29. kapitola

„Předmětem nenávisti všech národů“

POSLEDNÍ večer před svou smrtí strávil Ježíš se svými apoštoly, a tehdy jim připomněl: „Otrok není větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás; jestliže zachovávali mé slovo, budou zachovávat i vaše. Ale to všechno proti vám budou dělat kvůli mému jménu, protože neznají toho, kdo mě poslal.“ — Jan 15:20, 21.

Ježíš však neměl na mysli pouhé ojedinělé případy nesnášenlivosti. Jen tři dny předtím řekl: „Budete předmětem nenávisti všech národů kvůli mému jménu.“ — Mat. 24:9.

Přesto Ježíš své následovníky upozornil, že se tváří v tvář pronásledování nesmějí uchýlit k tělesným zbraním. (Mat. 26:48–52) Neměli svým pronásledovatelům utrhat ani se snažit oplácet. (Řím. 12:14; 1. Petra 2:21–23) Co kdyby se ti pronásledovatelé jednoho dne stali věřícími? (Sk. 2:36–42; 7:58–8:1; 9:1–22) Veškeré vyrovnávání účtů se mělo přenechat Bohu. — Řím. 12:17–19.

Je dobře známé, že raní křesťané byli krutě pronásledováni římskou vládou. Stojí však také za povšimnutí, že pronásledovateli Ježíše Krista byli v první řadě náboženští vůdci a že římský místodržitel, Pontský Pilát, dal Ježíše popravit jen proto, že na to naléhali oni. (Luk. 23:13–25) Po Ježíšově smrti stáli náboženští vůdci opět v čele jako pronásledovatelé Ježíšových následovníků. (Sk. 4:1–22; 5:17–32; 9:1, 2) A nebylo to tak i v novější době?

Duchovenstvo vyzývá k veřejné debatě

Počet rozšířených spisů C. T. Russella rychle dosáhl desítek miliónů výtisků v mnoha jazycích, takže katolické a protestantské duchovenstvo nemohlo snadno přehlížet, co Russell říká. Hněvalo je, že jejich nauky jsou veřejně odhalovány jako nebiblické, a roztrpčovalo je, že jejich církve ztrácejí členy, a tak mnozí duchovní používali své kazatelny k hanění Russellových spisů. Zakazovali svým ovečkám přijímat literaturu rozšiřovanou badateli Bible. Řada z nich se snažila podnítit veřejné činitele k zastavení tohoto díla. Na některých místech ve Spojených státech — mimo jiné v Tampě na Floridě, v Rock Islandu v Illinois, ve Winston-Salemu v Severní Karolíně a ve Scrantonu v Pensylvánii — dohlíželi na veřejné pálení Russellových knih.

Někteří duchovní si umínili, že zničí Russellův vliv tím, že Russella otevřeně odhalí při veřejné debatě. Nedaleko ústředí jeho činnosti pověřila skupina duchovních jako svého mluvčího dr. E. L. Eatona, pastora metodistické episkopální církve z North Avenue v Allegheny (Pensylvánie). Ten roku 1903 navrhl veřejnou debatu, a bratr Russell pozvání přijal.

Diskutovalo se o šesti bodech: Bratr Russell tvrdil, ale dr. Eaton popíral, že duše mrtvých nejsou při vědomí; že Kristův „druhý příchod“ předchází miléniu a že účelem jak jeho „druhého příchodu“, tak milénia je požehnat všem rodinám země; také že pouze svatí z „věku evangelia“ se podílejí na prvním vzkříšení, ale že nesmírné množství lidí bude mít příležitost k záchraně při vzkříšení, k němuž dojde potom. Dr. Eaton tvrdil, ale bratr Russell popíral, že po smrti nebude pro nikoho žádná zkušební doba; že všichni, kdo jsou spaseni, vstoupí do nebe a že nepolepšitelně zlí budou podrobeni věčným mukám. Každá ze série šesti debat o těchto bodech probíhala roku 1903 před zcela zaplněným hledištěm Carnegie Hall v Allegheny.

Co však bylo v pozadí této výzvy k debatě? Albert Vandenberg se na to podíval z historického hlediska a pak napsal: „Debaty byly vedeny tak, že během každé diskuse sloužil jako moderátor duchovní z jiné protestantské denominace. Navíc seděli s reverendem Eatonem na řečnickém pódiu duchovní z různých okolních kostelů, prý aby ho podpořili morálně i pokud jde o texty. . . To, že se podařilo vytvořit alespoň neoficiální alianci protestantských duchovních, naznačovalo, že se bojí Russellovy schopnosti obrátit na svou víru členy jejich denominací.“ — „Charles Taze Russell: Pittsburgh Prophet, 1879–1909“, vyšlo v časopise The Western Pennsylvania Historical Magazine, leden 1986, s. 14.

Takových debat bylo poměrně málo. Nepřinesly však výsledky, jaké si přála aliance duchovních. Na některé lidi přímo ze sboru dr. Eatona zapůsobilo to, co slyšeli během série debat v roce 1903, opustili jeho církev a rozhodli se připojit se k badatelům Bible. I jeden duchovní, který byl přítomen, uznal, že Russell ‚namířil na peklo hadici a oheň uhasil‘. Avšak i bratr Russell cítil, že věci pravdy lze lépe posloužit, když se čas a úsilí vynaloží na jiné činnosti než na debaty.

Duchovní útoků nezanechali. Když bratr Russell mluvil v irském Dublinu a v yorkshirském Otley v Anglii, nastrčili do obecenstva muže, kteří měli vykřikovat námitky a falešná obvinění proti Russellovi osobně. Bratr Russell takové situace obratně zvládal a při odpovědích se vždy opíral o Bibli jako o autoritu.

Protestantští duchovní bez ohledu na denominaci byli sdruženi v takzvané Evangelické alianci. Jejich představitelé v mnoha zemích agitovali proti Russellovi a těm, kdo šířili jeho literaturu. Například v Texasu badatelé Bible zjistili, že každý kazatel i v nejmenším městě nebo na venkově je vybaven stejnou zásobou falešných obvinění proti Russellovi a stejně překrucuje to, co Russell učil.

Tyto útoky na Russella však někdy přinesly výsledky, s nimiž duchovní nepočítali. Když jeden kazatel v New Brunswicku (Kanada) použil své kazatelny k hanlivému proslovu o Russellovi, seděl mezi přítomnými muž, který osobně četl literaturu psanou bratrem Russellem. Znechutilo ho, když se kazatel vědomě uchýlil k nepravdám. Asi uprostřed kázání muž vstal, vzal za ruku manželku a zavolal na svých sedm dcer, které zpívaly na kůru: „Pojďte, děvčata, jdeme domů.“ Všech devět odkráčelo a duchovní jen přihlížel, jak ten, kdo jim postavil kostel a byl finanční oporou sboru, odchází. Sbor se brzy rozpadl a kazatel odešel.

Uchylují se k zesměšňování a pomluvám

Duchovenstvo v zoufalé snaze potlačit vliv C. T. Russella a jeho společníků znevažovalo tvrzení, že je křesťanským služebníkem. Z podobných důvodů židovští náboženští vůdci v prvním století jednali s Petrem a Janem jako s „nevzdělanými a obyčejnými lidmi“. — Sk. 4:13.

Bratr Russell nevychodil žádnou teologickou školu křesťanstva. Směle však řekl: „Vyzýváme [duchovní], aby prokázali, že vůbec někdy byli Bohem ordinováni nebo že na to vůbec někdy myslí. Myslí jen na sektářskou ordinaci neboli zplnomocnění, každý od své vlastní sekty nebo strany. . . Boží ordinace neboli zplnomocnění kteréhokoli člověka k tomu, aby kázal, se děje tím, že je mu udělen Svatý Duch. Kdokoli obdržel Svatého Ducha, obdržel moc a zplnomocnění vyučovat a kázat ve jménu Boha. Kdokoli Svatého Ducha neobdržel, nemá pro své kázání žádné Božské zplnomocnění ani posvěcení.“ — Iz. 61:1, 2.

Někteří duchovní chtěli poškodit pověst bratra Russella, a proto o něm kázali a uveřejňovali hrubé nepravdy. Jedna nepravda, kterou často používali — a dělají to dosud —, se týká jeho manželství. Snažili se a snaží vzbudit dojem, že Russell byl nemorální. Jaké však jsou skutečnosti?

V roce 1879 se Charles Taze Russell oženil s Marií Frances Ackleyovou. Po 13 let měli mezi sebou pěkný vztah. Potom začali tento vztah podkopávat ti, kdo Marii lichotili a působili na její pýchu; ale když se jasně ukázalo, oč usilují, zdálo se, že Maria opět získala rovnováhu. Když jeden bývalý společník rozšířil o bratru Russellovi nepravdy, dokonce manžela požádala, aby směla navštívit řadu sborů a obvinění vyvrátit, protože se tvrdilo, že s ní špatně zachází. Znamenité přijetí, kterého se jí během té cesty v roce 1894 dostalo, však zřejmě přispělo k tomu, že se postupně na sebe začala dívat jinak. Snažila se zajistit si větší vliv při rozhodování, co vyjde ve Strážné věži.a Když si uvědomila, že nic z toho, co napíše, nebude uveřejněno, pokud její manžel jako redaktor časopisu nebude s obsahem souhlasit (na základě toho, zda obsah odpovídá Písmům), velmi ji to vyvedlo z míry. Její manžel vynaložil vážné úsilí, aby jí pomohl, ale v listopadu 1897 od něho odešla. Přesto jí zajistil bydlení i prostředky k životu. Roku 1903 dala podnět k soudnímu řízení a po létech, v roce 1908, obdržela rozsudek: ne úplný rozvod, ale rozvod od stolu a lože, s alimenty.

Když nedonutila manžela, aby ustoupil jejím požadavkům, vynaložila poté, co od něho odešla, velké úsilí na to, aby mu zkazila pověst. V roce 1903 vydala traktát, který neobsahoval biblické pravdy, ale byl plný závažných nepravdivých výroků o bratru Russellovi. Snažila se získat duchovní různých denominací, aby s ní spolupracovali a rozšiřovali traktáty tam, kde badatelé Bible pořádali zvláštní shromáždění. Budiž jim ke cti, že tehdy jen nemnozí byli ochotni dát se takto využít. Avšak jiní duchovní od té doby projevili jiného ducha.

Maria Russellová dříve slovem i písmem odsoudila ty, kdo bratra Russella obviňovali právě z takového nevhodného chování, které mu nyní sama připisovala. Někteří náboženští odpůrci bratra Russella využili jistých nepodložených tvrzení pronesených při soudních jednáních v roce 1906 (tato tvrzení byla z nařízení soudu vyškrtnuta ze záznamu) a uveřejnili obvinění, jež měla vyznít, jako by byl nemorálním člověkem a nebyl tedy způsobilý jako Boží služebník. Avšak záznam soudu jasně ukazuje, že ta obvinění byla falešná. Paní Russellové se zeptal její vlastní právník, zda se domnívá, že se její manžel provinil cizoložstvím. Odpověděla: „Ne.“ Stojí také za povšimnutí, že v roce 1897, když výbor křesťanských starších naslouchal obviněním, jež vznesla proti svému manželovi, paní Russellová se ani nezmínila o věcech, které později uvedla u soudu, aby přesvědčila porotu, že jí má být povolen rozvod, i když se tyto domnělé příhody měly stát ještě před oním setkáním.

Devět let potom, co paní Russellová poprvé předložila případ soudu, soudce James Macfarlane písemně odpověděl jednomu muži, který chtěl opis soudního záznamu, aby jeden z jeho společníků mohl Russella veřejně odhalit. Soudce muži otevřeně napsal, že to, co chce, by znamenalo vyhodit čas a peníze. V dopise stálo: „Podkladem pro její žádost a pro rozsudek, zanesený podle výroku poroty, bylo ‚nedůstojné zacházení‘, a ne cizoložství, a svědectví, jak tomu rozumím, neukazuje, že Russell vedl ‚cizoložný život s nějakou partnerkou‘. Žádná partnerka nikdy neexistovala.“

Maria Russellová projevila opožděné uznání až při pohřbu bratra Russella v Carnegie Hall v Pittsburghu roku 1916. V závoji prošla uličkou mezi řadami sedadel až k rakvi a položila na ni kytičku konvalinek se stuhou, na níž stálo: „Mému milovanému manželovi.“

Je zjevné, že duchovenstvo dodnes používá taktiku, kterou používali muži téhož postavení v prvním století. Tenkrát se snažili zkazit Ježíšovi pověst obviněním, že jí s hříšníky a že on sám je hříšník a rouhač. (Mat. 9:11; Jan 9:16–24; 10:33–37) Taková obvinění nezměnila pravdu o Ježíšovi, ale otevřeně odhalila ty, kdo se uchýlili k takovým pomluvám — a ta obvinění otevřeně odhalují i ty, kdo se k podobné taktice uchylují dnes —, že totiž jejich duchovním otcem je Ďábel, jehož jméno znamená „pomlouvač“. — Jan 8:44.

