Modlit se před druhými s pokorným srdcem

BYL to nádherný den v dějinách Izraelitů. Král David se postaral o to, aby byla do nového hlavního města, Jeruzaléma, přenesena Jehovova truhla. Radostně chválil Jehovu před vším lidem a vroucí modlitbu ukončil slovy: „Buď požehnán Jehova, Bůh Izraele, od neurčitého času na neurčitý čas.“ Ti, kteří naslouchali, z celého srdce ‚řekli „Amen!“‘ a vzdali chválu Jehovovi. — 1. Par. 16:36.

Ve starých dobách nebylo nic neobvyklého, jestliže některá způsobilá osoba uprostřed Božího lidu zastupovala tímto způsobem ostatní v modlitbě. A Jehovovi služebníci v dnešní době jednají stejně. Sborová shromáždění, sjezdy, doba jídla v rodině a domácí biblická studia — to jsou některé z příležitostí, kdy křesťanští muži — a někdy i ženy — mají přednost zastupovat druhé v modlitbě. (1. Kor. 11:4,5) K čemu to vede? Jako v Davidově době jsou ti, kteří naslouchají a řeknou „Amen“, vzděláváni a cítí, že se posiluje jejich vztah k Jehovovi.

Zastupovat druhé v modlitbě je závažná odpovědnost. Ten, kdo se modlí, musí vyjadřovat myšlenky, které správně zrcadlí to, co je v srdci naslouchajících. Jejich modlitba působí na jejich duchovní postoj. Proto ti, kteří mají tuto přednost, učiní dobře, budou-li si připomínat Davidovu prosbu: „Kéž je má modlitba před tebou připravena jako kadidlo“. — Žalm 141:2.

Jak můžeme připravit své modlitby, aby byly před Jehovou jako sladká vůně kadidla? Tím, že předem uvažujeme o tom, co řekneme, ve světle vedení, jež poskytl Jehova. Bible obsahuje mnoho vzorových modliteb a také mnoho znamenitých rad, které se týkají modlitby. Úvaha o těchto myšlenkách nás poučí o důležitých zásadách, které jsou důležité především tehdy, když se modlíme hlasitě před druhými a za ně.

S pokorným srdcem

Jedna taková zásada je, že Jehova naslouchá modlitbám, které přinášejí pokorní lidé. (2. Par. 7:13, 14) Žalmista nám říká: „Vždyť Jehova je vysoko, a přece vidí pokorného; ale povzneseného zná jenom z dálky.“ (Žalm 138:6) Vzpomeň si například, s jakou pokorou se vyjadřoval král Šalomoun ve své veřejné modlitbě při zasvěcení chrámu. Právě dokončil stavbu jedné z nejnádhernějších budov, jaké kdy byly na zemi, ale necítil se proto povýšeným. Modlil se naopak: „Bude však Bůh opravdu bydlet s lidmi na zemi? Pohleď, nebe, ano, nebe nebes, tě nemůže obsáhnout; oč méně potom tento dům, který jsem postavil!“ — 2. Par. 6:18.

My bychom měli být také pokorní, především, když se modlíme za druhé. Pokoru vyjadřujeme mimo jiné tónem svého hlasu. Křesťané by se ovšem měli vyvarovat falešné pokory neboli náboženského pokrytectví. Ale pokorné modlitby nezní bombasticky ani strojeně. (Mat. 6:5) Pokoru vyjadřujeme také tím, co říkáme. Modlíme-li se pokorně, nebudeme vyžadovat, aby Jehova učinil určité věci. naopak, budeme prosit o to, aby laskavě jednal určitým způsobem podle své vůle. — Srovnej Žalm 118:25.

Pokora nás také povede k tomu, abychom neužívali modlitby k dokazování nějaké myšlenky nebo k tomu, abychom dávali jednotlivcům nějakou osobní radu. Jinak bychom projevovali ducha, kterým se vyznačoval farizeus v jednom z Ježíšových podobenství. Ježíš mluvil o jednom farizeovi a o výběrčím daní, kteří se modlili současně v chrámě. Farizeus řekl: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nespravedliví, cizoložníci, nebo dokonce jako tento výběrčí daní. Postím se dvakrát týdně, dávám desátky ze všeho, co získám.“ Ale výběrčí daní se bil v prsa a říkal:“Bože, buď milostivý ke mně, hříšníkovi.“ Jaký závěr z toho Ježíš vyvodil? „Tento muž (výběrčí daní) odešel domů prokázaně spravedlivější, než onen muž (farizeus).“ — Luk. 18:9–14.

