Spravedlnost ne podle ústních podání

„Nebude-li vaše spravedlnost hojnější než spravedlnost znalců Písma a farizeů, rozhodně nevejdete do nebeského království.“ — MATOUŠ 5:20.

1, 2. Co se stalo těsně před Ježíšovým Kázáním na hoře?

JEŽÍŠ strávil noc na hoře. Nad hlavou se mu klenula hvězdná nebesa. V křoví šustili drobní noční živočichové. Na východě zlehka šplouchaly o břeh vody Galilejského moře. Ježíš si však pokojnou, konejšivou krásu okolo sebe uvědomoval jen nepatrně. Strávil noc modlitbami ke svému nebeskému Otci Jehovovi. Potřeboval Otcovo vedení. Měl před sebou rozhodující den.

² Obloha na východě světlala. Začali se hýbat ptáci a tiše pípali.Ve větru se mírně kolébaly divoké květiny. Když nad obzorem vysvitly první sluneční paprsky, Ježíš k sobě zavolal své učedníky a vybral si z nich dvanáct jako apoštoly. Potom se dal se všemi na cestu dolů po úbočí hory. Již bylo vidět, jak sem proudí zástupy z Galileje, Tyru a Sidonu, Judeje a Jeruzaléma. Přišli, aby byli uzdraveni ze svých nemocí. Mnozí se ho dotýkali a byli udzdraveni silou od Jehovy, která z Ježíše vycházela. Přišli také, aby slyšeli jeho slova, která byla jako hojivý balzám pro jejich ztrápené duše. — Matouš 4:25; Lukáš 6:12–19.

3. Proč byli učedníci a zástup plní očekávání, když Ježíš začal mluvit?

³ Bývalo zvykem, že rabbi při formálnějším vyučování usedal, a tohoto jarního rána roku 31 n. l. to udělal i Ježíš, zřejmě na nějaké rovince výš v úbočí hory. Když to viděli jeho učedníci a zástupy, uvědomili si, že se bude dít něco zvláštního, a tak se kolem něho shlukli plni očekávání. Když začal mluvit, čekali na jeho slova; když o něco později domluvil, užasli nad tím, co slyšeli. (Matouš 7:28) Podívejme se proč.

Dva druhy spravedlnosti

4. a) O jaké dva druhy spravedlnosti byl spor? b) Jaký byl účel ústních podání? Plnil se?

⁴ Ve svém Kázání na hoře, o němž podává zprávu jak Matouš 5:1– 7:29, tak Lukáš 6:17–49, Ježíš proti sobě ostře postavil dvě třídy: znalce Písma s farizey a prosté lidi, které utlačovali. Mluvil o dvou druzích spravedlnosti — spravedlnosti pokryteckých farizeů a pravé Boží spravedlnosti. (Matouš 5:6, 20) Farizejská samospravedlnost měla kořeny v ústních podáních. Ta vznikala ve druhém století př. n. l. jako „plot okolo Zákona“, aby jej chránila před pronikáním helénismu (řecké kultury). Začalo se na ně pohlížet jako na součást Zákona. Znalci Písma dokonce stavěli ústní podání nad psaný Zákon. Podle Mišny: „Větší přísnost náleží dodržování slov znalců Písma [jejich ústnímu podání] než dodržování slov pravého Zákona.“ Proto, místo aby byla jejich ústní podání „plotem okolo Zákona“ a chránila jej, oslabovala Zákon a činila jej neplatným, právě jak Ježíš řekl: „Obratně odsunujete Boží přikázání, abyste se drželi svého ústního podání.“ — Marek 7:5–9; Matouš 15:1–9.

5. a) V jakém stavu byli prostí lidé, kteří si přišli poslechnout Ježíše, a jak se na ně dívali znalci Písma a farizeové? b) Proč byla ústní podání tak těžkým nákladem na ramenou pracujících lidí?

⁵ Prostí lidé, kteří se sbíhali, aby slyšeli Ježíše, byli duchovně zbídačelí, byli „sedření a byli zmítáni sem a tam jako ovce bez pastýře“. (Matouš 9:36) Znalci Písma a farizeové se jim s vyzývavou domýšlivostí posmívali, říkali jim amhaarec (lid země) a pohrdali jimi jako nevzdělanými, prokletými hříšníky, nehodnými vzkříšení, protože nedodržují ústní podání. V Ježíšově době se již tato ústní podání tak rozrostla a byla to taková stísňující bažina zákonického hnidopišství — tak zatížená časově náročnými obřadními rituály — že je nemohl dodržovat žádný pracující člověk. Není divu, že Ježíš ústní podání otevřeně odsoudil jako ‚těžký náklad na ramenou lidí‘. — Matouš 23:4; Jan 7:45–49.

