„Budeš stát před césarem“

„TENTO MUŽ je pro mne vyvolenou nádobou, aby nesl mé jméno národům i králům.“ (Sk. 9:15) Tak se Ježíš vyjádřil o Židovi, který právě konvertoval ke křesťanství a stal se známým jako apoštol Pavel.

Jedním z těch „králů“ byl římský císař Nero. Jak by ses cítil, kdybys měl obhájit svoji víru před takovým vládcem? Měl bys strach? Přesto jsme povzbuzováni, abychom Pavla napodobovali. (1. Kor. 11:1) Jeden způsob, jak to můžeme dělat, souvisí s tím, jak Pavel využíval tehdejší právní systém.

V izraelské zemi platil Mojžíšův zákon a byl morálním kodexem pro všechny zbožné Židy. Po Letnicích roku 33 n. l. ho už praví Boží služebníci dodržovat nemuseli. (Sk. 15:28, 29; Gal. 4:9–11) Pavel ani ostatní křesťané ale nijak nesnižovali jeho hodnotu, a tak mohli bez překážek kázat v mnoha židovských komunitách. (1. Kor. 9:20) Pavel často chodil do synagogy, kde se setkával s lidmi, kteří znali Abrahamova Boha a s kterými mohl rozmlouvat na základě Hebrejských písem. (Sk. 9:19, 20; 13:5, 14–16; 14:1; 17:1, 2)

Apoštolové rozhodli, že se kazatelské dílo bude řídit z Jeruzaléma, a pravidelně tam vyučovali v chrámu. (Sk. 1:4; 2:46; 5:20) Pavel občas do Jeruzaléma cestoval a později tam skončil ve vazbě. Tak začal právní proces, během kterého se dostal až do Říma.

Jak se římská vláda dívala na to, co Pavel kázal? Řekněme si nejdřív, jak Římané pohlíželi na náboženství obecně. Příslušníky národnostních menšin na svém území nenutili, aby opustili svoje náboženství. Nesmělo ale představovat hrozbu pro stát nebo pro morálku.

Židé měli v Římské říši víc práv než jiné menšiny. V knize Backgrounds of Early Christianity (Počátky křesťanství) se píše: „Judaismus měl v Římské říši výsadní postavení. . . . Židé mohli svoje náboženství svobodně praktikovat a nemuseli uctívat římská božstva. V rámci svých komunit se mohli řídit vlastními zákony.“ Byli také zproštěni vojenské služby.a Práv, která věřícím Židům poskytovali Římané, Pavel využíval, když před jejich vládou obhajoval křesťanství.

Pavlovi odpůrci se různými způsoby snažili poštvat proti němu vládní představitele i obyčejné lidi. (Sk. 13:50; 14:2, 19; 18:12, 13) Zamysleme se nad jednou událostí. Křesťanští starší v jeruzalémském sboru zaslechli řeči, které se šířily mezi Židy, totiž že Pavel vyučuje „něčemu, co je odpadnutím od Mojžíše“. Kvůli takovým zvěstem si někteří nově obrácení židovští křesťané mohli začít myslet, že Pavel nerespektuje Boží uspořádání. To, že křesťanství je odpadnutím od judaismu, mohl prohlásit i Sanhedrin. Pokud by se to stalo, Židé, kteří se s křesťany stýkali, by mohli být potrestáni. Dostali by se na okraj společnosti a měli by zakázáno přednášet v chrámu a synagoze. Sboroví starší proto Pavlovi poradili, aby dokázal, že takové řeči jsou nepravdivé. Měl jít do chrámu a udělat něco, co od něj Bůh sice nevyžadoval, ale na čem nebylo nic nesprávného. (Sk. 21:18–27)

Pavel to udělal, a tak mohl později sehrát důležitou roli při „obhajobě a zákonném prosazování dobré zprávy“. (Fil. 1:7) V chrámu se Židé vzbouřili a chtěli Pavla zabít. Římský vojenský velitel ho vzal do vazby. Když měl být Pavel zbičován, řekl, že je římským občanem. Dostal se tak do Cesareje, odkud Římané spravovali Judeu. Tam se mu naskytly mimořádné příležitosti odvážně svědčit před vládními úředníky. Díky tomu se s křesťanstvím mohli seznámit i lidé, kteří toho o něm věděli jen velmi málo.