Opravdu pokorní Jehovovi služebníci jsou si také vědomi svého postavení před Bohem. Jsou o něco nižší než andělé, zatímco Jehova je věčný, nejvyšší svrchovaný panovník vesmíru. (Žalm 8:3–5, 9; 8:4–6,10, „KB“; 90:1–4) Když mají jednotlivci příležitost mluvit ke králům nebo panovníkům tohoto světa, činí to obvykle uctivě a s důstojností a velmi si váží této přednosti. Měli bychom být méně uctiví a měli bychom mít menší ocenění, když mluvíme k „živému Bohu a Králi na neurčitý čas“? (Jer. 10:10) Jistě ne. V modlitbě jsou proto nemístné výroky jako „Dobrý večer, Jehovo“ nebo „Chceme s tebou mluvit, Jehovo“, stejně jako konverzační poznámky, například „Jak se ti dnes daří?“, „Pozdravuj od nás Ježíše“, nebo „Měj se dobře“. — Srovnej Kazatele 5:1, 2.

Neříkal však apoštol Pavel, že bychom se měli přibližovat k Jehovovi „s volností v řeči“? (Hebr. 4:16; srovnej 1. Jana 3:21, 22) Neposkytuje nám to volnost, abychom mluvili, jak sami uznáme za dobré? Určitě ne. Pavlův výrok se vztahuje na to, že na základě Ježíšovy oběti se můžeme přibližovat k Jehovovi, ačkoli jsme v hříšném stavu. Můžeme k němu přistupovat v modlitbě kdykoli a s jakoukoli záležitostí. Ale když se modlíme s volností v řeči, musíme pokorně uznávat svou bezvýznamnost. Jehova totiž řekl: „Na takového tedy pohlédnu: na ztrápeného a zkroušeného v duchu, který se chvěje před mým slovem.“ — Iz. 66:2.

Varovná rada

Ježíš dal další radu ohledně modlitby ve svém Kázání na hoře. Varoval před tím, abychom ve své modlitbě ‚neříkali znovu a znovu totéž, jak to dělají lidé z národů‘. (Mat. 6:7) To neznamená, že bychom se neměli vždy znovu modlit o totéž (pokud jsme si jisti, že je to věc, o kterou je správné se modlit). Je nám řečeno: „Neustále proste a bude vám dáno; neustále hledejte a naleznete; neustále klepejte a bude vám otevřeno.“ (Mat. 7:7) Ježíšova výstraha však znamenala, že bychom neměli opakovat věci takovým způsobem, že by ztratily význam. Jinými slovy: „Nevyjadřujte prázdná opakování.“ — Mat. 6:7, Překlad nového světa s odkazy“, poznámka pod čarou.

Někteří lité mají ve zvyku neustále opakovat určité modlitební formule, aniž vůbec myslí na to, co říkají. Tyto formule jsou někdy v jazyce, kterému ten, kdo se modlí, vůbec nerozumí. To je jeden příklad ‚prázdného opakování‘. Nebo jiný příklad: představ si křesťana, který z nedbalosti upadne do zvyku užívat automaticky každý den stejných výrazů, když vzdává Jehovovi díky. Nakonec jeho výroky ztratí význam. Takovým způsobem může být užito i božského jména Jehova. Jsme ovšem vybízeni, abychom vzývali Jehovovo jméno. (Žalm 105:1) Užíváme-li však tohoto jména na konci téměř každé věty ve své modlitbě, pak se to stane jen vnější formou nebo ‚prázdným opakováním‘.

Pavel se dotkl další důležité zásady, když napsal: „Modlím-li se jazykem, je to můj dar ducha, který se modlí, ale moje mysl je neplodná. . . Jestliže vzdáváš chválu s darem ducha, jak ten, který zaujímá sedadlo obyčejného člověka, řekne Amen k tvému díkůvzdání, když neví, co říkáš?“ (1. Kor. 14:14–16) V Pavlově době někteří křesťané dostali zázračný dar jazyků a zřejmě se někteří z nich modlili těmito jazyky před sborem. Ale Pavel ukázal, že jim ostatní ve sboru nerozuměli.

