Mladí lidé se ptají . . .

Jak se mohu napravit?

„JÁ PROSTĚ nemůžu jít dovnitř,“ řekl John. V té chvíli stál před sálem Království svědků Jehovových. V době, kdy dospíval, opustil křesťanství a zapletl se do zločinů, drog a nemravnosti. Po letech takového života však ze své mysli stále nemohl Bibli úplně vymazat, a proto přišel k sálu Království — ale bál se jít dovnitř. „Vy to nechápete,“ řekl někomu, kdo ho povzbuzoval, aby vstoupil. „Prostě jsem toho udělal příliš. Mám pocit, že to, co jsem udělal, mi Jehova nikdy nemůže odpustit.“

Tisíce mladých lidí se bouří proti rodičům, proti jejich náboženství a morálce. Zvlášť šokující a tragické je, když to udělají děti, které vychovávali bohabojní rodiče. Dětí, které se touto cestou vydaly, sice není málo, ale během času mnozí z nich získají neodbytný pocit prázdnoty, který se nedá zahnat ani rozmařilým životem. (Přísloví 14:13) Někteří mladí lidé si v tomto ničemném světě ‚spálili prsty‘ a chtějí si napravit život a vrátit se k biblické pravdě, kterou poznali jako děti. Ale je to vůbec možné?

Vzpurný syn odchází z domova

Ježíšovo podobenství o marnotratném synovi, které je v Lukášovi 15:11–32, nám velmi pomáhá této věci porozumět. Zpráva říká: „Nějaký člověk měl dva syny. A mladší z nich řekl svému otci: ‚Otče, dej mi tu část majetku, která mi připadá.‘ Pak jim rozdělil své prostředky k životu. Mladší syn si později, za nemnoho dnů, všechno shromáždil a odcestoval do ciziny, do vzdálené krajiny.“

Tento mladík se jistě nevzbouřil proti svému otci proto, že by jeho otec byl hrubý, vznětlivý a příliš přísný. Podle mojžíšského Zákona měl syn právo na podíl otcova majetku; normální však bylo, že ho dostal až po otcově smrti. (5. Mojžíšova 21:15–17) Jak bezcitně tedy syn jednal, když chtěl svůj podíl předem! Přesto s tím jeho otec láskyplně souhlasil. (Srovnej 1. Mojžíšovu 25:5, 6.) Je tedy jasné, že chybu udělal syn, a ne otec. Učenec Alfred Edersheim řekl, že synovi se pravděpodobně nelíbil „řád a kázeň v jeho domově“ a sobecky „toužil po svobodě a zábavě“.

Jak bylo uvedeno v předchozím článku této série, ne všichni rodiče jsou laskaví a pozorní.a I když je však rodič hrubý nebo nerozumný, vzpoura bude asi sotva dobrým řešením; nakonec uškodíš sám sobě. Zamysli se znovu nad Ježíšovým podobenstvím. Mladík odcestoval daleko od domova a „tam promrhal svůj majetek tím, že žil prostopášným životem. Když všechno utratil, v celé té krajině nastal krutý hladomor a on začal mít nouzi.“ Ani to ho nepřivedlo k rozumu. Stále byl sebejistý a „šel a uchytil se u jednoho občana té krajiny a ten ho poslal na svá pole pást vepře. A toužíval, aby se nasytil lusky svatojánského chleba, které žrali vepři, a nikdo mu nic nedal.“

Znalec Bible Herbert Lockyer říká: „Židé, kteří Ježíšovi naslouchali, se při těchto slovech museli otřást; pro Žida nemohlo být nic více ponižujícího než ‚krmit vepře‘.“ Podobně i dnes se ti, kdo opustí biblické pravdy, často ocitnou v obtížné, ponižující situaci. Jedna křesťanská dívka, která utekla z domova, přiznává: „Všechno jsem utratila za drogy a na nic jiného mi peníze nezbyly. Tak jsem začala krást v obchodech, abych mohla svůj návyk uspokojit.“

‚Vzpamatoval se‘

Jak ale na svou zoufalou situaci reagoval marnotratný syn? Ježíš řekl, že „se [nakonec] vzpamatoval“. Původní řecká slova znamenají „přišel k sobě“. Jinými slovy — předtím byl „mimo sebe“, v nenormálním, vymyšleném světě a neviděl, jak zoufalá jeho situace ve skutečnosti je. (Srovnej 2. Timoteovi 2:24–26.)

I pro některé mladé lidi v dnešní době to byl šok, když se setkali s realitou. Sklízet následky nevázaného života — vězení, vážné zranění, pohlavně přenášené nemoci — může být skutečně zážitkem, který přivede k vystřízlivění. Šalomoun uhodil hřebík na hlavičku, když v knize Přísloví 1:32 řekl: „Vždyť právě odpadlictví nezkušených, to je zabije.“

Zamysli se nad mladou Elizabeth, která odešla od rodičů a začala brát drogy. „Zapomněla jsem na Jehovu,“ říká. Když však byla na návštěvě v New Yorku, procházela kolem ústředí svědků Jehovových. Jak to na ni zapůsobilo? „Myslí i srdcem mi projela bolest,“ vzpomíná. „Co jsem to udělala? Jak jsem mohla dovolit, aby můj život dopadl tak katastrofálně?“

Když marnotratný syn nakonec pochopil, jaká je pravda, udělal odvážné rozhodnutí — jít domů a napravit se. Ale jak na to reagoval otec, když ho jeho syn tak zranil a zradil? Zpráva říká: „Zatímco byl ještě daleko, jeho otec ho zahlédl a byl pohnut lítostí a běžel a padl mu okolo krku a něžně ho políbil.“ Ano, dříve než mohl tento mladík přednést své pečlivě promyšlené přiznání, jeho otec se ujal iniciativy a vyjádřil mu svou lásku a odpuštění.

