MÍR, POKOJ

Hebrejské slovo ša·lómʹ, které se překládá jako „pokoj“ nebo „mír“, se vztahuje na stav bez války nebo jakéhokoli rušení (Sd 4:17; 1Sa 7:14; 1Kr 4:24; 2Pa 15:5; Job 21:9; Ka 3:8); může vyjadřovat myšlenku tělesného a duševního zdraví a bezpečí (1Mo 37:14, Rbi8, ppč), blaha (1Mo 41:16), přátelství (Ža 41:9) a také celku nebo úplnosti (Jer 13:19). Řecký výraz pro slovo pokoj (ei·reʹne) má stejně široký význam jako hebrejské slovo ša·lómʹ, a kromě toho, že se vztahuje na nepřítomnost rozbrojů, může vyjadřovat také myšlenku pohody, záchrany a svornosti. Objevuje se v pozdravu na rozloučenou „jdi v pokoji“, který zřejmě odpovídá výrazu ‚kéž se ti dobře vede‘. (Mr 5:34; Lk 7:50; 8:48; Jk 2:16; srovnej 1Sa 1:17; 20:42; 25:35; 29:7; 2Sa 15:9; 2Kr 5:19.)

Slovo „pokoj“ nebo „mír“ není vždy přesným ekvivalentem slov použitých v původních jazycích, a proto musíme brát v úvahu kontext, abychom určili, o co se jedná. Například ‚někoho poslat pryč v pokoji‘ mohlo označovat rozchod v dobrém; odchod beze strachu, že ten, kdo dává povolení odejít, bude nějak zasahovat. (1Mo 26:29; 44:17; 2Mo 4:18) ‚Vrátit se v pokoji‘, například z bitvy, znamenalo vrátit se bez zranění nebo vítězně. (1Mo 28:21; Joz 10:21; Sd 8:9; 11:31; 2Pa 18:26, 27; 19:1) ‚Ptát se na pokoj‘ nějakého člověka znamenalo zjišťovat, jak se mu daří. (1Mo 29:6, Rbi8, ppč; 1Mo 43:27, Rbi8, ppč) ‚Pracovat pro něčí mír‘ označovalo působení pro blaho té osoby. (5Mo 23:6) Když člověk zemřel v pokoji, mohlo to znamenat, že zemřel klidnou smrtí poté, co prožil naplněný život, nebo poté, co se uskutečnilo, v co doufal. (Srovnej 1Mo 15:15; Lk 2:29; 1Kr 2:6.) Proroctví, že Josijáš bude „v pokoji sebrán na svůj vlastní hřbitov“, ukazovalo, že zemře dříve, než na Jeruzalém přijde předpověděné neštěstí. (2Kr 22:20; 2Pa 34:28; srovnej 2Kr 20:19.) Spravedlivý je v Izajášovi 57:1, 2 popsán jako ten, kdo při smrti vchází do míru, a tak uniká neštěstí.

Získat pokoj. Jehova je Bohem pokoje (1Ko 14:33; 2Ko 13:11; 1Te 5:23; Heb 13:20) a Zdrojem pokoje a míru (4Mo 6:26; 1Pa 22:9; Ža 4:8; 29:11; 147:14; Iz 45:7; Ří 15:33; 16:20); pokoj je ovocem jeho ducha. (Ga 5:22) Z tohoto důvodu mohou mít pravý pokoj jen ti, kdo jsou v pokoji s Bohem. Vážný přestupek způsobí, že člověk má napjatý vztah k Bohu a je rozrušený. Žalmista řekl: „Kvůli mému hříchu nemají pokoj mé kosti.“ (Ža 38:3) Ti, kdo si přejí hledat pokoj a usilovat o něj, se tedy musí ‚odvracet od toho, co je špatné, a musí činit, co je dobré‘. (Ža 34:14) Bez spravedlnosti nemůže být žádný pokoj. (Ža 72:3; 85:10; Iz 32:17) To je důvod, proč ničemní nemohou mít pokoj. (Iz 48:22; 57:21; srovnej Iz 59:2–8.) Na druhé straně je pokoj vlastnictvím těch, kdo jsou zcela oddaní Jehovovi, milují jeho zákon (Ža 119:165) a dodržují Jehovova přikázání. (Iz 48:18)

Když byl na zemi Kristus Ježíš, přirození Židé ani Nežidé neměli s Jehovou Bohem pokoj. Židé přestupovali Boží zákon, a tak se dostali pod kletbu Zákona. (Ga 3:12, 13) A Nežidé, kteří neměli smlouvu s Bohem, ‚neměli žádnou naději a byli bez Boha ve světě‘. (Ef 2:12) Prostřednictvím Krista Ježíše však všichni dostali příležitost dosáhnout pokojného vztahu k Bohu. Na to poukazovali andělé, když při Ježíšově narození oznámili pastýřům: „Na zemi pokoj mezi lidmi dobré vůle.“ (Lk 2:14)