Využívají pro své cíle válečnou horečku

V nacionalistické horečce, která se přehnala světem během první světové války, se našla nová zbraň, již bylo možné použít proti badatelům Bible. Protestantští a římskokatoličtí náboženští vůdci mohli své nepřátelství projevovat pod zástěrkou vlastenectví. Využili válečné hysterie, aby obvinili badatele Bible z pobuřování — což bylo stejné obvinění, jaké v prvním století vznesli jeruzalémští náboženští vůdci proti Ježíši Kristu a apoštolu Pavlovi. (Luk. 23:2, 4; Sk. 24:1, 5) Jestliže měli duchovní vznést takové obvinění, museli být samozřejmě sami aktivními zastánci válečného úsilí. To však většinu z nich zřejmě netrápilo, třebaže to znamenalo posílat mladé muže, aby zabíjeli příslušníky svého vlastního náboženství v jiné zemi.

V červenci 1917, po Russellově smrti, vydala Watch Tower Society knihu The Finished Mystery (Ukončené tajemství), komentář ke Zjevení a Ezekielovi a také k Šalomounově písni. Tato kniha otevřeně odhalovala pokrytectví duchovních křesťanstva. Za poměrně krátkou dobu dosáhla velkého rozšíření. Koncem prosince 1917 a počátkem roku 1918 badatelé Bible ve Spojených státech a v Kanadě rozšířili také 10 000 000 výtisků plamenného poselství v traktátu The Bible Students Monthly (Měsíčník badatelů Bible). Tento čtyřstránkový traktát polovičního novinového formátu se jmenoval „Pád Babylóna“ a měl podtitul „Proč musí nyní křesťanstvo trpět — Konečný výsledek“. Ztotožnil katolické a protestantské náboženské organizace s novodobým Babylónem, který musí brzy padnout. Na podporu toho, co v něm bylo řečeno, použil komentář z knihy The Finished Mystery k proroctvím vyjadřujícím božský rozsudek proti „Tajemnému Babylónu“. Na zadní straně byla názorná karikatura v podobě rozpadávající se zdi. Na jejích mohutných kamenech byly nápisy jako „Nauka o trojici (‚3 × 1 = 1‘)“, „Nesmrtelnost duše“, „Teorie o věčných mukách“, „Protestantství — kréda, duchovenstvo atd.“, „Římská církev — papežové, kardinálové atd. atd.“ — a všechny ty kameny padaly.

Duchovenstvo se pro takové odhalení rozzuřilo, stejně jako zuřilo židovské duchovenstvo, když Ježíš odhalil jejich pokrytectví. (Mat. 23:1–39; 26:3, 4) V Kanadě zareagovalo duchovenstvo rychle. V lednu 1918 podepsalo přes 600 kanadských duchovních petici, žádající vládu, aby zakázala publikace International Bible Students Association. Noviny Winnipeg Evening Tribune uvedly, že poté, co Charles G. Paterson, pastor kostela sv. Štěpána ve Winnipegu, odsoudil z kazatelny traktát The Bible Students Monthly, který obsahoval článek „Pád Babylóna“, generální prokurátor Johnson se na něho obrátil, aby získal jeden výtisk. Krátce nato, 12. února 1918, vydala kanadská vláda výnos, že vlastnit knihu The Finished Mystery nebo výše vyobrazený traktát je porušení předpisů, které lze trestat pokutou a vězněním.

V témže měsíci, 24. února, promluvil ve Spojených státech v Temple Auditoriu v Los Angeles (Kalifornie) nově zvolený prezident Watch Tower Society, bratr Rutherford. Jeho námět byl zarážející: „Svět skončil — Milióny nyní žijících možná nikdy nezemřou.“ Když předkládal doklady, že do té doby známý svět skutečně skončil roku 1914, poukázal na právě probíhající válku a s ní spojený hladomor a uvedl, že je to část znamení předpověděného Ježíšem. (Mat. 24:3–8) Pak zaměřil pozornost na duchovenstvo slovy:

„Podle textů Písma duchovní jako třída si nejvíce ze všech lidí na zemi zaslouží trest za velkou válku, která nyní sužuje lidstvo. Po 1 500 let učili lidi satanskou nauku o tom, že králové mají božské právo vládnout. Směšovali politiku a náboženství, církev a stát; prokázali, že se zpronevěřili výsadě ohlašovat poselství o Mesiášově království, kterou dostali od Boha, a místo toho povzbuzovali vládce k víře, že král má božské právo panovat, a že je proto správné všechno, co dělá.“ Ukázal, k čemu to vedlo: „Ctižádostiví evropští králové zbrojili pro válku, protože toužili zmocnit se území jiných národů; a duchovenstvo je poplácávalo po zádech a povzbuzovalo je: ‚Jen tak dál; nemůžete udělat chybu; ať uděláte cokoli, je to správné.‘“ Ale nedělalo to jen evropské duchovenstvo, a kazatelé v Americe to věděli.

Příštího dne vyšla v novinách Morning Tribune v Los Angeles obsáhlá zpráva o této přednášce. Duchovenstvo se tak rozlítilo, že se ještě téhož dne sešlo pastorské sdružení a poslalo svého předsedu k vydavatelům těch novin, aby jim sdělil, že jsou velmi rozhořčeni. Pak následovalo období neustálého šikanování kanceláří Watch Tower Society ze strany členů vládní výzvědné služby.

Během tohoto období nacionalistického zápalu se ve Filadelfii ve Spojených státech konala konference duchovních, na níž byla přijata rezoluce žádající o revizi zákona o špionáži, aby jeho údajní narušitelé mohli být souzeni vojenským tribunálem a odsouzeni k trestu smrti. John Lord O’Brian, zvláštní pomocník generálního prokurátora pro činnost související s válkou, byl vybrán, aby věc předložil senátu. Prezident Spojených států nepřipustil, aby se návrh stal zákonem. Ale generálmajor armády USA James Franklin Bell rozpálený hněvem prozradil J. F. Rutherfordovi a W. E. Van Amburghovi, co se na konferenci stalo, a řekl, že návrh zákona měl být použit proti úředníkům Watch Tower Society.

Oficiální záznamy vlády USA ukazují, že přinejmenším od 21. února 1918 se John Lord O’Brian osobně zapojil do úsilí vykonstruovat proces proti badatelům Bible. Kongresový záznam z 24. dubna a 4. května obsahuje připomínky Johna Lorda O’Briana, v nichž vehementně dokazoval, že připouští-li zákon výrok „co je pravdivé, s dobrými pohnutkami a pro ospravedlnitelné cíle“, který uvádí takzvaný Francouzský dodatek k zákonu o špionáži a který potvrdil senát USA, nemůže badatele Bible úspěšně žalovat.

Ve Worcesteru (Massachusetts) „reverend“ B. F. Wyland dále těžil z válečné horečky tvrzením, že badatelé Bible provádějí propagandu pro nepřítele. V novinách Daily Telegram uveřejnil článek, v němž prohlásil: „Jednou z vašich vlasteneckých povinností, před níž stojíte jako občané, je potlačení organizace International Bible Students Association a jejího ústředí v Brooklynu. Pod záminkou náboženství provádějí ve Worcesteru německou propagandu prodejem své knihy ‚The Finished Mystery‘.“ Jasně řekl úřadům, že jejich povinností je pozatýkat badatele Bible a zabránit jim v dalším shromažďování.

Na jaře a v létě roku 1918 probíhalo v Severní Americe i v Evropě rozsáhlé pronásledování badatelů Bible. Ke strůjcům pronásledování patřili duchovní církve baptistické, metodistické, episkopální, luteránské a římskokatolické i jiných církví. Úředníci zabavovali biblickou literaturu, aniž měli povolení k domovní prohlídce, a mnozí badatelé Bible byli uvězněni. Jiné honil dav, byli biti, bičováni, natíráni dehtem a obalováni peřím nebo jim lámali žebra a rozbíjeli hlavy. Někteří byli natrvalo zmrzačeni. Křesťanští muži i ženy byli drženi ve vězení bez obžaloby nebo bez soudního řízení. Zlatý věk z 29. září 1920 (angl.) uvedl přes sto jednotlivých případů takového nehorázného zacházení.

Obviněni ze špionáže

K vyvrcholení došlo 7. května 1918, kdy byly ve Spojených státech vydány federální zatykače na J. F. Rutherforda, prezidenta Watch Tower Bible and Tract Society, a jeho nejbližší spolupracovníky.

Den předtím byly v Brooklynu proti bratru Rutherfordovi a jeho spolupracovníkům vzneseny dvě obžaloby. Kdyby jedna nepřinesla žádoucí výsledky, bylo možné pokračovat druhou obžalobou. První obžaloba, jež obviňovala větší počet osob, měla čtyři body: dva body je obviňovaly ze spiknutí, jehož cílem bylo přestoupení zákona z 15. června 1917 o špionáži, a dva body je obviňovaly z pokusu uskutečnit nezákonné plány nebo z jejich uskutečnění. Tvrdilo se, že se jednak spikli, aby působili k neposlušnosti a k odmítnutí povinnosti sloužit v ozbrojených silách Spojených států, dále, že se spikli, aby překáželi odvodům a získávání mužů pro takovou službu, když národ vede válku, a také že se o obě tyto věci pokoušeli nebo se jich přímo dopouštěli. Obžaloba se zvláště zmiňovala o uveřejnění a šíření knihy The Finished Mystery. Druhá obžaloba vykládala odeslání šeku do Evropy (šek měl být použit pro biblické vzdělávací dílo v Německu) jako skutek odporující zájmům Spojených států. Když byli obžalovaní předvedeni před soud, byla použita první obžaloba, která měla čtyři body.

Ve stejné době hrozila ještě jiná obžaloba podle zákona o špionáži C. J. Woodworthovi a J. F. Rutherfordovi ve Scrantonu (Pensylvánie). Avšak podle dopisu od Johna Lorda O’Briana z 20. května 1918 se pracovníci ministerstva spravedlnosti obávali, že okresní soudce Witmer, před nímž by se případ projednával, by nesouhlasil s použitím zákona o špionáži k potlačení činnosti lidí, kteří z upřímného náboženského přesvědčení říkali věci, jež si jiní mohli vyložit jako protiválečnou propagandu. Proto ministerstvo spravedlnosti scrantonský případ odložilo a čekalo na výsledek případu v Brooklynu. Vláda také celou věc zařídila tak, aby soudcem v případu před okresním soudem USA pro Východní okres New Yorku byl Harland B. Howe z Vermontu, o němž John Lord O’Brian věděl, že s jeho názorem na tyto věci souhlasí. Případ byl projednáván 5. června, přičemž žalobci byli Isaac R. Oeland a katolík Charles J. Buchner. Během přelíčení si bratr Rutherford povšiml, že Buchnerovi a Oelandovi často radí katoličtí kněží.

Jak případ postupoval, ukazovalo se, že úředníci Společnosti a ti, kdo připravovali knihu k vydání, neměli záměr bránit válečnému úsilí země. Doklady předložené během líčení ukázaly, že plány k napsání knihy — a dokonce sepsání většiny rukopisu — předcházely vyhlášení války Spojenými státy (6. dubna 1917) a že původní smlouva o vydání byla podepsána dříve, než Spojené státy přijaly (15. června) zákon, který prý obžalovaní porušili.

Obžaloba upozorňovala na doplňky ke knize, pořízené v dubnu a červnu 1917 během tisku a korektur. Patřila mezi ně citace výroku Johna Haynese Holmese, duchovního, který důrazně prohlásil, že válka je porušením křesťanství. Jeden z obhájců poukázal na to, že komentář onoho duchovního vydaný pod názvem A Statement to My People on the Eve of War (Prohlášení k mému lidu v předvečer války) se v době přelíčení ve Spojených státech stále prodává. Ani duchovní, ani vydavatel za něj nebyli souzeni. Avšak badatelé Bible, kteří se na kázání duchovního odvolali, jsou voláni k odpovědnosti za postoje vyjádřené v onom komentáři.

