DŮM

Slovo dům, které je používáno v Bibli (heb. baʹjith; řec. oiʹkos nebo oi·kiʹa), může mimo jiné znamenat: (1) domácnost nebo veškeré potomstvo nějakého muže (1Mo 12:1; 17:13, 23; Ob 1:17, 18; Mi 1:5); (2) obytný dům (1Mo 19:2–4); (3) vězení či, obrazně řečeno, zemi otroctví (1Mo 40:4, 14; 2Mo 13:3); (4) obydlí zvířat a ptáků (Job 39:6; Ža 104:17); (5) pavučinu (Job 8:14); (6) královské sídlo či palác (2Sa 5:11; 7:2); (7) kněžský rod (1Sa 2:35); (8) královskou dynastii (1Sa 25:28; 2Sa 7:11); (9) Jehovův svatostánek či chrám, jak doslovný, tak i ten, o němž se mluví v obrazném smyslu (2Mo 23:19; 34:26; 1Kr 6:1; 1Pe 2:5); (10) místo Jehovova přebývání, samotné nebe (Jan 14:2); (11) svatyni falešného boha (Sd 9:27; 1Sa 5:2; 1Kr 16:32; 2Kr 5:18); (12) porušitelné hmotné tělo člověka (Ka 12:3; 2Ko 5:1–4); (13) neporušitelné duchovní tělo (2Ko 5:1); (14) společný hrob (Job 17:13; Ka 12:5); (15) sdružení lidí, kteří mají stejnou profesi (1Pa 4:21) a (16) budovu, kde jsou uloženy úřední záznamy státu (Ezr 6:1).

Tvar hebrejského slova, jehož význam je dům (baʹjith), je často součástí některých vlastních jmen, například Betel (znamená „Boží dům“) a Betlém (znamená „dům chleba“).

Stavební materiály, způsoby stavění. Ve starověku, stejně jako i dnes, existovaly různé typy obydlí. Stavební metody se lišily v závislosti na tom, ve kterém časovém období byl dům stavěn, na hospodářských podmínkách toho, kdo stavěl, a na stavebních materiálech, které byly k dispozici. Například ti, kdo stavěli Bábel, používali místo kamene cihly, a „živice jim sloužila jako malta“. (1Mo 11:3)

Mnoho Izraelitů začalo obývat domy Kananejců, kteří byli vypuzeni, a během následujících let pravděpodobně používali stavební metody podobné metodám Kananejců. (5Mo 6:10, 11) Je zřejmé, že dávali přednost kamenným domům (Iz 9:10; Am 5:11), protože ty byly trvalejší a nebezpečí, že by do nich vnikli vetřelci, bylo u nich menší než u domů postavených z hliněných cihel. Do těch se totiž lupiči mohli snadno dostat tak, že se prokopali zdí. (Srovnej Joba 24:16.) V nížinách však byl nedostatek kvalitního vápence a pískovce, a proto se zdi obytných budov stavěly z cihel sušených na slunci a někdy i z cihel vypalovaných. Na trámy a krokve se používalo sykomorové, jalovcové a zejména v lepších domech i cedrové dřevo. (Pís 1:17; Iz 9:10)

Archeologové odkryli trosky několika typů starověkých palestinských obydlí. Ve dvoře bývala často pec a někdy také studna či cisterna. (2Sa 17:18) Z trosek domů, které byly objeveny, je patrné, že domy byly různě velké. Jeden měl v půdorysu pouze 5 × 5 m a jiný měl půdorys 32 × 30 m. Místnosti měly často 3,5 × 3,5 až 4,5 × 4,5 m.

Některé domy byly postaveny na širokých městských zdech. (Joz 2:15) Dávala se však přednost tomu, aby dům stál na skalním masivu (Mt 7:24); se zděním hliněnými cihlami začínali většinou až po položení dvou nebo tří řad kamenů. V případě, že dům nebylo možné postavit na skalním masivu, byly často kladeny pevné základy, jejichž hloubka odpovídala výšce kamenné zdi nad povrchem země. Základy byly někdy postaveny z velkých neopracovaných kamenů a mezery mezi nimi byly vyplněny kamínky; jindy byly základy postaveny z tesaných kamenů. U trosek domů, které byly postaveny z hliněných cihel a které archeologové odkryli, sahalo kamenné zdivo do výše přes 0,5 m; někdy se kamenná konstrukce zvedala do výše přibližně 1 m. Tloušťka stěn některých domů byla asi 1 m. Vnější zdi byly někdy omítány určitým druhem vápna (Ez 13:11, 15) a hliněné zdi, které stály do ulice, byly z důvodu ochrany jejich povrchu někdy obloženy oblázky.

