Kdo má skutečně nebeské povolání?

JEHOVA miluje lidstvo. Vždyť tato láska je tak veliká, že dal svého Syna Ježíše Krista jako výkupné, aby vykoupil to, co náš předek Adam ztratil. A co to bylo? Věčný, dokonalý lidský život se všemi příslušnými právy a vyhlídkami. (Jan 3:16) Výkupné bylo také projevem Ježíšovy lásky k lidstvu. — Matouš 20:28.

Božská láska se projevila tím, že byly odhaleny dva druhy naděje od Boha, založené na hodnotě Ježíšovy vykupující oběti. (1. Jana 2:1, 2) Dříve, než Ježíš zemřel jako člověk, měli lidé, kteří získali božské schválení, pouze jednu naději, totiž na život v pozemském ráji. (Lukáš 23:43) Po letnicích roku 33 n. l. dal však Jehova „malému stádu“ nebeskou naději. (Lukáš 12:32) Co se ale v nedávné době stalo? Od roku 1931 se poselství o Království soustředilo na „jiné ovce“ a od roku 1935 Bůh k sobě prostřednictvím Krista přivádí „velký zástup“ takových lidí podobných ovcím. (Jan 10:16; Zjevení 7:9) Bůh vložil do jejich srdcí naději na věčný život v pozemském ráji. Přejí si jíst dokonalou potravu, láskyplně vládnout nad zvířaty a těšit se navždy z přátelství spravedlivých lidí.

Soucitní kněží a králové

Láska pohnula Ježíše k tomu, aby dal svůj život jako výkupné, a proto bude jistě soucitným nebeským králem. Ježíš ale během své tisícileté vlády nebude lidstvo k dokonalosti pozdvihovat sám. Jehova se postaral, aby byli v nebi jiní soucitní králové. Ano, „budou kněží Boží a Kristovi a budou s ním vládnout jako králové tisíc let“. — Zjevení 20:1–6.

Kolik spoluvládců bude Kristus mít a jak jsou vybíráni pro tuto přednost, která vzbuzuje posvátnou úctu? Apoštol Jan viděl na nebeské hoře Sionu spolu s Beránkem, Ježíšem Kristem, 144 000 osob. „Byli koupeni z lidstva“, a proto budou vědět, co znamená prodělávat zkoušky, vytrvale nést břemeno nedokonalosti, trápit se a umírat jako lidé. (Zjevení 14:1–5; Job 14:1) Budou z nich tedy jistě soucitní kněží a králové.

Svědectví ducha

Těchto 144 000 osob má ‚pomazání od svatého‘, od Jehovy. (1. Jana 2:20) Je to pomazání k nebeské naději. Bůh ‚na ně vložil svou pečeť a dal jim do jejich srdce závdavek toho, co má přijít, totiž ducha‘. — 2. Korinťanům 1:21, 22.

Ano. Ti, kteří mají nebeské povolání dostali v tom smyslu svědectví Božího ducha. Pavel o tom psal v Římanům 8:15 až 17: „Neobdrželi [jste] ducha otroctví, který opět působí strach, ale obdrželi jste ducha přijetí za syny, a tímto duchem voláme: ‚Abba, Otče!‘ Ten duch sám svědčí s naším duchem, že jsme Boží děti. Jsme-li tedy děti, jsme také dědicové; vskutku Boží dědicové, ale spoludědicové s Kristem, za předpokladu, že spolu trpíme, abychom také byli spolu oslaveni.“ Tedy prostřednictvím Božího ducha, neboli činné síly volají pomazaní: „Abba, Otče!“

Hlavním důkazem toho, že byl někdo pomazán k nebeskému povolání, je duch neboli převládající vědomí synovství. (Galaťanům 4:6, 7) Takový jednotlivec si je naprosto jistý, že ho Bůh zplodil k duchovnímu synovství jako jednoho ze 144 000 spoludědiců nebeského království. Může dosvědčit, že jeho nebeská naděje není jeho vlastní touhou nebo fantazií, kterou by si pěstoval sám, ale že pochází od Jehovy jako výsledek působení Božího ducha na něho. — 1. Petra 1:3, 4.