6. Co bylo tak zarážející na Ježíšových úvodních prohlášeních a na jakou změnu poukazovala pro jeho učedníky a pro znalce Písma a farizey?

⁶ Když se tedy Ježíš posadil na svahu, ti, kteří se přiblížili, aby mu naslouchali, byli jeho učedníci a duchovně vyhladovělé zástupy. Pro ně musela být jeho úvodní prohlášení zarážející. ‚Šťastní chudí, šťastní hladoví, šťastní plačící, šťastní nenávidění.‘ Ale kdo může být šťastný, když je chudý, hladový, plačící a nenáviděný? A vyhlašovalo se běda těm, kdo byli bohatí, dobře živení, smáli se a byli obdivováni! (Lukáš 6:20–26) Několika slovy zvrátil Ježíš celé obvyklé hodnocení a uznávané lidské normy. Byl to dramatický zvrat v postavení a ladil s Ježíšovými pozdějšími slovy: „Každý, kdo se vyvyšuje, bude ponížen, ale ten, kdo se pokořuje, bude vyvýšen.“ — Lukáš 18:9–14.

7. Jaký účinek musela mít Ježíšova úvodní slova na duchovně vyhladovělý zástup, který Ježíšovi naslouchal?

⁷ Na rozdíl od samolibých znalců Písma a farizeů si ti, kteří právě toho rána přišli za Ježíšem, byli vědomi svého smutného duchovního stavu. Jeho úvodní slova je musela naplnit nadějí: „Šťastní jsou ti, kteří jsou si vědomi svých duchovních potřeb, protože jim patří nebeské království.“ A jak se jistě povznesl jejich duch, když dodal: „Šťastní jsou ti, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti, protože budou nasyceni!“ (Matouš 5:3, 6; Jan 6:35; Zjevení 7:16, 17) Ano, nasyceni spravedlností, ale ne tou farizejskou.

Nestačí být „spravedlivý před lidmi“

8. Proč se asi někteří divili, jak by mohla být jejich spravedlnost hojnější než spravedlnost znalců Písma a farizeů, ale proč to tak musí být?

⁸ „Nebude-li vaše spravedlnost hojnější než spravedlnost znalců Písma a farizeů,“ řekl Ježíš, „rozhodně nevejdete do nebeského království.“ (Matouš 5:17–20; viz Marka 2:23–28; 3:1–6; 7:1–13.) Někteří si jistě mysleli: ‚Spravedlivější než farizeové? Postí se, modlí se, dávají desátky, dávají almužny a tráví život studiem Zákona. Jak může naše spravedlnost někdy překonat jejich?‘ Ale musela být hojnější. Farizeové snad byli ve velké vážnosti u lidí, ale ne u Boha. Při jedné příležitosti jim Ježíš řekl: „Vy jste to, kteří se prohlašujete před lidmi za spravedlivé, ale Bůh zná vaše srdce, protože co je mezi lidmi vyvýšené, je v Božích očích ohavné.“ — Lukáš 16:15.

9–11. a) Jakým jedním způsobem mohli znalci Písma a farizeové podle svého mínění získat spravedlivé postavení před Bohem? b) Jakou druhou cestou hodlali získat spravedlnost? c) Na jakou třetí cestu spoléhali a jakými slovy ji apoštol Pavel odsoudil k nezdaru?

⁹ Rabíni si vynalezli vlastní pravidla k získání spravedlnosti. Jedním byla zásluha původu z Abrahama: „Učedníci našeho otce Abrahama se těší z tohoto světa a zdědí svět budoucí.“ (Mišna) Možná, že právě před tímto ústním podáním varoval Jan Křtitel farizey, když k němu přišli: „Vydávejte. . . ovoce, které odpovídá pokání; a neopovažujte se říkat o sobě: ‚Máme za otce Abraháma‘ [jako by to stačilo] “. — Matouš 3:7–9; viz též Jana 8:33, 39.

