VEPŘ
[řec. choiʹros; hys (svině); heb., chazirʹ (prase; kanec)].
Obecné označení pro prase domácí (Sus domestica). Je to středně velký savec s rozděleným kopytem a krátkýma nohama, má tlustou kůži a zavalité tělo, které je obvykle pokryto hrubými štětinami. Prase má tupý rypák a krátký krk i ocas. Není přežvýkavec, a proto se podle mojžíšského Zákona nesmělo ani jíst, ani obětovat. (3Mo 11:7; 5Mo 14:8)
Ačkoli Jehovův zákaz jedení vepřového masa nebyl nutně založen na zdravotním hledisku, přesto používání tohoto masa k jídlu bylo a stále je spojeno s určitým nebezpečím. Prasata žerou všechno, dokonce i zdechliny a odpadky, a proto mohou mít v těle mnoho různých parazitů včetně těch, které způsobují trichinózu a askariózu.
Zdá se, že Izraelité obvykle pokládali vepře za zvlášť odporné. Vrchol ohavného uctívání je tudíž vyjádřen těmito slovy: „Ten, kdo obětuje dar — krev prasete!“ (Iz 66:3) Jen málo věcí mohlo být pro Izraelity tak nemístných jako prase se zlatým kroužkem v rypáku. A k tomu přirovnávají Přísloví 11:22 ženu, která je navenek krásná, ale není rozumná.
Odpadlí Izraelité sice jedli vepřové maso (Iz 65:4; 66:17), ale apokryfní knihy První Makabejská (1:65, ČEP) a Druhá Makabejská (6:18, 19; 7:1, 2, ČEP) uvádějí, že za vlády syrského krále Antiocha IV. Epifana, který vedl nelítostné tažení, aby potlačil uctívání Jehovy, bylo v Palestině mnoho Židů, kteří odmítli jíst vepřové maso a raději zemřeli pro porušení králova výnosu, než by porušili Boží zákon.
Některé národy vepřové maso nejedly, ale pro Řeky to byla pochoutka. Pravděpodobně v důsledku tohoto helénistického vlivu bylo v Palestině v době Ježíšovy služby na zemi poměrně mnoho prasat, zvláště v oblasti Dekapole. V zemi Gadarenských bylo nejméně jedno stádo asi 2 000 prasat. Když Ježíš dovolil démonům, které vyhnal, aby vstoupili do tohoto velkého stáda, všechna zvířata do posledního se zřítila přes sráz a utopila se v moři. (Mt 8:28–32; Mr 5:11–13)
Vyhnání démonů, kteří vstoupili do vepřů. Ježíš neudělal žádnou chybu, když démonům dovolil, aby vstoupili do vepřů. Je potřeba zvláště pamatovat na to, že zde nejsou uvedeny všechny okolnosti — například to, zda majitelé vepřů byli Židé, což by znamenalo, že projevili neúctu k Zákonu. Nebylo samozřejmě potřeba, aby Ježíš uplatnil schopnost znát budoucnost vzhledem k tomu, co udělají démoni, jakmile vstoupí do nečistých zvířat. A démoni možná chtěli ovládnout vepře proto, že jim to působilo nepřirozenou, sadistickou rozkoš. Lze také rozumně namítnout, že člověk má větší cenu než stádo vepřů. (Mt 12:12) Dále, všechna zvířata patří Jehovovi, protože je stvořil, a Ježíš jako představitel Boha měl plné právo dovolit démonům, aby stádo vepřů ovládli. (Ža 50:10; Jan 7:29) Vyhnání démonů z mužů se stalo naprosto zjevným, když démoni vstoupili do vepřů, a přihlížející tak jasně viděli škodu, kterou posedlost démonem působí tělesným tvorům. Přihlížející lidé tedy pozorovali jednak Ježíšovu moc nad démony a jednak démonskou moc nad tělesnými tvory. To vše mohlo odpovídat Ježíšovu záměru a může to objasnit, proč Ježíš těmto nečistým duchům dovolil vstoupit do vepřů.
Obrazné použití. Vepř není schopen uvědomit si cenu perel a Ježíš na tom ukázal, jak nemoudré je sdílet duchovní věci s těmi, kdo nemají pro duchovní myšlenky a nauky žádné ocenění. (Mt 7:6) A v Ježíšově podobenství o marnotratném synovi byla míra ponížení mladého muže umocněna nejen tím, že se nechal najmout jako pasák vepřů, což bylo pro Židy to nejvíce opovrženíhodné zaměstnání, ale také tím, že byl ochoten jíst potravu pro tato zvířata. (Lk 15:15, 16)
Situaci těch křesťanů, kteří se vrátili ke svému dřívějšímu způsobu života, apoštol Petr přirovnal k válení svině v bahně potom, co byla čistě umyta. (2Pe 2:22) Je nicméně zřejmé, že toto podobenství se pouze drží toho, jak se lidé obvykle na vepře dívají. Za normálních okolností totiž prasata nejsou špinavější než jiná zvířata, i když čas od času se válejí v bahně, aby se v horkém létě ochladila a aby z kůže odstranila vnější parazity.