Urovnej záležitosti mezi sebou a Bohem

I přesto marnotratný syn řekl svému otci: „Otče, zhřešil jsem proti nebi a proti tobě.“ Jaké z toho plyne poučení? Mladí lidé, kteří sešli z Jehovovy cesty, se nemohou napravit, dokud ‚neurovnají záležitosti‘ mezi sebou a Bohem. (Izajáš 1:18) Můžeme být vděčni za to, že Jehova takové usmíření umožňuje. Otec v Ježíšově podobenství ve skutečnosti znázorňuje Jehovu Boha. A Bůh má k odpouštění stejný postoj jako tento otec, říká totiž: „Vraťte se ke mně, a chci se vrátit k vám.“ (Malachiáš 3:7; srovnej Žalm 103:13, 14.) Ale lidé, kteří zhřešili, se musí rozhodnout stejně, jako se v biblických dobách rozhodli chybující Židé: „Prozkoumejme přece své cesty a probádejme je a vraťme se přece přímo k Jehovovi.“ (Nářky 3:40)

To znamená podívat se na své hříšné jednání kritickým pohledem. Když to mladý člověk, který se dopustil chyby, udělá, mělo by ho to nutit, aby se Jehovovi přiznal ke svým hříchům. Žalmista řekl: „Když jsem mlčel, mé kosti byly vyčerpané celodenním sténáním . . . Konečně jsem ti vyznal svůj hřích a své provinění jsem nezakrýval . . . A sám jsi prominul provinění mých hříchů.“ (Žalm 32:3–5)

A co když se mladý člověk dopustil něčeho opravdu špatného — například potratu, promiskuity, zločinu nebo zneužívání drog? Je pochopitelné, že takový člověk má pocit, že si odpuštění nezaslouží. John, o kterém jsme se zmínili na začátku, takový pocit měl. Proto stál nehnutě před sálem Království, dokud mu laskavý starší sboru nepřipomenul, že Manase, král starověkého Izraele, se také velmi vážně provinil — dokonce spáchal vraždu! A přesto mu Jehova odpustil. (2. Paralipomenon 33:1–13) „Ten starší mi zachránil život,“ říká John. Když si John uvědomil, že mu Jehova může odpustit, sebral odvahu, vešel do sálu Království a požádal o pomoc.b

Většina mladých lidí v této nepříjemné situaci také potřebuje pomoc, aby záležitosti mezi sebou a Bohem urovnali; v tomto směru mohou mnoho udělat sboroví starší. Mohou soucitně a s porozuměním naslouchat, když mladý člověk ‚otevřeně vyznává své hříchy‘. Mohou ho také ukáznit a nabídnout praktickou pomoc. Mohou například zařídit, aby toho mladého člověka někdo „vyučoval od počátku základním věcem“ z Božího slova při domácím biblickém studiu. A když ten, kdo se dopustil chyby, má problémy s modlitbou, starší se za něj může modlit. „A modlitba víry prospěje churavému a Jehova ho pozvedne. Také když hřešil, bude mu odpuštěno,“ ujišťuje nás Bible. (Jakub 5:14–16; Hebrejcům 5:12)

Napřimte stezky svým nohám

Když urovnáš záležitosti mezi sebou a Bohem, je to samozřejmě jenom začátek. Stejně jako se marnotratný syn omluvil svému otci, i mladí lidé, kteří se dopustili chyby, by se měli snažit udobřit si své rodiče. Upřímná omluva může velmi přispět k tomu, aby se utišila bolest tvých rodičů, a také může pomoci k tomu, aby ti rodiče byli oporou. Jedna dívka, která utekla z domova a později se vrátila s nemanželským dítětem, vzpomíná: „Mamka a táta mi projevili nesmírnou lásku.“

Mladý člověk, který se chce líbit Bohu, musí ‚stále napřimovat stezky svým nohám‘. (Hebrejcům 12:13) To může znamenat, že bude muset změnit životní styl, zvyky a společnost. (Žalm 25:9; Přísloví 9:6) Také je důležité navyknout si osobně studovat Bibli. Jedna dívka, která bývala vzpurná, říká: „Každý den čtu Bibli a čtu také všechno, co na základě Bible vydávají svědkové Jehovovi. Děkuju Bohu za to, že mi dal ještě šanci.“

John to dobře shrnuje, když říká: „Když se ohlédnu, vidím za sebou čas, který jsem promrhal. Přemýšlím o tom, jaké to všechno mohlo být, ale to, co se stalo, se už nedá vrátit.“ S radostí uctíváme milosrdného Boha, který zve všechny, kdo ho opustili, aby se k němu vrátili. Proč bys to pozvání nepřijal?

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 20]

Zralí křesťané ti mohou pomoci, aby ses napravil