¹⁰ Druhá cesta k získání spravedlnosti podle nich bylo dávání almužen. Dvě apokryfní knihy napsané zbožnými Židy během druhého století př. n. l. zrcadlí tradiční názor. Jeden výrok je v Tobiášovi: „Almužna od smrti vysvobozuje a onať jest, ješto čistí hříchy.“ (12:9, Bible česká) Kniha Sirach (Eklesiastikus) s tím souhlasí: „Oheň plápolající uhašuje voda, a almužna odpírá hříchům.“ — 3:33, Bible česká.

¹¹ Třetí cesta, jak hledali spravedlnost, byly skutky Zákona. Jejich ústní podání učilo, že jsou-li skutky člověka převážně dobré, bude zachráněn. Soud „je podle převahy skutků dobrých nebo zlých.“ (Mišna) Aby měli před soudem příznivé postavení, starali se, „aby dosáhli zásluh, jež převáží hříchy“. Jestliže něčí dobré skutky převyšovaly jeho špatné skutky o jeden, bude zachráněn — jako by Bůh soudil tak, že sčítá jejich malicherné činy! (Matouš 23:23, 24) Pavel předložil správný názor, když napsal: „Ze skutků zákona tedy nebude žádné tělo před [Bohem] prohlášeno za spravedlivé.“ (Římanům 3:20) Křesťanská spravedlnost musí být jistě hojnější než spravedlnost znalců Písma a farizeů!

„Slyšeli jste, že bylo řečeno“

12. a) Čím se liší Ježíšův způsob uvádění odkazů na Hebrejská písma v Kázání na hoře od toho, jak to dělal obvykle, a proč? b) Co se můžeme naučit ze šestého použití výroku „Bylo řečeno“?

¹² Když Ježíš předtím citoval z Hebrejských písem, říkal: „Je psáno.“ (Matouš 4:4, 7, 10) Ale v Kázání na hoře šestkrát uvedl něco, co znělo jako výroky z Hebrejských písem, slovy: „Bylo řečeno.“ (Matouš 5:21, 27, 31, 33, 38, 43) Proč? Protože se odvolával na Písma vykládaná ve světle farizejských ústních podání, která protiřečila Božím přikázáním. (5. Mojžíšova 4:2; Matouš 15:3) To je zjevné z Ježíšova šestého a posledního odkazu v této řadě: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele.‘ “ Ale žádný mojžíšský zákon neříkal: „Nenáviď svého nepřítele.“ To říkali znalci Písma a farizeové. To byl jejich výklad zákona o lásce k bližnímu — k židovskému bližnímu a nikomu jinému.

13. Jak varuje Ježíš před počátkem chování, které by mohlo vést k vraždě?

¹³ Zamysli se nyní nad prvním z této řady šesti výroků. Ježíš prohlásil: „Slyšeli jste, že lidem starých dob bylo řečeno: ‚Nezavraždíš; kdokoli však zavraždí, bude odpovědný před soudem.‘ Ale já vám říkám, že bude odpovědný před soudem každý, kdo se zlobí na svého bratra.“ (Matouš 5:21, 22) Hněv v srdci může vést k urážlivým slovům, odtud k odsudku, a nakonec až k samotné vraždě. Hněv, který někdo dlouho živí v srdci, může být smrtonosný: „Každý, kdo nenávidí svého bratra, je zabiják.“ — 1. Jana 3:15.

14. Jak nám Ježíš radí, abychom ani nevstupovali na cestu, jež vede k cizoložství?

¹⁴ Poté Ježíš řekl: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Ale já vám říkám, že každý, kdo se neustále dívá na nějakou ženu, aby k ní vzplanul vášní, již s ní ve svém srdci zcizoložil.“ (Matouš 5:27, 28) Nehodláš se dopustit cizoložství? Potom se ani nevydávej na cestu k němu tím, že o něm uvažuješ. Střež své srdce, kde mají takové věci svůj zdroj. (Přísloví 4:23; Matouš 5:18, 19) Jakub 1:14, 15 varuje: „Každý je. . . zkoušen tím, že je přitahován a lákán vlastní žádostí. Když se pak žádost stane plodnou, porodí hřích; a když je dovršen hřích, zplodí smrt.“ Lidé někdy říkají: ‚Nezačínej s tím, co nemůžeš dokončit.‘ Ale v tomto případě bychom měli říci: ‚Nezačínej s tím, co nemůžeš zastavit.‘ Byli takoví, kteří zachovali věrnost, i když jim hrozila smrt z rukou popravčí čety, a později podlehli vtíravému lákadlu sexuální nemravnosti.