Kniha The Finished Mystery neříkala lidem ze světa, že nemají právo válčit. Avšak při vysvětlování proroctví citovala výňatky z různých vydání Strážné věže z roku 1915, aby ukázala nedůslednost duchovních, kteří se prohlašovali za služebníky Krista, ale přitom vystupovali jako verbíři pro válčící národy.

Když se bratr Rutherford dozvěděl, že vláda má proti knize námitky, ihned poslal tiskaři telegram, aby zastavil její výrobu, a zároveň byl vyslán zástupce Společnosti do zpravodajského oddělení armády USA, aby zjistil, proti čemu jsou námitky. Když se Společnost dozvěděla, že vzhledem k probíhající válce se na strany 247–253 této knihy pohlíží jako na závadné, nařídila, aby byly ty stránky vyříznuty ze všech výtisků knihy předtím, než se bude nabízet veřejnosti. A když vláda upozornila okresní návladní, že další šíření by bylo porušením zákona o špionáži (ačkoli vláda odmítla dát Společnosti vyjádření ke knize v její pozměněné podobě), Společnost nařídila, aby bylo veškeré veřejné rozšiřování knihy zastaveno.

Proč tak tvrdý trest?

Přes to všechno vynesla porota 20. června 1918 rozsudek shledávající každého z obžalovaných vinným ve všech bodech obžaloby. Příští den bylo sedmb z nich odsouzeno ke čtyřem trestům odnětí svobody, z nichž každý byl na 20 let — tyto tresty se měly odpykat souběžně. Dne 10. července byl osmý obžalovanýc odsouzen ke čtyřem souběžným trestům odnětí svobody na 10 let. Jak dalece byly tyto tresty tvrdé? Prezident USA Woodrow Wilson 12. března 1919 ve sdělení generálnímu prokurátorovi uznal, že „tresty odnětí svobody jsou jasně přehnané“. Vždyť tvrdší trest nedostal ani muž, jenž vypálil v Sarajevu střely, které zabily korunního prince Rakousko-uherské říše — a tato událost uvedla do pohybu dění, jež uvrhlo národy do první světové války. Byl odsouzen k 20 letům vězení — ne ke čtyřem trestům po dvaceti letech, jako to bylo v případě badatelů Bible.

Co bylo důvodem, aby byly badatelům Bible uloženy tak tvrdé tresty? Soudce Harland B. Howe prohlásil: „Podle názoru soudu náboženská propaganda, kterou tito obžalovaní mocně podporovali a šířili po celém národu i mezi našimi spojenci, je nebezpečnější než celá divize německého vojska. . . Člověk, který káže náboženství, mívá velký vliv, a jestliže je upřímný, je jeho vliv tím větší. V souvislosti s deliktem, jehož se dopustili, je to okolnost spíše přitěžující než polehčující. Proto soud rozhodl, že jedinou prozíravou věcí vůči takovým osobám je uložení tvrdého trestu.“ Stojí však také za povšimnutí, že před vynesením rozsudku soudce Howe řekl, že obhájci obžalovaných svými výroky zpochybnili a tvrdě postihli nejen státní soudní úředníky, ale „všechny [náboženské] služebníky v celé zemi“.

Proti rozsudku bylo ihned podáno odvolání ke krajskému odvolacímu soudu USA. Avšak možnost složit kauci na dobu do projednání odvolání byla soudcem Howem kategoricky zamítnutad a 4. července, než bylo možné projednat třetí, poslední odvolání ohledně kauce, bylo prvních sedm bratrů spěšně přemístěno do federální káznice v Atlantě (Georgia). Později bylo prokázáno, že při tomto vysoce předpojatém líčení došlo ke 130 procedurálním chybám. Příprava podkladů potřebných pro odvolací řízení zabrala celé měsíce. Mezitím skončila válka. Dne 19. února 1919 poslalo osm uvězněných bratrů prezidentovi Spojených států Woodrowu Wilsonovi žádost o zmírnění trestu. Jiné dopisy, naléhající na propuštění bratrů, zaslali četní občané nově jmenovanému generálnímu prokurátorovi. Potom dne 1. března 1919 soudce Howe v odpovědi na dotaz generálního prokurátora doporučil „okamžité zmírnění“ rozsudků. To by sice zmírnilo rozsudky, ale zároveň by to potvrdilo vinu obžalovaných. Než to bylo možné provést, obhájci bratrů nechali rozhodnutí soudu předložit státnímu návladnímu USA, který případ předal odvolacímu soudu.

Devět měsíců potom, co byli Rutherford a jeho spolupracovníci odsouzeni — a když už bylo po válce —, dne 21. března 1919 nařídil odvolací soud, aby bylo všech osm obžalovaných propuštěno na kauci, a 26. března byli v Brooklynu propuštěni proti složené kauci 10 000 dolarů za každého. Dne 14. května 1919 krajský odvolací soud USA v New Yorku rozhodl: „Obžalovaným v tomto případu se nedostalo umírněného a nestranného soudního řízení, na které měli právo, a proto je rozsudek zrušen.“ Případ byl předán k novému řízení. Avšak 5. května 1920, když byli obžalovaní již popáté na výzvu předvoláni před soud, státní návladní při veřejném přelíčení v Brooklynu oznámil stažení obžaloby.e Proč? Korespondence uchovávaná ve Státním archivu USA ukazuje, že ministerstvo spravedlnosti mělo obavy, že kdyby byly sporné otázky předloženy nezaujaté porotě potom, co pominula válečná hysterie, případ by prohrálo. Státní návladní USA L. W. Ross uvedl v dopisu generálnímu prokurátorovi: „Myslím, že pro naše vztahy s veřejností by bylo lepší, kdybychom z vlastní iniciativy“ prohlásili, že se v případu nebude dál postupovat.

Téhož dne, 5. května 1920, byla také zamítnuta druhá obžaloba, jež byla vznesena v květnu 1918 proti J. F. Rutherfordovi a jeho čtyřem spolupracovníkům.

Kdo byl skutečným podněcovatelem?

Bylo to všechno skutečně na podnět duchovenstva? John Lord O’Brian to popřel. Ovšem ti, kdo tehdy žili, dobře znali fakta. Dne 22. března 1919 Appeal to Reason, noviny vydávané v kansaském Girardu, protestovaly: „Následovníci pastora Russella, pronásledovaní záští ‚ortodoxního‘ duchovenstva, byli odsouzeni a bez možnosti kauce uvězněni, přestože vykonali vše, co mohli, aby vyhověli nařízením zákona o špionáži. . . . Prohlašujeme, že bez ohledu na to, zda zákon o špionáži byl, nebo nebyl po odborné stránce ústavní nebo eticky ospravedlnitelný, tito následovníci pastora Russella byli podle jeho znění odsouzeni neprávem. Nezaujatý rozbor dokladů rychle kohokoli přesvědčí, že tito muži nejen neměli žádný úmysl porušit zákon, ale také jej neporušili.“

Po letech v knize Preachers Present Arms se dr. Ray Abrams vyjádřil: „Není bez významu, že tolik duchovních se agresívně podílelo na snaze zbavit se russellitů [jak hanlivě označovali badatele Bible]. Dlouhodobé náboženské spory a projevy nenávisti, které v době míru nebyly u soudu brány v úvahu, si nyní našly cestu do soudní síně pod vlivem válečné hysterie.“ Také uvedl: „Rozbor celého případu vede k závěru, že za hnutím pro vyhlazení russellitů původně stály církve a duchovenstvo.“ — Strany 183–185.

Konec války však neukončil pronásledování badatelů Bible. Jen zahájil jeho novou éru.

Kněží vyvíjejí tlak na policii

Když bylo po válce, duchovenstvo rozdmychalo jiné sporné otázky, aby pokud možno zastavilo činnost badatelů Bible. V katolickém Bavorsku a jinde v Německu bylo ve 20. letech podníceno nejedno zatčení podle zákonů o podomním obchodu. Ale když případy přišly před odvolací soudy, soudci se obvykle postavili na stranu badatelů Bible. Nakonec, když byly soudy zaplaveny tisíci takových případů, ministerstvo vnitra vydalo v roce 1930 oběžník všem policejním úředníkům, aby proti badatelům Bible přestali zahajovat trestní řízení podle zákonů o podomním obchodu. Tak nakrátko ustal tlak z této strany a svědkové Jehovovi byli na německém poli dál činní v mimořádném rozsahu.

V těchto letech duchovní uplatňovali silný vliv také v Rumunsku. Podařilo se jim prosadit výnosy zakazující literaturu a činnost svědků Jehovových. Kněží se však báli, že by si lidé mohli přesto číst literaturu, kterou již měli, a tak by se dozvěděli, že učení církve jsou nebiblická a její tvrzení podvodná. Kněží tomu chtěli zabránit, a tak doslova chodili s četníky dům od domu a hledali jakoukoli literaturu rozšířenou svědky Jehovovými. Dokonce se vyptávali nic netušících malých dětí, zda jejich rodiče takovou literaturu nepřijali. Jestliže se nějaká našla, lidem se vyhrožovalo bitím a vězením, kdyby ještě někdy přijali další. V některých vesnicích byl kněz také starostou a smírčím soudcem, a pro toho, kdo by neudělal, co kněz řekl, bylo jen pramálo spravedlnosti.

Někteří američtí úředníci si během té doby nepočínali o nic lépe, když plnili vůli duchovenstva. Například po návštěvě katolického biskupa O’Hary v La Grange (Georgia) dali starosta a městský prokurátor v roce 1936 zatknout desítky svědků Jehovových. Během uvěznění museli svědkové spát vedle hromady hnoje na matracích potřísněných kravskou močí, dostávali jídlo plné červů a byli nuceni pracovat s četami vězňů na stavbě silnic.

Také v Polsku použilo katolické duchovenstvo každého prostředku, který si dokázalo vymyslet, aby bránilo dílu svědků Jehovových. Podněcovalo lidi k násilí, veřejně pálilo literaturu svědků Jehovových, udávalo je jako komunisty a vláčelo je před soudy s obviněním, že jejich literatura je „svatokrádežná“. Ne všichni úředníci však byli ochotni plnit vůli duchovenstva. Například prokurátor u odvolacího soudu v Poznani odmítl obžalovat jednoho svědka Jehovova, kterého duchovenstvo udalo a obvinilo, že o katolickém duchovenstvu mluvil jako o „Satanově organizaci“. Prokurátor sám poukázal na to, že nemravný duch, který se po celém křesťanstvu rozšířil od papežského dvora Alexandra VI. (1492–1503 n. l.), byl opravdu duchem satanské organizace. A když duchovenstvo obžalovalo jednoho svědka Jehovova z rouhání proti Bohu, protože šířil literaturu Strážné věže, prokurátor u odvolacího soudu v Toruni požádal o zproštění viny slovy: ‚Svědkové Jehovovi zaujímají přesně týž postoj jako kdysi první křesťané. Pomlouváni a pronásledováni, zastávají se nejvyšších ideálů ve zkažené a upadající organizaci světa.‘

Kanadský vládní archiv odhaluje, že svědkové Jehovovi byli v Kanadě roku 1940 zakázáni na podnět dopisu adresovaného ministru spravedlnosti Ernestu Lapointeovi z paláce quebeckého katolického kardinála Villeneuvea. Jiní vládní činitelé pak žádali úplné vysvětlení důvodů pro ten zákrok, ale Lapointeovy odpovědi nebyly pro mnoho členů kanadského parlamentu vůbec uspokojivé.

Na druhé straně zeměkoule osnovalo duchovenstvo podobné úklady. Australský vládní archiv obsahuje dopis římskokatolického arcibiskupa ze Sydney generálnímu prokurátorovi W. M. Hughesovi, v němž se naléhá, aby byli svědkové Jehovovi postaveni mimo zákon. Dopis byl napsán 20. srpna 1940, pouhých pět měsíců před vyhlášením zákazu. Když soudce australského Nejvyššího soudu, pan Williams, přezkoumal údajný podklad pro zákaz, řekl později, že podle tohoto podkladu se „doporučování zásad a nauk křesťanského náboženství stalo nezákonným, a každá církevní bohoslužba konaná těmi, kdo věří v Kristovo narození, se stala nezákonným shromážděním“. Dne 14. června 1943 soud rozhodl, že zákaz neodpovídá australským právním normám.

Ve Švýcarsku žádaly jedny katolické noviny, aby úřady zabavily literaturu svědků, kterou církev chápala jako pohoršující. Hrozily, že nestane-li se to, vezmou zákon do vlastních rukou. A právě to v mnoha částech světa duchovenstvo udělalo.

