POMLUVA, TLACHÁNÍ

Tlachání je plané mluvení; mohou to být nepodložené řeči. Pomluva je ústní či písemné nactiutrhání, které je obvykle zlomyslné.

Ne každé tlachání musí být vždy špatné nebo ubližující. Někdy to může být pochvalné tlachání o jednom člověku nebo o více lidech; nebo to může být vyprávění čistě z lidského zájmu o něčem bezvýznamném či nezávadném, co se týká druhých. Lehce se však sklouzne k mluvě, která je škodlivá nebo působí nepříjemnosti, protože tlachání je plané mluvení. Písmo varuje před planým mluvením a říká, že jazyk je těžké zkrotit, že „je mezi našimi údy světem nespravedlnosti, neboť poskvrňuje celé tělo a rozpaluje kolo přirozeného života“. Ničivou sílu jazyka ještě zdůrazňuje to, co o něm biblický pisatel napsal dále — „a je rozpalován gehennou“. (Jk 3:6) Mnohokrát je zdůrazňováno nebezpečí uvolněného, planého povídání. Taková mluva je spojována s hloupostí či pošetilostí (Př 15:2); je to léčka, jež může zničit toho, kdo tak mluví. (Př 13:3; 18:7) „V hojnosti slov nechybí přestupek,“ říká přísloví a radí, že ovládá-li člověk své rty, jedná rozvážně. (Př 10:19) „Kdo hlídá svá ústa a jazyk, hlídá svou duši před tísněmi,“ je varováním před bezmyšlenkovitou, uvolněnou nebo planou mluvou. (Př 21:23)

„Z hojnosti srdce mluví ústa,“ řekl Ježíš Kristus. (Mt 12:34) To, o čem člověk obvykle mluví, tudíž ukazuje, co má v srdci. Písmo nás vybízí, abychom své srdce chránili a přemýšleli i mluvili o tom, co je pravé, vážné, spravedlivé, cudné, hodné lásky, o čem se dobře mluví, co je ctnostné a chvályhodné. (Př 4:23; Fil 4:8) Ježíš Kristus řekl, že ‚člověka poskvrňuje to, co vychází z jeho úst‘, a mezi věcmi, které vycházejí z úst, ale v podstatě ze srdce, jmenoval „ničemná uvažování“ a „falešná svědectví“. (Mt 15:11, 19)

Tlachání může vést k pomlouvání a může být pro pomlouvače zhoubou. Moudrost slov u Kazatele 10:12–14 je zcela zjevná: „Rty hlupáka jej spolknou. Začátek slov jeho úst je pošetilost a pozdější konec jeho úst je neblahé šílenství. A pošetilý mluví mnoho slov.“

Tlachání je mluva, která prozrazuje něco o jednání či záležitostech jiných lidí. Je to možná nepodložená zpráva, dokonce i lež. Ten, kdo tlachá, možná neví, že zpráva není pravdivá, ale tím, že ji šíří, se stává odpovědným za šíření lži. Možná mluví o něčích nedostatcích či chybách. Ale i když věci, o nichž mluví, jsou pravdivé, jedná nesprávně a projevuje nedostatek lásky. Přísloví říká: „Kdo překrývá přestupek, hledá lásku, a ten, kdo stále hovoří o záležitosti, rozděluje ty, kdo se důvěrně znají.“ (Př 17:9)

Timoteovi, který byl starším, dal apoštol Pavel důraznou radu ohledně jednání mladých vdov, které neměly vlastní domácnost, o niž by pečovaly, a nezaměstnávaly se tím, že by sloužily jiným. Apoštol řekl: „Současně se také učí být nezaměstnané a potulují se po domech; ano, jsou nejen nezaměstnané, ale také tlachají a pletou se do záležitostí jiných lidí a mluví o tom, o čem by neměly.“ (1Ti 5:13) Takové jednání je nepřístojné. Tentýž apoštol mluvil o některých lidech v tesalonickém sboru, kteří „chodí nepořádně, vůbec nepracují, ale pletou se do toho, co se jich netýká“. (2Te 3:11) Apoštol Petr řadí toho, „kdo se plete do záležitostí jiných lidí“, k velmi špatné společnosti — mezi vrahy, zloděje a zločince. (1Pe 4:15)

Na druhé straně, není tlacháním ani pomlouváním ani něčím nesprávným, když o věcech, které se týkají sboru, mluvíme s těmi, kdo mají autoritu a odpovědnost dohlížet na sbor a napravovat věci. Tuto skutečnost dokládá biblická zpráva o křesťanském sboru ve starověkém Korintu. Rozkoly a projevování nepatřičné úcty lidem vedly k sektářským postojům a to ničilo jednotu sboru. Někteří členové z domácnosti jisté Chloé, kteří o těchto věcech věděli a dělali si starosti o duchovní zdraví sboru, oznámili tyto skutečnosti apoštolu Pavlovi. Pavel tam sice nebyl, ale okamžitě jednal a z Efezu poslal sboru usměrňující rady. (1Ko 1:11)

Jaký rozdíl je mezi tlacháním a pomlouváním?