Stavební kameny byly zarovnány a vázány pečlivě opracovanými a pečlivě osazenými úhelnými kameny. (Srovnej Ža 118:22; Iz 28:16.) Jako malta sloužila obvykle směs hlíny a slámy. Do této směsi se někdy přidávalo vápno, popel, jemně mleté střepy hrnčířského zboží, rozdrcené mušle či vápenec. Malta se používala na spojení cihel nebo kamenů a také na omítání vnitřního zdiva. (3Mo 14:41, 42) Někdy však byly kameny otesány tak přesně, že malta nebyla potřeba.

Podlahy. Podlahy, tedy i ty, které byly na nádvoří, tvořila udusaná zem nebo byly vydlážděny kamenem, cihlami či omítnuty vápnem. Prohlubeň v podlaze sloužila obvykle jako ohniště, ovšem v lepších domech se na vytápění používaly nádoby na žhavé uhlí. (Jer 36:22, 23) Kouř unikal otvorem ve střeše. (Oz 13:3) Místnosti v palácích měly možná dřevěné podlahy podobně jako chrám. (1Kr 6:15)

Okna. Jako okna sloužily pravoúhlé otvory ve stěnách. Alespoň některá z nich byla tak velká, že jimi mohl projít člověk. (Joz 2:15; 1Sa 19:12; Sk 20:9) Okna, zejména ta, která vedla do ulice, byla opatřena mřížemi. (Sd 5:28; Př 7:6)

Dveře. Dveře byly běžně zhotovovány ze dřeva a otáčely se na čepech (Př 26:14), které byly zasazeny do důlků ve dřevěném či kamenném překladu a prahu. Ostění tvořily dva vztyčené dřevěné sloupky. (2Mo 12:22, 23) Některé domy sice měly dva vchody, ale z ulice na dvůr či nádvoří, z něhož bylo možné vejít do všech místností domu, vedly obvykle pouze jedny dveře.

Výzdoba a vybavení interiéru. Zdi místností v přepychových domech byly obloženy cedrovým či jiným drahým dřevem a byly natřeny rumělkou. (Jer 22:14; Ag 1:4) „Domy ze slonoviny“ některých bohatých lidí měly stěny místností obloženy zřejmě dřevem vykládaným slonovinou. (1Kr 22:39; Am 3:15) K vybavení domácnosti mohly kromě různého kuchyňského náčiní, nádob, košů a dalších potřeb patřit také postele či pohovky, židle, stoličky, stoly a stojany na lampy. (Srovnej 2Sa 4:11; 2Kr 4:10; Ža 41:3; Mt 5:15.) V domech některých bohatých lidí byl nábytek vykládán slonovinou, zlatem a stříbrem. (Srovnej Es 1:6; Am 3:12; 6:4.)

Střecha a nástřešní místnost. Většina střech byla plochá. Mojžíšský Zákon od Izraelitů vyžadoval, aby kolem střechy postavili zábradlí a tak předešli možným nehodám. (5Mo 22:8) Jestliže střechu postavili s nepatrným sklonem, mohla z ní snadno stékat dešťová voda. Střechu nesly silné dřevěné trámy, které byly kladeny přes protilehlé stěny. Přes tyto trámy byly příčně položeny menší dřevěné krokve a na ně se potom kladly větve, rákos a podobný materiál. Na to přišla vrstva zeminy o tloušťce několika centimetrů a na ni byla nanesena silná vrstva omítky z hlíny nebo z hlíny a vápna. Do takové hliněné střechy bylo snadné vykopat otvor, jako to udělali muži, kteří se k Ježíšovi snažili dostat ochrnutého člověka, aby ho Ježíš uzdravil. (Mr 2:4) Střešní trámy byly často podepřeny řadou kolmých dřevěných sloupů osazených do kamenných patek. Na těchto hliněných střechách mohla růst tráva (Ža 129:6) a bylo těžké uchránit je před děravěním. (Př 19:13; 27:15; Ka 10:18) Je pravděpodobné, že před obdobím dešťů Izraelité střechy opravili a dohladka uválcovali, aby voda mohla lépe stékat.

Střechy byly místem značného ruchu, a to jak v dobách míru, tak i v dobách neštěstí. (Iz 22:1; Jer 48:38) Ze střech bylo možné oznamovat různé věci; jestliže se na střeše něco dělo, mohla si toho veřejnost brzy povšimnout. (2Sa 16:22; Mt 10:27) Na střechách se sušil len (Joz 2:6), lidé si tam mohli povídat (1Sa 9:25), mohli se tam v chladném večeru procházet (2Sa 11:2), mohli se tam věnovat pravému či falešnému uctívání (Jer 19:13; Sef 1:5; Sk 10:9), nebo tam dokonce mohli spát (1Sa 9:26). Během Svátku sklizně stavěli Izraelité na střechách a na nádvořích domů chýše. (Ne 8:16)