Pokojné poselství, které hlásal Ježíš a jeho následovníci, se obracelo k ‚přátelům pokoje‘, to znamená k lidem, kteří si přáli být smířeni s Bohem. (Mt 10:13; Lk 10:5, 6; Sk 10:36) Zároveň však toto poselství působilo rozdělení v domácnostech, když ho někteří členové rodiny přijali, ale druzí odmítli. (Mt 10:34; Lk 12:51) Většina Židů poselství odmítla, a tak nerozeznala „věci, které souvisejí s pokojem“ — k tomu nepochybně patřilo pokání a přijetí Ježíše jako Mesiáše. (Srovnej Lk 1:79; 3:3–6; Jan 1:29–34.) Jejich selhání vedlo k tomu, že Jeruzalém byl v roce 70 n. l. zničen římskými vojsky. (Lk 19:42–44)

Avšak i Židé, kteří přijali „dobrou zprávu o pokoji“, byli hříšníci a potřebovali, aby jejich přestupky byly usmířeny, a oni se mohli těšit z pokoje s Jehovou Bohem. Ježíš svou smrtí opatřil výkupní oběť, a tak byla tato potřeba uspokojena. Jak bylo předpověděno: „Potrestání zamýšlené pro náš pokoj přišlo na něho a kvůli jeho zranění nám nastalo uzdravení.“ (Iz 53:5) Na základě Ježíšovy obětní smrti na mučednickém kůlu bylo také možné ukončit platnost mojžíšského Zákona, který odděloval Židy od Nežidů. Když se tedy Židé i Nežidé stali křesťany, příslušníci obojího lidu mohli žít v pokoji s Bohem a v pokoji mezi sebou. Apoštol Pavel napsal: „[Ježíš] je totiž náš pokoj, on, který učinil ze dvou stran jednu a zničil mezistěnu, jež je oddělovala. Svým tělem zrušil nepřátelství, Zákon přikázání, který se skládal z výnosů, aby dvojí lid stvořil ve spojení se sebou v jednoho nového člověka a uzavřel mír a aby plně smířil obojí lid v jedno tělo Bohu prostřednictvím mučednického kůlu, protože skrze sebe usmrtil nepřátelství. A přišel a oznámil dobrou zprávu o pokoji vám, vzdáleným, a pokoj těm blízkým, protože skrze něho my, obojí lid, máme přístup k Otci jedním duchem.“ (Ef 2:14–18; srovnej Ří 2:10, 11; Kol 1:20–23.)

„Boží pokoj“ je pokoj a klid, který pramení z křesťanova cenného vztahu k Jehovovi Bohu a střeží jeho srdce a myšlenkové síly před úzkostlivou starostí o osobní potřeby. Křesťan má ujištění, že se Jehova Bůh stará o své služebníky a že odpovídá na jejich modlitby. To uklidňuje srdce i mysl křesťana. (Fil 4:6, 7) Pokoj, který dal Ježíš Kristus svým učedníkům a který byl založen na jejich víře v to, že Ježíš je Božím Synem, podobně sloužil k tomu, aby uklidnil jejich srdce a mysl. Ačkoli jim Ježíš řekl, že se blíží doba, kdy už s nimi nebude osobně, neměli důvod se znepokojovat nebo podléhat strachu. Nezanechal je bez pomoci, ale slíbil, že jim pošle svatého ducha. (Jan 14:26, 27; 16:33; srovnej Kol 3:15.)

Křesťané neměli považovat pokoj, ze kterého se těšili, za něco samozřejmého. Měli být „pokojní“, to znamená, že měli pokoj působit, měli se ho snažit zavést a zachovat. (1Te 5:13) Proto, aby si mezi sebou udrželi pokoj, museli projevovat zájem o své spoluvěřící a nepřivádět je ke klopýtání. (Ří 14:13–23) V Kázání na hoře Ježíš uvedl: „Šťastní jsou pokojní [doslova ‚ti, kdo působí pokoj‘], protože budou nazváni ‚Božími syny‘.“ (Mt 5:9, Rbi8, ppč; srovnej Jk 3:18.) Křesťané dostávali rady, že mají usilovat o pokoj a že se mají vynasnažit, aby byli shledáni v pokoji s Bohem. (2Ti 2:22; Heb 12:14; 1Pe 3:11; 2Pe 3:14) Museli tedy bojovat proti tělesným touhám, protože ty by je přivedly k nepřátelství s Bohem. (Ří 8:6–8) Pro Boží schválení bylo nutné, aby zůstali v pokojném vztahu k Bohu, a tato skutečnost dodává velkou váhu mnohokrát opakovanému upřímnému vyjádření ‚kéž máte pokoj‘. (Ří 1:7; 1Ko 1:3; 2Ko 1:2; Ga 1:3; 6:16; Ef 1:2; 6:23; Fil 1:2)

