Napodobujte jejich víru

„Uvěřila jsem“

MARTA má ten obraz stále před očima — jeskyni, kam pochovali jejího bratra, a kámen, který vstup do jeskyně uzavírá. Zármutek ji drtí, jako by na ní ležel ten těžký, studený balvan. Nemůže uvěřit, že její milovaný Lazar je mrtvý. Od chvíle, kdy vydechl naposled, uplynuly čtyři dlouhé dny. Tváře návštěvníků, projevy soustrasti a její vlastní žal — to vše se jí slévá do směsice neurčitých pocitů.

A teď před ní stojí člověk, který pro Lazara znamenal nejvíc. Když Marta Ježíše opět vidí, její žal ještě zhořkne, protože Ježíš byl jediný na světě, kdo jejího bratra mohl zachránit. Ale už jen to, že tady, kousek za městečkem Betanií, může s Ježíšem chvíli být, je pro ni určitou útěchou. Vždycky ji povzbuzoval jeho laskavý pohled a opravdový soucit a také teď se cítí lépe. Ježíš jí dává otázky, které jí pomáhají, aby se zaměřila na svou víru a na to, co ví o vzkříšení. Během rozhovoru Marta pronese jeden z nejdůležitějších výroků, jaké kdy vyšly z jejích úst: „Uvěřila jsem, že jsi Kristus, Boží Syn, Ten, který přichází do světa.“ (Jan 11:27)

Marta měla neobyčejně silnou víru. Zprávy, které o ní v Bibli nacházíme, jsou sice krátké, ale přesto nám poskytují důležité poučení, jež může posílit i víru nás samotných. Uvažujme tedy o biblické zprávě, ve které se Marta objevuje poprvé.

‚Úzkostlivá a rozrušená‘

Bylo to o několik měsíců dříve. Lazar byl tehdy ještě živ a zdráv. Do jeho domu v Betanii měl přijít ten nejváženější host, Ježíš Kristus. Lazar, Marta a Marie byli neobvyklá rodina — tři dospělí sourozenci, kteří zjevně bydleli v jednom domě. Někteří znalci si myslí, že Marta z nich byla nejstarší, protože se zdá, že často byla hostitelkou, a v určitých případech je zmíněna jako první. (Jan 11:5) Nevíme, zda někdo z nich někdy vstoupil do manželství. Každopádně to ale byli Ježíšovi blízcí přátelé. Když Ježíš sloužil v Judeji, kde se setkával se silným odporem a nepřátelstvím, byl pro něj jejich dům příjemným zázemím. Tohoto klidného místa, kde se mohl pokaždé občerstvit, si určitě velmi vážil.

Příjemná atmosféra a pohostinnost této domácnosti byly určitě z velké části zásluhou Marty. Tato pracovitá žena byla snad pořád v jednom kole. A když k nim domů přišel Ježíš, nebylo tomu jinak. Pro svého význačného hosta a možná i pro některé jeho společníky pohotově naplánovala hostinu s mnoha chody. Na pohostinnost se tehdy kladl velký důraz. Když přišel host, byl přivítán polibkem a někdo z domácnosti mu zul sandály, umyl nohy a hlavu mu potřel příjemným vonným olejem. (Lukáš 7:44–47) Stravě a ubytování se věnovala maximální pozornost.

Marta a Marie měly s přípravami na Ježíšovu návštěvu hodně práce. Marie, která byla možná vnímavější a přemýšlivější, své sestře zpočátku určitě pomáhala. Po Ježíšově příchodu se to ale změnilo. Ježíš svou návštěvu považoval za dobrou příležitost k tomu, aby vyučoval. Na rozdíl od náboženských vůdců té doby měl k ženám úctu a rád je učil o Božím Království, na které se při své službě hlavně zaměřoval. Marie byla jeho návštěvou nadšená, sedla si mu k nohám a hltala každé jeho slovo.

