Služte Bohu ochotně

„JÁ SE velmi rád vydám a budu úplně vydán pro vaše duše,“ napsal apoštol Pavel. (2. Korinťanům 12:15) Co vám tato slova říkají o názoru a postoji, který by se měli Jehovovi služebníci snažit pěstovat? Jeden znalec Bible to vysvětluje tak, že když Pavel napsal tato slova křesťanům v Korintu, vlastně tím říkal: „Jsem ochoten vydávat svou sílu a čas a život a všechno, co mám, ve váš prospěch, stejně jako to s radostí dělá otec pro své děti.“ Pavel byl připraven na to, že bude „úplně vydán“, neboli „vyčerpán a vysílen“, pokud to bude třeba, aby splnil svou křesťanskou službu.

Pavel to všechno navíc dělal „velmi rád“. Dělal to „s největší ochotou“, jak říká mimo jiné překlad Petrů. A co vy? Jste ochotni vynaložit svůj čas, energii, nadání a hmotné prostředky k tomu, abyste sloužili Jehovovi Bohu a zájmům druhých, i kdyby to znamenalo, že byste někdy byli ‚vyčerpáni a vysíleni‘? A dělali byste to ‚velmi rádi‘?

Vůbec sloužit nechtějí

Většina lidí nejen že se zdráhá sloužit Bohu, ale službu Bohu zcela odmítá. Tito lidé projevují ducha nevděčnosti, sobecké nezávislosti, a dokonce vzpoury. K takovému smýšlení zlákal Satan Adama a Evu. Nepravdivě řekl, že budou ‚jako Bůh a budou znát dobré a špatné‘ — že si budou schopni sami rozhodovat, co je správné a co je nesprávné. (1. Mojžíšova 3:1–5) Ti, kdo dnes mají téhož ducha, se domnívají, že by měli mít naprostou svobodu, aby si mohli dělat přesně to, co si přejí, bez jakéhokoli závazku vůči Bohu a bez jakéhokoli zasahování z jeho strany. (Žalm 81:11, 12) Vše, co takoví lidé mají, chtějí používat výhradně ve prospěch svých osobních zájmů. (Přísloví 18:1)

Vy zřejmě takový extrémní názor nezastáváte. Pravděpodobně si opravdu vážíte daru života, z něhož se nyní těšíte, a tím víc si vážíte nádherné vyhlídky na věčný život v pozemském ráji. (Žalm 37:10, 11; Zjevení 21:1–4) Pociťujete možná hlubokou vděčnost k Jehovovi za dobrotu, kterou vám prokazuje. Ale všichni si musíme být vědomi toho nebezpečí, že by Satan mohl pokřivit naše smýšlení natolik, že by se naše služba ve skutečnosti stala Bohu nepřijatelnou. (2. Korinťanům 11:3) Jak by se to mohlo stát?

Vyžaduje se ochotná služba

Jehova si přeje službu, která je vykonávána s ochotným a upřímným srdcem. K tomu, abychom plnili jeho vůli, nás nikdy nenutí. Naproti tomu když Satan nutí a svádí lidi, aby jednali podle jeho vůle, nezastaví se před ničím. Je pravda, že ve spojitosti se službou Bohu jsou v Bibli používány výrazy jako závazek, přikázání, požadavky a podobně. (Kazatel 12:13; Lukáš 1:6) Ale naší prvořadou pohnutkou, proč sloužíme Bohu, je to, že ho milujeme. (2. Mojžíšova 35:21; 5. Mojžíšova 11:1)

Pavel věděl, že i kdyby se ve službě Bohu vydával sebevíc, nemělo by to žádný význam, kdyby ‚neměl lásku‘. (1. Korinťanům 13:1–3) Když se pisatelé Bible zmiňují o křesťanech jako o Božích otrocích, nemluví o ubohém nevolnictví, k němuž by křesťané byli donuceni. (Římanům 12:11; Kolosanům 3:24) Tito pisatelé pojednávají o ochotné podřízenosti založené na hluboké, upřímné lásce k Bohu a jeho Synu Ježíši Kristu. (Matouš 22:37; 2. Korinťanům 5:14; 1. Jana 4:10, 11)