Na střeše domu bylo také obvyklé stavět nástřešní nebo horní místnost. Byla to příjemná, chladná místnost, která často sloužila jako pokoj pro hosty. (Sd 3:20; 1Kr 17:19; 2Kr 1:2; 4:10) Některé domy byly pochopitelně dvoupatrové s běžným horním poschodím. Právě v jedné takové velké horní místnosti, ať už to byla nástřešní místnost, nebo místnost v horním poschodí, oslavil Ježíš se svými učedníky poslední Pasach a zavedl oslavu Pánovy večeře. (Lk 22:11, 12, 19, 20) A zřejmě v horní místnosti jednoho domu v Jeruzalémě bylo v den Letnic roku 33 n. l. shromážděno asi 120 učedníků, když na ně byl vylit Boží duch. (Sk 1:13–15; 2:1–4)

Na střechu vedlo obvykle vnější schodiště nebo, zejména u prostších domů, žebřík. Proto ten, kdo byl na střeše, mohl v případě nutnosti ze střechy odejít, aniž musel vejít do domu. Vzhledem k tomu, že domy byly stavěny blízko sebe, bylo často možné přecházet ze střechy na střechu. Tyto skutečnosti by mohly přispět k pochopení významu Ježíšovy rady zapsané u Matouše 24:17 a u Marka 13:15. Lepší domy měly vnitřní schodiště, kterým bylo možné dostat se do horního podlaží.

Zákon chránil vlastnická práva. Jehovovým záměrem bylo, aby se poslušní lidé těšili z toho, že mohou bydlet ve svých vlastních domech. (Srovnej Iz 65:21.) Neštěstím, které mělo přijít na neposlušné lidi, bylo to, když dům získal do vlastnictví někdo jiný než ten, kdo ho postavil. (5Mo 28:30; Ná 5:2) Muž, který svůj nový dům ještě nezasvětil, byl osvobozen z vojenské služby. (5Mo 20:5, 6)

K ochraně vlastnických práv sloužila určitá opatření Zákona, který Bůh dal Izraeli. Zákon odsuzoval ty, kdo dychtili po majetku druhých, tedy i po jejich domu (2Mo 20:17), a Jehova prostřednictvím svých proroků odsuzoval také ty, kdo se nezákonným způsobem zmocňovali domů. (Mi 2:2; srovnej Ne 5:1–5, 11.) Věřitel nemohl násilím vejít do domu svého dlužníka a vzít si tam to, co dlužník dal jako zástavu. (5Mo 24:10, 11) Izraelita, který svůj dům posvětil Jehovovi, si dům mohl koupit zpět, když do svatyně zaplatil 120 procent jeho odhadní ceny. (3Mo 27:14, 15) Také ti, kdo svůj dům museli prodat, měli alespoň určitou dobu právo na jeho odkoupení. Domy v městečkách, která nebyla obehnána zdí, si jejich původní majitelé mohli koupit zpět a v Jubilejním roce jim musely být vráceny. Ovšem domy v opevněných městech se staly trvalým majetkem kupce, jestliže si je ve stanovené jednoroční lhůtě, během níž platilo výkupní právo, původní majitelé nekoupili zpět. Trvalou platnost mělo výkupní právo v případě domů, které ležely v opevněných levitských městech. Všechny domy, které původně patřily Levitům a které si Levité už dříve neodkoupili, musely být v Jubilejním roce vráceny svým původním majitelům. (3Mo 25:29–33)

Místo k duchovnímu poučování. Dům byl už od nejstarších dob místem, kde probíhalo poučování v čistém uctívání. Zákon, který dal Bůh Izraeli, jednoznačně přikazoval otcům, aby poučovali své syny, když sedí v domě a rovněž i při jiných příležitostech. (5Mo 6:6, 7; 11:19) Izraelité si také měli Boží zákon napsat, zřejmě obrazně, na dveřní sloupky svého domu (5Mo 6:9; 11:20) a v domě nemělo být nic, co souviselo s modlářstvím. (5Mo 7:26) Vzhledem k tomu, že domov sloužil k takovému posvátnému účelu, musely být domy, které byly nakaženy ‚zhoubným malomocenstvím‘, strženy. (Viz heslo MALOMOCENSTVÍ.) Zákon týkající se domů postižených malomocenstvím měl Izraelitům připomínat, že mohou bydlet pouze v domech, které jsou z Jehovova hlediska čisté. (3Mo 14:33–57)

V době, kdy bylo založeno křesťanství, se hlavní součástí pravého uctívání stalo kázání a vyučování dům od domu. (Sk 20:20) Ježíšovi následovníci měli prospěch z pohostinnosti, kterou jim projevovali ti, ‚kdo si to zaslouží‘, a ‚přátelé pokoje‘; v domovech těchto lidí zůstávali až do té doby, než dokončili svou kazatelskou činnost v určitém městě. (Mt 10:11; Lk 10:6, 7; viz heslo KÁZÁNÍ, KAZATEL, „Dům od domu“.) V domech se také často shromažďovaly skupiny nebo sbory křesťanů, kteří společně uvažovali o Božím slovu. (Ří 16:5; 1Ko 16:19; Kol 4:15; Fm 2) Křesťané však do svých domovů nepřijímali nikoho z těch, kdo se odvrátili od Kristova učení. (2Ja 10)