15. Jak se Ježíšův postoj k rozvodu úplně lišil od postoje šířeného židovským ústním podáním?

¹⁵ Nyní přicházíme k Ježíšovu třetímu výroku. Řekl: „Dále bylo řečeno: ‚Kdokoli se rozvádí se svou manželkou, ať jí dá osvědčení o rozvodu.‘ Ale já vám říkám, že každý, kdo se rozvádí se svou manželkou, kromě z důvodu smilstva, činí ji předmětem cizoložství, protože každý, kdo si bere rozvedenou ženu [totiž rozvedenou na základu jiném, než je sexuální nemravnost], cizoloží.“ (Matouš 5:31, 32) Někteří Židé jednali se svými manželkami zrádně a rozváděli se s nimi ze zcela malicherných důvodů. (Malachiáš 2:13–16; Matouš 19:3–9) Ústní podání dovolovalo manželovi rozvést se s manželkou, „dokonce když mu zkazila jídlo“ nebo „když našel jinou, hezčí než ona“. — Mišna.

16. Jaký židovský zvyk zbavoval přísahu významu a jaký postoj zaujal Ježíš?

¹⁶ Ježíš pokračoval v podobném duchu: „Opět jste slyšeli, že bylo řečeno lidem starých dob: ‚Nebudeš přísahat, aniž splníš‘. . . Já vám však říkám: Vůbec nepřísahejte.“ V té době Židé zneužívali přísahy a pronášeli mnohé přísahy ohledně maličkostí a neplnili je. Ale Ježíš řekl: „Vůbec nepřísahejte. . . Prostě ať vaše slovo Ano znamená ano, vaše Ne ne.“ Jeho pravidlo bylo jednoduché: Mluv vždycky pravdu, abys nemusel své slovo zaručovat přísahou. Vyhraď si přísahy pro závažné věci. — Matouš 5:33–37; srovnej 23:16–22.

17. Jaké lepší cestě než „oko za oko a zub za zub“ Ježíš učil?

¹⁷ Dále Ježíš řekl: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Ale já vám říkám: Neodporujte tomu, kdo je zlý; ať tě plácne na pravou tvář kdokoli, obrať k němu i druhou.“ (Matouš 5:38–42) Ježíš tu nemluví o ráně, která má ublížit, ale o urážlivém políčku hřbetem ruky. Nesnižuj se k tomu, aby sis vyměňoval urážky. Odmítni oplatit zlým za zlé. Raději oplať dobrým, a tím „neustále přemáhej zlo dobrem“. — Římanům 12:17–21.

18. a) Jak Židé změnili zákon o lásce k bližnímu, ale jak proti tomu vystoupil Ježíš? b) Jak odpověděl Ježíš jistému zákoníkovi, který chtěl omezit jeho platnost, pokud jde o bližního?

¹⁸ V šestém a závěrečném příkladu Ježíš jasně ukázal, jak byl mojžíšský Zákon oslaben rabínským podáním: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele.‘ Ale já vám říkám: Neustále milujte své nepřátele a modlete se za ty, kteří vás pronásledují.“ (Matouš 5:43, 44) Psaný mojžíšský Zákon nevymezuje lásce žádné hranice: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (3. Mojžíšova 19:18) Právě farizeové se tomu přikázání vzpírali a aby mu unikli, omezili pojem „bližní“ na ty, kteří dodržovali ústní podání. Proto, když Ježíš později jistému zákoníkovi připomněl příkaz ‚milovat bližního jako sebe‘, muž uhýbal: „Kdo je ve skutečnosti můj bližní?“ Ježíš odpověděl znázorněním o milosrdném Samaritánovi — staň se bližním tomu, kdo tě potřebuje. — Lukáš 10:25–37.

19. Jakým Jehovovým přístupem k ničemným bychom se měli podle Ježíše řídit?

¹⁹ Ve svém kázání Ježíš dále oznámil, že ‚Bůh projevil lásku ničemným. Způsobil, aby jim svítilo slunce a padal na ně jeho déšť. Na tom, že milujete ty, kteří milují vás, není nic zvláštního. To dělají i ničemní. Není důvod nějak za to odměňovat. Prokažte se jako Boží synové. Napodobujte Boha. Učiň se bližním všech a miluj svého bližního. A tak „budete. . . dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“.‘ (Matouš 5:45–48) Je to vysoká norma, k jejímuž dodržování nás vyzývá! A jak nedostatečná se proti ní ukazuje spravedlnost znalců Písma a farizeů!