V naší službě Bohu se také musí projevovat hluboká láska k lidem. „Stali jsme se ... uprostřed vás jemnými, jako když kojící matka něžně chová své vlastní děti,“ napsal apoštol Pavel sboru v Tesalonice. (1. Tesaloničanům 2:7) Pečovat o děti je dnes v mnoha zemích povinnost, kterou matkám ukládá zákon. Ale dělá to snad většina matek jen proto, aby vyhověly zákonu? To jistě ne. Pečují o děti proto, že k nim pociťují něžnou lásku. A kojící matka přece pro své děti s radostí přináší velké oběti! Podobnou „něžnou náklonnost“ měl Pavel k těm, jimž sloužil, a proto se mu ‚velmi líbilo‘ („byl hotov“, Col; ‚byl hotov s velkou chutí‘, Kralická bible) pomáhat jim do té míry, že tomu vlastně věnoval svůj život. (1. Tesaloničanům 2:8) Láska nás vede k tomu, abychom Pavlův příklad napodobovali. (Matouš 22:39)

A co služba, která je neochotná?

Je samozřejmé, že nesmíme dovolit, aby naše sebeláska převýšila naši lásku k Bohu a k lidem. Jinak bychom se dostali do skutečného nebezpečí, že naše služba bude jen polovičatá a neochotná. Dokonce by v nás mohla vzniknout jakási rozmrzelost a mohlo by nás zlobit, že si nemůžeme žít pouze tak, jak bychom sami chtěli. To se stalo některým Izraelitům, kteří ztratili lásku k Bohu, ale přece mu dále sloužili z jakéhosi pocitu povinnosti. K čemu to vedlo? Služba Bohu se pro ně stala ‚únavou‘. (Malachiáš 1:13)

Cokoli bylo přinášeno Bohu jako obětní dar, mělo být vždy „zdravé“, bez vady, „nejlepší“ z toho, co měli. (3. Mojžíšova 22:17–20; 2. Mojžíšova 23:19) V Malachiášově době však lidé nedávali Jehovovi ta nejlepší ze svých zvířat, ale začali obětovat ta, která vlastně sami nechtěli. Jak na to Jehova reagoval? Řekl kněžím: „Když předkládáte k obětování slepé zvíře, [říkáte]: ‚Není to nic špatného.‘ A když předkládáte chromé nebo nemocné zvíře: ‚Není to nic špatného.‘ Přines to, prosím, ke svému místodržiteli. Najde v tobě zalíbení nebo přijme tě laskavě? ... A přinesli jste něco odtrženého, a to chromé a nemocné; ano, přinesli jste to jako dar. Mohu v tom mít zalíbení z vaší ruky?“ (Malachiáš 1:8, 13)

Jak by se to mohlo stát někomu z nás? Naše oběti by se pro nás mohly stát ‚únavou‘, jestliže nemáme skutečně ochotné srdce a ochotného ducha. (2. Mojžíšova 35:5, 21, 22; 3. Mojžíšova 1:3; Žalm 54:6; Hebrejcům 13:15, 16) Dostává Jehova například jen nějaké zbytky z našeho času?

Může si někdo opravdu myslet, že by bylo Bohu přijatelné, kdyby nějaký člen rodiny, který to myslí dobře, nebo některý horlivý Levita nějakým způsobem nutili neochotného Izraelitu, aby vybral pro oběť své nejlepší zvíře, ačkoli by je ten člověk ve skutečnosti vůbec obětovat nechtěl? (Izajáš 29:13; Matouš 15:7, 8) Jehova takové oběti zavrhoval, a nakonec zavrhl i lid, který je přinášel. (Ozeáš 4:6; Matouš 21:43)

Potěšení činit Boží vůli

Chceme-li obětovat Bohu službu, kterou Bůh přijme, musíme se řídit příkladem Ježíše Krista. „Nehledám svou vlastní vůli, ale vůli toho, který mě poslal.“ (Jan 5:30) Ježíše jeho ochotná služba Bohu velmi obšťastňovala. Ježíš splnil Davidova prorocká slova: „Je mi potěšením činit tvou vůli, můj Bože.“ (Žalm 40:8)

Ježíš sice měl potěšení v tom, že činil Jehovovu vůli, ale nebylo to vždy snadné. Zamysleme se nad tím, co se stalo těsně před jeho zatčením, vyslýcháním a popravou. Když byl v zahradě Getsemane, byl Ježíš ‚hluboce zarmoucen‘ a ‚dostal se do agónie‘. Byl citově pod takovým tlakem, že když se modlil, „jeho pot se stal jakoby kapkami krve, které padaly na zem“. (Matouš 26:38; Lukáš 22:44)

