i z našeho výrazu obličeje a z tónu hlasu. (Přísloví 17:27) Když Ježíš vysílal své apoštoly kázat, radil jim: „Když budete vstupovat do domu, pozdravte členy domácnosti [„řekněte: ‚Pokoj vám.‘“, Ekumenický překlad]; a jestliže si to dům zaslouží, ať na něj přijde pokoj, který mu přejete; jestliže si to však nezasluhuje, ať se váš pokoj vrátí k vám.“ (Matouš 10:12, 13) Poselství, které lidem přinášíme, je dobrá zpráva. Bible ji označuje jako ‚dobrou zprávu o pokoji‘, ‚dobrou zprávu o Boží nezasloužené laskavosti‘ a ‚dobrou zprávu o království‘. (Efezanům 6:15; Skutky 20:24; Matouš 24:14) Naším cílem není názory druhých kritizovat nebo o nich diskutovat, ale předat lidem dobrou zprávu z Božího slova.
4. Co můžeš říci, pokud si oslovený nevyslechne ani důvod tvé návštěvy a prohlásí, že nemá zájem?
4 Může se stát, že nás oslovený ani pořádně nevyslechne a rázně nás odbude slovy: „Nemám zájem.“ Často je možné říci: „Chtěl jsem vám přečíst jen tento krátký text z Bible.“ Oslovený proti tomu možná nebude nic namítat. Jindy může být vhodné odpovědět: „Chtěl jsem vám něco říci o době, kdy nebude nespravedlnost a kdy se všichni lidé budou učit, aby se navzájem měli rádi.“ Pokud nebudeš ihned požádán o vysvětlení, můžeš dodat. „Ale asi jsem přišel v nevhodnou dobu.“ I když oslovený člověk nereaguje pokojně, měli bychom snad dojít k závěru, že si „to . . . nezasluhuje“? Bez ohledu na jeho reakci pamatujme na biblickou radu, abychom byli ‚ke všem jemní a ovládali se za zlých okolností‘. (2. Timoteovi 2:24)
Nestoudný muž, který byl pod špatným vlivem
5, 6. Jak Saul jednal s Ježíšovými následovníky a co bylo příčinou jeho chování?
5 O muži, který se jmenoval Saul, bylo v prvním století známo, že nejen mluví neuctivě, ale že dokonce používá násilí. Bible o něm říká, že „soptil hrozbami a vražděním proti Pánovým učedníkům“. (Skutky 9:1, 2) On sám později přiznal, že byl „rouhač a pronásledovatel a nestoudný muž“. (1. Timoteovi 1:13) Ačkoli někteří jeho příbuzní už možná byli křesťany, on o Kristových následovnících smýšlel tak, jak později uvedl: „Poněvadž jsem proti nim nadmíru šílel, šel jsem tak daleko, že jsem je pronásledoval i ve vzdálených městech.“ (Skutky 23:16; 26:11; Římanům 16:7, 11) Nic nenasvědčuje tomu, že by se učedníci snažili veřejně se Saulem debatovat v době, kdy se takto choval.
6 Co bylo příčinou Saulova chování? Po letech napsal: „Byl [jsem] v nevědomosti a jednal jsem z nedostatku víry.“ (1. Timoteovi 1:13) Saul byl farizeus a byl vychován „podle přísnosti Zákona předků“. (Skutky 22:3) Jeho učitel Gamaliel byl podle všeho poměrně tolerantní člověk, ale velekněz Kaifáš, s nímž Saul přišel do styku, se prokázal jako fanatik. Kaifáš sehrál důležitou roli ve spiknutí, které vedlo k popravě Ježíše Krista. (Matouš 26:3, 4, 63–66; Skutky 5:34–39) Poté se postaral o to, aby Ježíšovi apoštolové byli zmrskáni, a ostře jim nařídil, aby přestali kázat na základě Ježíšova jména. Kaifáš také předsedal Sanhedrinu při bouřlivém zasedání, během něhož byl Štěpán odveden, aby byl ukamenován. (Skutky 5:27, 28, 40; 7:1–60) Saul kamenování přihlížel a potom od Kaifáše dostal pověření, aby v pronásledování Ježíšových učedníků pokračoval tím, že je bude zatýkat v Damašku. (Skutky 8:1; 9:1, 2) Saul, který byl pod takovým vlivem, se domníval, že svým chováním dává najevo horlivost pro Boha. Přitom však neměl opravdovou víru. (Skutky 22:3–5) V důsledku toho si neuvědomoval, že Ježíš je pravý Mesiáš. Když k němu ale vzkříšený Ježíš zázračně promluvil na jeho cestě do Damašku, Saul se vzpamatoval. (Skutky 9:3–6)