Náboženští vůdci se uchylují k násilí

Katolické duchovenstvo ve Francii se domnívalo, že má dosud pevnou vládu nad lidem, a bylo rozhodnuto nepřipustit, aby něco bránilo tomuto monopolu. Během období 1924–1925 rozšiřovali badatelé Bible v mnoha zemích traktát Ecclesiastics Indicted (Duchovní obviněni). V roce 1925 měl J. F. Rutherford podle plánu mluvit v Paříži na námět „Podvody duchovenstva odhaleny“. Očitý svědek vyprávěl, co se při shromáždění dělo: „Sál byl nabitý. Bratr Rutherford vystoupil na pódium a ozval se vřelý potlesk. Začal mluvit, a tu náhle do sálu vtrhlo asi padesát kněží a členů Katolické akce, ozbrojených holemi, a zpívali Marseillaisu [francouzskou státní hymnu]. Shora ze schodiště shazovali traktáty. Jeden kněz vyskočil na pódium. Dva mladíci ho shodili. Bratr Rutherford třikrát opustil pódium a zase se vrátil. Nakonec odešel nadobro. . . Stoly, na nichž byla rozložena naše literatura, byly převrácené a naše knihy rozházené. Panoval nesmírný zmatek!“ Nebyla to však ojedinělá příhoda.

Jack Corr vydával svědectví v Irsku a přitom často pocítil, jak katolické duchovenstvo zuří. Jednou ho dav podnícený farářem vytáhl o půlnoci z postele a pak na náměstí spálili všechnu jeho literaturu. V Roscrea v hrabství Tipperary přišli Victor Gurd a Jim Corby domů a zjistili, že jim odpůrci ukradli literaturu, polili ji petrolejem a zapálili. Kolem ohně stála místní policie, duchovní a děti z okolí a zpívali píseň „Víra našich otců“.

Než se svědkové Jehovovi roku 1939 sešli v Madison Square Garden v New Yorku, stoupenci katolického kněze Charlese Coughlina vyhrožovali, že shromáždění rozeženou. Byla upozorněna policie. Bratr Rutherford v tom sále 25. června oslovil více než 18 000 přítomných a zároveň také rozsáhlé mezinárodní rozhlasové posluchačstvo, když mluvil na námět „Vláda a mír“. Jen co proslov začal, natlačilo se na balkón nejméně 200 katolíků a nacistů, vedených několika katolickými kněžími. Na daný signál začali hulákat. Křičeli „Heil Hitler!“ a „Viva Franco!“ Užívali nejrůznějších hrubých výrazů a pohrůžek a napadli mnoho pořadatelů, kteří zasáhli s úmyslem uklidnit rozruch. Tlupě se nepodařilo shromáždění rozehnat. Bratr Rutherford důrazně a nebojácně mluvil dál. Když vřava vrcholila, řekl: „Povšimněte si jen těch nacistů a katolíků, kteří by chtěli toto shromáždění rozehnat, ale díky Boží milosti to nedokážou.“ Obecenstvo ho podporovalo novými a novými výbuchy mohutného potlesku. Toto narušení se stalo natrvalo součástí zvukové nahrávky pořízené při té příležitosti a slyšeli je lidé na mnoha místech na světě.

Kde to však bylo možné, tam římskokatolické duchovenstvo — stejně jako za dnů inkvizice — využilo státu k umlčování každého, kdo se opovážil zpochybnit nauky církve a její zvyklosti.

Surové zacházení v koncentračních táborech

V Adolfu Hitlerovi mělo duchovenstvo ochotného spojence. V průběhu roku 1933, právě toho roku, kdy byl podepsán konkordát mezi Vatikánem a nacistickým Německem, zahájil Hitler vyhlazovací tažení proti svědkům Jehovovým v Německu. V roce 1935 již byli proskribováni v celém státě. Kdo k tomu však dal podnět?

Jeden katolický kněz, píšící do listu Der Deutsche Weg (německé noviny vydávané v polské Lodži), napsal 29. května 1938: „Na světě dnes existuje jedna země, kde jsou takzvaní. . . badatelé Bible [svědkové Jehovovi] zakázáni. Je to Německo!. . . Když Adolf Hitler přišel k moci a německý katolický episkopát zopakoval svou žádost, Hitler prohlásil: ‚Tihle takzvaní vážní badatelé Bible [svědkové Jehovovi] jsou buřiči;. . . já je považuji za šarlatány; nestrpím, aby byli němečtí katolíci tak špiněni tím americkým soudcem Rutherfordem; rozpouštím [svědky Jehovovy] v Německu.‘“ — Kurzíva od nás.

Přál si takový zákrok jen německý katolický episkopát? Podle zprávy v Oschatzer Gemeinnützige z 21. dubna 1933 mluvil luteránský kněz Otto v rozhlasové přednášce 20. dubna o „nejužší spolupráci“ německé luteránské církve v Sasku s politickými vůdci národa a pak prohlásil: „Lze již podat zprávu o prvních výsledcích této spolupráce: je to dnes vydaný zákaz Mezinárodního sdružení vážných badatelů Bible [svědků Jehovových] a jeho pododdělení v Sasku.“

Nato zahájil nacistický stát jedno z nejbarbarštějších pronásledování křesťanů, jaká kdy dějiny zaznamenaly. Tisíce svědků Jehovových — z Německa, Rakouska, Polska, tehdejšího Československa, Nizozemska, Francie a jiných zemí — byly uvrženy do koncentračních táborů. Tam byli podrobeni nejkrutějšímu a nejsadističtějšímu zacházení, jaké si jen lze představit. Nebylo nijak neobvyklé, že je proklínali a kopali do nich, že je nutili dělat dřepy, skákat a plazit se po celé hodiny, dokud neomdleli nebo nepadli vyčerpáním, zatímco stráže se škodolibě smály. Někteří museli stát v mrazu nazí nebo lehce oblečení na dvoře. Mnozí byli zbičováni do bezvědomí a záda měli celá krvavá. Z jiných svědků si udělali pokusné králíky při lékařských experimentech. Některým svázali ruce za zády a pověsili je za zápěstí. Přestože byli zesláblí hladem a nedostatečně oblečení do mrazu, byli nuceni k těžké práci, pracovali dlouhé hodiny a často dělali rukama to, k čemu by bylo zapotřebí lopat a jiných nástrojů. Takhle špatně se zacházelo s muži i ženami. Byli to lidé nejrůznějšího věku, od dospívajících po sedmdesátníky. A jejich mučitelé přitom vyzývavě tupili Jehovu.

Velitel tábora v Sachsenhausenu ve snaze zlomit ducha svědků nařídil, aby byl mladý svědek August Dickmann popraven před očima všech vězňů. Svědkové Jehovovi museli stát vpředu, aby to na ně zapůsobilo plnou měrou. Pak byli ostatní vězni odvedeni, ale svědkové Jehovovi tam museli zůstat. Velitel se jich velmi důrazně zeptal: ‚Kdo je teď ochoten podepsat prohlášení?‘ Šlo o prohlášení, kterým se zříká své víry a naznačuje ochotu stát se vojákem. Neodpověděl ani jediný z více než čtyř set svědků. A pak vystoupili dva muži! Nikoli — ne proto, aby podepsali, ale s žádostí o zrušení svých podpisů, které dali asi před rokem.

V táboře Buchenwaldu byl použit podobný nátlak. Nacistický důstojník Rödl upozornil svědky: „Jestliže jen jeden z vás odmítne bojovat proti Francii nebo Anglii, všichni zemřete!“ U strážnice v bráně čekaly dvě plně ozbrojené roty SS. Ani jediný ze svědků nepodlehl. Následovalo drsné zacházení, ale důstojníkova hrozba se neuskutečnila. Všichni dobře věděli, že svědkové v táborech sice vykonají téměř jakoukoli práci, která jim je přidělena, ale i když jsou trestáni soustavným hladověním a přemírou práce, rozhodně odmítnou udělat cokoli, čím by podpořili válku nebo co by bylo namířeno proti některému spoluvězni.

Nelze popsat, co protrpěli. Stovky jich zemřely. Když ti, kdo přežili, byli na konci války z táborů propuštěni, jeden svědek z Flander napsal: „Jen neoblomná touha žít, naděje a důvěra v Něho, Jehovu, který je všemocný, a láska k Teokracii umožnily přežít to všechno a dosáhnout vítězství. — Římanům 8:37.“

Rodiče byli odtrženi od dětí. Manželští druhové byli rozděleni a někteří již o sobě navzájem nikdy neslyšeli. Martin Pötzinger byl krátce po svatbě zatčen a odvezen do pověstného tábora v Dachau, potom do Mauthausenu. Jeho manželka Gertrud byla vězněna v Ravensbrücku. Neviděli se devět let. Když bratr později vzpomínal na své zážitky v Mauthausenu, napsal: „Gestapo vyzkoušelo všechny způsoby, jak zlomit naši víru v Jehovu. Hladovou stravu, falešné přátelství, surovosti, to, že nás nutili stát den po dni v útvaru, zavěšování na třímetrový sloup za zápěstí zkroucená za zády, bičování — to všechno a jiné věci, tak zvrhlé, že o nich nebudu mluvit, to vše vyzkoušeli.“ Zůstal však věrně oddaný Jehovovi. Byl také mezi přežijícími a později sloužil jako člen vedoucího sboru svědků Jehovových.

Vězněni pro svou víru

Svědkové Jehovovi nebyli v koncentračních táborech proto, že by byli zločinci. Když důstojníci chtěli, aby je někdo oholil, svěřili břitvu svědkovi, protože věděli, že žádný svědek nikdy nepoužije takový nástroj jako zbraň, aby ublížil jinému člověku. Když důstojníci SS ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi potřebovali někoho na úklid domácnosti nebo péči o děti, vybírali si svědky, protože věděli, že se je nepokusí otrávit ani se nebudou snažit uprchnout. Když se na konci války evakuoval sachsenhausenský tábor, stráže umístily vůz, na němž měly svou kořist, doprostřed kolony svědků. Proč? Protože věděly, že je svědkové neokradou.

Svědkové Jehovovi byli vězněni pro svou víru. Opakovaně jim bylo slibováno propuštění z tábora, kdyby jen podepsali prohlášení, jímž se zříkají víry. Esesáci dělali, co mohli, aby svědky zlákali nebo donutili takové prohlášení podepsat. O to jim šlo ze všeho nejvíce.

Až na malé výjimky prokázali svědkové nezlomnou ryzost. Dělali však víc, než že by jen trpěli pro svou věrnou oddanost Jehovovi a svou oddanost jménu Krista. Dělali víc, než že by jen snášeli inkvizitorské mučení, kterým byli sužováni. Udrželi si silná pouta duchovní jednoty.

Nešlo jim o to, aby za každou cenu osobně přežili. Projevovali si navzájem obětavou lásku. Když jeden z jejich řad zeslábl, jiní se s ním podělili o svůj skrovný příděl potravy. Když jim nebyla poskytována žádná lékařská péče, s láskou se starali jeden o druhého.

Přestože pronásledovatelé se všemožně snažili tomu zabránit, dostávala se ke svědkům látka ke studiu Bible — ukrytá v dárkových balíčcích zvenku, dokonce i v dřevěné noze jednoho uvězněného, vyprávěním nově přicházejících vězňů nebo jinými způsoby, když pracovali mimo tábor. Výtisky se předávaly od jednoho k druhému, někdy se tajně rozmnožovaly na strojích přímo v kancelářích táborových důstojníků. Ačkoli to znamenalo velké nebezpečí, v táborech se konala i některá křesťanská shromáždění.

Svědkové nepřestávali kázat, že Boží Království je jediná naděje lidstva — a dělali to přímo v koncentračních táborech. Dík organizované činnosti slyšely v Buchenwaldu dobrou zprávu tisíce vězňů. V táboře Neuengamme u Hamburku bylo počátkem roku 1943 pečlivě naplánováno a provedeno intenzívní vydávání svědectví. Byly připraveny karty se svědectvím v různých jazycích, jimiž se v táboře mluvilo. Vynakládalo se úsilí, aby byl zastižen každý internovaný. Dělala se opatření, aby se zájemci bylo vedeno pravidelné osobní studium Bible. Svědkové byli ve svém kázání tak horliví, že si někteří političtí vězni stěžovali: „Ať člověk jde, kam chce, všude slyší jen o Jehovovi!“ Když přišlo z Berlína nařízení rozptýlit svědky mezi jiné vězně, aby byli svědkové oslabeni, pomohlo jim to naopak vydat svědectví více lidem.

