Peklo

Definice: Slovo „peklo“ se vyskytuje v mnoha překladech Bible. Jiné překlady mají ve stejných verších „hrob“, „říše mrtvých“ a podobně. Jiné Bible prostě transliterují slova z původních jazyků, která se někdy překládají „peklo“; totiž vyjadřují je písmeny naší abecedy, ale nechávají slova nepřeložená. Jaká jsou to slova? Hebrejské še’ól a řecký ekvivalent haidés, která se nevztahují k jednotlivému pohřebnímu místu, ale ke společnému hrobu zemřelého lidstva; také řecké geenna, jež se používá jako symbol věčného zničení. Ovšem jak v křesťanstvu, tak v mnoha nekřesťanských náboženstvích se učí, že peklo je místo obývané démony, kde jsou po smrti trestáni ničemní (a někteří lidé věří, že mučením).

Naznačuje Bible, zda mrtví zakoušejí bolest?

Kaz. 9:5, 10: „Živí si. . . uvědomují, že zemřou; ale mrtví, ti si neuvědomují naprosto nic. . . Všechno, co chce činit tvá ruka, konej právě svou silou, protože není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrost v šeolu*, v místě, k němuž jdeš.“ (Jestliže si nejsou ničeho vědomi, samozřejmě necítí žádnou bolest.) (*„Šeol“, He, JB, NE, RS; „hrob“, KB; „říše mrtvých“, EP.)

Žalm 146:4: „Jeho duch vychází, on jde zpět do své zemské půdy; v ten den opravdu zanikají jeho myšlenky*.“ (*„Myšlení“, KB; „plány“, EP.)

Naznačuje Bible, že duše přežívá smrt těla?

Ezek. 18:4: „Duše, která hřeší — ta zemře.“ („Duše“, KB, EP.)

„Pojem ‚duše‘, míněna ryze duchovní, nehmotná skutečnost, oddělená od ‚těla‘, . . . v Bibli neexistuje.“ — La Parole de Dieu (Slovo Boží), Georges Auzou, profesor Svatých písem v rouenském semináři, Francie, Paříž, 1960, s. 128.

„Ačkoli se hebrejské slovo nefeš [v Hebrejských písmech] často překládá jako ‚duše‘, bylo by nepřesné vkládat do něho řecký význam. Nefeš. . . nikdy není pojata, jako by působila odděleně od těla. V Novém zákoně se řecké slovo psyché často překládá jako ‚duše‘, ale opět by se nemělo rychle usuzovat, že má takový význam, jaký to slovo mělo pro řecké filozofy. Obvykle znamená ‚život‘ nebo ‚životnost‘ nebo někdy ‚vlastní já‘.“ — Encyclopedia Americana, 1977, Sv. 25, s. 236.

Jaký druh lidí jde do biblického pekla?

Říká Bible, že ničemní jdou do pekla?

Žalm 9:18, KB: „Obráceni buďte bezbožníci do pekla*, všickni národové, kteříž se zapomínají nad Bohem.“ (*„Podsvětí“, EP; „šeol“, NS, RS, NE, JB.)

Říká Bible také, že přímí lidé jdou do pekla?

Job 14:13, Dy: „[Job se modlil:] Kdo mi zaručí toto, abys mě ochraňoval v pekle*, a skryl mě, dokud nepřejde tvá zloba, a určil mi čas, kdy na mne vzpomeneš?“ (Bůh sám řekl, že Job byl „muž bezúhonný a přímý, který se bojí Boha a odvrací se od špatného“. — Job 1:8.) (*„Hrob“, KB, ČB; „podsvětí“, EP; „šeol“, He, NS, JB, RS, NE.)

Sk. 2:25–27, KB: „Nebo David praví o něm [o Ježíši Kristu]:. . . Nebo nenecháš duše mé v pekle*, aniž dáš viděti svatému svému porušení.“ (Skutečnost, že Bůh ‚nenechá‘ Ježíše v pekle, naznačuje, že Ježíš alespoň po nějaký čas byl v pekle neboli hádu.) (*„Peklo“, Dy; „říše smrti“, EP; „podsvětí“, Pe, Ži; „hádes“, NS, JB, RS.)

Dostane se někdy někdo z biblického pekla?