Tlachání může být v některých případech více či méně neškodné (ačkoli se z něj může stát pomlouvání nebo k němu může vést), pomlouvání však je vždy škodlivé a vždy působí bolest a sváry. Pomlouvání může a nemusí být se zlým záměrem. V každém případě se však pomlouvač dostává do špatného postavení před Bohem, protože ‚vyvolávání svárů mezi bratry‘ patří k věcem, které Jehova nenávidí. (Př 6:16–19) Řecké slovo pro „pomlouvače“ neboli „žalobce“ je di·aʹbo·los. Bible toto slovo také používá jako titul Satana „Ďábla“, velkého pomlouvače, který pomlouvá Boha. (Jan 8:44; Zj 12:9, 10; 1Mo 3:2–5) To ukazuje, odkud taková nactiutrhačná obvinění pocházejí.

Pomlouvač se stává kamenem klopýtání pro druhé lidi, a zvláště pro ty, které pomlouvá. Zákon, který dal Jehova Izraeli, přikazoval: „Nebudeš obcházet mezi svým lidem, abys pomlouval. Nepostavíš se proti krvi svého bližního.“ (3Mo 19:16) Závažnost pomluvy je zde zdůrazněna poukazem na to, že v některých případech mohla falešná obvinění skutečně vést k usmrcení člověka. Falešní svědkové byli v mnoha případech nástrojem, který způsobil smrt nevinných lidí. (1Kr 21:8–13; Mt 26:59, 60)

Některé věci jsou důvěrné, ale pomlouvač má radost z toho, že je může prozradit dalším lidem, kteří nemají právo tyto věci znát. (Př 11:13) Pomlouvače těší prozrazovat věci, které působí senzaci. I ten, kdo pomlouvači naslouchá, jedná nesprávně a působí si škodu. (Př 20:19; 26:22) Kvůli nějaké hanlivé poznámce, kterou pomlouvač pronese, se člověk může odvrátit od svých přátel a může vzniknout nepřátelství a rozdělení. (Př 16:28)

Písmo předpovídá, že znakem ‚posledních dnů‘ bude nápadný výskyt pomlouvačů. (2Ti 3:1–3) Objeví-li se takoví lidé, muži či ženy, v křesťanském sboru, mají je odpovědní muži pokárat a napravit. (1Ti 3:11; Tit 2:1–5; 3Ja 9, 10) Pomluva způsobuje svár (Př 16:28), a vede tudíž k určitým ‚skutkům těla‘ (jako nenávist, sváry a rozdělení), jež mají za následek, že pomlouvač i ti, koho svedl k nesprávnému jednání, nezdědí Boží Království. (Ga 5:19–21) I když je pomlouvač vychytralý a prolhaný, jeho špatnost bude ve sboru odhalena. (Př 26:20–26) Ježíš odhalil před ostatními apoštoly pomlouvačného Jidáše (Jan 6:70) a nato ho poslal pryč. To, co se stalo potom, vedlo k Jidášově zkáze. (Mt 26:20–25; Jan 13:21–27; 17:12)

Určitou formou pomlouvání je utrhání. Za takové jednání je člověk vyloučen z křesťanského sboru, protože Písmo o utrhačích prohlašuje, že nejsou hodni života. (1Ko 5:11; 6:9, 10) Pomlouvání a utrhání je často spojeno se vzpourou proti Bohu nebo proti těm, kdo jsou řádně ustanoveni a jmenováni, aby řídili sbor Božího lidu. Názorným příkladem takových lidí byli Korach a ti, kdo se k němu připojili a ve vzpouře proti Božímu uspořádání se utrhačně vyjadřovali o Mojžíšovi a Áronovi. (4Mo 16:1–3, 12–14) Na tyto buřiče a na jejich konec poukázal Juda, když křesťany varoval před utrhačnou mluvou, reptáním, stížnostmi a mluvením „nabubřelostí“. (Juda 10, 11, 14–16)