Pod vlivem Božího svatého ducha působí duch pomazaných neboli jejich převládající postoj jako hnací síla. Pod jeho vlivem reagují kladně na to, co Boží slovo říká o nebeské naději. Také reagují kladným způsobem na to, jak s nimi Jehova prostřednictvím svatého ducha jedná. Jsou si proto jisti, že jsou Božími duchovními dětmi a dědici.

Když pomazaní čtou, co říká Boží slovo o Božích duchovních dětech a o nebeské naději, mají bezděčný sklon říkat si: ‚To je o mně!‘ Ano. Radostně projevují odezvu tam, kde slovo jejich Otce slibuje nebeskou odměnu. Říkají: ‚To je o mně!‘, když čtou: „Milovaní, nyní jsme Božími dětmi.“ (1. Jana 3:2) A když pomazaní čtou o tom, že Bůh zplodil lidi, aby „byli jakýmsi prvním ovocem jeho tvorů“, jejich mysl má sklon odpovědět: ‚Ano. Mě zplodil pro tento účel.‘ (Jakub 1:18) Vědí, že byli „pokřtěni v Krista Ježíše“ a v jeho smrt. (Římanům 6:3) Jsou tedy pevně přesvědčeni, že jsou částí Kristova duchovního těla a chovají naději, že podstoupí smrt podobnou jeho smrti a že budou vzkříšeni k nebeskému životu.

Aby mohli pomazaní zdědit nebeské království, musí se ‚vynasnažit, aby si zajistili své povolání a vyvolení‘. (2. Petra 1:5–11) Chodí vírou a stále duchovně rostou stejně jako ti, kteří mají pozemskou naději. Co je ještě jiného kromě svědectví ducha?

Proč přijímají symboly?

Pomazaní křesťané nechtějí jít do nebe proto, že by byli nespokojeni s pozemským životem. (Srovnej Judu 3, 4, 16.) Spíše proto, že Boží svatý duch svědčí s jejich duchem, že jsou Boží děti. Jsou si také jisti, že byli přijati do nové smlouvy. Účastníky této smlouvy jsou Jehova Bůh a duchovní izrael. (Jeremjáš 31:31–34; Galaťanům 6:15, 16; Hebrejcům 12:22–24) Tato smlouva, která vstoupila v platnost vylitím Ježíšovy krve, vybírá lid pro Jehovovo jméno a činí tyto pomazané křesťany částí Abrahamova ‚semene‘. (Galaťanům 3:26–29; Skutky 15:14) Nová smlouva zůstává v platnosti, dokud všichni duchovní izraelité nebudou vzkříšeni k nesmrtelnému životu v nebi.

Ti, kteří skutečně mají nebeské povolání, kromě toho nepochybují, že byli též vzati do smlouvy pro nebeské království. Ježíš měl na mysli tuto smlouvu mezi sebou a svými následovníky, když řekl: „Vy to. . . jste, kteří jste se mnou vydrželi v mých zkouškách, a já s vámi činím smlouvu, jako můj Otec učinil smlouvu se mnou, pro království, abyste jedli a pili u mého stolu v mém království a seděli na trůnech, abyste soudili dvanáct izraelských kmenů.“ (Lukáš 22:28–30) Uplatnění této smlouvy na Ježíšovy učedníky bylo slavnostně zahájeno, když byli pomazáni svatým duchem v den letnic, roku 33 n. l. Mezi Kristem a jeho spoluvládci zůstává v platnosti navždy. — Zjevení 22:5.

Ti, kteří mají nebeské povolání, jsou pevně přesvědčeni, že jsou vzati do nové smlouvy a do smlouvy o Království. Správně proto přijímají ze symbolického chleba a vína při každoroční vzpomínkové oslavě Pánovy večeře, neboli slavnosti na památku smrti Ježíše Krista. Nekvašený chléb symbolizuje Ježíšovo bezhříšné lidské tělo a víno jeho dokonalou krev, která byla prolita při smrti a která uvedla v platnost novou smlouvu. — 1. Korinťanům 11:23–26.

Pokud v tobě Jehova vypěstoval nepopiratelnou naději na nebeský život, potom se na to spoléháš. Předkládáš modlitby, které vyjadřují tuto naději. Je stále nedílnou součástí tvého života a nemůžeš přestat cítit se být k ní přitahován. Máš duchovní tužby, které se tě zcela zmocňují. Ale jsi-li rozpolcený a nejistý, potom bys rozhodně neměl přijímat symboly při Pánově večeři.