Zjev. 20:13, 14, KB: „Vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm, tolikéž smrt i peklo* vydali ty, kteříž v nich byli, i souzeni jsou jeden každý podlé skutků svých. Smrt pak a peklo uvrženi jsou do jezera ohnivého.“ (Mrtví tedy budou z pekla osvobozeni. Všimni si také, že peklo není totéž co ohnivé jezero, ale že peklo bude do ohnivého jezera vrženo.) (*„Smrt i její říše“, EP; „podsvětí“, Ži, Pe; „místo zemřelých“, Sý; „hádes“, JB, NS, NE, RS.)

Proč je zmatek ohledně toho, co říká Bible o pekle?

„Mnoho zmatku a nedorozumění způsobili raní překladatelé Bible tím, že soustavně překládali hebrejské slovo šeol a řecká slova hádes a gehenna slovem peklo. Prostá transliterace těchto slov překladateli revidovaných vydání Bible nepostačila k ujasnění tohoto zmatku a nesprávného pochopení.“ — Encyclopedia Americana, 1942, Sv. XIV, s. 81.

Překladatelé dovolili, aby jejich práci ovlivnila jejich osobní víra, místo aby důsledně překládali slova z původního jazyka. Například: 1. Kralická bible překládá še’ól jako „peklo“, „hrob“, „propast“, „smrt“, „zem“ a „jáma“; haidés je tam také překládán jako „peklo“, geenna je překládána jako „pekelný oheň“. 2. Katolická „Bible česká“ překládá výraz še’ól jako „peklo“, „hrob“, „smrt“, „propast“ a „onen svět“. 3. Jeruzalémská Bible šestkrát haidés transliteruje, ale v jiných pasážích je překládá slovy „peklo“ a „podsvětí“. Také výraz geenna překládá jako „peklo“, stejně tak ve dvou případech i haidés. Tím se zamlžil přesný význam slov původních jazyků.

Existuje věčný trest pro ničemné?

Mat. 25:46, KB: „I půjdou tito do trápení věčného [„odtětí“, Int, řecky kolasin], ale spravedliví do života věčného.“ (The Emphatic Diaglott má namísto „trápení“ slovo „odříznutí“. Poznámka pod čarou říká: „Kolasin. . . je odvozeno od kolazó, které znamená 1. odseknout, jako osekávat větve stromů, prořezávat. 2. omezit, potlačit. . . 3. trestat bitím, trestat. Odříznout jedince od života nebo společnosti, nebo i jen omezit, se pokládá za trest; — z toho vzniklo toto třetí, metaforické použití slova. Prvotní význam byl přijat proto, že lépe ladí s druhým členem věty, a tak zachovává sílu a krásu protikladu. Spravedliví jdou do života, ničemní k odříznutí od života neboli k smrti. Viz 2. Tes. 1:9.“)

2. Tes. 1:9, EP: „Jejich trestem bude věčná záhuba* ‚daleko od Pána a slávy jeho moci‘.“ (*„Věčné zahynutí“, KB; „věčná záhuba“, Ži, Pe; „záhuba věčná“, Col.)

Juda 7, KB: „Jako Sodoma a Gomora, a okolní města, když podobným způsobem, jako i tito, v smilstvo se vydali a odešli po těle cizím, předložena jsou za příklad, pokutu věčného ohně snášejíce.“ (Oheň, který zničil Sodomu a Gomoru přestal hořet před mnoha tisíci lety. Účinek ohně je však trvalý; města nebyla znovu postavena. Boží soud však nebyl obrácen jen proti těmto městům, ale také proti jejich ničemným obyvatelům. To, co se jim stalo, je varovným příkladem. U Lukáše 17:29 říká Ježíš, že byli ‚zahubeni‘; Juda 7 ukazuje, že zničení bylo věčné.)

Co znamenají ‚věčná muka‘, o nichž se mluví ve Zjevení?