7. Jak se Saul změnil v důsledku toho, že se na cestě do Damašku zázračně setkal s Ježíšem?
7 Krátce nato byl za Saulem vyslán učedník Ananiáš, aby mu vydal svědectví. Šel bys na tuto návštěvu rád? Ananiáš tam šel s obavami, ale promluvil k Saulovi laskavě. Poté, co se Saul na cestě do Damašku zázračně setkal s Ježíšem, jeho postoj se změnil. (Skutky 9:10–22) Saul se stal známým jako apoštol Pavel, horlivý křesťanský misionář.
Mírné povahy, ale odvážný
8. Jak Ježíš pohlížel na lidi, kteří jednali špatně, a jak tím zrcadlil postoj svého Otce?
8 Ježíš byl horlivým hlasatelem Království. Když jednal s lidmi, projevoval mírnou povahu, ale zároveň byl odvážný. (Matouš 11:29) Zrcadlil postoj svého nebeského Otce, který vybízí ničemné lidi, aby opustili svou špatnou cestu. (Izajáš 55:6, 7) U hříšníků si Ježíš všímal dokladů toho, že se mění k lepšímu, a takové jednotlivce povzbuzoval. (Lukáš 7:37–50; 19:2–10) Neposuzoval druhé podle vnějšího zdání, ale napodoboval svého Otce v tom, že k nim byl laskavý, snášenlivý a trpělivý, a snažil se je vést k pokání. (Římanům 2:4) Jehovovou vůli je, aby lidé všeho druhu činili pokání a byli zachráněni. (1. Timoteovi 2:3, 4)
9. Co se můžeme naučit z toho, jakým způsobem Ježíš naplnil slova z Izajáše 42:1–4?
9 To, jak se na Ježíše Krista díval Jehova, ukázal evangelista Matouš, když citoval tato prorocká slova: „Pohleďte, můj sluha, kterého jsem si vyvolil, můj milovaný, kterého má duše schválila! Vložím na něj svého ducha, a objasní národům, co je právo. Nebude se přít ani nebude nahlas volat ani nikdo neuslyší jeho hlas na širokých cestách. Žádný potlučený rákos nerozdrtí a neuhasí žádný doutnající lněný knot, dokud s úspěchem nevyšle právo. Národy budou vskutku doufat v jeho jméno.“ (Matouš 12:17–21; Izajáš 42:1–4) V souladu s těmito prorockými slovy se Ježíš nepouštěl do hlučných debat. I když byl pod tlakem, oznamoval pravdu způsobem, který na upřímné lidi působil podmanivě. (Jan 7:32, 40, 45, 46)
10, 11. (a) Proč Ježíš vydal svědectví některým farizeům, přestože farizeové patřili k jeho největším odpůrcům? (b) Jak Ježíš někdy reagoval na slova svých odpůrců, ale co nedělal?
10 Během své služby mluvil Ježíš s mnoha farizey. Ačkoli někteří z nich se ho pokoušeli chytit v řeči, nevyvodil z toho, že špatné pohnutky mají všichni. Farizeus Šimon, který měl značně kritický postoj, se podle všeho chtěl s Ježíšem více seznámit, a proto ho k sobě pozval na jídlo. Ježíš jeho pozvání přijal a těm, kdo byli přítomni, vydal svědectví. (Lukáš 7:36–50) Jindy ho jeden významný farizeus, který se jmenoval Nikodém, navštívil pod rouškou tmy. Ježíš mu nevyčítal, že přišel až po setmění. Namísto toho vydal Nikodémovi svědectví. Mluvil o lásce, kterou Bůh projevil tím, že poslal svého Syna, aby umožnil záchranu lidem, kteří v něho projeví víru. Ježíš mu také laskavě poukázal na to, že je důležité poslouchat Boží uspořádání. (Jan 3:1–21) Když později jiní farizeové zlehčovali zprávu, která Ježíše stavěla do příznivého světla, Nikodém vystoupil na jeho obhajobu. (Jan 7:46–51)
11 Ježíš nenechal bez povšimnutí pokrytectví těch, kdo se ho snažili chytit do pasti. Svými odpůrci se nedal vtáhnout do neplodných diskusí. Když to však bylo na místě, dal jim stručnou a důraznou odpověď tím, že uvedl nějakou zásadu, použil nějaké podobenství nebo citoval nějaký biblický text. (Matouš 12:38–42; 15:1–9; 16:1–4) Jindy Ježíš neodpověděl vůbec, protože bylo zřejmé, že by to nic dobrého nepřineslo. (Marek 15:2–5; Lukáš 22:67–70)
