VELBLOUD

[heb. ga·malʹ; beʹkher, ‚mladý velbloudí samec‘ (Iz 60:6); bikh·rahʹ, ‚mladá velbloudice‘ (Jer 2:23); kir·ka·róthʹ, ‚rychlé velbloudice‘ (Iz 66:20); řec. kaʹme·los].

Zvíře, které člověku již dlouho slouží jako soumar a jako dopravní prostředek, a to obzvláště v pouštních oblastech. Existují dva druhy velblouda — dvouhrbý a jednohrbý. Velbloud dvouhrbý neboli drabař (Camelus bactrianus) má — jak již říká jeho název — na hřbetu dva hrby, je silnější než velbloud jednohrbý a je schopen nosit těžší náklady; velbloud jednohrbý neboli dromedár (Camelus dromedarius), který je považován za druh, na nějž se obvykle odvolává Bible, má zase pouze jeden hrb.

Charakteristické rysy velblouda ho dokonale vybavují pro život v pouštních oblastech, kde plní úlohu, kterou na jiných územích obvykle zastává kůň nebo osel. Hustá srst chrání velblouda před pouštním vedrem. Velbloud může zavřít své protáhlé štěrbinové nozdry, což mu slouží jako účinná ochrana před zvířeným pískem. Jeho oči jsou před horkými písečnými bouřemi chráněny mohutnými očními víčky a dlouhými řasami. Chodidla velblouda jsou opatřena nášlapnými mozoly, které tvoří jakoby polštářky, čímž jsou chodidla pozoruhodně formována pro chůzi v měkkém písčitém terénu. Vazivové polštáře, na kterých zvíře spočívá při odpočinku, chrání jeho hrudník a kolena. Tyto polštáře má velbloud již při narození. Silné zuby velbloudovi umožňují rozžvýkat prakticky cokoli. Tento tvor ke svému životu nepotřebuje mnoho obilnin a k obživě mu stačí i běžné pouštní rostliny, což z něj dělá zcela nenáročné užitkové zvíře.

Hrb velbloudovi slouží jako určitý druh přenosné spižírny. Zde se většina jeho zásob potravy ukládá ve formě tuku. Jestliže je nutné, aby velbloud čerpal výživu ze své uložené zásoby potravy příliš dlouho, hrb, místo aby stál, přepadne a jeho kůže visí jako prázdný vak po straně hřbetního hřebenu. Ve starověku, stejně jako dnes, se dávaly velbloudům na hrb náklady. (Iz 30:6) V Písmu je také zmínka o ‚koši ženského velbloudího sedla‘, který byl nepochybně umístěn na hrbu velblouda. (1Mo 31:34)

Ačkoli se říká, že velbloud si do svého hrbu ukládá vodu, není to pravda. Obecně panuje názor, že velbloud se může obejít bez vody po dlouhou dobu díky své schopnosti zadržet většinu vody, kterou vypije. Faktorem, který k tomu přispívá, je způsob, jakým má velbloud vytvořen čenich, který zvířeti umožňuje zadržovat vodní páru při vydechování. Velbloud může snést ztrátu vody, která odpovídá 25 procentům jeho tělesné hmotnosti — na rozdíl od 12 procent u člověka. Velbloud neztrácí vlhkost dýcháním tak rychle jako ostatní tvorové, protože jeho tělesná teplota může bez znatelných účinků kolísat v rozpětí 6 °C. Jeho krev je jedinečná v tom, že ztráta tekutiny je minimální, dokonce i když velbloud pije jen omezené množství vody po několik dní. Může také nahradit ztracenou tělesnou váhu tím, že za deset minut vypije až 135 l vody.

O některých velbloudech se ví, že cestovali úžasnou rychlostí. V 1. Samuelově 30:17 si lze povšimnout zmínky o rychlých velbloudech. Když David srážel amalekitské nájezdníky, uniklo pouze 400 mladých mužů, kteří jeli na velbloudech.

Velbloud byl podle Zákona nečisté zvíře, a proto jej Izraelité nejedli. (3Mo 11:4; 5Mo 14:7) Z velbloudí srsti se však tkaly látky. Oděv z tohoto materiálu nosil Jan Křtitel. (Mt 3:4; Mr 1:6) Látka vyrobená z velbloudí srsti se k výrobě oblečení používá až dodnes.

Použití od raných dob. První biblická zmínka o velbloudech se vztahuje k Abrahamovu dočasnému pobytu v Egyptě, kde získal mnoho těchto zvířat. (1Mo 12:16) Když byl Abrahamův věrný sluha poslán do Mezopotámie, aby přivedl manželku pro Izáka, doprovázel ho průvod deseti velbloudů s nejrůznějšími dary. (1Mo 24:10) Josef byl svými nevlastními bratry prodán karavaně Išmaelitů, která na velbloudech směřovala do Egypta. (1Mo 37:25–28)

Job je představen jako „největší ze všech Orientálců“. Jeho hmotný majetek zahrnoval 3 000 velbloudů, a potom, co byla vyzkoušena Jobova ryzost, mu Jehova požehnal do té míry, že vlastnil 6 000 velbloudů a obrovské množství dobytka. (Job 1:3; 42:12)

Velbloudi spolu s ostatním dobytkem Egypta trpěli ranami, které Bůh přivedl na faraónovu říši. (2Mo 9:3, 10, 25; 12:29) Zda nějací velbloudi šli spolu s Izraelity při jejich putování pustinou, není v biblickém záznamu uvedeno, ale pravděpodobně to tak bylo.

