Ježíš uzdravuje dívku a hluchého muže

Potom co Ježíš veřejně odsoudí farizee za jejich tradice, kterými sledují vlastní zájmy, odchází i s učedníky pryč. Jdou daleko na severozápad do Fénicie, konkrétně do okolí Tyru a Sidonu.

Ježíš se ubytuje v jednom domě, ale nechce, aby se lidé dozvěděli, že tam je. Jenže ani tady neunikne pozornosti. Najde ho žena řeckého původu, která se v této oblasti narodila, a začne Ježíše prosit: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davida! Má dcera je posedlá démonem a hrozně trpí.“ (Matouš 15:22; Marek 7:26)

Učedníci Ježíšovi po chvíli řeknou: „Pošli ji pryč. Jde za námi a pořád křičí.“ Ježíš jim vysvětluje důvod, proč na její prosby nereaguje: „Nebyl jsem vyslán k nikomu jinému než ke ztraceným ovcím z izraelského národa.“ Žena se ale nevzdává. Přichází blíž, padne Ježíšovi k nohám a prosí: „Pane, pomoz mi!“ (Matouš 15:23–25)

Ježíš chce zřejmě vyzkoušet, jak velkou má žena víru, a tak udělá narážku na to, že Židé mají negativní názor na lidi z ostatních národů. Říká: „Není správné vzít chleba dětem a hodit ho psíkům.“ (Matouš 15:26) Z toho, že Ježíš mluví o „psících“ neboli štěňátkách, je vidět, že k lidem, kteří nejsou Židé, chová něžné city. Je to určitě poznat i z výrazu jeho tváře a soucitného tónu hlasu.

Žena se kvůli jeho odpovědi neurazí. Všimne si Ježíšovy narážky na předsudky, které Židé mají, a pokorně reaguje: „Ano, Pane, ale i psíci přece jedí drobky, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ Ježíš vidí, že má dobré srdce, a říká: „Ženo, máš velkou víru. Ať se ti stane, jak si přeješ.“ (Matouš 15:27, 28) I když její dcera není přímo s nimi, Ježíšova slova se okamžitě splní. Žena ji po návratu domů najde, jak leží v posteli a je úplně v pořádku. Démon je pryč! (Marek 7:30)

Z Fénicie zamíří Ježíš a učedníci k hornímu toku Jordánu. Překročí ho nejspíš někde severně od Galilejského moře a pokračují do Dekapole. Tam vystoupají na jednu horu, ale najdou je zástupy lidí. Přivádějí k Ježíšovi chromé, zmrzačené, slepé a němé. Pokládají mu je k nohám a Ježíš je uzdravuje. Lidé žasnou a oslavují Boha Izraele.

Zvláštní pozornost Ježíš věnuje muži, který je hluchý a špatně mluví. Asi chápete, jak se musí cítit v davu lidí. Ježíš si možná všimne, že je nervózní, a proto ho vezme dál od ostatních. Když jsou sami, Ježíš mu naznačí, co se pro něj chystá udělat. Dá mu prsty do uší, plivne a dotkne se jeho jazyka. Potom se podívá k nebi a pronese semitský výraz, který znamená „otevři se“. V tu chvíli muž začne slyšet i normálně mluvit. Ježíš nechce, aby se zprávy o jeho zázraku šířily dál. Je radši, když v něho lidé věří na základě toho, co sami vidí a slyší. (Marek 7:32–36)

Ježíšova moc uzdravovat na shromážděné lidi silně zapůsobí. Jsou „neskutečně ohromeni“ a říkají: „Všechno, co udělal, je dobré. Dokonce vrací hluchým sluch a němým řeč.“ (Marek 7:37)