Ve 24. kapitole Skutků se popisuje situace, kdy Pavel stál před Felixem, který byl římským místodržitelem Judeje a který už o křesťanském učení něco věděl. Židé obvinili Pavla z toho, že nejméně třemi způsoby porušuje římské zákony. Tvrdili, že Židy v celé říši podněcuje ke vzpouře, že je vůdcem nebezpečné sekty a že chce znesvětit chrám, který spadá pod římskou ochranu. (Sk. 24:5, 6) Na základě těchto obvinění mohl být odsouzen k trestu smrti.

Pro dnešní křesťany je zajímavé zamyslet se nad tím, jak Pavel na obvinění reagoval. Zůstal klidný a uctivý. Odvolal se na Zákon a Proroky a dožadoval se práva sloužit „Bohu svých praotců“. Toto právo měli podle římských zákonů všichni Židé. (Sk. 24:14) Později Pavel obhajoval svoji víru před novým místodržitelem Porciem Festem a také před králem Herodem Agrippou.

Aby byla jeho záležitost spravedlivě projednána, nakonec prohlásil: „Odvolávám se k césarovi!“ Tehdy to byl nejmocnější vládce. (Sk. 25:11)

Jeden anděl později Pavlovi oznámil: „Budeš stát před césarem.“ (Sk. 27:24) Na začátku svojí vlády římský císař Nero řekl, že všechny případy nebude soudit on sám. Prvních osm let obvykle pověřoval tímto úkolem jiné. V knize The Life and Epistles of Saint Paul (Život a epištoly svatého Pavla) se píše, že když se rozhodl nějaký případ posoudit sám, slyšení proběhlo v jeho paláci, kde mu pomáhala skupina zkušených a vlivných rádců.

Z Bible se nedozvídáme, jestli Pavla vyslechl a soudil sám Nero, nebo tím pověřil někoho jiného, kdo ho pak o výsledku informoval. V každém případě Pavel zřejmě vysvětlil, že uctívá Boha Židů a že vybízí všechny lidi, aby římské vládě projevovali patřičnou úctu. (Řím. 13:1–7; Tit. 3:1, 2) Zdá se, že Pavlova obhajoba dobré zprávy před vysoce postavenými vládními úředníky byla úspěšná – césarův soudní dvůr ho osvobodil. (Fil. 2:24; Filem. 22)

Ježíš svým učedníkům řekl: „Budete kvůli mně vláčeni před místodržitele a krále na svědectví jim a národům.“ (Mat. 10:18) Zastupovat takto Ježíše je velká čest. Úsilí, které vynakládáme, když obhajujeme dobrou zprávu, může vést k právním vítězstvím. To, co rozhodnou nedokonalí lidé, samozřejmě nepovede k „[zákonnému] prosazování dobré zprávy“ v plné míře. Trvalou úlevu od útlaku a nespravedlnosti přinese jedině Boží království. (Kaz. 8:9; Jer. 10:23)

I dnes můžou křesťané při obhajobě svojí víry dělat Božímu jménu čest. Měli bychom se snažit tak jako Pavel být klidní, upřímní a přesvědčiví. Ježíš svým následovníkům řekl: „Nemáte [si] předem rozmýšlet, jak se hájit. Já sám vám dám výřečnost a moudrost, proti níž neodolá a neobstojí žádný z vašich protivníků.“ (Luk. 21:14, 15, Bible21; 2. Tim. 3:12; 1. Petra 3:15)

Když křesťané obhajují svoji víru před králi, vládci nebo jinými politiky, můžou vydat svědectví lidem, ke kterým by se jinak dobrá zpráva dostala jen těžko. Některá příznivá soudní rozhodnutí přispěla k vylepšení zákonů a tím k větší svobodě slova a vyznání. Ale ať už je výsledek soudu jakýkoli, Bůh se raduje z toho, že jeho služebníci jsou v takových situacích odvážní.