Jak vznikají mylné domněnky?

Někteří mohou nesprávně přijímat symboly při Památné slavnosti, protože si ve skutečnosti neuvědomují, že pomazání „nezáleží na tom, kdo si přeje, a nebo na tom, kdo běží, ale na Bohu.“ (Římanům 9:16) Není na jednotlivci, aby rozhodoval, že chce být přijat do nové smlouvy a stát se spoludědicem s Kristem v nebeském království. Záleží na Jehovovu výběru. Ve starověkém Izraeli si Bůh vybral ty, kteří mu měli sloužit jako kněží, a popravil Koracha za to, že troufale usiloval o kněžství, které Bůh vložil na Áronovu rodinu. (2. Mojžíšova 28:1; 4. Mojžíšova 16:4–11, 31–35; 2. Paralipomenon 26:18; Hebrejcům 5:4, 5) Stejně by se Jehovovi nelíbilo, kdyby o sobě někdo prohlašoval, že je povolán být jedním z nebeských králů a kněží, ačkoli mu Bůh ve skutečnosti takové povolání nedal. — Srovnej 1. Timoteovi 5:24, 25.

Někdo by se mohl nesprávně domnívat, že má nebeské povolání, protože byl následkem těžkých problémů vystaven velkému citovému rozrušení. Smrt manželského druha nebo jiné neštěstí mohou způsobit, že někdo ztratí zájem o život na zemi. Nebo o sobě blízký přítel říká, že patří k pomazaným a někdo by si mohl přát stejný osud. Takové okolnosti v něm mohou vyvolat pocit, že je pro něho určen život v nebi. Tímto způsobem však Bůh nepostupuje, když někomu dává ducha synovství. Kdyby někdo považoval okolnosti pozemského života za nežádoucí, a proto by toužil jít do nebe, byl by to projev nedostatečného ocenění pro Boží předsevzetí se zemí.

Také dřívější náboženské názory mohou člověka přivést k závěru, že má nebeské povolání. Snad byl kdysi spojen s falešným náboženstvím, které vyzdvihovalo nebeský život, jako jedinou naději pro věrné. Křesťan se proto musí mít na pozoru, aby se nenechal zmítat city a nesprávnými názory z minulosti.

Pečlivé zkoumání je nezbytné

Apoštol Pavel zdůraznil velmi důležitou věc, když napsal: „Kdo. . . jí chléb nebo pije Pánův pohár nehodně, bude vinen vzhledem k tělu a krvi Pána. Nejprve ať se člověk po pečlivém zkoumání schválí, a tak ať jí z chleba a pije z poháru. Kdo totiž jí a pije, jí a pije si odsouzení, jestliže nerozlišuje tělo.“ (1. Korinťanům 11:27 až 29) Jestliže se tedy pokřtěný křesťan začal v nedávných letech domnívat, že obdržel nebeské povolání, měl by věc velmi pečlivě zvážit na modlitbách.

Takový člověk si může také položit otázku: ‚Obírám se myšlenkou na nebeský život pod vlivem jiných?‘ To by bylo nesprávné, protože Bůh nikomu neudělil právo získávat pro tuto přednost jiné. Sklon k fantaziím není příznakem Božího pomazání, a Bůh nepomazává dědice Království tak, že by způsobil, aby slyšeli hlasy, které by jim něco v tom smyslu oznamovaly.

Někteří si mohou položit otázku: ‚Měl jsem co dělat s užíváním drog, než jsem se stal křesťanem? Užívám léky, které ovlivňují emoce? Byl jsem léčen pro nějaké duševní, nebo citové problémy?‘ Někteří řekli, že zprvu bojovali proti tomu, co považovali za nebeskou naději. Jiní řekli, že jim Bůh na čas odebral pozemskou naději a nakonec jim dal naději nebeskou. Takový postup však neodpovídá Božímu jednání. Víra kromě toho není nerozhodná; je jistá. — Hebrejcům 11:6.

