ROUHÁNÍ
Řecké slovo bla·sfe·miʹa v podstatě označuje urážlivou, hanlivou či utrhačnou řeč a taková řeč se tímto slovem označovala, ať byla zaměřena proti Bohu, nebo proti lidem. (Srovnej Zj 16:11; Mt 27:39.) Českým slovem „rouhání“ je však obvykle míněna jedině neuctivá či utrhačná řeč proti Bohu a posvátným věcem. Toto slovo je tedy naprostým protikladem ke slovům používaným při uctívání Božské bytosti. (Viz heslo UTRHAČNÁ ŘEČ.)
Vzhledem k tomu, že původní Boží protivník dostal jméno Di·aʹbo·los (jež znamená „Ďábel“ nebo „Pomlouvač“), je zcela jasné, že byl první, kdo se provinil rouháním. Mluvil sice s Evou v Edenu skrytě a vychytrale, přesto však Stvořitele vykreslil jako toho, kdo nemluví pravdu. (1Mo 3:1–5) Satan je tedy od té doby až dodnes hlavním podněcovatelem rouhání. (Jan 8:44–49)
Když se za dnů Enoše před potopou začalo „vzývat Jehovovo jméno“, nejednalo se o vzývání upřímné a správné, protože už dávno před tím se Abel obracel k Bohu na základě Božího jména. (1Mo 4:26; Heb 11:4) Pokud toto vzývání Božího jména znamenalo, že Jehovovo jméno bylo zneužíváno a nesprávně používáno na lidi či k pojmenování modlářských předmětů, jak se někteří badatelé domnívají, pak se určitě jednalo o rouhání. (Viz heslo ENOŠ, ENOS.)
Věrný Job měl strach, že jeho děti někdy hříšnými myšlenkami ‚v srdci proklely Boha‘. Job sám však, i když ho postihlo velké neštěstí, „nezhřešil ani nepřipsal Bohu nic nepatřičného“ navzdory rouhavým pokusům Protivníka přimět ho, aby ‚proklel Boha přímo do obličeje‘. (Job 1:5, 11, 20–22; 2:5–10) Jobovi tři společníci, ať vědomě, či nevědomky, stavěli Boha do špatného světla a ‚prohlašovali ho za ničemného‘, zatímco nepravdivě tvrdili, že Job mluvil a jednal rouhavě. (Job 15:6, 25; 32:3; 42:7, 8)
Rouhání pod smlouvou Zákona. První tři z Deseti přikázání neboli z „Deseti slov“ vyjadřovala, že Jehova Bůh má jedinečné postavení Svrchovaného Panovníka a že má výlučné právo na uctívání, a také obsahovala výstrahu: „Nepoužiješ jméno Jehovy, svého Boha, nehodným způsobem, neboť Jehova nenechá bez trestu toho, kdo používá jeho jméno nehodným způsobem.“ (2Mo 34:28; 20:1–7) Zákon zakazoval svolávat zlo na Boha a proklínat náčelníka. (2Mo 22:28) Prvním zaznamenaným případem rouhání byla tedy situace, kdy nějaký syn ze smíšeného manželství zápasil s Izraelitou a přitom „začal utrhat Jménu a svolávat na ně zlo“. Jehova vynesl rozsudek, že tento provinilec má být ukamenován, a ukamenování stanovil jako přiměřený trest pro každého, kdo by kdykoli v budoucnosti ‚utrhal Jehovovu jménu‘, ať by se jednalo o rodilého Izraelitu, nebo o cizího usedlíka. (3Mo 24:10–16)
Brzy nato se většina Izraelitů provinila neuctivým reptáním proti Jehovovi. Byli za to odsouzeni k tomu, aby 40 let putovali pustinou a aby všichni, jimž bylo dvacet let a více, v pustině zemřeli. (4Mo 14:1–4, 11, 23, 29; 5Mo 1:27, 28, 34–39) Jejich rouhavý postoj je dovedl až k tomu, že mluvili o ukamenování Božích věrných služebníků. (4Mo 14:10) Svou utrhačnou řeč sice Korach, Datan a Abiram vedli vlastně proti Božím zástupcům Mojžíšovi a Áronovi, přesto však dříve, než Bůh tyto muže a jiné členy jejich domácnosti před jejich stany popravil, Mojžíš řekl přihlížejícím: „Budete najisto vědět, že tito muži zacházeli s Jehovou neuctivě.“ Svým jednáním totiž opovrhovali těmi, kdo byli teokraticky jmenováni Jehovou. (4Mo 16:1–3, 30–35)
I tam, kde nikdo vyloženě nemluvil proti Bohu, mohlo být něčí jednání proti zákonům obsaženým v Boží smlouvě posuzováno tak, že ten člověk ‚mluví utrhačně o Jehovovi‘ neboli že se mu rouhá. S tím, kdo neúmyslně porušil Boží zákon, se sice jednalo milosrdně, ale ten, kdo přestupoval zákony úmyslně a svévolně, musel být usmrcen — ať to byl rodilý Izraelita, nebo cizí usedlík —, protože mluvil utrhačně o Jehovovi a opovrhoval Božím slovem a zákonem. (4Mo 15:27–31; srovnej 5Mo 31:20; Ne 9:18, 26.)