20. Jak Ježíš, místo aby odsunul mojžíšský Zákon, rozšířil a prohloubil jeho dosah a postavil jej na ještě vyšší úroveň?

²⁰ Když tedy Ježíš odkazoval na části Zákona a dodával: „Ale já vám říkám“, neodsuzoval mojžíšský Zákon a nenahrazoval jej něčím jiným. Ne, ale prohluboval a rozšiřoval jeho sílu tím, že ukazoval ducha, který za ním stál. Vyšší zákon bratrství posuzuje trvalou zlovůli jako vraždu. Vyšší zákon čistoty odsuzuje trvalé žádostivé myšlenky jako cizoložství. Vyšší zákon manželství zavrhuje lehkovážné rozvody jako cestu, která vede k cizoložným novým manželstvím. Vyšší zákon pravdy ukazuje, že omílání přísah je zbytečné. Vyšší zákon mírnosti odsouvá stranou odplatu. Vyšší zákon lásky volá po zbožné lásce, která nezná hranice.

21. Co odhalilo Ježíšovo poučení o rabínské samospravedlnosti a co ještě se měly zástupy dovědět?

²¹ Jak hluboký účinek muselo mít takové nezvyklé nabádání, když padalo do uší těch, kteří je poprvé slyšeli! Jak naprosto zbavovalo ceny pokryteckou samospravedlnost, jež vyplývala z otročení rabínským podáním! Ale když Ježíš pokračoval ve svém Kázání na hoře, zástupy hladovějící a žíznící po Boží spravedlnosti se měly výslovně dozvědět, jak ji získat. A to ukazuje příští článek.

1, 2. V co proměňovali znalci Písma a farizeové skutky, které byly samy o sobě dobré, a jak varoval Ježíš své následovníky?

ZNALCI Písma a farizeové hledali spravedlnost svým vlastním způsobem, ale nebyl to Boží způsob. Nejen to, ale když opravdu konali skutky, které byly samy o sobě dobré, pokrytecky je stavěli na odiv lidem. Nesloužili Bohu, ale vlastní marnivosti. Ježíš své učedníky varoval před takovým divadlem: „Dejte dobrý pozor, abyste nekonali svou spravedlnost před lidmi, aby vás pozorovali, jinak nebudete mít odměnu u svého Otce, který je v nebesích.“ — Matouš 6:1.

² Jehova oceňuje ty, kteří dávají chudým — ale ne ty, kteří dávají tak, jako farizeové. Ježíš varoval své učedníky, aby je nenapodobovali: „Když tedy dáváš dary milosrdenství, netrub před sebou, jako to činí pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé oslavovali. Vpravdě vám říkám: Mají svou plnou odměnu.“ — Matouš 6:2.

3. a) Jak dostali znalci Písma a farizeové plně zaplaceno za své dávání? b) Jak se lišil Ježíšův postoj k dávání?

³ Řecké slovo pro „mají. . . plnou“ (apecho) byl pojem často se objevující na obchodních stvrzenkách. Jeho použití v Kázání na hoře naznačuje, že „dostali svou odměnu“, totiž „podepsali stvrzenku na svou odměnu: jejich právo dostat odměnu se uskutečnilo, přesně jako kdyby již na ní dostali stvrzenku“. (Výkladový slovník novozákonních slov, angl., od W. E. Vinea) Dary pro chudé se veřejně slibovaly na ulicích. V synagogách se vyhlašovala jména dárců. Ti, kdo dali velké částky, byli zvláště poctěni tím, že při bohoslužbě seděli vedle rabínů. Dávali, aby je viděli lidé; lidé je viděli a oslavovali je; mohli tedy označit stvrzenku na odměnu, kterou dostali za své dávání, jako „plně vyplacenou“. Jak se to lišilo od Ježíšova postoje! Dávej „v skrytu; potom ti tvůj Otec, který se dívá v skrytu, odplatí.“ — Matouš 6:3, 4; Přísloví 19:17.