Zjev. 14:9–11; 20:10, KB: „Bude-li se kdo klaněti šelmě a obrazu jejímu, a vezme-li znamení její na čelo své aneb na ruku svou, i tenť bude píti víno hněvu Božího, víno, kteréž jest vlito do kalichu hněvu jeho; a trápen bude ohněm a sirou před oblíčejem svatých andělů a před oblíčejem Beránka. A dým muk [řecky basanismou] jich vstoupíť na věky věků a nebudouť míti odpočinutí dnem i nocí ti, kteříž se klanějí šelmě a obrazu jejímu, a jestliže kdo přijme znamení jména jejího.“ „A ďábel, kterýž je svodil, uvržen jest do jezera ohně a síry, kdež jest i šelma, i falešný prorok, a budouť mučeni dnem i nocí na věky věků.“

Co jsou ‚muka‘, o nichž pojednávají tyto texty? Stojí za povšimnutí, že ve Zjevení 11:10 (KB) se mluví o prorocích, kteří „trápili ty, kteříž přebývají na zemi“. Taková muka či trápení vyplývají z pokořujícího odhalení pomocí poselství, jež hlásají tito proroci. Ve Zjevení 14:9–11 (KB) se říká o ctitelích symbolické „šelmy a obrazu jejího“, že jsou ‚trápeni ohněm a sirou‘. To se nemůže vztahovat na vědomé trápení po smrti, protože „mrtví pak nevědí nic“. (Kaz. 9:5, KB) Co jim tedy působí taková muka, zatímco jsou ještě naživu? Je to prohlášení Božích služebníků, že ctitelé „šelmy a obrazu jejího“ zakusí druhou smrt, kterou představuje „jezero, kteréž hoří ohněm a sírou“. Kouř související s jejich ohnivým zničením stoupá navždy, protože zničení bude věčné a nikdy nebude zapomenuto. Když Zjevení 20:10 říká, že Ďábel bude ‚mučen na věky věků‘ v „jezeru ohně a síry“, co to znamená? Zjevení 21:8 (KB) říká jasně, že „jezero, kteréž hoří ohněm a sirou“, znamená „smrt druhou“. Ďáblovo věčné „mučení“ v něm tedy znamená, že pro Ďábla nebude úlevy; bude navždy držen pod uzavřením, vlastně ve věčné smrti. Toto použití slova „mučení“ (z řeckého basanos) připomíná jeho užití u Matouše 18:34, kde se totéž základní řecké slovo používá na „mučitele“, Sý; „katy“, KB; „biřice“, Ži; „žalářníka“ — ED, NS aj.

Co je ‚ohnivá gehenna‘, o níž mluvil Ježíš?

O gehenně se mluví v Křesťanských řeckých písmech dvanáctkrát. Pětkrát je přímo spojena s ohněm. Překladatelé uváděli řecký výraz geennan tou pyros jako „pekelný oheň“ (KB, Pe, Sý), „ohnivé peklo“ (EP, Ži), „ohnivá jáma“ (AT), „ohně gehenny“ (NAB).

Dějinné pozadí: Údolí Hinnom (Gehenna) bylo za jeruzalémskými hradbami. Nějakou dobu to bylo sídlo modlářského uctívání, kde se také obětovaly děti. V prvním století se Gehenna používala ke spalování jeruzalémských odpadků. Do údolí se házela těla mrtvých zvířat, aby je strávil oheň, do něhož se na podporu hoření přidávala síra. Do Gehenny se házela také těla popravených zločinců, kteří nebyli pokládáni za hodné pohřbu v pamětní hrobce. Tak u Matouše 5:29, 30 mluvil Ježíš o uvržení „celého těla“ do gehenny. Jestliže tělo padlo do stále hořícího ohně, bylo stráveno, ale jestliže dopadlo na nějaký skalnatý výběžek v hluboké rokli, prolezli všudypřítomní červi neboli larvy jeho rozkládající se maso. (Mar. 9:47, 48) Živí lidé se do Gehenny neházeli, nebyla tedy místem vědomých muk.

U Matouše 10:28 varoval Ježíš své posluchače: „Mějte strach z toho, kdo může zahubit duši i tělo v gehenně.“ Co to znamená? Všimni si, že tu není ani zmínka o mukách v ohních gehenny, naopak se říká, abychom ‚měli strach z toho, který může zničit v gehenně‘. Tím, že tu Ježíš mluví o „duši“ odděleně, zdůrazňuje, že Bůh může zmařit veškeré vyhlídky člověka na život; není tedy pro něho naděje na vzkříšení. Zmínky o ‚ohnivé gehenně‘ tedy mají stejný význam jako ‚jezero, které hoří ohněm‘, uvedené ve Zjevení 21:8, totiž zničení, „druhou smrt“.