12. Jak Ježíš dokázal pomáhat lidem i tehdy, když na něj křičeli?
12 Lidé, kteří byli pod vlivem nečistých duchů, občas na Ježíše křičeli. V takových situacích se Ježíš ovládal, a dokonce použil moc, kterou dostal od Boha, a těmto lidem pomohl. (Marek 1:23–28; 5:2–8, 15) Když jsme v kazatelské službě a někdo se na nás rozčílí a začne křičet, musíme se také ovládat a pokusit se v takové situaci jednat laskavě a taktně. (Kolosanům 4:6)
V rodině
13. Proč se někdy stává, že lidé kladou odpor členu rodiny, který začíná studovat Bibli se svědky Jehovovými?
13 To, že Ježíšovi následovníci musí projevovat sebeovládání, je často nejvíce zjevné v rodině. Člověk, na jehož srdce hluboce zapůsobila biblická pravda, touží, aby jeho rodina reagovala stejně. Jak ale řekl Ježíš, členové rodiny se mohou projevit nepřátelsky. (Matouš 10:32–37; Jan 15:20, 21) Jsou pro to různé důvody. Uveďme si jeden. Biblické učení nám může pomáhat, abychom se stali poctivými, odpovědnými a uctivými lidmi. Písmo však také učí, že za všech okolností máme závažnější odpovědnost vůči svému Stvořiteli. (Kazatel 12:1, 13; Skutky 5:29) Jestliže někdo z našich blízkých má pocit, že v důsledku naší oddanosti Jehovovi poněkud slábne jeho vliv v rodině, může se kvůli tomu urazit. V takové situaci je nanejvýš důležité, abychom následovali příklad Ježíše Krista a ovládali se. (1. Petra 2:21–23; 3:1, 2)
14–16. Co některým lidem pomohlo, aby přestali klást odpor členům své rodiny?
14 Mezi dnešními Jehovovými služebníky je mnoho těch, jejichž manželský druh nebo jiný člen rodiny se stavěl proti změnám, které dělali, když začali studovat Bibli. Odpůrci možná slyšeli hanlivé výroky na adresu svědků Jehovových, a proto měli strach, že jejich domácnost se dostává pod nežádoucí vliv. Co je podnítilo, aby svůj postoj změnili? Rozhodující byl často dobrý příklad. Když věřící neochvějně uplatňoval to, co radí Bible — pravidelně navštěvoval křesťanská shromáždění a účastnil se kazatelské služby, a také plnil své rodinné povinnosti a vždy projevoval sebeovládání při slovních útocích —, odpor ze strany rodiny se v některých případech zmírnil. (1. Petra 2:12)
15 Je také možné, že odpůrce odmítá vyslechnout si jakékoli vysvětlení z Bible, protože má předsudky nebo je pyšný. Tak tomu bylo v případě jednoho muže ze Spojených států, který o sobě řekl, že byl velkým vlastencem. Jednou, když jeho manželka byla na oblastním sjezdu, vzal si všechno své oblečení a odstěhoval se. Jindy z domova odešel se střelnou zbraní a hrozil, že se zabije. Jednal nerozumně a vinu za to svaloval na náboženství své manželky. Ona se však snažila dále uplatňovat biblické rady. Dvacet let poté, co se stala svědkem Jehovovým, se jím stal také on. Jistou ženu v Albánii velmi rozčilovalo, že její dcera začala studovat Bibli se svědky Jehovovými a dala se pokřtít. Ta žena své dceři dvanáctkrát zničila Bibli. Potom jednoho dne otevřela novou Bibli, kterou dcera nechala ležet na stole. Bible se náhodou otevřela u Matouše 10:36. Matka si uvědomila, že ta slova se vztahují na ni. Přesto o svou dceru měla starost. Když dcera se skupinou jiných svědků cestovala na sjezd do Itálie, matka ji doprovodila k lodi. Viděla tu skupinu svědků a všimla si, jak se mají rádi, objímají se, usmívají se, a slyšela jejich veselý smích. Její pocity se začaly měnit. Brzy nato přijala nabídku biblického studia. Dnes se lidem, kteří zpočátku projevují odpor, sama snaží pomáhat.