Neteř francouzského generála Charlese de Gaulla napsala po svém propuštění nejméně o pěti stech věrných svědkyních v Ravensbrücku: „Opravdu je obdivuji. Patřily k různým národnostem: německé, polské, ruské a české, a prošly pro svou víru velmi velkým utrpením. . . Všechny projevovaly velmi velkou odvahu a jejich postoj si nakonec vynutil úctu i od SS. Mohly být okamžitě propuštěny, kdyby se zřekly své víry. Ony však naopak nikdy nepřestaly odporovat, a dokonce se jim dařilo dopravovat do tábora knihy a traktáty.“

Stejně jako Ježíš Kristus se svědkové prokázali jako vítězové nad světem, který se je snažil vtlačit do své satanské formy. (Jan 16:33) Christine Kingová o nich říká ve své knize New Religious Movements: A Perspective for Understanding Society (Nová náboženská hnutí: Perspektiva k porozumění společnosti): „Svědkové Jehovovi hodili rukavici totalitářskému pojetí nové společnosti, a tato výzva a její vytrvalé přežívání prokazatelně znepokojovaly budovatele nového řádu. . . Léty vyzkoušené metody pronásledování, mučení, věznění a zesměšňování neobrátily žádného svědka na stranu nacistů, a ve skutečnosti působily proti těm, kdo je uplatňovali. . . Mezi těmito dvěma soupeři, kladoucími nárok na loajalitu, probíhal krutý boj, tím spíše, že fyzicky silnější nacisté byli v mnoha ohledech méně utvrzení, méně zakořenění ve vlastním pevném přesvědčení, méně si jistí přetrváním své tisícileté říše. Svědkové nepochybovali o svých kořenech, protože jejich víra byla zjevná již od doby Abela. Zatímco nacisté museli potlačovat odpor a přesvědčovat své přívržence a často si půjčovali slova a obrazy ze sektářského křesťanství, svědkové si byli jistí, že jejich členové jsou naprosto, neochvějně loajální, třeba až do smrti.“ — Vydáno roku 1982.

Na konci války vyšlo z táborů přes tisíc svědků, kteří přežili, s nedotčenou vírou a silnou vzájemnou láskou. Jak se blížila ruská vojska, stráže rychle evakuovaly Sachsenhausen. Seskupovaly vězně podle národností. Svědkové Jehovovi však zůstali pohromadě jako jedna skupina — bylo jich z toho tábora 230. Rusové se blížili, a stráže byly rozčilené. Nebylo co jíst a vězni byli slabí; přesto byl každý, kdo zůstal vzadu nebo vyčerpáním upadl, zastřelen. Po trase pochodu byla roztroušena těla tisíců takových lidí. Svědkové si však navzájem pomáhali, takže na silnici nezůstal ležet ani ten nejslabší. A přece některým bylo 65, i 72 let. Jiní vězni se pokoušeli cestou krást jídlo, a mnozí při tom byli zastřeleni. Svědkové Jehovovi naproti tomu využívali příležitostí vyprávět lidem žijícím podél evakuační trasy o Jehovových láskyplných předsevzetích, a někteří z posluchačů jim z vděčnosti za útěšné poselství dávali jídlo pro ně i pro jejich křesťanské bratry.

Duchovenstvo pokračuje v boji

Po druhé světové válce duchovenstvo ve východní části tehdejšího Československa dál rozdmychávalo pronásledování svědků Jehovových. Za nadvlády nacistů kněží obviňovali svědky, že jsou komunisté, nyní tvrdili, že svědkové jsou proti komunistické vládě. Někdy, když svědkové Jehovovi navštěvovali domovy lidí, vybízeli učitele, aby pustili stovky dětí ze školy a děti aby házely po svědcích kamením.

Podobně agitovali proti svědkům katoličtí kněží v Santa Ana v Salvadoru roku 1947. Zatímco bratři měli své týdenní studium Strážné věže, chlapci házeli otevřenými dveřmi dovnitř kamení. Pak přišlo procesí vedené kněžími. Někteří nesli pochodně, jiní nesli sochy a obrazy. Křičeli: „Ať žije Panna!“ „Kéž zhyne Jehova!“ Asi dvě hodiny na budovu pršelo kamení.

V polovině čtyřicátých let byli také svědkové Jehovovi v kanadském Quebeku vystaveni hroznému týrání ze strany davů katolíků i ze strany úřadů. Z biskupského paláce chodily denně delegace na policejní oddělení a žádaly, aby policie svědky odstranila. Než došlo k nějakému zatčení, často bylo vidět, jak policisté vycházejí zadním vchodem z kostela. V roce 1949 byli misionáři svědků Jehovových vyhnáni z Joliette (Quebec) katolickými výtržníky.

Všichni lidé v Quebeku však nesouhlasili s tím, co se dělo. Dnes mají svědkové Jehovovi na jedné z hlavních tříd v Joliette pěkný sál Království. Bývalý seminář tam byl zavřen. Budovu odkoupila vláda a změnila ji na veřejnou vyšší školu. A v Montrealu uspořádali svědkové Jehovovi velké mezinárodní sjezdy; v roce 1978 dosáhl počet účastníků takového sjezdu 80 008.

Katolická církev však používala všech možných prostředků, aby udržela lid v železném sevření. V Itálii v roce 1949 vyvinula nátlak na vládní úředníky a postarala se o to, aby bylo svědkům i misionářům nařízeno opustit zemi a v padesátých letech, aby byla kdykoli to bylo možné, rušena povolení sjezdů, jež si svědkové opatřili. Přesto počet svědků dál vzrůstal a v roce 1992 bylo v Itálii více než 190 000 svědků-evangelistů.

Španělské duchovenstvo obstarávalo udání, a špinavou práci pak přenechalo státu, stejně jako v době inkvizice. Například v Barceloně, kde v roce 1954 zahájil arcibiskup křižácké tažení proti svědkům, používali duchovní své kazatelny i školy a rozhlas, aby lidem radili, že mají svědky, až k nim přijdou, pozvat dovnitř — a pak rychle zavolat policii.

Kněží se báli, že by se Španělé mohli dozvědět, co stojí v Bibli, a že by dokonce mohli ukazovat i druhým, co viděli. Když byl Manuel Mula Giménez v roce 1960 uvězněn v Granadě za „zločin“, totiž za to, že poučoval jiné lidi o Bibli, vězeňský kaplan (katolický kněz) dal odstranit jedinou Bibli, která byla ve vězeňské knihovně. A když jiný vězeň Manuelovi půjčil výtisk evangelií, byl mu vzat. Dnes se však Bible dostává k prostým lidem ve Španělsku, a ti mají příležitost vidět na vlastní oči, co říká. V roce 1992 tam bylo přes 90 000 lidí, kteří se chopili uctívání Jehovy jako jeho svědkové.

V Dominikánské republice spolupracovalo duchovenstvo s diktátorem Trujillem a používalo ho k dosažení svých cílů, stejně jako on používal pro své vlastní záměry je. Když v roce 1950 novinové články od kněží veřejně odsoudily svědky Jehovovy, dozorce odbočky Watch Tower Society dostal předvolání od ministra vnitra a policie. Jak tak čekal před kanceláří, viděl vstoupit a pak odejít dva jezuitské kněze. Vzápětí byl zavolán do ministrovy kanceláře a ministr mu nervózně přečetl výnos zakazující svědkům Jehovovým činnost. Roku 1956 byl zákaz nakrátko zrušen, a duchovenstvo pak použilo rozhlasu i tisku k novému pomlouvání svědků. Celé sbory byly zatčeny a dostaly příkaz podepsat prohlášení, jímž by se zříkaly své víry a slibovaly vrátit se do římskokatolické církve. Když svědkové odmítli, byli biti, kopáni, bičováni a rozbíjeli jim obličeje pažbou pušky. Stáli však pevně a jejich počet rostl.

V bolivijském Sucre bylo také hodně násilí. Když probíhal sjezd svědků Jehovových v roce 1955, obklopila sál tlupa chlapců z katolické školy Nejsvětějšího srdce; ječeli a házeli kamením. Z budovy kostela na druhé straně ulice silný tlampač vybízel všechny katolíky, aby bránili církev a „Pannu“ před „protestantskými kacíři“. Biskup a kněží se osobně pokusili přerušit shromáždění, ale policie je ze sálu vykázala.

Rok předtím, když svědkové Jehovovi pořádali sjezd v Riobambě (Ekvádor), obsahoval program veřejnou přednášku s názvem „Láska — Je praktická v sobeckém světě?“ Avšak jeden jezuitský kněz poštval katolické obyvatele a naléhal na ně, aby tomu shromáždění zabránili. A tak, když začal proslov, bylo slyšet dav, jak křičí: „Ať žije katolická církev!“ a „Pryč s protestanty!“ Policie zaslouží pochvalu, protože katolíky zadržela s tasenými šavlemi. Ale dav házel kamení na budovu, kde se konalo shromáždění, a později na dům, kde bydleli misionáři.

Římskokatolické duchovenstvo bylo v první linii pronásledovatelů, ale nebylo samo. Řecké ortodoxní duchovenstvo bylo stejně bojovné a používalo ve své omezenější sféře vlivu stejné taktiky. Také mnozí protestantští duchovní projevili podobného ducha, když se domnívali, že si to mohou dovolit. Například v Indonésii vedli davy, které přerušovaly biblická studia v domácnostech a surově bily přítomné svědky Jehovovy. V některých afrických zemích se pokoušeli ovlivnit veřejné činitele, aby svědky Jehovovy vypudili ze země nebo je připravili o svobodu mluvit s jinými o Božím slově. Přestože se snad v jiných věcech rozcházejí, katolické a protestantské duchovenstvo jako celek je jednotné ve svém odporu proti svědkům Jehovovým. Někdy se i spojili v pokusech ovlivnit vládní úředníky, aby zastavili činnost svědků. Tam, kde život ovládají nekřesťanská náboženství, tato náboženství také často použila vlády k tomu, aby ochránila lidi před naukami, které by v nich mohly vyvolat pochybnosti ohledně náboženství, do něhož se narodili.

Někdy se tyto nekřesťanské skupiny spojily s vyznavači křesťanství v úkladných plánech na zachování současného stavu, pokud jde o náboženství. V Dekinu (Dahome; dnes Benin) se spolu na počátku padesátých let spikli kněz džudžu a jeden katolický kněz, aby přiměli úředníky k potlačení činnosti svědků Jehovových. Ze zoufalství vymysleli taková obvinění, která měla vzbudit nepřátelské city všeho druhu. Obvinili svědky, že vybízejí lidi ke vzpouře proti vládě, že neplatí daně, že kvůli nim džudžu nedávají déšť a že kvůli nim jsou knězovy modlitby neúčinné. Všichni ti náboženští vůdci se báli, že by se jejich lidé mohli dozvědět věci, které by je osvobodily od pověr a života v slepé poslušnosti.

Postupně však na mnoha místech vliv duchovenstva klesal. Dnes už duchovní za sebou vždy nemají podporu policie, když šikanují svědky. Když se roku 1986 pokusil jeden kněz řecké ortodoxní církve s pomocí davu násilníků rozehnat sjezd svědků Jehovových v Larisse (Řecko), okresní návladní s velkým oddílem policistů zasáhl ve prospěch svědků. A tisk někdy odsoudil projevy náboženské nesnášenlivosti značně nevybíravě.

Na mnoha místech na světě však vedly k vlnám pronásledování jiné sporné otázky. Jednou z nich byl postoj svědků Jehovových k státním symbolům.

Protože uctívají pouze Jehovu

Nacistické Německo bylo v nové době první zemí, kde byli svědkové Jehovovi nápadným způsobem postaveni před sporné otázky související s vlasteneckými obřady. Hitler se pokusil podmanit si německý národ tím, že prohlásil nacistický pozdrav „Heil Hitler!“ za povinný. Jak uvedl švédský novinář a hlasatel BBC Björn Hallström, když byli svědkové Jehovovi v Německu za nacistické éry zatýkáni, mezi vznesená obvinění obvykle patřilo „odmítnutí zdravit vlajku a zdravit nacistickým pozdravem“. Brzy začaly i jiné státy požadovat, aby každý zdravil jejich vlajku. Svědkové Jehovovi odmítali — ne pro nedostatek loajality, ale pro křesťanské svědomí. Váží si vlajky, ale zdravení vlajky považují za akt uctívání.f

Potom, co bylo v Německu na počátku nacistické éry uvězněno asi 1 200 svědků za to, že odmítli zdravit nacistickým pozdravem a porušit svou křesťanskou neutralitu, tisíce svědků ve Spojených státech byly tělesně ztýrány proto, že nezdravili americkou vlajku. V týdnu od 4. listopadu 1935 byla řada školních dětí z Canonsburgu (Pensylvánie) odvedena do školní kotelny; byly zbičovány, protože odmítly vzdát poctu vlajce. Z téhož důvodu byla z té školy propuštěna učitelka Grace Estepová. Dne 6. listopadu odmítli zdravit vlajku William a Lillian Gobitasovi a byli vyloučeni ze školy v Minersville (Pensylvánie). Jejich otec školu zažaloval; žádal, aby děti znovu přijala. Jak federální okresní soud, tak krajský odvolací soud rozhodly tento případ ve prospěch svědků Jehovových. Avšak v roce 1940, když stál národ na pokraji války, Nejvyšší soud USA rozhodl v případu Minersvillský školský okrsek proti Gobitisovi osmi hlasy proti jednomu, že zdravení vlajky na veřejných školách je povinné. To vedlo v celém státě k výbuchu násilí proti svědkům Jehovovým.