Proč se Ježíš dostal do takové agónie? Jistě ne kvůli sobeckosti ani proto, že by se zdráhal činit Boží vůli. Byl připraven zemřít, a když mu Petr řekl: „Buď k sobě laskavý, Pane; tento osud tě vůbec nepotká“, reagoval na tato slova velmi důrazně. (Matouš 16:21–23) Ježíše znepokojovalo to, jak jeho smrt v postavení opovrhovaného zločince zapůsobí na Jehovu a na Jeho svaté jméno. Ježíš věděl, že pro jeho Otce to bude velmi bolestné, až uvidí, jak barbarsky se zachází s jeho milovaným Synem.

Ježíš si byl také vědom toho, že přichází rozhodující chvíle, kdy na jeho jednání bude záviset splnění Jehovova záměru. Jestliže se bude věrně držet Božích zákonů, bude to nezvratným důkazem, že se Adam mohl rozhodnout stejně. Satanovo tvrzení, že pokud budou lidé vystaveni zkoušce, nebudou Bohu ochotně a věrně sloužit, se Ježíšovou věrností prokáže jako naprosto lživé. Prostřednictvím Ježíše Jehova nakonec Satana rozdrtí a důsledky jeho vzpoury odstraní. (1. Mojžíšova 3:15)

Na Ježíšovi spočívala nesmírná odpovědnost! Jméno jeho Otce, pokoj v celém stvoření a záchrana lidské rodiny — to vše záviselo na Ježíšově věrnosti. Ježíš si to uvědomoval, a proto se modlil: „Můj Otče, jestliže je to možné, ať ode mne odejde tento pohár. Ale ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Matouš 26:39) Ani v té nejnáročnější situaci se Ježíš nikdy nepřestal ochotně podřizovat vůli svého Otce.

‚Duch je dychtivý, ale tělo je slabé‘

Jestliže při službě Jehovovi pociťoval silné citové napětí Ježíš, pak můžeme i my očekávat, že na nás jakožto Boží služebníky bude Satan působit určitým tlakem. (Jan 15:20; 1. Petra 5:8) A navíc jsme nedokonalí. I když tedy sloužíme Bohu ochotně, nebude to pro nás lehké. Ježíš viděl, jak se jeho apoštolové snaží dělat všechno, co od nich žádal. Proto řekl: „Duch je ovšem dychtivý, ale tělo je slabé.“ (Matouš 26:41) V jeho vlastním dokonalém těle nebyla žádná vrozená slabost. Měl však na mysli slabost, kterou se vyznačovalo tělo jeho učedníků, nedokonalost, kterou zdědili po nedokonalém Adamovi. Ježíš věděl, že kvůli nedokonalosti a kvůli omezením, která z ní vyplývají, se jeho učedníci budou muset velmi namáhat, aby ve službě Jehovovi dělali všechno, co dělat chtějí.

I my se tedy možná cítíme podobně jako apoštol Pavel, který byl velmi sklíčen, když jeho schopnost plně sloužit Bohu byla omezována nedokonalostí. „Schopnost přát si ... u mne je,“ napsal, „ale schopnost působit, co je znamenité, tu není.“ (Římanům 7:18) Také my zjišťujeme, že nejsme schopni úplně vykonat všechny ty dobré věci, které vykonat chceme. (Římanům 7:19) Příčinou není to, že bychom se zdráhali. Prostým důvodem je to, že i když se snažíme sebevíc, slabost našeho těla nám překáží.

Nezoufejme. Jestliže si ze srdce přejeme dělat všechno, co můžeme, Bůh jistě naši službu přijme. (2. Korinťanům 8:12) ‚Vynasnažme se‘ napodobovat Kristova ducha, a plně se proto podřizujme Boží vůli. (2. Timoteovi 2:15; Filipanům 2:5–7; 1. Petra 4:1, 2) Takového ochotného ducha Jehova odmění a podpoří. Dá nám „moc, která je nad to, co je normální“, a ta naše slabosti vyváží. (2. Korinťanům 4:7–10) Podobně jako Pavel se pak s Jehovovu pomocí ‚velmi rádi vydáme a budeme úplně vydáni‘ v Jehovově drahocenné službě.

[Obrázek na straně 21]

Pavel ochotně sloužil Bohu, jak nejlépe uměl

[Obrázek na straně 23]

Ježíš konal vůli svého Otce i v té nejnáročnější situaci