Klenoty Matoušova evangelia

JEHOVA BŮH inspiroval někdejšího výběrčího daní Matouše, aby napsal vzrušující zprávu o narození, životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Poznámky pod čarou v řadě rukopisů pozdějších než z 10. století hovoří o tom, že toto evangelium bylo napsáno asi osm let po Ježíšově vystoupení do nebes (asi r. 41 n. l.). Není to v rozporu s vnitřním důkazem, protože zpráva končí tím, jak Ježíš v roce 33 n. l. dává pověření k činění učedníků, a neříká nic o zničení Jeruzaléma rukou Římanů v roce 70 n. l.

Historik Eusebios ze 4. století ve své knize „Historia Ecclesiastica“ („Dějiny církve“) cituje Papia a Irenaea ze 2. století a Origena ze 3. století, kteří připisovali toto evangelium Matoušovi a říkali, že ho napsal v hebrejštině. Nebyla to ve skutečnosti aramejština? Podle dokladů, o nichž se zmínil George Howard, profesor náboženství na univerzitě v Georgii, to nebyla. Napsal: „To se předpokládalo zejména kvůli domněnce, že hebrejština se v Ježíšově době v Palestině již nepoužívala, ale že byla nahrazena aramejštinou. Pozdější objevy svitků od Mrtvého moře — z nichž mnohé jsou sepsány v hebrejštině — a také dalších dokumentů z Palestiny z celého Ježíšova období nyní ukazují, že hebrejština byla v prvním století živá a dobrá.“ Matouš zřejmě napsal své evangelium k užitku hebrejských křesťanů, ale je možné, že ho také přeložil do obecné řečtiny.

Vybízíme tě, aby sis přečetl Matoušovo evangelium. Když se budeme zabývat některými z klenotů, jež obsahuje, všimni si i historického pozadí, které zprávu objasňuje.

Narození a začátek služby

Matoušovo evangelium začíná Ježíšovým rodokmenem a jeho narozením. Když se ukázalo, že je Marie těhotná, její snoubenec Josef „zamýšlel se s ní tajně rozvést“. (1:19) Jak to však mohl udělat, když byli teprve zasnoubeni? Bylo to proto, že u Židů měla zasnoubená žena stejné závazky jako vdaná žena. Kdyby měla s někým pohlavní styk, mohla být ukamenována jako cizoložnice. (5. Mojž. 22:23–29) Zasnoubení bylo závazné, a proto měl Josef v úmyslu rozvést se s Marií, i když nebyli žádným obřadem spojeni v manželství.

Počáteční kapitoly Matoušova evangelia obsahují Ježíšovo Kázání na hoře. Kristus v něm varoval toho, kdo by se obrátil na svého bratra „s nevyslovitelným slovem pohrdání“, že bude odpovědný „nejvyššímu soudu“. (5:22) Taková řeč byla stejná, jako by člověk nazýval svého bratra hloupým zabedněncem.

Co však byl „nejvyšší soud“? Byl to jednasedmdesátičlenný sanhedrin v Jeruzalémě. Jaké předpoklady byly nutné k tomu, aby někdo byl způsobilý stát se jeho členem? McClintockova a Strongova „Cyclopedia“ říká: „Uchazeč musel být mravně i tělesně bezúhonný. Musel být středního věku, vysoký, dobrého vzhledu, bohatý, vzdělaný. . . Požadovalo se, aby znal několik jazyků. . . Velmi staří lidé, proselyté, eunuchové a netinim nepřicházeli v úvahu pro své osobní zvláštnosti. Nemohli být vybráni ani ti uchazeči, kteří neměli děti, protože by neměli pochopení pro rodinné záležitosti, . . . ani ti, kteří nemohli prokázat, že jsou zákonitými potomky nějakého kněze, Levity či Izraelity. Od uchazeče pro velký sanhedrin se nejprve vyžadovalo, aby byl soudcem ve svém rodném městě, odtud přestoupil do malého sanhedrinu, . . . odtud opět postoupil do druhého malého sanhedrinu. . . již mohl být přijat jako člen jednasedmdesáti.“

Ježíš tedy myslel výrokem „kdo se obrátí na svého bratra s nevyslovitelným slovem pohrdání“, že ponese vinu, která se dala srovnat s vinou toho, kdo byl uznán vinným a odsouzen k smrti židovským nejvyšším soudem. Pro nás je to varování, abychom neostouzeli své bratry. Držme svůj jazyk na uzdě, abychom nikdy nezasluhovali odsouzení nejvyššího soudu, před Jehovou, „soudcem celé země“. — 1. Mojž. 18:25; Jak. 3:2–12.