Došlo k tolika násilným útokům na svědky Jehovovy, že paní Eleanor Rooseveltová (manželka prezidenta F. D. Roosevelta) prosila veřejnost, aby se s tím přestalo. Státní prokurátor, Francis Biddle, se v celostátním rozhlasovém vysílání 16. června 1940 zvláště zmínil o surovostech páchaných na svědcích Jehovových a řekl, že nebudou trpěny. Ale příval se tím nezastavil.

Za všech okolností, jaké si lze představit — na ulici, v zaměstnání, při tom, když svědkové navštěvovali domácnosti při své službě —, jim nastavovali vlajky a žádali, aby je pozdravili, nebo že uvidí. Na konci roku 1940 uvedla Ročenka svědků Jehovových (angl.): „Hierarchie a Americká liga násilně způsobily nepopsatelnou spoušť prostřednictvím davů, které vzaly zákon do vlastních rukou. Svědkové Jehovovi byli napadáni, biti, unášeni, vyháněni z měst, okresů a států, natíráni dehtem a obalováni peřím, nuceni pít ricinový olej, svazováni dohromady a hnáni jako němá zvěř ulicemi, kastrováni a mrzačeni, zesměšňováni a uráženi zdémonizovaným davem, po stovkách bez obžaloby zavíráni do vězení a drženi v izolaci bez možnosti spojit se s příbuznými, přáteli nebo právníky. Mnoho set jiných bylo zavřeno do vězení a drženo v takzvané ‚ochranné vazbě‘; někteří byli v noci zastřeleni; některým vyhrožovali pověšením a zbili je do bezvědomí. Docházelo k nejrůznějším projevům davového násilí. Z mnohých svědků strhali šaty, zmocnili se jejich Biblí a jiné literatury a veřejně je spálili; jejich automobily, obytné přívěsy, domy a sjezdové sály byly ničeny a podpalovány. . . V mnoha případech, kde se přelíčení konala v obcích ovládaných davem, byli právníci i svědkové napadeni davem a zbiti přímo u soudu. Téměř v každém případu, kdy došlo k davovým násilnostem, veřejní činitelé nečinně přihlíželi a odmítli poskytnout ochranu; ochránci zákona se v desítkách případů účastnili útoků davu, a někdy dokonce dav vedli.“ V letech 1940–1944 došlo ve Spojených státech více než k 2 500 případům, kdy byli svědkové Jehovovi napadeni rozvášněným davem.

Děti svědků Jehovových byly hromadně vylučovány ze škol, a tak bylo nějakou dobu na konci třicátých a na počátku čtyřicátých let nutné, aby si svědkové ve Spojených státech a v Kanadě zřídili vlastní školy a umožnili tak svým dětem navštěvovat výuku. Těmto školám se říkalo školy Království.

I jiné země drsně pronásledovaly svědky za to, že odmítají zdravit nebo líbat státní symboly. V roce 1959 byly v Kostarice ze škol vyloučeny děti svědků Jehovových, které nechtěly, jak praví zákon, ‚uctívat státní symboly‘. Podobné zacházení se stalo údělem dětí svědků v Paraguayi roku 1984. Nejvyšší soud na Filipínách v roce 1959 rozhodl, že děti svědků Jehovových mohou být nuceny zdravit vlajku, i když proti tomu mají náboženské námitky. Školní úřady tam však ve většině případů se svědky spolupracovaly, takže děti mohly chodit do školy, aniž znásilňovaly své svědomí. Roku 1963 úřady v Libérii (západní Afrika) obvinily svědky z neloajality vůči státu; násilím přerušily sjezd svědků v Gbarnze a žádali, aby všichni přítomní — Liberijci i cizinci — slíbili věrnost státní vlajce. Zpráva nazvaná „Svědkové Jehovovi na Kubě“ v roce 1976 uvedla, že za uplynulé dva roky bylo tisíc rodičů, mužů i žen, posláno do vězení proto, že jejich děti nechtěly zdravit vlajku.

Ne každý souhlasil s takovými represívními opatřeními proti lidem, kteří se pro své svědomí uctivě zdržují účasti na vlasteneckých obřadech. Týdeník The Open Forum, vydávaný jihokalifornskou odbočkou Americké unie pro občanské svobody, v roce 1941 napsal: „Je nejvyšší čas, abychom se v této záležitosti zdravení vlajky vzpamatovali. Svědkové Jehovovi nejsou neloajální Američané. . . Nemají sklon porušovat zákon všeobecně, ale vedou slušný, spořádaný život a přispívají svým podílem k obecnému dobru.“ Roku 1976 jeden fejetonista v Argentině otevřeně prohlásil v buenosaireském listu Herald, že to, čemu svědkové věří, „uráží jen ty, kdo si myslí, že vlastenectví znamená hlavně mávat fangličkami a zpívat hymnu, a že se netýká srdce“. Dodal: „Hitlerovi a Stalinovi byli [svědkové] nesnesitelní, a zacházelo se s nimi strašlivě. Mnoho jiných diktátorů toužících po konformitě se je snažilo potlačit. A nepodařilo se jim to.“

Je dobře známé, že některé náboženské skupiny podporovaly ozbrojené násilí proti vládám, s nimiž nesouhlasily. Ale svědkové Jehovovi se nikde na zemi nikdy nepodíleli na politické podvratné činnosti. To, že odmítají zdravit státní symboly, nevyplývá z neloajality — že by totiž podporovali nějakou jinou lidskou vládu. Zaujímají tentýž postoj v každé zemi, kde žijí. Jejich postoj není neuctivý. Nehvízdají ani nekřičí, aby narušili vlastenecké obřady; neplivají na vlajku, nešlapou po ní, nepálí ji. Nejsou proti vládě. Jejich postoj je založen na tom, co řekl sám Ježíš Kristus, jak je zaznamenáno v Matoušovi 4:10: „Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat posvátnou službu.“

Postoj, který zaujímají svědkové Jehovovi, se podobá postoji prvních křesťanů v době Římské říše. Kniha Essentials of Bible History (Biblické dějiny v kostce) o těchto prvních křesťanech prohlašuje: „Akt uctívání císaře spočíval v tom, že na oltář, který stál před císařovým obrazem, se hodilo několik zrnek kadidla nebo se pokropil několika kapkami vína. Jsme již této situaci tak vzdáleni, že snad v tom aktu nevidíme nic jiného než. . . zvednutí ruky na pozdrav vlajce nebo nějakému význačnému panovníkovi státu, výraz zdvořilosti, úcty a vlastenectví. Možná, že právě tak o tom smýšlelo velmi mnoho lidí v prvním století, ne však křesťané. Pohlíželi na celou záležitost jako na věc náboženského uctívání, při němž je císař považován za božstvo, a tedy jako na nevěru vůči Bohu a Kristu, a odmítali to udělat.“ — Elmer W. K. Mould, 1951, s. 563.

Nenáviděni, protože „nejsou částí světa“

Ježíš řekl, že jeho učedníci nebudou „částí světa“, a proto se svědkové Jehovovi nepodílejí na politických záležitostech. (Jan 17:16; 6:15) I v tom jsou jako první křesťané, o nichž historikové říkají:

„Ti, kdo vládli pohanskému světu, málo rozuměli ranému křesťanství a pohlíželi na ně s pramalou přízní. . . Křesťané odmítali podílet se na jistých povinnostech římských občanů. . . Nepřijímali politické úřady.“ (On the Road to Civilization—A World History [Na cestě k civilizaci — Světové dějiny], od A. K. Heckela a J. G. Sigmana, 1937, s. 237–238) „Odmítali se jakkoli aktivně podílet na civilní správě nebo vojenské obraně říše. . . Bylo nemožné, že by se křesťané stali vojáky, správními úředníky nebo knížaty, a přitom se nezřekli posvátnější povinnosti.“ — History of Christianity (Dějiny křesťanství), Edward Gibbon, 1891, s. 162–163.

Na tento postoj svět nepohlíží příznivě, a to zejména v zemích, kde vládci požadují, aby se každý podílel na jistých činnostech, které dokládají, že podporuje politický systém. Pak přijde to, o čem mluvil Ježíš: „Kdybyste byli částí světa, svět by měl rád to, co je jeho vlastní. Protože však nejste částí světa, ale já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí.“ — Jan 15:19.

V některých zemích se na odevzdání hlasu při politických volbách pohlíží jako na povinnost. Neodevzdání hlasu se trestá pokutou, vězněním, nebo i něčím horším. Svědkové Jehovovi však podporují Boží mesiášské Království, které, jak Ježíš řekl, není „částí tohoto světa“. Proto se neúčastní politických záležitostí národů tohoto světa. (Jan 18:36) Je to jejich osobní rozhodnutí; nevnucují své názory druhým. Tam, kde schází náboženská snášenlivost, využívají vládní úředníci neúčasti svědků na politických záležitostech jako záminky pro zlovolné pronásledování. Například za nacistické éry se to dělo v zemích ovládaných nacisty. Dělo se to také na Kubě. Avšak úředníci v mnoha zemích byli snášenlivější.

Přesto na některých místech ti, kdo byli u moci, žádali, aby každý projevil podporu vládnoucí straně tím, že bude vykřikovat určitá hesla. Svědkové Jehovovi to s dobrým svědomím dělat nemohli, a proto jich během sedmdesátých a osmdesátých let byly ve východních oblastech Afriky tisíce zbity, připraveny o živobytí a vyhnány z domovů. Svědkové Jehovovi ve všech zemích jsou sice pracovití a dbají zákonů, ale v politických otázkách zachovávají křesťanskou neutralitu.

V Malawi je jen jedna politická strana a členství v ní se prokazuje vlastnictvím stranické legitimace. Ačkoli svědkové Jehovovi v souladu se svými náboženskými názory příkladně platí daně, odmítají si koupit legitimaci politické strany. Takový čin by byl popřením jejich víry v Boží Království. Proto koncem roku 1967 po celém Malawi tlupy mladistvých povzbuzované vládními činiteli podnikly proti svědkům Jehovovým radikální útok, který ve své oplzlosti a sadistické krutosti neměl obdoby. Přes tisíc zbožných křesťanských žen bylo znásilněno. Některé byly před velkými davy svlečeny do naha, zbity holemi a pěstmi a potom sexuálně napadeny jedním mužem za druhým. Mužům probíjeli chodidla hřeby a lýtka jim propichovali dráty z jízdních kol a pak jim nařizovali běhat. Po celé zemi byly ničeny jejich domovy, nábytek, oblečení a zásoby potravin.

V roce 1972 takové surovosti opět vypukly po výročním sjezdu malawijské kongresové strany. Při tomto sjezdu bylo oficiálně rozhodnuto zbavit svědky Jehovovy každého světského zaměstnání a vyhnat je z domovů. Nepomohly ani prosby zaměstnavatelů, aby si mohli ponechat tyto spolehlivé pracovníky. Domy, úroda a domácí zvířata byly zabavovány nebo ničeny. Svědkové nesměli brát vodu z vesnické studny. Velmi mnoho jich bylo zbito, znásilněno, zmrzačeno nebo zavražděno. A celou tu dobu se jim posmívali a zesměšňovali je pro jejich víru. Více než 34 000 jich nakonec uprchlo ze země, aby nepřišli o život.

Ale to ještě nebyl konec. Nejdříve z jedné země a pak z druhé byli zahnáni přes hranici zpátky do rukou svých pronásledovatelů vstříc dalším surovostem. Navzdory tomu všemu se nedopustili kompromisu a neopustili svou víru v Jehovu Boha. Prokázali se jako ti věrní Boží služebníci, o nichž Bible říká: „Jiní byli zkoušeni posměchem a mrskáním, vskutku ještě více, pouty a vězeními. Byli kamenováni, byli zkoušeni, byli rozřezáváni pilou, umírali pobiti mečem, chodili v ovčích kůžích, v kozích kůžích, zatímco byli v nouzi, v souženích a špatně se s nimi zacházelo; a svět jich nebyl hoden.“ — Hebr. 11:36–38.

