PAMĚTNÍ HROBKA
Pohřební místo, kam byly uloženy pozůstatky zesnulého člověka s nadějí, že se na něj bude pamatovat a že na něj bude především pamatovat Bůh.
O řeckých slovech, která jsou používána k označení pohřebního místa nebo hrobky, A. T. Robertson v díle Word Pictures in the New Testament (1932, sv. V, s. 87) píše: „Tafos (hrob) vyjadřuje myšlenku pohřbívání (thapto, pohřbívat), např. v Mat. 23:27; mnemeion (od mnaomai, mimnesko, připomínat) je památník (náhrobek jako pomník).“ Se slovem mne·meiʹon je příbuzné slovo mneʹma, které má zřejmě podobný význam a také se vztahuje na „památku nebo vzpomínku na něco nebo na zesnulého člověka; tedy náhrobek, a tudíž hrobku“. (Vine’s Expository Dictionary of Old and New Testament Words, 1981, sv. 2, s. 173)
Takovou hrobkou mohl být hrob vykopaný v zemi nebo snad přírodní jeskyně či krypta vytesaná ve skále, jak to často bývalo u Hebrejců. (Srovnej Sk 7:16 a 1Mo 23:19, 20.) Jak bylo uvedeno výše, slovem taʹfos (hrob) je zdůrazněna myšlenka pohřbívání, zatímco slova mneʹma (hrobka) a mne·meiʹon (pamětní hrobka) zdůrazňují zachování památky na zesnulého člověka. Obě naposledy uvedená slova tedy více přenášejí myšlenku na něco trvalého než slovo taʹfos; jsou příbuzná s latinským slovem monumentum.
Zdá se, že hrobky, do nichž Židé pohřbívali zesnulé, byly obvykle venku za městem — výjimkou byly hrobky králů. Ze zmínek o hrobkách v Křesťanských řeckých písmech vyplývá, že všechny byly mimo města, s výjimkou Davidovy hrobky, o níž je zmínka ve Skutcích 2:29. Místa, kde byly takové hrobky umístěny, byla odlehlá a Židé se jim vyhýbali také kvůli tomu, že s nimi bylo spojeno obřadní znečištění, a proto je často vyhledávali pomatenci nebo lidé posedlí démony. (Mt 8:28; Mr 5:5)
Nebyly zdobené. Židovské pamětní hrobky sice sloužily jako upomínka na zesnulé, ale většinou zřejmě nebyly zdobené ani okázalé. Některé byly tak prosté a nenápadné, že lidé kolem nich možná chodili bez povšimnutí. (Lk 11:44) I když v okolních pohanských národech bylo zvykem vyzdobit hrobky tak okázale, jak to poměry dovolovaly, přesto židovské hrobky ze staré doby, které byly objeveny, jsou pozoruhodné svou jednoduchostí. Je to proto, že Židům jejich náboženství nedovolovalo uctívat mrtvé a nepodporovalo v nich představy o tom, že by člověk po smrti vědomě existoval v duchovním světě; tyto představy si udržovali Egypťané, Kananejci a Babylóňané. I když tedy mnozí kritikové tvrdí, že náboženství starého Izraele bylo od počátku synkretické, to znamená, že vzniklo sjednocením protichůdných náboženských názorů a že se vyvíjelo přidáváním nauk a zvyklostí z dřívějších náboženství, přesto právě jednoduchost židovských hrobek je dalším důkazem, že tento národ měl k takové náboženské zkaženosti zásadní odpor. Odchylky se však vyskytly. Ježíš ukazuje, že v jeho dnech měli znalci Zákona a farizeové ve zvyku zdobit pamětní hrobky proroků a jiných osobností. (Mt 23:29, 30) Pod vlivem Řeků a Římanů měli bohatí lidé v tehdejší době sklon dělat si velmi okázalé hrobky.