Ježíš — působivý učitel

Toto evangelium také vykresluje Ježíše jako učitele, který byl schopen pohotově zodpovídat otázky. V odpovědi na jednu otázku například vysvětlil, proč se jeho učedníci nepostí. (9:14–17) Neměli důvod se postit, protože on žil. Podle jeho předpovědi se však postili a truchlili, když zemřel, protože nevěděli, proč muselo dojít k jeho smrti. Bylo jim to však objasněno, když o letnicích dostali svatého ducha, a již se ze zármutku nepostili.

Ježíš hovořil stále o tomtéž námětu, když dodal, že nikdo nezáplatuje nesraženou látkou starý oděv, protože by se její silou roztrhl. Řekl také, že lidé nedávají nové víno do starých měchů na víno. Měch na víno neboli kožený měch byl z vyčiněné zvířecí kůže, která byla celá sešitá snad kromě otvoru po noze. Kvasící nové víno vytváří kysličník uhličitý, který vyvine dostatečný tlak, aby staré, vyschlé měchy na víno praskly. Podobně k tomu byla pravda, kterou Ježíš Kristus vyučoval, příliš mocná pro starý a nepružný judaismus. Kromě toho se Ježíš nesnažil záplatovat či zachraňovat obnošený náboženský systém s jeho postními návyky a dalšími rituály. Bůh naopak použil Ježíše, aby zavedl nový systém uctívání. Jistě bychom tedy neměli dělat nic pro podporu mezicírkevního hnutí nebo pro záchranu falešného náboženství.

Dbejte rady od Božího syna

Podle Matoušovy zprávy o proměnění Bůh nazval Ježíše svým schváleným Synem a řekl, že mu máme naslouchat. (17:5) Měli bychom tedy dbát všech Kristových rad, například jeho varování, že pro každého, kdo přivádí ke klopýtání někoho, kdo věří v Ježíše, by bylo lepší, aby se potopil do moře s mlýnským kamenem zavěšeným na krku. (18:6) Jaký to byl kámen? Nebyl malý, protože Ježíš myslel horní mlýnský kámen o průměru 1,2 až 1,5 metru. K otáčení tímto kamenem po velkém dolním kameni bylo zapotřebí síly zvířete. Nikdo by nemohl přežít v moři s tak velkým závažím na krku. Ježíš nám tedy ve skutečnosti radil, abychom nezavinili klopýtání některého z jeho následovníků. S podobným úmyslem napsal apoštol Pavel: „Je dobré nejíst maso nebo nepít víno nebo nedělat nic, oč tvůj bratr klopýtá.“ — Řím. 14:21.

Boží Syn dal nepřímou radu, když vyslovil bědy nad znalci Písma a nad farizey a řekl, že se podobají obíleným hrobům. (23:27, 28) Bylo zvykem natírat hroby a hrobky na bílo, aby se jich lidé náhodou nedotkli a neznečistili se. Ježíš svou narážkou na tyto zvyklosti ukázal, že znalci Písma a farizeové se zevně jeví spravedlivými, ale jsou „plní pokrytectví a bezzákonnosti“. Budeme-li dbát této samozřejmé rady, vyhneme se záludnosti a budeme jednat „z nepokrytecké víry“. — 1. Tim. 1:5; Přísl. 3:32; 2. Tim. 1:5.

Náš vzor v zachovávání ryzosti

Když Matouš zaznamenal Ježíšovo proroctví o ‚znamení jeho přítomnosti‘, vypráví o zrazení Krista, o jeho uvěznění, soudu, smrti a vzkříšení. Ježíš na kůlu odmítl víno smíšené se žlučí, látku, jež měla opojné účinky. (27:34) Ženy obvykle dávaly takové víno zločincům, aby umrtvily jejich bolesti při naražení na kůl. Marek 15:23 říká, že víno bylo „okořeněné myrhou“, která měla zlepšit jeho příchuť. Žluč a myrha byly zřejmě ve víně, které Kristus odmítl. Když Ježíš dospěl k vyvrcholení své pozemské dráhy, nechtěl být omámený ani otupělý. Ježíš chtěl plně ovládat své smysly, aby zemřel ve věrnosti. Kéž i my, podobně jako náš vzor, máme vždy starost o to, abychom zachovali ryzost Jehovovi Bohu. — Žalm 26:1, 11.