Pronásledováni ve všech národech

Je snad států, v nichž takové náboženské pronásledování odhaluje nepravdivost tvrzení, že jsou svobodné, poměrně málo? Rozhodně ne! Ježíš Kristus své následovníky upozornil: „Budete předmětem nenávisti všech národů kvůli mému jménu.“ — Mat. 24:9.

Během posledních dnů tohoto systému věcí, od roku 1914, tato nenávist mimořádně zesílila. Kanada a Spojené státy zahájily útok tím, že v průběhu první světové války zakázaly biblickou literaturu, a brzy se k nim připojila Indie a Ňasko (nynější Malawi). Ve dvacátých letech byla uložena svévolná omezení badatelům Bible v Itálii, Maďarsku, Rumunsku, Řecku a Španělsku. Na některých těchto územích bylo zakázáno rozšiřovat biblickou literaturu; někdy bylo zakázáno i soukromě se scházet. Do útoku se ve třicátých letech zapojily další země, a zákazy (vztahující se buď na svědky Jehovovy, nebo na jejich literaturu) byly v Albánii, Bulharsku, Estonsku, na území tehdejší Jugoslávie, v Litvě, Lotyšsku, Polsku a Rakousku, v některých švýcarských kantonech, na Zlatém pobřeží (nyní Ghana), ve francouzských teritoriích v Africe, na Trinidadu a na Fidži.

Během druhé světové války byli svědkové Jehovovi, jejich veřejná služba a jejich biblická literatura zakázáni v mnoha částech světa. Nebylo to jen v Itálii, v Japonsku a v Německu — jež byly pod diktátorskou vládou —, ale i v mnoha zemích, které se před válkou nebo během ní dostaly přímo či nepřímo pod jejich nadvládu. Patřily mezi ně Albánie, Belgie, tehdejší Československo, Korea, Nizozemská Východní Indie (nyní Indonésie), Nizozemsko, Norsko a Rakousko. Během těch válečných let vydaly Argentina, Brazílie, Finsko, Francie a Maďarsko oficiální výnosy proti svědkům Jehovovým nebo jejich činnosti.

Británie nepostavila za války činnost svědků Jehovových přímo mimo zákon, ale vyhostila dozorce odbočky Watch Tower Society, který byl rodilý Američan, a pokusila se potlačit činnost svědků válečným embargem na dodávky jejich biblické literatury. Po celém Britském impériu a v Britském společenství národů byly vydány přímé zákazy svědků Jehovových nebo jejich literatury. Austrálie, Bahamy, Barma (nyní Myanmar), Basutsko (nyní Lesotho), Bečuánsko (nyní Botswana), Britská Guayana (nyní Guayana), Ceylon (nyní Srí Lanka), Dominika, Fidži, Indie, Jamajka, Jižní Afrika, Jižní Rhodesie (nyní Zimbabwe), Kanada, Kypr, Nigérie, Ňasko (nyní Malawi), Nový Zéland, Severní Rhodesie (nyní Zambie), Singapur, Svazijsko, Závětrné ostrovy (britská Západní Indie) a Zlaté pobřeží (nyní Ghana), ty všechny podnikly takové kroky, aby vyjádřily nepřátelství vůči Jehovovým služebníkům.

Když bylo po válce, někde sice pronásledování polevilo, ale jinde vzrostlo. Během následujících 45 let bylo svědkům Jehovovým v mnoha zemích odpíráno zákonné uznání. Ve 23 zemích v Africe, v devíti v Asii, v osmi v Evropě, ve třech v Latinské Americe a ve čtyřech v některých ostrovních státech byl navíc uvalen na ně nebo na jejich činnost přísný zákaz. V roce 1992 byla činnost svědků Jehovových stále ještě omezena ve 24 zemích.

To neznamená, že se všichni vládní činitelé osobně staví proti dílu svědků Jehovových. Mnozí jsou pro náboženskou svobodu a uznávají, že svědkové jsou pro společnost přínosem. Takoví lidé nesouhlasí s těmi, kdo agitují pro oficiální zákroky proti svědkům. Například než se Pobřeží slonoviny (nyní Côte d’Ivoire) stalo nezávislým státem, jeden katolický kněz a jeden metodistický duchovní se pokoušeli ovlivnit jistého úředníka, aby vypudil svědky Jehovovy ze země. Zjistili, že mluví k lidem, kteří se nechtějí stát loutkami v rukou duchovenstva. Když se jeden úředník pokusil v roce 1990 upravit namibijský zákon tak, aby diskriminoval utečence, o nichž se vědělo, že to jsou svědkové Jehovovi, zákonodárné shromáždění to nepřipustilo. A v mnoha zemích, kde bývali zakázáni, se svědkové Jehovovi nyní těší ze zákonného uznání.

Přesto jsou všude na zemi svědkové Jehovovi různými způsoby pronásledováni. (2. Tim. 3:12) Někde to pronásledování přichází převážně od hrubých obyvatelů domů, odporujících příbuzných nebo kolegů v zaměstnání či spolužáků, kteří neprojevují bázeň před Bohem. Avšak bez ohledu na to, kdo jsou ti pronásledovatelé nebo jak se snaží ospravedlnit to, co dělají, svědkové Jehovovi chápou, co se vlastně skrývá za pronásledováním pravých křesťanů.

Sporná otázka

Publikace Strážné věže již dlouho ukazují, že první kniha Bible symbolickým jazykem předpověděla nepřátelství neboli nenávist Satana Ďábla a těch, které ovládá, k Jehovově nebeské organizaci a jejím pozemským zástupcům. (1. Mojž. 3:15; Jan 8:38, 44; Zjev. 12:9, 17) Zejména od roku 1925 Strážná věž ukazuje z Písem, že existují v podstatě jen dvě organizace — Jehovova a Satanova. A jak uvádí 1. Jana 5:19, „celý svět“ — totiž celé lidstvo mimo Jehovovu organizaci — „leží v moci toho ničemného“. Proto všichni praví křesťané zakoušejí pronásledování. — Jan 15:20.

Proč to však Bůh připouští? Dosahuje se tím něčeho dobrého? Ježíš Kristus vysvětlil, že než jako nebeský Král rozdrtí Satana a jeho ničemnou organizaci, budou lidé ze všech národů rozdělováni způsobem, jakým pastýř na Středním východě odděluje ovce od kozlů. Lidé dostanou příležitost slyšet o Božím Království a zaujmout postoj na jeho straně. Když jsou hlasatelé toho Království pronásledováni, dostává se ještě více do popředí otázka: Budou ti, kdo o tom slyší, činit dobro Královým „bratrům“ a jejich druhům, a projeví tak lásku ke Kristu samotnému? Nebo se připojí k těm, kdo tyto zástupce Božího Království zasypávají urážkami — nebo snad budou mlčet, když to dělají jiní? (Mat. 25:31–46; 10:40; 24:14) Někteří lidé v Malawi jasně viděli, kdo slouží pravému Bohu, a tak se postavili na stranu pronásledovaných svědků. Nejen mnozí vězni, ale i někteří dozorci v německých koncentračních táborech jednali stejně.

Přestože jsou proti svědkům Jehovovým vznášena lživá obvinění a jsou fyzicky napadáni a zesměšňováni pro svou víru v Boha, oni se necítí Bohem opuštěni. Vědí, že totéž prožíval Ježíš Kristus. (Mat. 27:43) Vědí také, že Ježíš svou věrnou oddaností Jehovovi prokázal, že Ďábel je lhář, a přispěl k posvěcení jména svého Otce. Každý Jehovův svědek touží dělat totéž. — Mat. 6:9.

Spornou otázkou není, zda mohou přežít mučení a uniknout smrti. Ježíš Kristus předpověděl, že někteří jeho následovníci budou zabiti. (Mat. 24:9) Sám byl také zabit. Nikdy však nepřistoupil na kompromis s Božím hlavním protivníkem, Satanem Ďáblem, „panovníkem světa“. Ježíš zvítězil nad světem. (Jan 14:30; 16:33) Spornou otázkou tedy je, zda ctitelé pravého Boha zůstanou Bohu věrní navzdory všem strastem, jež snad budou muset podstoupit. Jehovovi novodobí svědkové podali hojné doklady o tom, že smýšlejí stejně jako apoštol Pavel, který napsal: „Jestliže žijeme, žijeme Jehovovi, nebo jestliže umíráme, umíráme Jehovovi. A proto ať žijeme či umíráme, patříme Jehovovi.“ — Řím. 14:8.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 642]

Pronásledovateli Ježíše Krista byli v první řadě náboženští vůdci

[Praporek na straně 645]

„Boží ordinace neboli zplnomocnění kteréhokoli člověka k tomu, aby kázal, se děje tím, že je mu udělen Svatý Duch“

[Praporek na straně 647]

Kniha „The Finished Mystery“ otevřeně odhalovala pokrytectví duchovních křesťanstva

[Praporek na straně 650]

Křesťanští muži i ženy byli napadáni davem, zatýkáni a vězněni bez obžaloby nebo bez soudního řízení

[Praporek na straně 652]

„Tresty odnětí svobody jsou jasně přehnané“ — prezident USA Woodrow Wilson

[Praporek na straně 656]

Pro toho, kdo by neudělal, co kněz řekl, bylo jen pramálo spravedlnosti

[Praporek na straně 666]

Kněží vybízeli učitele, aby pustili děti ze školy a děti aby házely po svědcích kamením

[Praporek na straně 668]

Duchovní se spojili v odporu proti svědkům

[Praporek na straně 671]

Ve Spojených státech byli svědkové Jehovovi napadáni davy

[Praporek na straně 676]

Všude na zemi jsou svědkové Jehovovi pronásledováni

[Rámeček na straně 655]

Duchovenstvo dává najevo své smýšlení

Stojí za povšimnutí, jak náboženská periodika reagovala na odsouzení J. F. Rutherforda a jeho spolupracovníků v roce 1918:

◆ „The Christian Register“: „Vláda zde se smrtící přímočarostí rozbíjí názor, že náboženské myšlenky, ať jsou jakkoli ztřeštěné a zhoubné, mohou být beztrestně propagovány. Je to starý klam a dosud jsme byli vůči němu příliš bezstarostní. . . Zdá se, že je to konec russelliánství.“

◆ Baptistická publikace „The Western Recorder“ psala: „Ani nepřekvapuje, že hlava tohoto vzpurného kultu je uvězněna v jednom z útulků pro vzdorovité. . . Skutečně nejasnou otázkou v této spojitosti je, zda měli být obžalovaní posláni do ústavu pro duševně choré, nebo do káznice.“

◆ „The Fortnightly Review“ upozornil na komentář v newyorském „Evening Post“, kde stálo: „Spoléháme se, že učitelé náboženství si všude povšimnou názoru tohoto soudce, že vyučovat jakémukoli náboženství kromě toho, jež je v naprostém souladu se statutárními zákony, je vážným zločinem, a ten je o to těžší, jestliže jste jako služebník evangelia i přesto náhodou upřímný.“

◆ „The Continent“ hanlivě označil obžalované jako „následovníky zesnulého ‚Pastora‘ Russella“ a překroutil jejich názory prohlášením, že podle nich „všichni kromě hříšníků by měli být osvobozeni od boje s německým císařem“. Tvrdilo se tam, že podle generálního prokurátora ve Washingtonu „si italská vláda před časem stěžovala Spojeným státům, že Rutherford a jeho spolupracovníci. . . rozšířili v italském vojsku mnoho protiválečného propagačního materiálu“.

◆ Týden na to list „The Christian Century“ přetiskl doslova převážnou část uvedeného citátu, čímž ukázal, že s ním plně souhlasí.