Jinými projevy rouhání zaznamenanými v Hebrejských písmech bylo jednání synů kněze Eliho (1Sa 3:12, 13) a jednání asyrského úředníka, pohana rabšakeho. (2Kr 19:4–6, 22, 23) Nevinný Nabot byl usvědčen z rouhání a na základě svědectví falešných svědků byl usmrcen. (1Kr 21:10–13) V pozdějších obdobích Bůh odsoudil falešné proroky, kteří uklidňovali ty, kdo se k Jehovovi chovali neuctivě. (Jer 23:16, 17) Jehova nepokrytě varoval lidi, kteří ho uráželi, že jim bude vyplacena náležitá odměna „do jejich vlastní náruče“. (Iz 65:6, 7; srovnej Ža 10:13; Iz 8:20–22.) Na základě Izraelova odpadlictví bylo Jehovovo jméno mezi národy ostouzeno. (Iz 52:4, 5; Ez 36:20, 21)
Časem rabínské učení prosadilo chybný názor, že ve 3. Mojžíšově 24:10–23 bylo zakázáno vyslovovat jméno Jehova, protože je to rouhání. Talmudská tradice také předepisovala náboženským soudcům, kteří vyslechli svědectví, jež obsahovalo rouhavá slova údajně vyslovená obžalovaným, aby si podle příkladu ze 2. Královské 18:37; 19:1–4 roztrhli oděvy. (The Jewish Encyclopedia, 1976, sv. III, s. 237; srovnej Mt 26:65.)
„Rouhání“ v Řeckých písmech. Apoštol Pavel ukázal základní význam slova bla·sfe·miʹa na tom, že v Římanům 2:24 použil příbuzné řecké sloveso bla·sfe·meʹo, když citoval z Izajáše 52:5 a Ezekiela 36:20, 21.
K rouhání také patří, jestliže si někdo přivlastňuje Boží vlastnosti či výsadní práva nebo jestliže je připisuje jinému člověku či věci. (Srovnej Sk 12:21, 22.) Židovští náboženští vůdci obvinili Krista Ježíše z rouhání, protože určitým lidem řekl, že jejich hříchy jsou odpuštěny (Mt 9:2, 3; Mr 2:5–7; Lk 5:20, 21), a pokoušeli se ho ukamenovat jako rouhače kvůli tomu, že se prohlašoval za Božího Syna. (Jan 10:33–36) Když Ježíš před Sanhedrinem vyslovil, jaký s ním má Bůh záměr a že dostane vysoké postavení, velekněz si roztrhl oděvy a obvinil Ježíše z rouhání, za které pak byl jako viník odsouzen k smrti. (Mt 26:63–66; Mr 14:61–64) Židé neměli od Římanů oprávnění vykonat rozsudek smrti, a proto židovští náboženští vůdci, když odváděli Ježíše před Piláta, vychytrale pozměnili obžalobu z rouhání za obžalobu z povstání. (Jan 18:29–19:16)
Ježíš Kristus byl Boží Syn a přímý zástupce, a tak se i to, co lidé proti němu říkali, může vhodně označit jako rouhání. (Lk 22:65) Svatý duch neboli činná síla vychází od Boha a je úzce spojen s Boží osobou, a proto také Ježíš mohl mluvit o „rouhání proti duchu“. O takovém rouhání je řečeno, že je to neodpustitelný hřích. (Mt 12:31; Mr 3:28, 29; Lk 12:10) O rouhání je napsáno, že vychází člověku ze srdce (Mt 15:19; Mr 7:21, 22), takže takové rouhání proti duchu musí rozhodně souviset se stavem srdce, který se projevuje svévolností. Z události, která vedla k Ježíšovu výroku o neodpustitelnosti takového hříchu, vyplývá, že se jedná o odpor proti působení Božího ducha. A nejde o odpor vycházející z omylu, lidské slabosti nebo nedokonalosti, ale o svévolný a záměrný odpor. Farizeové jasně viděli, že Boží duch, který působí v Ježíšovi, přináší dobro, a přesto ze sobeckých důvodů tuto sílu připisovali Belzebubovi, Satanu Ďáblovi, a tím se rouhali Božímu svatému duchu. (Mt 12:22–32; srovnej Heb 6:4–6; 10:26, 27.)
Stejně jako Ježíš byl i Štěpán umučen na základě obvinění z rouhání. (Sk 6:11–13; 7:56–58) Pavel v době, kdy byl znám jako Saul, byl rouhač a snažil se křesťany přinutit, „aby odvolali“ (doslova „aby se rouhali“). Jakmile se však i on stal učedníkem, také zažil rouhavé odporování od Židů, a v Efezu bylo jeho učení určitými živly možná označeno za rouhání proti bohyni Artemis. (Sk 13:45; 19:37; 26:11; 1Ti 1:13) Odnětím pospolitosti Hymenaiovi a Alexandrovi předal Pavel tyto muže „Satanovi, aby se ukázňováním učili nerouhat se“. (1Ti 1:20; srovnej 2Ti 2:16–18.) Jakub ukázal, že bohatí jako třída měli sklon ‚rouhat se znamenitému jménu‘, kterým byli povoláni učedníci. (Jk 2:6, 7; srovnej Jana 17:6; Sk 15:14.) V „posledních dnech“ se mělo objevit mnoho rouhačů (2Ti 3:1, 2), jak bylo také předpověděno výroky a symbolickými obrazy v knize Zjevení. (Zj 13:1–6; 16:9–11, 21; 17:3)