Křesťané chtěli, aby se i druzí lidé těšili z pokoje. Proto ‚obuti výstrojí dobré zprávy o pokoji‘ pokračovali ve svém duchovním válčení. (Ef 6:15) Válčili i ve sboru, když vyvraceli uvažování, která nebyla v souladu s poznáním Boha, aby taková uvažování nezničila jejich vztah k Bohu. (2Ko 10:4, 5) Nebyl to však slovní boj nebo hádka, a to ani tehdy, když kárali ty, kdo se odchýlili od pravdy. V souvislosti s projednáváním případů těch, kdo odbočili ze správné cesty, apoštol Pavel radil Timoteovi: „Pánův otrok však nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný, způsobilý vyučovat, ovládat se za zlých okolností a s mírností poučovat ty, kdo nejsou příznivě nakloněni; protože jim Bůh snad dá pokání, jež vede k přesnému poznání pravdy, aby vystřízlivěli z Ďáblovy léčky, jelikož jím byli zaživa chyceni pro jeho vůli.“ (2Ti 2:24–26)

Pokojné panství. Boží Syn má mít ‚na rameni knížecí panství‘ jako ten, kdo je nazván „Kníže pokoje“. (Iz 9:6, 7) Stojí tedy za zmínku, že Kristus Ježíš v době, kdy byl na zemi, ukázal, že by se jeho služebníci neměli vyzbrojovat k tělesnému válčení, když řekl Petrovi: „Vrať svůj meč zpátky na jeho místo, neboť všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.“ (Mt 26:52) Ti, kdo se stali křesťany, obrazně řečeno ‚překovali své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky‘. Již se neučili válce. (Iz 2:4) Tyto zásady a Boží činnost v minulosti — zejména v souvislosti s Izraelem za vlády Šalomouna — poukazují na to, jaký pokoj zavládne v době, kdy bude Ježíš panovat jako Král. Pokud jde o Šalomounovu vládu, Bible podává zprávu: „V každém jeho kraji, všude kolem, pro něj nastal mír. A Juda a Izrael dále bydleli v bezpečí, každý pod svou vlastní révou a pod svým vlastním fíkovníkem, od Danu po Beer-šebu, po všechny Šalomounovy dny.“ (1Kr 4:24, 25; 1Pa 22:9) Jak je jasně patrné z jiných biblických textů (srovnej Ža 72:7, 8; Mi 4:4; Ze 9:9, 10; Mt 21:4, 5), tyto dny sloužily jako předobraz toho, co se bude dít pod panstvím Krista Ježíše, který je větší než Šalomoun. Jméno Šalomoun je odvozeno od kořene, jenž znamená „pokoj“. (Mt 12:42)

Mír mezi lidmi a zvířaty. Jehova Bůh dal Izraelitům tento slib, ze kterého se budou moci těšit, jestliže budou poslušní: „Nastolím na zemi mír, a vskutku budete uléhat, a nikdo nezpůsobí, že byste se chvěli; a způsobím, aby z této země zmizelo škodlivé divoké zvíře.“ (3Mo 26:6) To znamenalo, že divoká zvířata zůstanou uvnitř hranic svého přirozeného prostředí a nezpůsobí škodu Izraelitům ani jejich domácím zvířatům. Na druhé straně, kdyby se prokázalo, že Izraelité jsou neposlušní, Jehova by dovolil, aby do jejich země vstoupila cizí vojska a zpustošila ji. A protože by se v důsledku toho snížil počet obyvatel, divoká zvířata by se množila, pronikala by do oblastí, jež byly dříve obydlené, a škodila by lidem, kteří zůstali naživu, i jejich domácím zvířatům. (Srovnej 2Mo 23:29; 3Mo 26:22; 2Kr 17:5, 6, 24–26.)

Mír, který Bůh slíbil Izraelitům v souvislosti s divokými zvířaty, se lišil od míru, ze kterého se těšili první muž a žena v zahradě Eden, protože Adam a Eva plně panovali nad říší zvířat. (1Mo 1:28) Naproti tomu v proroctví je panování v takovém rozsahu připisováno jenom Kristu Ježíši. (Ža 8:4–8; Heb 2:5–9) Teprve pod vládou Ježíše Krista, ‚proutku z pařezu Jišaie‘ neboli Božího ‚sluhy Davida‘, tedy znovu zavládne mír mezi lidmi a zvířaty. (Iz 11:1, 6–9; 65:25; Ez 34:23–25) Tyto poslední uvedené texty mají obrazné uplatnění, protože je zřejmé, že mír mezi takovými zvířaty, jako je vlk a beránek, se ve starověkém Izraeli neuskutečnil doslova tak, jak je zde popsán. Bylo tím předpověděno, že lidé se škodlivými, zvířeckými sklony zanechají svého zkaženého jednání a budou žít se svými poddajnějšími bližními v míru. Pokojné podmínky, které zavládnou mezi Božím lidem, byly v proroctví znázorněny na zvířatech, a z toho také vyplývá, že pod panstvím Krista Ježíše bude i mezi skutečnými zvířaty mír, takový mír, jaký nepochybně byl v Edenu.