V Jeremjášovi 31:15 čteme: „Tak řekl Jehova: ‚V Ramě je slyšet hlas, nářek a hořký pláč; Ráchel pláče nad svými syny. Odmítla se dát utěšit nad svými syny, protože už nejsou.‘“

V každém případě Jeremjášova slova o plačící Ráchel prorocky ukazovala na to, co se stalo o staletí později, když byl ohrožen život malého Ježíše. Král Herodes nařídil, aby byli zabiti všichni chlapci mladší dvou let žijící v Betlémě, který ležel jižně od Jeruzaléma. Tito synové už nebyli, protože přišli o život. Představ si, jak zoufale je musely matky oplakávat. Jako by jejich pláč byl slyšet až v Ramě, která se nacházela severně od Jeruzaléma. (Mat. 2:16–18)

Ať už se tedy jednalo o Jeremjášovu dobu, nebo o tu Ježíšovu, Ráchelin pláč nad jejími syny dobře vystihuje zármutek, který pociťovaly židovské matky nad smrtí svých dětí. Ti, kdo zemřeli, neboli odešli do „země nepřítele“, se z tohoto zajetí mohou vrátit při vzkříšení. (Jer. 31:16; 1. Kor. 15:26)