Josef z Arimatie nakonec sebral odvahu

JOSEF Z ARIMATIE si nemyslel, že se odváží jít za římským vládcem. Pontský Pilát měl pověst velmi neústupného člověka. Pokud měl být ale Ježíš důstojně pohřben, někdo musel Piláta o Ježíšovo tělo požádat. Nakonec to setkání nebylo tak náročné, jak si Josef možná představoval. Potom co se Pilát u důstojníka ujistil, že je Ježíš mrtvý, Josefově žádosti vyhověl. A tak Josef, i když byl zdrcený žalem, spěchal zpátky na místo popravy. (Mar. 15:42–45)

• Kdo byl Josef z Arimatie?

• Jaký byl vztah mezi ním a Ježíšem?

• A proč by tě jeho příběh měl zajímat?

Z Markova evangelia se dozvídáme, že Josef byl „vážený člen Rady“. Tou mohl být jedině Sanhedrin neboli nejvyšší židovský soud a zároveň nejvyšší správní orgán. (Mar. 15:1, 43) Patřil tedy k mužům, kteří měli významné postavení a autoritu, a možná díky tomu se s římským vládcem mohl setkat. A není překvapivé, že byl bohatý. (Mat. 27:57)

Sanhedrin jako skupina Ježíše neměl v lásce. Jeho členové se proti němu spikli s cílem ho zabít. O Josefovi ale čteme, že to byl „dobrý a spravedlivý muž“. (Luk. 23:50) Na rozdíl od většiny Židů v Sanhedrinu žil poctivý a spořádaný život a snažil se co nejlépe poslouchat Boží zákony. Také „očekával Boží království“, což možná vysvětluje, proč se stal Ježíšovým učedníkem. (Mar. 15:43; Mat. 27:57) Pravdu a spravedlnost považoval za velmi důležité hodnoty, a nejspíš i proto ho Ježíšovo poselství zaujalo.

V Janově evangeliu 19:38 se píše, že Josef „byl Ježíšovým učedníkem, ale tajným ze strachu před Židy“. Čeho se bál? Věděl, že Židé Ježíšem pohrdají a že jsou rozhodnutí vyhnat ze synagogy každého, kdo v něj uvěří. (Jan 7:45–49; 9:22) Člověkem, který byl vyhnán ze synagogy, Židé opovrhovali, vyhýbali se mu a chovali se k němu jako k vyvrhelovi. Josef se proto bál veřejně se k Ježíšovi přihlásit. Kdyby to udělal, znamenalo by to, že přijde o svoje postavení a prestiž.

Josef nebyl jediný, kdo se ocitl v této složité situaci. Podle Jana 12:42 „i mnozí z vládců v něj skutečně uvěřili, ale kvůli farizeům ho nevyznali, aby nebyli vyhnáni ze synagógy“. Dalším takovým člověkem byl například Nikodém, který byl také členem Sanhedrinu. (Jan 3:1–10; 7:50–52)

Josef Ježíšovým učedníkem byl, ale neodhodlal se k tomu, aby to o sobě řekl. To bylo závažné, když vezmeme v úvahu Ježíšova slova: „S každým . . ., kdo vyznává před lidmi spojení se mnou, také vyznám spojení před svým Otcem, který je v nebesích; kdokoli mě však zapře před lidmi, toho také zapřu před svým Otcem, který je v nebesích.“ (Mat. 10:32, 33) Josef sice Ježíše doslova nezapřel, ale ani neměl odvahu přihlásit se k němu. A co ty?

Nicméně Josefovi nelze upřít to, že nepodpořil spiknutí Sanhedrinu proti Ježíšovi. (Luk. 23:51) Někteří tvrdí, že pravděpodobně nebyl u Ježíšova soudu. Ať už to bylo jakkoli, Josef kvůli té strašné nespravedlnosti musel být zoufalý. Nemohl ale udělat nic, aby jí zabránil.

V době, kdy Ježíš umíral, Josef už očividně neměl strach a byl rozhodnutý, že se k Ježíšovým následovníkům připojí. Poznáváme to ze slov u Marka 15:43: „Sebral odvahu, aby vešel před Piláta, a požádal o Ježíšovo tělo.“

Zdá se, že byl u toho, když Ježíš umíral, protože o jeho smrti věděl dřív než Pilát. Když ho totiž žádal o Ježíšovo tělo, Pilát „se divil, že by [Ježíš] už byl mrtev“. (Mar. 15:44) Pokud byl Josef svědkem Ježíšova utrpení na mučednickém kůlu, jak na něj tato hrozná scéna asi zapůsobila? Hnulo se v něm svědomí a rozhodl se udělat to, co je správné? Možná. Přinejmenším už nechtěl skrývat, že je Ježíšovým učedníkem.

Židovský zákon vyžadoval, aby ti, kdo byli popraveni, byli pohřbeni dřív, než zapadne slunce. (5. Mojž. 21:22, 23) Římané ale těla popravených zločinců buď nechávali na kůlu, kde se časem rozložily, nebo je házeli do společného hrobu. Josef nechtěl, aby se něco takového stalo s tělem Ježíše. Poblíž popraviště měl novou hrobku vytesanou ve skále. Ještě nikdy nebyla použita, což naznačuje, že se nedávno přestěhoval z Arimatiea do Jeruzaléma a že ji chtěl v budoucnu použít jako rodinnou hrobku. (Luk. 23:53; Jan 19:41) To, že v ní pohřbil Ježíše, od něj bylo velkorysé, a splnilo se tak proroctví, že Mesiáš bude pohřben „u bohaté třídy“. (Iz. 53:5, 8, 9)

Všechna čtyři evangelia uvádějí, že potom co bylo Ježíšovo tělo sundáno z kůlu, ho Josef zabalil do jemného plátna a uložil do své hrobky. (Mat. 27:59–61; Mar. 15:46, 47; Luk. 23:53, 55; Jan 19:38–40) Jediný člověk, o kterém je zmínka, že mu pomáhal, byl Nikodém, který přinesl koření k pohřbu. Vzhledem k tomu, jaké měli ti dva muži postavení, je nepravděpodobné, že by tělo přenesli sami. Zřejmě o pomoc požádali sloužící, kteří tělo přenesli a pohřbili. I kdyby to tak bylo, tak to, co podnikli, nebyla maličkost. Každý, kdo přišel do kontaktu s mrtvým tělem, byl sedm dní nečistý, a cokoli, čeho se dotkl, bylo také nečisté. (4. Mojž. 19:11; Ag. 2:13) Josef a Nikodém by tedy museli během týdne, který začínal Pasachem, zůstat v karanténě, a přišli by o všechny obřady a svátky s Pasachem spojené. (4. Mojž. 9:6) Tím, že Josef zorganizoval Ježíšův pohřeb, také riskoval, že se v Sanhedrinu stane terčem posměchu. Přesto byl ochotný přijmout následky, které mělo to, že Ježíše důstojně pohřbil a že se k němu veřejně přihlásil jako jeho učedník.

Potom co byl Ježíš pohřben, se Bible o Josefovi z Arimatie už nezmiňuje. Co s ním tedy bylo dál? To nevíme. Ale s přihlédnutím k uvedeným informacím je dost pravděpodobné, že dal veřejně najevo, že je křesťan. V kritické situaci jeho víra a odvaha nezeslábly, ale zesílily, což bylo dobré znamení.

Když o tomto příběhu přemýšlíme, každý z nás by si měl položit otázku: Je pro mě něco – ať už postavení, kariéra, majetek, vztahy v rodině nebo to, že jsem na svobodě – důležitější než vztah s Jehovou?