Jaký je podle Bible trest za hřích?

Řím. 6:23: „Mzda, kterou platí hřích, je. . . smrt.“

Je člověk po smrti ještě podroben dalšímu trestu za své hříchy?

Řím. 6:7: „Kdo. . . zemřel, je zproštěn svého hříchu.“

Jsou věčná muka ničemných slučitelná s Boží osobností?

Jer. 7:31: „[Odpadlí Judejci] vystavěli výšiny Tofetu, který je v údolí Hinomova syna, aby pálili své syny a své dcery v ohni, něco, co jsem nepřikázal a co mi nevyvstalo v srdci.“ (Jestliže to nikdy ani nevyvstalo Bohu v srdci, tím spíše něco takového nepoužívá ani ve větším měřítku.)

Znázornění: Co by sis myslel o rodiči, který by podržel dítěti ruku nad ohněm, aby je potrestal za provinění? „Bůh je láska.“ (1. Jana 4:8) Udělal by něco, co by neudělal žádný rodič se zdravým rozumem? Jistě ne!

Když Ježíš vyprávěl o boháčovi a Lazarovi, učil tím, že ničemní jsou po smrti mučeni?

Je u Lukáše 16:19–31 popsána skutečná událost, nebo to je pouhé znázornění něčeho jiného? Jeruzalémská bible v poznámce pod čarou uznává, že je to „připodobnění ve formě příběhu bez vztahu k jakékoli historické osobě“. Kdybychom je chápali doslovně, znamenalo by to, že ti, kdo se těší z Boží přízně, mohou všichni spočinout v náruči jednoho muže, Abrahama; že voda na špičce prstu by se nevypařila ohněm hádu; že pouhá kapka vody by přinesla úlevu někomu, kdo tam trpí. Připadá ti to rozumné? Kdyby to bylo chápáno doslovně, bylo by to v rozporu s jinými částmi Bible. Kdyby byla Bible takto rozporná, používal by ji milovník pravdy jako základ pro svou víru? Ale Bible si neprotiřečí.

Co znamená toto podobenství? „Boháč“ představoval farizey. (Viz verš 14.) Žebrák Lazar představoval prosté židovské lidi, jimiž farizeové pohrdali, ale kteří činili pokání a stali se Ježíšovými následovníky. (Viz Lukáše 18:11; Jana 7:49; Matouše 21:31, 32.) I jejich smrt byla symbolická, představovala změnu okolností. Tak se dříve opovrhovaní dostali do božské přízně a ti, kdo dříve zdánlivě měli přízeň, byli Bohem zavrženi, a při tom byli mučeni soudními poselstvími z úst těch, jimiž dříve pohrdali. — Sk. 5:33; 7:54.

Jaký je původ učení o pekelném ohni?

Ve starověkém babylónském a asyrském náboženství se „podsvětí. . . zobrazuje jako místo hrůz a vládnou mu velmi silní a krutí bohové a démoni“. [The Religion of Babylonia and Assyria (Náboženství Babylónie a Asýrie), Morris Jastrow, jr., Boston, 1898, s. 581] První náznaky představ křesťanstva o pekle se nalézají v náboženství starověkého Egypta. [The Book of the Dead (Kniha mrtvých), s předmluvou E. A. Wallise Budge, N. Y., New Hyde Park, 1960, s. 144, 149, 151, 153, 161] Buddhismus, jehož vznik se datuje do 6. století př. n. l., časem vytvořil nauku o žhavém i o studeném pekle. (Encyclopedia Americana, 1977, Sv. 14, s. 68) Zjistilo se, že výjevy z pekla znázorňované v kostelích v Itálii sahají svými kořeny do doby Etrusků — La civiltà etrusca (Etruská civilizace), Werner Keller, Milán, 1979, s. 389.

Ale skutečné kořeny této nauky, která zneuctívá Boha, jdou mnohem hlouběji. Ďábelské představy o pekelných mukách pomlouvají Boha a pocházejí od hlavního pomlouvače Boha (od Ďábla, což je označení, jež znamená „pomlouvač“), od toho, kterého Ježíš nazval ‚otcem lži‘. — Jan 8:44.