První zmínka o velbloudech — potom, co se Izraelité usadili v Zaslíbené zemi — se týká toho, že je používali útočníci. Když se hordy Midianitů a ‚bezpočet velbloudů‘ rozšířili po zemi a ožebračovali ji, hrozil Božímu lidu Izraeli kritický stav. (Sd 6:5; 7:12) S Jehovovou pomocí Izraelité své nepřátele občas porazili, a ukořistili obrovské množství velbloudů, při jedné příležitosti 50 000. (1Pa 5:21; 2Pa 14:15)

Zatímco byl David vypovězen ze Saulova dvora, válčil spolu se svými muži proti Gešurovcům, Girzejcům a Amalekitům a srazil všechny muže a ženy, ale domácí zvířata včetně velbloudů vzal jako kořist. (1Sa 27:8, 9) Během Davidovy vlády se o velbloudy staral zvláštní úředník jménem Obil. (1Pa 27:30) Královna ze Šeby přinesla s průvodem velbloudů dary králi Šalomounovi, a Ben-hadad II. ze Sýrie poslal proroku Elišovi dary, které naložil na 40 velbloudů. (1Kr 10:1, 2; 2Kr 8:9)

Při předpovídání pádu Babylóna se prorok Izajáš zmínil o vítězných armádách a jako jejich symbol uvedl „válečný dvoukolý vůz s velbloudy“. (Iz 21:7) Podle řeckého historika Hérodota (Dějiny, I, 80) používal velbloudy Kýros při svých vojenských taženích. Když Ezekiel 25:5 popisuje záhubu přicházející na Rabbu, hlavní město Ammonitů, říká, že město se stane „pastvinou pro velbloudy“. Také nevěrný dům Izraele, který měl ve svém cizoložném jednání nezákonné styky s okolními pohanskými národy, byl přirovnán k mladé velbloudici v říji, která bezcílně pobíhá sem a tam. (Jer 2:23, 24)

Zecharjáš předpověděl, že na velbloudy a ostatní dobytek národů, které bojují proti Jehovovu lidu na zemi, přijde metla, jež bude připomínat rány, které zasáhly dobytek v Egyptě. (Ze 14:12, 15) Po svém návratu z vyhnanství je Boží lid popsán tak, že ho pokryje „vzdouvající se spousta velbloudů“, kteří všichni přinášejí tribut. Velbloudi jsou také zmíněni mezi soumary, kteří ze všech národů přinášejí do Jeruzaléma bratry Božích služebníků „jako dar Jehovovi“. (Iz 60:6; 66:20) Je zajímavé, že při prvním splnění Izajášova proroctví o obnově bylo mezi dobytkem Židů, kteří se v roce 537 př. n. l. vraceli z Babylóna, 435 velbloudů. (Ezr 2:67; Ne 7:69)

Obrazné použití. Ježíš se o velbloudovi zmínil v obrazném smyslu. Při jedné příležitosti poukázal na to, že je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby se boháč dostal do Království. (Mt 19:24; Mr 10:25; Lk 18:25) Vznikla otázka, zda by se v tomto případě nemělo slovo „velbloud“ správněji překládat jako „lano“. Překlad George M. Lamsy v hlavním textu používá slovo „lano“, ale poznámka pod čarou u Matouše 19:24 říká: „Aramejské slovo gamla znamená lano nebo velbloud.“ Také řecká slova označující lano (kaʹmi·los) a velblouda (kaʹme·los) jsou velmi podobná, a někteří učenci se domnívají, že došlo k záměně řeckých slov. Nicméně stojí za povšimnutí, že dílo A Greek-English Lexicon (od Liddella a Scotta, revidoval Jones, Oxford, 1968, s. 872) definuje slovo kaʹmi·los jako „lano“, ale dodává, že snad bylo vymyšleno jako oprava úsloví: „Je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby se boháč dostal do Božího království,“ a tak ukazuje, že spíše než slovo kaʹmi·los v původním řeckém textu bylo slovo kaʹme·los.

V nejstarších dochovaných řeckých rukopisech Matoušova evangelia (Sinajském rukopisu, Vatikánském rukopisu č. 1209 a Alexandrijském rukopisu) se objevuje slovo kaʹme·los. Matouš svou zprávu o Ježíšově životě napsal nejprve v hebrejštině a potom ji možná sám přeložil do řečtiny. Proto přesně věděl, co Ježíš řekl a co tím měl na mysli. Znal tedy to správné slovo, a slovo použité v nejstarších dochovaných rukopisech je kaʹme·los. Je proto dobrý důvod se domnívat, že správný překlad původního slova je „velbloud“.

Prostřednictvím tohoto podobenství, které se nemá chápat doslovně, Ježíš poukázal na to, že právě jako je nemožné, aby doslovný velbloud prošel uchem doslovné jehly, je ještě nemožnější, aby boháč, který i nadále lne ke svému bohatství, vstoupil do Božího Království. (Viz heslo UCHO JEHLY.)

Když Ježíš odsuzoval pokrytecké farizey, mluvil o tom, že ‚cedí komára, ale polykají velblouda‘. Tito muži měli ve zvyku cedit komára ze svého vína, ne pouze proto, že to byl hmyz, ale proto, že byl z obřadního hlediska nečistý; přesto v obrazném smyslu polykali velbloudy, kteří byli také nečistí. Ačkoli trvali na dodržování nejmenšího požadavku Zákona, zcela přehlíželi závažnější věci — právo, milosrdenství a věrnost. (Mt 23:23, 24)

[Vyobrazení na straně 1020]

Velbloud jednohrbý, který je dobře přizpůsoben pro život v poušti