V Křesťanských řeckých písmech jsou kromě zmínky o hrobce Jana Křtitele (Mr 6:29) zmínky hlavně o Lazarově a Ježíšově hrobce. Lazarova hrobka byla typicky židovská — byla to jeskyně a před otvorem do ní ležel kámen. Pokud se tato hrobka podobala těm, jež byly objeveny v Palestině, mohl být tento otvor poměrně malý. Z kontextu vyplývá, že jeskyně byla za vesnicí. (Jan 11:30–34, 38–44)
Ježíšova hrobka. Hrobka, do které byl pohřben Ježíš, byla nová a patřila Josefovi z Arimatie; nebyla to jeskyně, ale byla to hrobka vytesaná ve skalním masivu v zahradě nedaleko místa, kde byl Ježíš přibit na kůl. Hrobka měla vchod, který se musel uzavřít velkým kamenem, a tento kámen byl zřejmě kulatý — takový se někdy používal. (Mt 27:57–60; Mr 16:3, 4; Jan 19:41, 42) Uvnitř hrobky byly možná do stěn vytesány římsy podobné lavicím nebo výklenky vytesány nad sebou, na které mohla být uložena mrtvá těla. (Srovnej Mr 16:5.)
V zásadě o dvou místech se tvrdí, že tam byla původně Ježíšova hrobka. Nad jedním z těchto tradovaných míst byl postaven chrám Svatého hrobu. Druhé místo je hrobka známá jako Zahradní hrob, která je vytesaná z obrovského kamene vystupujícího z úbočí pahorku, a leží dokonce za dnešními městskými hradbami. Neexistuje však žádný jednoznačný důkaz, že pamětní hrobka, do níž byl položen Ježíš, doopravdy byla jedním z těchto předpokládaných míst. (Viz heslo GOLGOTA.)
„Pamětní hrobky se otevřely“ při Ježíšově smrti. Text v Matoušovi 27:52, 53, kde je uvedeno, že následkem zemětřesení, k němuž došlo v době Ježíšovy smrti, ‚se otevřely pamětní hrobky‘, vyvolal mnoho debat a někteří badatelé se domnívají, že nastalo vzkříšení. Ze srovnání uvedených veršů s biblickými texty o vzkříšení však jasně vyplývá, že tyto verše nepopisují vzkříšení, ale jen to, že mrtvá těla byla vyhozena z hrobek. K podobným událostem došlo i v novější době, například v roce 1949 v Ekvádoru a znovu v roce 1962 v Bogotě v Kolumbii, kde na jednom hřbitově bylo prudkým otřesem země vyhozeno z hrobů 200 mrtvých těl. (El Tiempo, Bogotá, Kolumbie, 31. července 1962)
Památka u Boha. Vzhledem k tomu, že základní myšlenka obsažená ve slově mne·meiʹon je památka, použití tohoto slova (a ne slova taʹfos) v Janovi 5:28, kde se jedná o vzkříšení ‚všech v pamětních hrobkách‘, je zjevně vhodné a je v příkrém protikladu k myšlence o naprostém zapuzení a úplném vyhlazení z paměti, která je obsažena ve slově gehenna. (Mt 10:28; 23:33; Mr 9:43) Z významu, jaký Hebrejci přikládali pohřbu (viz heslo POHŘEB, POHŘEBNÍ MÍSTA), je jasně vidět, že jim velmi záleželo na tom, aby se zachovala jejich památka, a to především u Jehovy Boha, v něhož věřili jako ‚v dárce odměny těm, kdo ho s opravdovostí hledají‘. (Heb 11:1, 2, 6) Nápisy se na hrobkách izraelského původu objevují velmi vzácně a v tom případě mnohdy obsahují jen jméno. Význační judští králové nezanechali po sobě žádné velkolepé pomníky s vyrytými nápisy opěvujícími jejich osobnost a hrdinské činy, jako to dělali králové jiných národů. Zdá se, že věrným mužům ve starověku nepochybně šlo o to, aby jejich jméno bylo uvedeno v ‚pamětní knize‘, o níž je zmínka v Malachiášovi 3:16. (Srovnej Ka 7:1; viz heslo JMÉNO.)
To, že základní myšlenka obsažená v původních řeckých slovech pro „hrobku“ a „pamětní hrobku“ je památka, ještě zvyšuje význam prosby, kterou k Ježíšovi vznesl zloděj přibitý na kůlu vedle něho: „Vzpomeň si na mne, až se dostaneš do svého království.“ (Lk 23:42)