16 Když jedna křesťanka přicházela k sálu Království, její manžel na ni s nožem v ruce chrlil hrubá obvinění. Ona mu laskavě řekla: „Pojď do sálu Království a uvidíš sám.“ Šel, a za čas se stal křesťanským starším.
17. Která biblická rada může být prospěšná, jestliže někdy v křesťanské domácnosti vyvstane napjatá situace?
17 I když jsou všichni členové domácnosti křesťany, může někdy vinou lidské nedokonalosti vyvstat napjatá situace, a dokonce mohou začít padat hrubá slova. Stojí za povšimnutí, že křesťané ve starověkém Efezu dostali radu: „Ať je od vás odňata všechna zlomyslná hořkost a hněv a zloba a jekot a utrhačná řeč spolu s veškerou špatností.“ (Efezanům 4:31) Je zřejmé, že na křesťany v Efezu mělo vliv tamní prostředí, jejich vlastní nedokonalost a v některých případech i dřívější způsob života. Co jim mohlo pomoci, aby se změnili? Potřebovali ‚být obnoveni v síle, která podněcovala jejich mysl‘. (Efezanům 4:23) Když studovali Boží slovo a rozjímali o tom, jak by mělo působit na jejich život, když vyhledávali společenství spolukřesťanů a když se upřímně modlili, mohlo se v jejich životě více projevovat ovoce Božího ducha. Díky tomu se mohli ‚stát jeden k druhému laskavými, něžně soucitnými a velkoryse jeden druhému odpouštět, právě jako jim Bůh také velkoryse odpustil skrze Krista‘. (Efezanům 4:32) Bez ohledu na to, co snad druzí udělají, musíme se ovládat, musíme být laskaví, soucitní a musíme odpouštět. Rozhodně ‚nesmíme nikomu odplácet zlé zlým‘. (Římanům 12:17, 18) Napodobit Boha a projevit opravdovou lásku, je vždy tím nejlepším, co můžeme udělat. (1. Jana 4:8)
Rada určená všem křesťanům
18. Proč rada zaznamenaná v 2. Timoteovi 2:24 byla vhodná pro staršího ve starověkém Efezu a jaký užitek z ní mohou mít všichni křesťané?
18 Rada, abychom se ‚ovládali za zlých okolností‘, je určena všem křesťanům. (2. Timoteovi 2:24) Původně ji však obdržel Timoteus, který ji potřeboval, když sloužil jako starší v Efezu. Někteří členové tamního sboru nepokrytě hlásali své vlastní názory a vyučovali nesprávné nauce. Nerozlišovali plně, co bylo účelem mojžíšského Zákona, a proto nechápali, jak důležitá je víra, láska a dobré svědomí. Debatovali o slovech, ale unikal jim smysl Kristova učení a důležitost zbožné oddanosti. Skutečnou příčinou jejich rozepří byla pýcha. Timoteus měl za úkol tuto situaci napravit. Proto se měl pevně zastávat biblické pravdy, ale zároveň měl se svými bratry jednat jemně. Věděl, že stádo nepatří jemu a že má s druhými zacházet tak, aby to přispívalo ke křesťanské lásce a jednotě. Totéž si uvědomují starší v dnešní době. (Efezanům 4:1–3; 1. Timoteovi 1:3–11; 5:1, 2; 6:3–5)
19. Proč je pro každého z nás důležité, abychom ‚hledali mírnost‘?
19 Bůh své ctitele vybízí, aby ‚hledali mírnost‘. (Sefanjáš 2:3) Hebrejský výraz, který je přeložen slovem „mírnost“, označuje postoj, jenž člověku umožňuje, aby ublížení snášel trpělivě, bez podrážděnosti a bez touhy po odplatě. Upřímně se k Jehovovi modleme o pomoc, abychom se dokázali ovládat a správně ho zastupovat, a to i za obtížných okolností.
Co ses naučil?
• Které biblické texty ti mohou pomoci, když s tebou někdo mluví urážlivě?
• Proč Saul jednal nestoudně?
• Jak nám Ježíšův příklad pomáhá správně jednat s lidmi všeho druhu?
• Co dobrého to může přinést, jestliže doma ovládáme svůj jazyk?
[Obrázek na straně 26]
Navzdory tomu, jakou měl Saul pověst, Ananiáš s ním zacházel laskavě
[Obrázek na straně 29]
Jestliže křesťan svědomitě plní své povinnosti, může to zmírnit odpor ze strany rodiny
[Obrázek na straně 30]
Křesťané podporují lásku a jednotu