Člověk si také může položit otázku: Toužím vynikat? ‚Usiluji o nějaké vlivné postavení nyní, nebo jako jeden z králů a kněží, kteří jsou spojeni s Kristem?‘ Když v prvním století našeho letopočtu zaznívala všeobecná výzva usilovat o vstup do nebeského království, neměli všichni pomazaní křesťané odpovědná postavení a nebyli členy vedoucího sboru, staršími, nebo služebními pomocníky. Bylo mezi nimi mnoho žen a ty neměly žádnou zvláštní autoritu; a pomazání duchem nevede ani k žádnému mimořádnému porozumění Božího slova, což vyplývá z toho, že apoštol Pavel považoval za nutné jisté pomazané křesťany poučovat a udělovat jim rady. (1. Korinťanům 3:1–3; Hebrejcům 5:11–14) Ti, kteří mají nebeské povolání, se nepovažují za význačné osobnosti a neupozorňují na to, že jsou z pomazaných. Projevují spíše pokoru, jakou lze právem očekávat od těch, kteří mají „Kristovu mysl“. (1. Korinťanům 2:15) Uvědomují si také, že Boží spravedlivé požadavky platí pro všechny křesťany bez ohledu na to, zda mají naději nebeskou, nebo pozemskou.

Vyznává-li někdo, že má nebeské povolání, neznamená to, že obdrží nějaké zvláštní zjevení. Bůh má sdělovací prostředek, jímž opatřuje duchovní pokrm pro svou pozemskou organizaci. (Matouš 24:45–47) Nikdo by se proto neměl domnívat, že mu postavení pomazaného křesťana dává moudrost, která je nadřazená moudrosti „velkého zástupu“ s pozemskou nadějí. (Zjevení 7:9) Zdatnost v kazatelské službě, v odpovídání na biblické otázky nebo umění přednášet biblické proslovy, není náznakem pomazání duchem, protože křesťané s pozemskou nadějí si v těchto věcech vedou také velmi dobře. Žijí vzorným křesťanským životem stejně jako pomazaní. Vždyť i Samson i jiní lidé v předkřesťanské době měli Božího ducha a byli plni horlivosti a porozumění. Přesto neměl žádný z toho ‚velkého oblaku svědků‘ nebeskou naději. — Hebrejcům 11:32–38; 12:1; 2. Mojžíšova 35:30, 31; Soudců 14:6, 19; 15:14; 1. Samuelova 16:13; Ezekiel 2:2.

Pamatuj, kdo činí volbu

Zeptá-li se spoluvěřící na nebeské povolání, může s ním o této věci hovořit jmenovaný starší, nebo jiný zralý křesťan. Nikdo však nemůže v tomto směru rozhodovat za druhého, nebeskou naději uděluje pouze Jehova. Ten, kdo má opravdu nebeské povolání, se nikdy nepotřebuje ptát spoluvěřících, zda tuto naději má. Pomazaným „bylo dáno nové zrození, ne porušitelným, ale neporušitelným plodným semenem, prostřednictvím slova živého a trvajícího Boha“. (1. Petra 1:23) Bůh svým duchem a svým slovem zasévá toto „semeno“, které z člověka činí ‚nové stvoření‘ s nebeskou nadějí. (2. Korinťanům 5:17) Ano, volbu činí Jehova.

Když tedy studuješ Bibli s novými, není dobré dávat podnět, aby se pokusili rozhodnout, zda mají nebeské povolání. Ale jak je to s pomazaným křesťanem, který se prokázal jako nevěrný a bylo nutné ho nahradit? Potom by bylo rozumné učinit závěr, že Bůh dá nebeské povolání někomu, kdo byl ve své věrné službě našemu nebeskému Otci příkladný po dlouhá léta.

Dnes nespočívá hlavní důraz Božího poselství na výzvě, aby se lidé stali členy Kristovy nebeské nevěsty. Dnes spíše „duch a nevěsta říkají: ‚Přijď!‘ “. Je to pozvání k životu v pozemském ráji. (Zjevení 22:1, 2, 17) Pomazaní se v této činnosti ujímají vedení, projevují přitom ‚pokoru mysli‘ a pracují, ‚aby si zajistili své povolání a vyvolení‘. — Efezanům 4:1–3; 2. Petra 1:5–11.