Modlitby, které se líbí Bohu

4. Proč nazval Ježíš farizey pokrytci kvůli jejich modlitbám?

⁴ Jehova oceňuje modlitby, které se obracejí na něho — ale ne tak, jak se modlili farizeové. Ježíš řekl svým následovníkům: „Když se modlíte, nebudete jako pokrytci, protože ti se rádi modlí, když stojí v synagogách a na rozích širokých ulic, aby je lidé viděli. Vpravdě vám říkám: Mají svou plnou odměnu.“ (Matouš 6:5) Farizeové měli mnoho modliteb, které měli pronášet denně v určitých dobách bez ohledu na to, kde byli. Modlit se měli v soukromí. Záměrně se však starali, aby stáli „na rozích širokých ulic“, aby je viděli lidé procházející všemi směry, když nastala hodina modlitby.

5. a) Pro jaké další zvyklosti zůstávaly modlitby farizeů nevyslyšeny Bohem? b) Co dal Ježíš na první místo ve své vzorové modlitbě a jsou s tím dnes lidé ve shodě?

⁵ Falešnou svatost předváděli tím, že ‚se pod nějakou záminkou dlouho modlili‘. (Lukáš 20:47) Jedno ústní podání říkalo: „Dávní zbožní muži čekávali až hodinu, než pronesli tefila — [modlitbu] .“ (Mišna) Za tu dobu již každý jistě zpozoroval jejich zbožnost a podivoval se jí! Takové modlitby nestoupaly nikam výš než do jejich vlastní hlavy. Ježíš radil modlit se v soukromí, bez zbytečného opakování, a dal jednoduchý vzor. (Matouš 6:6–8; Jan 14:6, 14; 1. Petra 3:12) Ježíšova vzorová modlitba dala na první místo ty nejdůležitější věci: „Náš Otče v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle.“ (Matouš 6:9–13) Dnes zná málo lidí Boží jméno a tím méně chtějí, aby bylo posvěceno, takže z něho udělají bezejmenného boha. Přijď tvé království? Mnozí si myslí, že je již zde, v jejich nitru. Modlí se snad, aby se stala Boží vůle, ale většina koná svou vlastní vůli. — Přísloví 14:12.

6. Proč odsoudil Ježíš židovské posty jako bezcenné?

⁶ Půst je Bohu přijatelný, ale ne tak, jak jej konali farizeové. Stejně jako almužny a modlitby znalců Písma a farizeů zavrhl Ježíš i jejich posty jako bezcenné: „Když se postíte, přestaňte se tvářit smutně jako pokrytci, protože ti znetvořují svůj obličej, aby lidem dávali najevo, že se postí. Vpravdě vám říkám: Mají svou plnou odměnu.“ (Matouš 6:16) Jejich ústní podání naznačovalo, že během postu se neměli farizeové mýt ani pomazávat, ale měli si posypat hlavu popelem. Když se Židé nepostili, pravidelně se myli a natírali si tělo olejem.

7. Jak se měli chovat Ježíšovi následovníci, když se postili, a jaký půst si přál Jehova v Izajášově době?

⁷ Ohledně postu řekl Ježíš svým následovníkům: „Namaž si hlavu olejem a umyj si obličej, abys dal najevo nikoli lidem, ale svému Otci, že se postíš.“ (Matouš 6:17, 18) V Izajášově době si nevěrní Židé libovali v postech, trápili své duše, klopili hlavu a seděli v pytlovině a popelu. Ale Jehova si přál, aby propouštěli na svobodu utlačované, krmili hladové, ubytovávali lidi bez domova a oblékali nahé. — Izajáš 58:3–7.

Ukládejte si nebeský poklad

8. Proč ztratili znalci Písma a farizeové ze zřetele získávání Božího schválení a jakou zásadu později vyjádřenou Pavlem přehlédli?

⁸ Ve svém usilování o spravedlnost ztratili farizeové a znalci Písma ze zřetele, jak získat Boží schválení, a zaměřili se na obdiv lidí. Ponořili se do lidských ústních podání natolik, že odsunuli stranou Boží psané Slovo. Srdcem se upnuli k pozemskému postavení spíše než k nebeskému pokladu. Přehlíželi prostou pravdu, kterou o léta později zapsal farizeus obrácený na křesťanství: „Ať děláte cokoli, pracujte na tom celou duší jako pro Jehovu, a ne pro lidi, neboť víte, že od Jehovy obdržíte patřičnou odměnu, dědictví.“ — Kolosanům 3:23, 24.