◆ Katolický časopis „Truth“ podal krátkou zprávu o rozsudku a pak vyjádřil názory svých redaktorů slovy: „Literatura tohoto sdružení je plná jedovatých útoků na katolickou církev a její kněžstvo.“ Ve snaze označit každého, kdo veřejně nesouhlasí s katolickou církví, za „buřiče“, dodal: „Je stále zřejmější, že duch nesnášenlivosti je úzce spřízněn s duchem buřičství.“

◆ Dr. Ray Abrams ve své knize „Preachers Present Arms“ poznamenal: „Když se redaktoři náboženského tisku dozvěděli o odsouzení ke dvaceti letům vězení, prakticky každá z těchto publikací, ať velká, či malá, se z toho radovala. V žádném z ortodoxních náboženských časopisů se mi nepodařilo objevit ani jediné slovo soucitu.“

[Rámeček na straně 660]

„Pronásledováni z náboženských důvodů“

„V mauthausenském koncentračním táboře existovala skupina lidí, kteří byli pronásledováni pouze z náboženských důvodů: členové sekty ‚vážných badatelů Bible‘ neboli ‚Jehovových svědků‘. . . Důvodem jejich pronásledování bylo, že odmítli přísahat loajalitu vůči Hitlerovi a konat jakoukoli vojenskou službu — což byl politický důsledek jejich víry.“ — „Die Geschichte des Konzentrationslagers Mauthausen“ (Historie koncentračního tábora Mauthausenu), dokumentovaná Hansem Maršálkem z Vídně v roce 1974.

[Rámeček a obrázek na straně 661]

Překlad prohlášení, které SS vnucovali svědkům k podpisu

Koncentrační tábor .......................................

Oddělení II

PROHLÁŠENÍ

Já, ...................................................

narozen dne ..........................................

v .........................................................

tímto činím následující prohlášení:

1. Poznal jsem, že International Bible Students Association hlásá klamné nauky a pod rouškou náboženství sleduje cíle nepřátelské státu.

2. Proto jsem tuto organizaci zcela opustil a naprosto se osvobodil od učení této sekty.

3. Tímto ujišťuji, že se již nikdy nebudu podílet na činnosti International Bible Students Association. Okamžitě ohlásím jakékoli osoby, které by mě oslovily s učením badatelů Bible nebo které jakýmkoli způsobem prozradí své spojení s nimi. Všechnu literaturu od badatelů Bible, jež by byla poslána na mou adresu, okamžitě předám nejbližší policejní stanici.

4. Nadále si budu vážit zákonů státu, zejména v případě války budu se zbraní v ruce hájit vlast a všemi způsoby se zapojím do veřejného života.

5. Byl jsem poučen, že budu opět okamžitě vzat do ochranné vazby, kdybych jednal v rozporu se svým dnešním prohlášením.

..............................., dne ..............

.........................................................

Podpis

[Rámeček na straně 662]

Dopisy některých odsouzených k smrti

Od Franze Reitera (kterého čekala smrt gilotinou) matce, 6. ledna 1940, ze zadržovacího střediska Berlin-Plötzensee:

„Jsem pevně přesvědčen, že jednám správně. Přestože jsem zde, stále ještě bych si to mohl rozmyslet, ale u Boha by to bylo porušení věrné oddanosti. Všichni, kdo tu jsme, si přejeme být Bohu věrní a dělat mu čest. . . Kdybych byl složil [vojenskou] přísahu při tom, co vím, spáchal bych hřích, který zaslouží smrt. To by pro mě bylo zlé. Nečekalo by mě vzkříšení. Držím se však toho, co řekl Kristus: ‚Kdokoli si bude chtít zachránit život, ztratí jej; ale kdokoli ztratí život pro mne, obdrží jej.‘ Milá maminko a všichni bratři a sestry, dnes mi oznámili rozsudek, a neděste se, je to smrt, a zítra ráno budu popraven. Mám sílu od Boha, stejně jako to vždy bylo se všemi pravými křesťany v dávné minulosti. Apoštolové píší: ‚Kdokoli se narodil z Boha, nemůže hřešit.‘ To platí i pro mě. Dokázal jsem Vám to a mohli jste to poznat. Má drahá, nebuď smutná. Pro Vás všechny by bylo dobré, abyste ještě lépe poznali Svatá písma. Budete-li stát pevně až do smrti, opět se sejdeme při vzkříšení. . .

Tvůj Franz,

než se zase sejdeme.“

Od Bertholda Szabó, zastřeleného popravčí četou 2. března 1945 v maďarském Körmendu:

„Drahá sestro Mariko,

tu jednu a půl hodiny, které mi zbývají, se Ti budu snažit psát, abys mohla dát rodičům vědět, jak na tom jsem, když mě vzápětí čeká smrt.

Přeji jim stejný pokoj mysli, jako mám já v těchto posledních okamžicích v tomhle světě plném katastrof. Je deset hodin a popraven budu v půl dvanácté; jsem ale úplně klidný. Svůj další život vkládám do rukou Jehovy a jeho milovaného Syna, Ježíše Krista, Krále, kteří nikdy nezapomenou na ty, kdo je upřímně milují. Vím také, že brzy bude vzkříšení těch, kdo zemřeli, nebo spíš usnuli v Kristu. Rád bych se také zmínil zvláště o tom, že Vám všem přeji Jehovovo nejbohatší požehnání za lásku, kterou jste mi dávali. Prosím Tě, polib za mě otce a matku a také Anuš. Ať si o mě nedělají starosti; brzy se zase uvidíme. Moje ruka je teď klidná a půjdu si odpočinout, dokud mě Jehova zase nepovolá. I teď dodržím slib, který jsem mu dal.

Už mi vypršel čas. Bůh s Vámi i se mnou.

S velkou láskou. . .

Berthi“

[Rámeček na straně 663]

Známí svou odvahou a přesvědčením

◆ „Svědkové v táborech se navzdory všemu spolu scházeli a modlili, vyráběli literaturu a obraceli jiné na víru. Podporovalo je jejich společenství, a na rozdíl od mnoha jiných vězňů si byli plně vědomi, proč taková místa existují a proč oni sami tak trpí; svědkové se prokázali jako malá, ale pozoruhodná skupina vězňů označená fialovým trojúhelníkem a známá svou odvahou a přesvědčením.“ To napsala dr. Christine Kingová v díle „The Nazi State and the New Religions: Five Case Studies in Non-Conformity“.

◆ Kniha „Values and Violence in Auschwitz“ (Hodnoty a násilí v Osvětimi) od Anny Pawełczyńské uvádí: „Tato skupina vězňů byla pevnou ideologickou silou a svou bitvu s nacismem vyhrála. Německá skupina této sekty byla nepatrným ostrůvkem neochvějného odporu existujícím v lůně terorizovaného národa, a ve stejném duchu neohroženosti působili v osvětimském táboře. Podařilo se jim získat si úctu spoluvězňů. . . vězňů, kteří měli různé funkce, a dokonce i důstojníků SS. Každý si byl jist, že žádný ‚Bibelforscher‘ [svědek Jehovův] nevykoná ani jediný příkaz odporující jeho náboženské víře.“

◆ Rudolf Höss ve svém životopise vydaném v knize „Velitel Osvětimi“ vyprávěl o tom, jak byli někteří svědkové Jehovovi popraveni proto, že odmítli porušit svou křesťanskou neutralitu. Řekl: „Představuji si, že tak museli vypadat první křesťanští mučedníci, když čekali v cirku, až je dravá zvěř roztrhá na kusy. Šli na smrt s tváří úplně proměněnou, oči pozdvižené k nebi a ruce sepnuté a vztažené k modlitbě. Všichni, kdo viděli svědky umírat, byli hluboce pohnuti, a zapůsobilo to i na popravčí četu.“ (Tato kniha vyšla v Polsku pod názvem „Autobiografia Rudolfa Hössa — komendanta obozu oświęcimskiego“.)

[Rámeček na straně 673]

„Nejsou proti vlasti“

„Nejsou proti vlasti; jsou jen pro Jehovu.“ „Nepálí povolávací rozkazy, nepovstávají ve vzpouře. . . ani se neangažují v žádné formě pobuřování.“ „Poctivost a ryzost jsou stálým rysem svědků. Ať si člověk o svědcích myslí cokoli — a hodně lidí si myslí hodně záporných věcí —, vedou příkladný život.“ — „Telegram“, Toronto (Kanada), červenec 1970.

[Rámeček na straně 674]

Kdo dává příkazy?

Svědkové Jehovovi vědí, že jejich odpovědnost kázat nezávisí na působení Watch Tower Society ani na žádné jiné zákonné korporaci. „Nechť je společnost Watch Tower zakázána a její odbočky v různých krajinách násilně uzavřeny zásahy státu! To nezrušuje nebo nečiní neplatným božské pověření z mužů a žen, kteří jsou zasvěceni konat Boží vůli a na něž On vložil svého ducha. ‚Kaž!‘ To je jasně napsáno v jeho Slově. Tento příkaz má přednost před příkazy kteréhokoli člověka.“ („Strážná věž“ č. 24, 1949 [15. prosince 1949, angl.]) Uznávají, že pokyny, které dostávají, pocházejí od Jehovy Boha a Ježíše Krista, a vytrvale hlásají poselství o Království bez ohledu na odpor, s nímž se setkávají.

[Rámeček na straně 677]

Jako raní křesťané

◆ „Svědkové Jehovovi mají náboženství, které berou mnohem vážněji než velká většina lidí. Jejich zásady nám připomínají rané křesťany, kteří byli tak nepopulární a kteří byli tak surově pronásledováni Římany.“ — „Akron Beacon Journal“, Akron (Ohio), 4. září 1951.

◆ „[Raní křesťané] vedli klidný, mravný, opravdu příkladný život. . . V každém ohledu, kromě jediné věci — pálení kadidla —, byli příkladnými občany.“ „Mohly snad státní autority přimhouřit oko nad nepoddajností těchto nevlasteneckých křesťanů, dokud oběť Géniu císaře zůstávala zkouškou vlastenectví? Těžkosti, do nichž se v důsledku toho křesťané dostali, se příliš nelišily od těžkostí, do nichž se kvůli zdravení státní vlajky za války dostala ve Spojených státech ta agresívní sekta známá jako svědkové Jehovovi.“ — „20 Centuries of Christianity“ (20 století křesťanství) od Paula Hutchinsona a Winfred Garrisonové, 1959, s. 31.

◆ „Snad nejnápadnější na svědcích je to, jak trvají na tom, že budou v první řadé poslouchat Boha, který má přednost před jakoukoli jinou mocí na světě.“ — „These Also Believe“, dr. C. S. Braden, 1949, s. 380.

[Obrázky na straně 644]

Noviny „The Pittsburgh Gazette“ věnovaly mnoho prostoru debatám, jež vyplynuly z výzvy dr. Eatona C. T. Russellovi

[Obrázek na straně 646]

Odpůrci rozsáhle šířili hrubé nepravdy o manželských záležitostech Charlese a Marie Russellových

[Obrázky na straně 648]

Duchovní zuřili, když bylo rozšířeno deset miliónů výtisků tohoto traktátu, který odhaloval jejich nauky a zvyklosti ve světle Božího slova

[Obrázky na straně 649]

V roce 1918 noviny podněcovaly k pronásledování badatelů Bible

[Obrázky na straně 651]

Během tohoto přelíčení s členy ústředí Společnosti byla velká pozornost zaměřena na knihu „The Finished Mystery“

Federální soud a poštovní úřad v Brooklynu

[Obrázek na straně 653]

Odsouzeni k tvrdšímu trestu než vrah, jehož střela dala podnět k první světové válce Zleva doprava: W. E. Van Amburgh, J. F. Rutherford, A. H. Macmillan, R. J. Martin, F. H. Robison, C. J. Woodworth, G. H. Fisher, G. DeCecca

[Obrázky na straně 657]

Když se v roce 1939 konal v New Yorku tento sjezd svědků Jehovových, asi 200 výtržníků vedených katolickými kněžími se jej pokusilo rozehnat

[Obrázky na straně 659]

Během druhé světové války byly tisíce svědků Jehovových uvrženy do těchto koncentračních táborů

Odznaky stráží SS s lebkou (vlevo)

[Obrázek na straně 664]

Část knihy ke studiu Bible fotograficky zmenšená, vložená do krabičky od zápalek a propašovaná svědkům v koncentračním táboře

[Obrázky na straně 665]

Někteří ze svědků, jejichž víra vytrvala v ohnivé zkoušce nacistických koncentračních táborů

Mauthausen

Wewelsburg

[Obrázek na straně 667]

Násilí davu v Montrealu (Quebec) roku 1945. Takové násilí proti svědkům, podněcované duchovenstvem, bylo ve čtyřicátých a padesátých letech časté

[Obrázek na straně 669]

Tisíce svědků Jehovových (včetně Johna Bootha zde na obrázku) bylo zatčeno při šíření biblické literatury

[Obrázky na straně 670]

Poté, co Nejvyšší soud v roce 1940 rozhodl proti svědkům, se přehnala Spojenými státy vlna davového násilí; davy narušovaly shromáždění, bily svědky a ničily majetek

[Obrázky na straně 672]

Mnohde bylo nutné zřídit školy Království, protože děti svědků byly vylučovány z veřejných škol