Jistě si umíme představit, že v Martě to začalo vřít. Chtěla připravit mnoho chodů a pro hosty zajistit spoustu věcí, a tak byla stále nervóznější a úzkostlivější. Jak pořád pobíhala sem a tam a viděla, že její sestra jen sedí a s ničím jí nepomáhá, možná se jí ve tváři objevil ruměnec, mračila se a občas si povzdychla. Nebylo by se čemu divit. Sama tu práci přece nemohla zvládnout!

Nakonec už Marta nedokázala své pocity skrývat. Skočila Ježíšovi do řeči a vyhrkla: „Pane, nevadí ti, že mě má sestra nechala samotnou obsluhovat? Pověz jí tedy, aby mi pomáhala.“ (Lukáš 10:40) To byla silná slova. Některé překlady formulují začátek její otázky například takto: „Pane, tebe nezajímá . . .?“ Potom Ježíše požádala, aby Marii napomenul a řekl jí, ať jde zase něco dělat.

To, co Ježíš Martě odpověděl, ji asi překvapilo, podobně jako později mnohé čtenáře Bible. Laskavě jí řekl: „Marto, Marto, jsi úzkostlivá a rozrušuješ se mnoha věcmi. Potřebných věcí je však jen několik nebo pouze jedna. Marie, ta si vyvolila dobrý podíl a nebude jí odňat.“ (Lukáš 10:41, 42) Co tím Ježíš myslel? Chtěl snad říct, že Marta se stará jen o hmotné věci? Považoval její tvrdou práci s přípravou jídla za nedůležitou?

Určitě ne. Ježíš dobře věděl, že Marta má čisté pohnutky a že to dělá z lásky. A nemyslel si, že na velkorysé pohostinnosti musí být něco špatného. Když pro něj nějakou dobu předtím Matouš uspořádal „velkou hostinu na přivítanou“, rád se jí zúčastnil. (Lukáš 5:29) Hlavním problémem v té chvíli nebylo jídlo, které Marta připravovala, ale její priority. Byla tak zaměřená na přípravu bohaté hostiny, že ztratila ze zřetele to, na čem záleží nejvíc. Co to bylo?

Ježíš, jediný zplozený Syn Jehovy Boha, přišel k nim domů, aby učil pravdu. Nic, ani Martino vynikající jídlo a veškeré přípravy, nemohlo být důležitější. Ježíš byl bezpochyby zarmoucený tím, že Marta přichází o výjimečnou příležitost prohloubit svou víru, ale do ničeho ji nenutil. Když však po něm chtěla, aby přiměl Marii jednat stejně, nemohl to jen tak přejít.

Jemně tedy Martu napomenul. Konejšivě dvakrát vyslovil její jméno, aby zmírnil její rozladění, a pak ji ujistil, že nemusí být ‚úzkostlivá a rozrušovat se mnoha věcmi‘. Stačilo by prosté jídlo o jednom nebo dvou chodech, zvlášť když se nabízela duchovní hostina. Ježíš by tedy Marii v žádném případě neodepřel „dobrý podíl“, který si vybrala, totiž naslouchat jeho slovům.

Z toho, co se odehrálo v jejich domě, se mohou dnešní Kristovi následovníci mnohému naučit. Nikdy nesmíme připustit, aby nám něco bránilo v uspokojování našich ‚duchovních potřeb‘. (Matouš 5:3) Určitě chceme Martu napodobovat v její štědrosti a pracovitosti, ale nikdy nechceme být tak ‚úzkostliví a rozrušovat se‘ méně podstatnými stránkami pohostinnosti, že bychom si ty nejdůležitější věci nechali ujít. Hlavním důvodem, proč se scházíme se svými spoluvěřícími, není to, abychom druhé hostili nákladnými jídly nebo abychom takovou pohostinnost přijímali. Především se chceme vzájemně povzbuzovat a předávat si duchovní dary. (Římanům 1:11, 12) K tomu není zapotřebí dělat nějakou hostinu.

