SMÍCH

Hebrejská slova používaná pro smích (cechoqʹ a obdobný tvar sechoqʹ) jsou podle Gesenia onomatopoická, což znamená, že napodobují zvuk smíchu (podobně jako v češtině citoslovce vyjadřující smích v psané podobě jsou „cha-cha“ a „che-che“). Jméno Izák, Jic·chaqʹ, jež také znamená „smích“, je stejně zvukomalebné.

Abraham i Sára se smáli, když jim anděl oznamoval, že ve svém vysokém věku budou mít syna. Abraham nebyl pokárán, že se smál, ale Sára byla pokárána, a to nejen za smích, ale i za to, že svůj smích zapírala. Z toho důvodu se zdá, že Abraham se smál radostí nad úžasnou vyhlídkou, že ve svém stáří bude mít se Sárou syna. Sára se však nepochybně smála proto, že stejná úžasná vyhlídka jí připadala trochu směšná; myšlenka, že do té doby neplodná žena v jejím věku bude mít dítě, jí připadala poněkud absurdní. (1Mo 17:17; 18:9–15) Ani u jednoho z nich však smích nebyl výrazem opovržení nebo úmyslného výsměchu, ale o obou je napsáno, že projevovali víru v Boží slib. (Ří 4:18–22; Heb 11:1, 8–12) Když se tento syn narodil, oba rodiče to nepochybně velmi potěšilo, protože si to mnoho let toužebně přáli. Potom, co Abraham dal jejich synovi jméno, Sára řekla: „Bůh mi připravil smích: každý, kdo o tom uslyší, se mi bude smát.“ (1Mo 21:1–7) Jiní lidé byli nepochybně také velice překvapeni a potěšeni, když slyšeli dobrou zprávu o tom, jak Jehova Abrahamovi a Sáře požehnal.

Kdy je vhodný. Jehova je ‚šťastný Bůh‘ a přeje si, aby i jeho služebníci byli šťastní. (1Ti 1:11) Písmo však ukazuje, že smích je vhodný pouze v určité době. Je „čas plakat a čas se smát“. (Ka 3:1, 4) Moudrý muž, král Šalomoun, nám radí: „Jdi, jez svůj pokrm s radostí a pij své víno s dobrým srdcem, protože pravý Bůh již našel zalíbení v tvých dílech.“ Pokud však někdo svými skutky dává najevo, že nebere na vědomí spravedlivé Boží cesty, nemá žádný opravdový důvod k radování. (Ka 9:7)

Kdy je nevhodný. Nejdůležitější věcí pro člověka je žít tak, aby si získal dobré jméno u Jehovy. V tomto systému věcí může být tedy smích mnohdy velmi nevhodný, dokonce škodlivý. Šalomoun zkoumal lidský život do té míry, že ‚se dokonce chopil i bláznovství, dokud neuvidí, co dobrého je pro lidské syny v tom, co dělají‘, a v srdci si řekl: „Tak přece pojď, ať tě vyzkouším radováním. Také ať vidíš dobré.“ Zjistil však, že toto úsilí je marné. Přišel na to, že veselí a smích samy o sobě člověku nepřinášejí opravdové uspokojení, protože nevedou ke skutečnému a trvalému štěstí. Trvalá, povzbudivá radost musí spočívat na pravém základě. Své pocity Šalomoun vyjádřil těmito slovy: „Smíchu jsem řekl: ‚Nepříčetnost!‘ A radování: ‚Co to dělá?‘“ (Ka 2:1–3)

Šalomoun vysvětluje, že je moudré žít nejen v honbě za zábavou. Říká: „Je lépe jít do domu truchlení, než jít do domu hostiny, protože to je konec všeho lidstva; a ten, kdo žije, by si to měl vzít k srdci.“ To není doporučení, že člověk má být smutný, jako by truchlení bylo lepší než radování. Tento výrok se vztahuje na určitou dobu, na dobu, kdy někdo zemřel, a obyvatelé domu truchlí. Jít tam utěšit smutné pozůstalé je lepší, než na ně lhostejně zapomenout, hodovat a veselit se. Návštěva truchlících nejenže přinese útěchu pozůstalým, ale také přiměje toho, kdo ji vykonává, aby si připomněl, že život je krátký, a aby si uvědomil, že smrt, která postihla tento dům, přijde brzy na všechny a že by žijící lidé na to měli myslet. Člověk si může udělat dobré jméno jen v době, kdy žije, a ne až zemře. A dobré jméno u Boha je jediná věc, která má pro umírajícího člověka skutečnou hodnotu. (Ka 7:2; 1Mo 50:10; Jan 11:31)

Šalomoun dále říká: „Lepší je mrzutost než smích, protože zachmuřeností obličeje se zlepšuje srdce.“ (Ka 7:3) Smích je dobrý lék, ale v některých obdobích se musíme na svůj život a na to, jak vlastně žijeme, podívat střízlivě. Jestliže zjistíme, že marníme příliš mnoho času povrchními zábavami a neděláme si dobré jméno dobrými skutky, máme důvod být sami se sebou nespokojeni, litovat toho, změnit se a tak zlepšit své srdce. To nám pomůže, abychom si udělali dobré jméno, takže den naší smrti nebo období, kdy nás Bůh a Kristus naposledy prozkoumají, bude pro nás lepší než den našeho narození. (Ka 7:1)