Dnes nemáme takový zázračný dar. Ale křesťané, kteří se modlí za druhé, by se měli modlit srozumitelným způsobem. Zveme například na začátku veřejné přenášky účastníky z veřejnosti, aby se k nám připojili v modlitbě. Je jistě rozumné, abychom se při takové modlitbě vyhýbali výrazům nebo námětům,jež by byly návštěvníkům těžko srozumitelné.

Jak dlouhé by měly být modlitby?

Soukromé modlitby mohou být tak dlouhé, jak to považujeme za nutné. Než Ježíš vybral svých 12 apoštolů, modlil se celou noc. (Luk. 6:12) Ale jak dlouhá by měla být veřejná modlitba? Než Ježíš nechal kolovat symboly, když zaváděl večeři na památku své smrti, „vyslovil požehnání“ a „poděkoval“, zřejmě v krátkých modlitbách. (Mat. 26:26–28) Šalomounova modlitba při zasvěcení chrámu byla naproti tomu dosti dlouhá. Stejně i Ježíšova modlitba v noci před jeho smrtí. — 2. Par. 6:14–42; Jan 17:1–26

Není tedy žádné pravidlo, jak dlouhá by měla být veřejná modlitba. Dlouhé modlitby však nemají žádnou zvláštní účinnost. Ježíš naopak kritizoval znalce Písma, kteří ‚vyjídali domy vdov a pod nějakou záminkou se dlouho modlili‘. (Luk. 20:46,47) V modlitbách za druhé by měly být jasně uvedeny jejich okolnosti nebo potřeby a délka by měla být úměrná situaci. Není nutné vyjadřovat dlouhé, nesourodé modlitby vyjadřující mnoho myšlenek, jež s věcí nesouvisí. Když děkujeme za jídlo, mohla by být modlitba zcela krátká. Ani modlitba na začátku křesťanského shromáždění nemusí být dlouhá. Kdo zastupuje v modlitbě rodinu na začátku nebo na konci dne nebo uzavírá sjezd závěrečnou modlitbou, bude možná chtít zahrnout v modlitbě více myšlenek, které jsou v dané situaci vhodné.

Modlitba za druhé bude mít znamenitý účinek, bude-li vycházet z pokorného srdce a bude-li vyjádřena vyrovnaně a taktně. Bude dobře působit na duchovní smýšlení posluchačů a posílí jejich vztah k Jehovovi. Všichni posluchači se pak budou cítit puzeni říci „Amen!“ a chválit Jehovu, jako to učinili ti, kteří se připojili k Davidově vroucí modlitbě, když byla do Jeruzaléma přinesena truhla smlouvy. — 1. Par. 16:36.

[Rámeček na straně 27]

Je vhodné, aby posluchači řekli na konci veřejné modlitby slyšitelně „Amen“?

Ano, přejí-li si to nebo cítí-li se k tomu puzeni. Pavel mluvil o tom, že ti, kteří naslouchají modlitbě, říkají „Amen“, ačkoli neřekl výslovně, zda to bylo vysloveno slyšitelně nebo pouze tiše v srdcích. (1. Kor. 14:16) Pod mojžíšským Zákonem však byla jedna příležitost, kdy měli Izraelité výslovný pokyn, aby řekli nahlas „Amen!“. (5. Mojž. 27:14–26) Když tedy ten, kdo se modlí, naznačí konec své modlitby slovem „Amen“, je vhodné, aby posluchači řekli „Amen“ ve svém srdci nebo slyšitelně tichým hlasem. Rodiče by měli cvičit své děti, aby vyjadřovaly správné ocenění tím, že řeknou tlumeně „Amen“.

[Rámeček na straně 28]

Je projevem neúcty, jestliže se někdo při sborové modlitbě postará o plačící dítě, zvonící telefon nebo zabrání jakémukoli jinému vyrušování?

Ne. Je naopak projevem lásky, jestliže pověřený služebník tiše opustí modlící se shromáždění a správně zakročí v dané situaci. (1. Kor. 14:40) Sbor tak může nerušeně pokračovat v modlitbě. Když je věc vyřízena, může se bratr opět připojit k modlitbě.