Smrt a vzkříšení milovaného bratra

Přijala Marta Ježíšovo mírné napomenutí a poučila se z něj? O tom nemusíme pochybovat. Apoštol Jan nám v úvodu své dramatické zprávy o jejím bratrovi říká: „Ježíš miloval Martu a její sestru a Lazara.“ (Jan 11:5) Od Ježíšovy návštěvy v Betanii uběhlo několik měsíců. Je zřejmé, že Marta se neurazila ani se na Ježíše nezlobila kvůli tomu, že jí dal laskavou radu. Vzala si ji k srdci. I v tomto ohledu nám dala vynikající příklad víry. Kdo z nás totiž občas nepotřebuje nějaké usměrnění?

Když její bratr onemocněl, Marta se mu plně věnovala. Ze všech sil se snažila zmírnit jeho bolest a pomoci mu, aby se jeho zdraví zlepšilo. Lazarovi ale bylo stále hůř. Jeho sestry o něj den za dnem nepřetržitě pečovaly. Marta se určitě často dívala do jeho vyčerpané tváře a připomínala si všechna ta léta, která spolu strávili, a radosti i trápení, které sdíleli.

Když už to vypadalo, že Lazarovi není pomoci, Marta a Marie poslaly Ježíšovi zprávu. Ježíš kázal v oblasti vzdálené asi dva dny cesty. Jejich vzkaz byl jednoduchý: „Pane, podívej se, ten, ke kterému máš náklonnost, je nemocný.“ (Jan 11:1, 3) Věděly, že Ježíš jejich bratra miluje, a věřily, že pro něj udělá, co bude v jeho silách. Upnuly se snad k tomu, že Ježíš přijde dřív, než bude příliš pozdě? Pokud ano, jejich naděje se rozplynuly. Lazar zemřel.

Marta a Marie svého bratra oplakávají a společně připravují jeho pohřeb. Chystají se také na příchod mnoha hostů z Betanie a okolí. Čas plyne, a o Ježíšovi stále není vidu ani slechu. Martě to určitě nejde do hlavy. Konečně, čtyři dny po Lazarově smrti, se dozvídá, že se Ježíš blíží k městu. I v této neradostné situaci se projevuje jako žena činu. Sebere se, a aniž by Marii něco řekla, utíká Ježíšovi naproti. (Jan 11:20)

Jakmile svého Pána zahlédne, vyjádří slovy to, co ji a Marii trápí už několik dní: „Pane, kdybys byl zde, můj bratr by byl nezemřel.“ Marta však neztratila naději ani víru. Dodává: „A přesto nyní vím, že ti Bůh dá všechno, oč Boha poprosíš.“ Ježíš okamžitě říká něco, co její naději posílí: „Tvůj bratr vstane.“ (Jan 11:21–23)

Marta si myslí, že Ježíš mluví o vzkříšení, k němuž dojde v budoucnosti, a proto odpovídá: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ (Jan 11:24) Její víra ve vzkříšení je mimořádná. Přestože nauka o vzkříšení je obsažena v inspirovaném Písmu, někteří židovští náboženští vůdci, takzvaní saduceové, ji popírají. (Daniel 12:13; Marek 12:18) Marta ví, že Ježíš o této naději učí, a že už dokonce některé jednotlivce vzkřísil, ačkoli nikdo z nich nebyl mrtvý tak dlouho jako Lazar. Nemohla však tušit, co je ještě čeká.

Ježíš pak pronáší nezapomenutelný výrok: „Já jsem vzkříšení a život.“ Jehova Bůh totiž svého Syna zmocnil, aby v budoucnu křísil lidi po celé zemi. Ježíš se Marty ptá: „Věříš tomu?“ Její odpověď byla uvedena na začátku tohoto článku. Marta věří, že Ježíš je Kristus neboli Mesiáš, že je Synem Jehovy Boha a že jeho příchod na svět předpověděli proroci. (Jan 5:28, 29; 11:25–27)