Šalomoun dále říká: „Srdce moudrých je v domě truchlení, ale srdce hlupáků je v domě radování.“ A také: „Lépe je slyšet přísné napomenutí od někoho moudrého, než být mužem, který slyší píseň hlupáků.“ (Ka 7:4, 5) Když člověk s moudrým srdcem přijde do domu, kde někdo zemřel, přirozeně na něj zapůsobí vážné ovzduší panující v domě truchlení a může mu to pomoci, aby dbal na to, jak žije. Naproti tomu bezstarostná nálada na místě radovánek přitahuje srdce pošetilého člověka a vede ho k povrchnímu, lehkomyslnému smýšlení a postoji k životu. Jestliže se někdo odchyluje od správných cest, přísné napomenutí od moudrého člověka ho vrátí zpátky na cestu života, protože ho napraví a pomůže mu, aby si dělal dobré jméno. K čemu by však bylo prospěšné, kdybychom naslouchali písni hlupáka neboli jeho prázdnému lichocení, jež zastírá chyby a utvrzuje nás ve špatném způsobu života? Působilo by, že bychom si dále dělali špatné jméno, a rozhodně by nás nevedlo na cestu, jež by nám udělala dobré jméno u Jehovy.

„Jako zvuk trní pod hrncem, takový je totiž smích hlupáka; a také to je marnost.“ (Ka 7:6) Trní rychle vzplane, ale stejně tak rychle se spálí na popel. Nemůže hořet dost dlouho, aby se na něm uvařilo, co je v hrnci, a tak nesplní účel, kvůli němuž byl oheň rozdělán. Okázalé, hlasité, nápadné praskání takového ohně tedy nepřinese žádný užitek a je zbytečné. A stejně tak lehkovážné chichotání a hloupé nápady pošetilého. Už jen zvuk smíchu pošetilého člověka, jestliže se ozve v nevhodnou dobu nebo při nevhodné příležitosti, drásá uši a je spíše odrazující než povzbudivý. Nikomu nepomáhá lépe plnit závažný úkol, jakým je dělat si dobré jméno, na něž si Bůh vzpomene, a tak si zajistit, že ‚den smrti bude lepší než den narození‘.

Smích se změnil v truchlení. Ve svém Kázání na hoře Ježíš Kristus řekl: „Šťastní jste vy, kdo nyní pláčete, protože se budete smát.“ A také: „Běda, vy, kdo se nyní smějete, protože budete truchlit a plakat.“ (Lk 6:21, 25) Ježíš těmito slovy nepochybně mínil, že pláč těch, kdo byli smutní kvůli špatným poměrům v náboženství, jež tehdy v Izraeli panovaly, se na základě víry v něho může změnit ve smích, zatímco ti, kdo se smějí a žijí bez zájmu o budoucnost, zjistí, že se jejich smích změnil v truchlení. (Srovnej Lk 16:19–31.) Když Ježíšův nevlastní bratr Jakub psal křesťanům, vyzýval ty, kdo měli světské smýšlení: „Podvolte se bídě a truchlete a plačte. Ať se váš smích změní v truchlení a vaše radost ve skleslost. Pokořte se v Jehovových očích, a on vás vyvýší.“ (Jk 4:4, 9, 10) Takové vyvýšení přinese opravdové štěstí.

Jako projev výsměchu. Smích hraje v Písmu důležitou úlohu také jako projev výsměchu. Hebrejské sloveso ca·chaqʹ (smát se) také znamená „tropit si žerty; učinit terčem posměchu“. (1Mo 21:9; 39:14)

I příslušníci živočišné říše jsou popisováni tak, jako by se opovržlivě smáli. Pštrosice je rychlá, a proto je vykreslena, jak se směje koni a jeho jezdci, kteří ji pronásledují, a kůň, který jde do bitvy, je silný a nebojácný, a proto je popsán, jak se směje děsu. (Job 39:13, 18, 19, 22) O leviatanovi (krokodýlovi) je napsáno, že se směje harašení oštěpu, protože má silný krunýř. (Job 41:1, 29)

Boží služebníci museli mnohdy snášet mnohem výsměšnější smích. Job řekl: „Stávám se tím, kdo je svému bližnímu terčem posměchu.“ (Job 12:4; 30:1) Jeremjáš byl mezi svými současníky po celý den předmětem smíchu. (Jer 20:7) I Ježíši Kristu se lidé opovržlivě vysmívali před tím, než vzkřísil z mrtvých Jairovu dceru. (Mt 9:24; Mr 5:40; Lk 8:41–53) Přesto všichni lidé, kteří znali Boží sílu a moudrost a kteří Boha poslouchali, měli dobrý důvod, aby byli šťastní. (Mt 5:11, 12)

O Jehovovi Bohu je napsáno, že se směje národům, že se jim vysmívá kvůli jejich vychloubačným slovům, která nikam nevedou, a kvůli zmatku, k němuž vede jejich pošetilé jednání proti Bohu. (Ža 59:8) Jehova zná svou moc a své záměry a směje se slabému, nesmyslnému odporu, který národy vyvíjejí proti němu a jeho ctitelům. (Ža 2:1–4) Moudrý člověk rozhodně nechce, aby se mu Jehova smál. (Př 1:26) Jehova sice nemá potěšení ve smrti ničemných lidí (Ez 18:23, 32), ale zároveň se neznepokojuje jejich úklady proti Božím ctitelům a směje se, protože ví, že pro spravedlivé přijde den osvobození, ve kterém selžou úkladné plány ničemných a navždy bude skoncováno s ničemností. (Ža 37:12, 13, 20)