Váží si Jehova Bůh a jeho Syn Ježíš Kristus takové víry? Události, které se dál odehrávají Martě přímo před očima, poskytují jednoznačnou odpověď. Marta spěchá za svou sestrou. Když pak Ježíš s Marií a s mnoha dalšími truchlícími mluví, Marta vidí, že je hluboce zarmoucený. Všímá si, jak se mu oči zalévají slzami. Ježíš neskrývá svůj žal nad tím, jakou bolest lidem působí smrt. Marta slyší, jak Ježíš přikazuje, aby byl odstraněn kámen, který je před hrobkou jejího bratra. (Jan 11:28–39)

Marta je praktická žena, a tak namítá, že teď, čtyři dny po Lazarově smrti, bude jeho tělo už jistě zapáchat. Ježíš jí připomíná: „Nepověděl jsem ti, že uvidíš Boží slávu, jestliže uvěříš?“ Ona věří, a slávu Jehovy Boha skutečně uvidí. V tu chvíli a na tom místě Jehova zmocňuje svého Syna, aby Lazara vzkřísil! Další okamžiky se jí určitě nesmazatelně vryjí do paměti. Ježíš přikazuje: „Lazare, pojď ven!“ Z jeskyně, kde je Lazar pochován, je slyšet, jak tento muž vstává a ovázaný obinadly pomalu jde k otvoru jeskyně. Ježíš dává pokyn: „Rozvažte ho a ať jde.“ A pak už Marta s Marií radostí bez sebe padnou Lazarovi do náruče. (Jan 11:40–44) Zármutek, který Martu tížil, je ten tam.

Tato zpráva ukazuje, že vzkříšení mrtvých není jen toužebným přáním. Je to povzbuzující biblická nauka, jejíž pravost dokládají historické skutečnosti. Jehova a jeho Syn s potěšením odměňují ty, kdo podobně jako Marta, Marie a Lazar projevují pevnou víru. Pokud si vybudujete tak silnou víru, jakou měla Marta, je taková odměna připravena i pro vás.a

„Marta jim sloužila“

Pak už se v Bibli o Martě píše jen jednou. Bylo to na začátku posledního týdne Ježíšova života na zemi. Ježíš si dobře uvědomuje, jaké utrpení je před ním, a znovu se vydává ke svým přátelům do Betanie. Odtud bude chodit asi tři kilometry do Jeruzaléma. Naposled se Bible o Martě zmiňuje, když líčí, jak je Ježíš s Lazarem na večeři v domě Šimona, kterého Ježíš zřejmě uzdravil z malomocenství. Zpráva uvádí: „Marta jim sloužila.“ (Jan 12:2)

Co jiného by tato pracovitá žena mohla dělat? Když se s ní na stránkách Bible setkáváme poprvé, vidíme ji pracovat, a když ji opouštíme, zase pracuje. I tentokrát se ze všech sil stará o potřeby lidí, kteří jsou kolem ní. Pro sbory Kristových následovníků v dnešní době je požehnáním, když tam jsou ženy jako Marta — ženy statečné a štědré, které stále projevují svou víru tím, že se vydávají ve prospěch druhých. Právě to zřejmě dělala Marta. A bylo to moudré, protože před ní stály další překážky.

Za několik dní se Marta musela vyrovnat s krutou smrtí svého milovaného Pána Ježíše. Pokrytci, kteří Ježíše zabili, byli navíc rozhodnuti usmrtit i Lazara, protože na základě jeho vzkříšení mnoho lidí uvěřilo. (Jan 12:9–11) A samozřejmě že smrt nakonec přerušila pouta lásky i mezi Martou a jejími sourozenci. Nevíme, jak a kdy se to stalo, ale můžeme si být jisti, že drahocenná víra, kterou Marta měla, jí pomohla vytrvat až do konce. Dnešní křesťané by proto její víru měli napodobovat.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 11]

I když Marta truchlila, přijala Ježíšovu pomoc a zaměřila svou pozornost na to, co posílilo její víru

[Obrázek na straně 12]

Ačkoli byla Marta ‚úzkostlivá a rozrušovala se‘, pokorně přijala pokárání

[Obrázek na straně 15]

Víra v Ježíše, kterou Marta měla, byla odměněna tím, že viděla vzkříšení svého bratra